Ráno se Taehyung probudí naprosto vyčerpaný s bolavou rukou, kterou si ještě večer musel ošetřit znova a čeká ho první den na univerzitě, kam se bál mnohem víc, než do jakéhokoliv strašidelného hradu.

,,Tak moc tam nechci.. vím, že to bude stejné, jako na střední. Pamatuji si, jaké to tam bylo.. peklo! Ponižování, posměšky, mlácení. Svírá se mi žaludek, jen když si na to vzpomenu a teď to mám prožít znova. Proč jsem si ještě nezvykl?"

Klep, klep, klep

,,Prosím, ať to není Jungkook. Prosím, ať to není Jungkook."

,,Taehyung-iie? Můžu? Měl bys vstávat do školy." nakonec se mu uleví, když uslyší Soo hlas.

,,Joo. Jsem, už vzhůru, teto. Neboj." ujišťuje ji, načež Soo opatrně vstupuje dovnitř.

,,Taehyung-iie?" jde k němu a přisedne si na postel.

,,Hned vstanu, neboj.." zvedá se do sedu.

,,Ne, jen.." přeruší ho se starostlivým pohledem, ,,zdáš se mi v poslední době smutný." krčí na něho pochmurně obočí.

,,Ne, ne, nic mi.."

,,Nemusíš mi namlouvat, že ti nic není, Taehyung-iie. Já nejsem slepá ani hloupá." trochu ji ztvrdne hlas.

,,Tak.. jsem to nemyslel.." skloní hlavu.

,,Já vím zlato, ale já vidím tvoje oteklé oči.." přejede palcem po jeho kruzích pod očima, ,,a poznám, že jsi plakal."

Taehyung jen zavrtí hlavou a žádá ji, ať to neříká otci.

,,Neboj se, nic mu nepovím. Vím, že mu nechceš přidělávat starosti." usmívá se. ,,Máš strach ze školy?" zajímá se.

,,Já.."

Taehyung ani nemůže vyslovit, jaký strach má. Soo pochopí, když si všimne jeho třesoucího se hlasu a jen ho obejme.

,,Nemáš se čeho Taehyung-iie, kdyby ti někdo ubližoval, hned mi to řekni a Jungkook se o něho postará." utěšuje ho.

,,Hah.. Jungkook.. ten, který se stará jen o sebe." 

Taehyung se ráno snaží dát do kupy. Vysprchuje se, čehož hned lituje, kvůli ranám, jež si znova vydezinfikuje a pečlivě obváže. Vyčistí si zuby, nanese krém proti jeho kruhům, něco udělá s vlasy a přemýšlí, co si oblékne. Přesto, že je pro všechny nula, v módě se vyzná.

Nakonec se rozhodl vzít si něco neutrálního, aby příliš nevynikal.

Černou, kostkovanou košili, s dlouhým rukávem, kterou si zastrčil do černých džín, jež zdobil pásek se stříbrnou přezkou. Pro jistotu na sebe hodil ještě černé sako, aby jeho rány náhodou nebyli odhaleny. Většinou se neobléká celý do černé barvy, ale nechce hned první den poutat pozornost.

Přišel dolů na snídani, kde ho poprvé Jungkook uviděl upraveného a žasl nad jeho krásou ještě víc. Taehyung se mu vyhýbal pohledem, jen všem popřál dobré ráno a připravoval si svačinu.

,,Sluší ti to, zlato." vytvoří mu na tváři úsměv Soo poklona.

,,Ani nevíš jak.." v duchu si povzdychne Jungkook. 

Taehyung se obouvá u dveří, zatímco si Jungkook připravuje svačinu.

,,Taehyungu." lekne se svého otce, jež stojí tak dva metry před ním.

Co si pamatuje, od té události se k němu blíž snad nepřiblížil.

,,A-ano, tati?" podívá se na něho se sklopeným pohledem.

,,Neopovažuj se přijít domů zmlácený, rozumíš?" varuje ho přímo výhružným tónem, z kterého se Taehyungovi začnou třást ruce.

,,Ano, tati." odpoví automaticky a když jeho otec odejde, opře se o dveře, aby se nesložil, už tak je mu špatně z toho, že musí do školy, navíc s Jungkookem.

Jungkooka to však celé sledoval z kuchyně. Bylo mu Taehyunga hrozně líto, nevěděl co má dělat, protože ví, že ho teď nenávidí.

Jde za ním, hned si všimne jak je roztřesený, ale když ho chce chytit za rameno, odtáhne se a vychází ze dveří. Jungkook si jen povzdychne, neví co má dělat. Bojí se Taehyunga na cokoliv zeptat, stejně by mu to nejspíš neřekl.

Oba cestou do školy jen mlčí. Taehyungovo podezření, že ho Jungkook jen využil, tak přidává na pravdě. Cítí se mnohem hůř, protože už teď ví, že se do Jungkooka zamiloval. 

Na chodbě oba naleznou své skříňky, překvapivě je mají hned u sebe.

,,Já.. mám teď matiku, takže.." oznamuje mu Jungkook opatrným tónem.

,,Jasně." otočí se Taehyung s učebnicemi v rukou a rozvrhem hned na vrchu se vydává najít svou třídu.

,,Dávej na sebe pozor.." povzdychne si tiše Jungkook, sledující jak ho Taehyung opouští.

Přesto, jak se Taehyung od Jungkooka odhodlaně odpojit, pohltil ho nyní strach, když kráčel sám chodbou upřených pohledů přímo na něj.

Zhluboka se během chůze nadechl a zahnul do nějaké uličky, kde hned do někoho narazil.

,,Au.." tvrdě spadl na své pozadí a samozřejmě se mu veškeré věci rozsypali po zemi.

,,Oou.." ozve se vylekaný hlas. Taehyung se podívá vzhůru, vidí vysokého, kluka se stříbrnými vlasy, jež už na první pohled působí, jako největší rebel školy.

,,O-omlouvám se, moc se omlouvám.." sebere se a začne rychle sbírat své věci ze země.

,,Heey.." hluboký hlas s ním cukne, stříbrnovlasý kluk se k němu sklání a Taehyung, už očekáváním před sebe natahuje ruce se zavřenýma očima.

,,Mrzí mě to, vím, že sem nekoukal na cestu!" vyděšeně se omlouvá, dokud neucítí jak mu stříbrnovlasý kluk třese rukou. Podívá se na něho, ve tváři má neznámí hoch překvapený výraz.

,,Jsi v pohodě?" ptá se ho laskavým tónem. ,,Nepraštil ses mo.."

,,Omlouvám se," přeruší ho další omluvou, snaží se co nejrychleji pobrat své věci, přičemž mu stříbrnovlasý chlapec pomáhá.

,,Nic se nestalo." usměje se na něho a pomáhá mu vstát. Předává mu jeho věci, které Taehyung s poděkování hned čapne a uteče. Zanechává za sebou poněkud šokovaného stříbrnovlasého kluka, s nadějí, že si ho potom nevyhledá. 

Ve třídě Taehyunga čeká představení, což úplně nenávidí, protože tím na sebe upozorní, že je nový a přitáhne pozornost všech, co si na něm pak smlsnou.

,,Tak se nám představ." sedá si ke stolu usměvavá profesorka s velkými brýlemi a rozpuštěnými, světle hnědými vlasy v elegantním obleku.

,,Já.. jmenuji se Kim Taehyung, je mi dvacet dva a pocházím z Daegu." snaží se mluvit alespoň trochu sebevědomím hlasem, mírně se ukloní, neví co by o sobě měl říct dál, jen si všimne, že pohledy všech studentů, jsou upnuty jen na něho.

,,Dobře," usměje se profesorka, ,,tak si najdi místo a posaď se. Kdyby jsi něco potřeboval, stačí říct." vyzve ho k lavicím.

Taehyung jen kývne a hledá místo co nejvíc vzadu u okna, kde jedno nachází.

Posadí se, se snahou soustředit se na hodinu, když ho náhle osloví ten nejjemnější hlas, co kdy slyšel.

,,Ahoj." drkne mu do ramene klučina vedle jeho lavice s roztomilým úsměvem se světle hnědými vlasy.

,,Waa.. má krásný účes." chvíli si ho Taehyung prohlíží, než nesměle odpoví.

,,A-ahoj.."

,,Já jsem Park Jimin," představí se mu s úsměvem, ,,takže ty jsi Taehyung?" ujišťuje se, že slyšel dobře.

,,J-jo.." trochu váhá, zda se s ním má pouštět do řeči.

,,Těší mě." podává mu ruku, na kterou Taehyung nějakou chvíli hledí, než mu ji podá nazpět.

,,Klidně mi říkej jménem Jimin." znova se usměje. ,,Kdy máš narozeniny, Tae?" ptá se ho, načež ho trochu překvapuje oslovením, "Tae" mu říká jen Jungkook.

,,P-proč se ptáš?" zamračí na něho obočí. Jimin jen pokrčí rameny, že ho to zajímá.

,,30. prosince." odpoví nakonec Taehyung.

,,Já 13. října, jsem tvůj hyung." vezme ho za tvářičku, kdy sebou Taehyung trochu cukne, protože ať se k němu cizí člověk přiblíží jakkoliv, vždy očekává ránu.

,,Jsi vážně moc krásný, Tae." skloní hlavu k němu, aby mu viděl do obličeje, jež se náhle zčervená.

,,Je to tady.. další.." pomyslí si zklamaně Taehyung.

,,Dě-děkuju.." zakoktá tiše.

,,Vážně. Podívej, všichni se po tobě dívají." zaskočí ho trochu. Taehyung se rozhlédne po třídě, jejichž pohledy se hned vrátí k tabuli.

Taehyung nechápavě svraští obočí, snaží se dál věnovat hodině, ale Jimin ho neustále otravuje.

,,Musel jsi být na předešlé škole vážně populární, viď?" culí se na něho.

Taehyung si vzpomene na všechno v bývalé škole a se sevřením hrudníkem se mu zamotá hlava.

,,Hey, jsi v pořádku?" všimne si Jimin, že Taehyung trochu zbledl.

,,J-jo. Chtěl.. chtěl bych se soustředit na hodinu, tak.." vykoktá ze sebe, načež Jimin hned pochopí.

,,Jasně, promiň." usměje se a narovná do sedu jako voják, čímž trochu Taehyunga pobaví, ale dál ho nevyrušuje.

Další hodiny se s ním Jimin snažil znovu navázat konverzaci, stále si sedal vedle něho, chvílemi se i bavili, sem tam Jimin pronesl něco, co Taehyunga pobavilo.

Nemohl se však zbavit toho známého pocitu nedůvěry. Stále si říkal, proč se s ním Jimin baví? Nemá snad jiné kamarády okolo sebe? Všichni se na Taehyunga tak zvláštně dívají, včetně Jimina.

Konečně zvonilo na oběd.

Jimin vyletěl z lavice, pořádně se protáhl a když se zvedl i Taehyung, chytil ho kolem ramen.

,,Tak pojď, jdeme na oběd, Tae!" radostně zvolal, načež se zastavil při povšimnutí, že se Taehyung nehýbe.

,,Oh, já se tě ještě ani nezeptal viď? Promiň.." nervózně se usměje, ,,půjdeš se mnou a mými kamarády na oběd?" udělá na něho štěněčí oči.

V té chvíli si Taehyung pomyslí, že je vážně roztomilý, než se mu vybaví vzpomínka z bývalé školy.

,,Ne.." zarazí Jimina, dokud rychle nedodá; ,,totiž.. promiň, já.. budu radši jíst sám." vyvlékne se z jeho držení a odejde ze třídy.

Jimin ještě chvíli stojí na místě, udivený a zklamaný jeho odpovědí. Vážně si myslel, že s ním půjde. 

Taehyung kráčí po schodech na střechu. Na střední tam chodil pořád, protože se všichni bavili venku a až na střechu se nikomu nechtělo.

Cítí se trochu provinile, že odmítl Jimina, ale vlastní zkušenosti ho utvrzovali.

,,Stejně to byl nějaký vtip na nováčka. Celý den byl ke mě přítulný a vyzvídal, potom mě zve na oběd.. je to jasné. Vypadá mile, ale nenechám se znova napálit."

Dojde, až na střechu, otevře dveře a rozhlíží se kolem, zdá se, že je prázdná.

Hledá místo, kam by se posadil, dokud nenarazí na kluka, opírajícího se o zeď menšího domku, jež pravděpodobně slouží jako kůlna. Vypadá to, že spí, ale když uslyší Taehyunga, otráveně se na něho podívá a vyděsí. 

,,Oh.. omlouvám se, netušil jsem, že tady někdo je. Najdu si jiného místo, promiň za vyrušení." hned se mu omlouvá a couve, rozhlíží se, kam by mohl jít.

,,Zůstaň. Nerušíš mě." ujistí ho trochu chraplavý hlas, co zní unaveně.

Taehyung se na něho letmo podívá. Stihne si ho prohlédnout, zdá se stejně vysoký jako Jimin, černé vlasy s pěšinkou téměř uprostřed odhalující čelo s ofinou podél stran.

Chvíli neví, jestli má zůstat nebo odejít. Nakonec kývne a sedne si dál od kluka, skoro na druhou stranu zdi.

Cítí se velmi nervózně v takovém trapnému tichu, které prolomí černovlasý kluk.

,,Proč jíš na střeše?" ptá se ho stále stejně lenivým tónem.

Taehyung se zarazí a nesměle mu odpoví:

,,Na.. na střeše je většinou vždy prázdno a já.. radši jím sám."

Zprvu se černovlasý hoch diví, Taehyung ho jen koutkem oka pozoruje. Náhle ho uklidní gumový úsměv neznámého hocha.

,,Chápu, jídelna je hlučné místo, přecpané otravnými lidmi." trefně poznamená, čemuž se Taehyung jen ušklíbne. Všimne si měkkého pohledu černovlasého kluka, který se na něho teď dívá.

,,Jak se jmenuješ?" ptá se ho laskavějším tónem.

,,T-Taehyung, Kim Taehyung." představí se.

,,Já jsem Min Yoongi.." usmívá se na něho. Taehyung jen přikývne a kousne si do toustu.

,,..ale ostatní mi říkají Sugo." podotkne, přičemž se Taehyung doširoka usměje. Prohlédne si Yoongiho, načež ho uklidní stále jemný úsměv na tváři. Pomyslí si, že je vážně sladký a tvář má bílou, jako cukr.

Též ho pobaví myšlenka, že má malinko kočičí obličej.

Oba si chvíli poklidně povídají, dokud se nevrátí zpět na hodinu. Taehyung ji má tentokrát s Jungkookem, bez Jimina.

,,Prozatím jsem byl v bezpečí, ale na jak dlouho.. ještě mě čeká jedna hodina. Naštěstí se mnou Jungkook nemluví, protože vypadá naštvaně, je mi jasné, že se neobejdu bez potíží." přemýšlí při hodině. 

Tak první part za sebou.. rozhodla jsem se druhému partu změnit název na *Jak jste poznali Taehyunga?*

Nebudu vám nic prozrazovat.. z názvu to vcelku vyplývá :D 

Tak hezké čtení a dobrou noc ;)