Ticho rozprostírající se v menší jeskyni bylo narušeno slabým praskáním a lupáním ohně, který se černovlasému muži povedlo rozdělat. Zatímco Harry tvořil menší ohniště a shromažďoval potřebné větvičky, Draco vyčerpaně seděl uvnitř zády opřený o kamennou zeď a mlčky svého manžela pozoroval. Co jen by bez něj dělal... Nejspíš už by byl dávno mrtvý. Kolem ramenou měl omotanou kostičkovanou deku, kterou mu Harry vytáhl ze svého batohu a do níž jej pečlivě zabalil hned, jakmile se do jeskyně dostali. U blonďákových nohou spočívala již více prázdná, než plná láhev s vodou a opodál ležel obal od sušenky, kterou mu Harry vnutil, aby nasbíral nějakou novou energii.

Konečně si Draco připadal aspoň trochu v bezpečí. Dovolil své znavené mysli zcela vypnout a o nic se nestarat, jen se soustředit na sebe a odpočívat. Nohy jej ukrutně bolely a nyní, když seděl, si to uvědomoval mnohem více. Chtěl odsud pryč, domů, do své postele a sprchy, k pořádnému jídlu a láskyplné náruči svého manžela, s nímž by se nemuseli strachovat o to, zda je náhodou smrtijedi nenajdou a zda se vůbec dožijí dalšího rána.

Harry se ohlédl přes rameno od čerstvě rozdělaného ohýnku. „V batohu je ještě jablko, nechceš?" zeptal se s jemným úsměvem.

Blonďák však pokroutil hlavou. „Taky musíš něco jíst."

„Jedl jsem ráno, vezmi si ho, Draco," otočil se Nebelvír zpět k ohni a přiložil po malých kouscích větvičky, které nasbíral okolo jeskyně. Měl hlad a byl unavený, ale před Dracem musel vypadat, že je naprosto v pořádku. Ramena mu jemně poklesla v uvědomění, že pokud tady přečkají noc, příští den se budou muset trmácet celou tou dlouhou cestou zpátky ven z lesa, protože jinou kratší cestu ani jeden z nich neznal.

Ani teď však blonďatý nesouhlasil. „Bude se nám hodit k snídani," argumentoval znaveně znovu. Nic jiného už neměli.

„Dobře," rezignoval Harry tiše a přiložil do ohně jedno větší suché polínko, aby vydrželo hořet déle a nemusel u ohniště stále sedět.

Draco jej mdlým pohledem pozoroval. „Vydal ses mě hledat," konstatoval.

„Samozřejmě. Myslel sis snad, že tě tady nechám? Zřejmě mě za to asi vyhodí, ale to je jedno," zvedl se těžce černovlasý od ohně a posadil se vedle Draca.

Blonďák nad jeho slovy nakrčil čelo. „Ne já - nejspíš jsem jen nepředpokládal, že přijdeš sám, na vlastní pěst," připustil tlumeně.

„Rád bych řekl, že se všichni mohli přetrhnout, aby ti pomohli, ale opak je pravdou. Gebauer nadnesl, že si myslí, že seš zrádce. A přidal se k němu tak opatrně i Brown, díky čemuž ministr odmítl jednat ihned, dokud se to podezření nevyvrátí..." přiznal Harry tiše a se zavřenýma očima se opřel temenem hlavy o skálu za sebou. „Dostal jsem zákaz cokoliv podnikat."

Draco krátce přikývl, než se tiše uchechtl. „Na Browna to vážně sedí," zamumlal hořce. „Pokud jsem to v osadě dobře pochopil, je to jejich člověk," hlavou pokynul směrem k východu z jeskyně, aby Harry pochopil, že myslí smrtijedy.

Nebelvír překvapeně otevřel oči a sklopil pohled dolů na blonďatou hlavu. „Takže to byl všechno... plán? Ale proč?" potřásl nechápavě hlavou.

„Chtěli informace," hlesl bývalý Zmijozel. „O tobě..." dodal poté ještě tlumeněji.

„O mně?" zamračil se Harry.

„Jo," přikývl Draco. „Měli v plánu se k tobě dostat blíž a... zničit tě. Berou tě jako hrozbu, když jsi před lety zvládl porazit Ty-víš-koho," tichým hlasem svému manželovi objasnil vše, co věděl. „Dnes večer se měl dostavit Brown. Čekali jen na něj. Plánovali ze mě dostat co nejvíc, za jakoukoliv cenu."

„Ten hajzl," téměř zavrčel Nebelvír, jak se v něm začala vařit krev. Takže za všechno vlastně mohl Brown. A to jenom kvůli tomu, že se chtěli zbavit jeho samotného. „Vědět to dřív, tak ho vlastnoručně zabiju už na ministerstvu."

„Nikdo to o něm nevěděl, Harry, a i já se to dozvěděl náhodou. Taky jsem mu věřil - než o něm začali mluvit v osadě a mně nedošlo, že nikdo jiný toho jména na případu nedělal."

„To je opravdu skvělý. Jak se tohle ale mohlo stát?!" potřásl černovlasý naštvaně hlavou, načež se opatrně vecpal alespoň na chvíli pod deku vedle blonďáka a objal ho paží kolem ramen.

„To nevím," zašeptal Draco a přitiskl se k Harrymu co nejblíže.

Černovlasý několik dlouhých minut poté zůstal jen potichu sedět s blonďatou hlavou na rameni a přemýšlivě hleděl do plamenů malého ohniště. Osada neosmtijedů, les, kde nefunguje magie, zrádce Brown - to všechno se mu honilo hlavou.

Venku se mezitím smrákalo, až nakonec sluníčko zřejmě zapadlo úplně a les se ponořil do ticha, temnoty a chladu. A možná i díky tomu si Harry naplno uvědomil, jak moc je rád, že už má Draca u sebe.

„Draco?"

„Hm?" zamručel blonďák lehce ospale. V Harryho náruči mu bylo tak dobře, že si dovolil na chvíli zavřít své oči a zapomenout na svět okolo sebe.

Nebelvír se jemně pousmál. „Už jsem ti řekl, jak moc tě miluju?"

I Dracovy rty se zformovaly do úsměvu. „Já tebe taky, Harry," zamumlal a svou tvář natočil k černovlasému v očekávání polibku.

Tmavovlasý bez dlouhého rozhodování přiložil své rty k těm druhým a láskyplně blonďáka políbil. Nelitoval ani vteřiny tady venku a už vůbec nelitoval, že šel pro Draca sám na vlastní pěst.

„Děkuju," zašeptal Zmijozel do druhých rtů. „Za všechno."

„Není za co," odpověděl Harry stejně tiše, než se pomalu odtáhl. „Jak se vám vůbec podařilo s Blaisem utéct? Myslel jsem, že budeš někde zavřený a budu si pro tebe muset dojít až do té osady," zeptal se poté zvědavě.

„Nepočítali s tím, že jsi mě naučil bezhůlkovou magii," tiše se Draco uchechtl. „Podařilo se mi přivolat klíče ze stěny a potom jsme prostě utekli. Nebyli na takovou situaci připravení, takže samotnou osadu příliš nehlídali. A kdybychom s Blaisem nechtěně nespustili poplašné kouzlo, nejspíš bychom měli zhruba hodinový náskok," vyprávěl blonďák s lehkým podmračením ve tváři. „Takhle se nám povedlo všechny hned zburcovat," křivě se pousmál a povzdechl si.

„Takže... v té osadě osadě kouzla fungovala?" nakrčil Harry čelo.

„Ano," přitakal Zmijozel. „Začarovaný mají jen les samotný, aby se k nim nikdo nepovolaný nemohl dostat."

„V tuhle chvíli ale škodí spíš víc sami sobě a zřejmě si to ani neuvědomují, jinak by to kouzlo už dávno z lesa stáhli," zamyslel se jen lehce nad věcí černovlasý kouzelník. „Na druhou stranu možná ale vědí, že bychom se okamžitě přemístili, kdyby bariéru odvolali."

„Škodí sami sobě? Jak to myslíš?" lehce nadzvedl Draco hlavu z manželova ramene.

„Kdyby bariéru zrušili, najdou nás kouzlem běh pár sekund," vysvětlil pomalu Harry.

Blonďákovy oči se rozšířily úlekem. „Ale oni nic podobného neudělají, že ne?" zeptal se se značnými obavami v hlase a odtáhl se od Harryho úplně. Pohledem se vpíjel do jeho zelených očí, v nichž iracionálně hledal ujištění, že jsou smrtijedi natolik hloupí, že jim to nedojde.

Nebelvír se pousmál. „Ne. Jak jsem řekl, vědí moc dobře, že kdyby bariéru sundali, tak my se okamžitě přemístíme a už nás nenajdou," usmál se unaveně Nebelvír. „Proto tu taky pořád trčíme."

Draco chápavě a úlevně přikývl. Opětovně se schoulil k Harrymu, přičemž si položil svou hlavu zpět na jeho rameno. Pocuchané nervy jej nutily jen zbytečně vyšilovat.

Černovlasý Zmijozela sevřel v pevném objetí a políbil ho do vlasů na vrcholku hlavy. „Neboj se. Slibuju, že až budeme doma, dáme si společnou koupel a konečně po těch několika měsících neustálé práce nevylezeme celý den z postele, jak jsme plánovali tenkrát, bereš?"

„Všema deseti," zahuhlal blonďák spokojeně. Ta představa se mu nadmíru líbila. Tak krásně lákavá... Bylo to již dávno, co se jim něco takového povedlo. Celý případ neosmrtijedů všechno zkazil. Už aby se všechno vyřešilo, oni se odsud dostali a mohli své někdejší plány zrealizovat. Jestli na ně Salazar s Merlinem opravdu odněkud shlíželi, měli by to zařídit. Za ty uplynulé týdny jim to bezpochyby dlužili. Všechny ty bezstarostné chvilky, které trávili jen spolu, vyznáváním si lásky, mazlením i jinými něžnostmi, kdy si užívali přítomnost toho druhého a svět okolo je vůbec nezajímal... jak moc to Dracovi chybělo! Nepochyboval, že i jeho manžel touží po tom samém.

„Tak fajn," vydechl Harry rád za kladnou odpověď.

„Chyběl jsi mi," šeptl Draco po chvíli strávené v naprosté tichosti. „Před tím útokem i po něm. Neskutečně moc," přiznal se. Postrádal černovlasého a čas strávený s ním. Kdo by to byl řekl, že i tolik let po svatbě se jeden bez druhého nebudou moci obejít, že si budou tolik chybět. Jenže manželství s Harrym bylo jako droga, bez které blonďatý nemohl žít.

Nebelvír zavřel spokojeně oči. „To ty mně taky. Každý den v prázdném domě byl k nevydržení. A o práci radši ani nemluvím. Neskutečně mě iritovalo, že nikdo nic nedělá, že nejsou žádné výsledky za tu dobu, co jste byli jako tým tady..."

„Teď už je asi docela jasné proč," trpce opáčil Zmijozel. „Vsadil bych krk na to, že některé z případných posunů vpřed Brown záměrně sabotoval."

„Myslím, že sabotoval záměrně všechny," víc si k sobě Harry blonďáka přitiskl, když ucítil jeho zachvění. „Je ti zima?"

„Trochu," připustil Draco. „Je tu chladno," konstatoval polohlasně.

Na ta slova ze sebe Harry opatrně sundal bundu a i přes protesty ji navlékl na svého chvějícího se manžela, než je opět oba zabalil do deky. „Lepší?"

„Jo," zahuhlal blonďák a více se k černovlasému natiskl. „Děkuju."

Nebelvír si tiše povzdechl do světlých vlasů. „To je taky nápad se v lese producírovat jenom v tričku. A nechci slyšet nic o tom, že přes den bylo hezky," zamumlal tiše s jemnou výtkou v hlase.

„Když ono vážně bylo," zmohl se blonďák na slabý odpor. Nikdo přece nemohl tušit, že už se nikdy nevrátí do stanu, aby si odtamtud vzal bundu na svou noční hlídku. Měl to v plánu, ale nestihl to. A těch několik dní v kobce toho sám litoval.

„Co ti vždycky říkám? Vždy buď připraven na všechno," zamumlal Harry klidně, načež se začal pomalu odtahovat. „Půjdu to ven zkontrolovat, tak zkus usnout, ano?"

„Zůstaň tu se mnou," šeptl Zmijozel a v jeho očích se objevila prosba o to, aby jej tu Harry nenechával samotného. „Prosím," dodal, načež se s nadějí zahleděl do manželových zelených očí.

Harry věděl, že by měl jít ven a podívat se jen zběžně po okolí, jestli je vše v pořádku, ale copak dokázal Zmijozela s prosbou jasně patrnou v očích opustit? „Dobře," povzdechl si tiše nakonec. „Ale jen dokud neusneš."

„Děkuju," ozvalo se tlumeně v odpověď. S drobným, leč upřímně šťastným úsměvem se Draco sesunul po chladné zemi o něco níž a položil si svou hlavu do Harryho klína. Cítil, jak v jeho vlasech o malou chvíli později přistála Nebelvírova dlaň a začala se prodírat jeho blonďatými kadeřemi. Ty příjemné doteky, všechno to jemné vískání a láska, která skrze Harryho prsty proudila do jeho těla, mu dodávaly pocit bezpečí. Byl unavený, ale konečně v rámci možností šťastný a spokojený.

Připomínalo mu to všechny ty okamžiky, kdy takto leželi u nich doma na gauči před televizí, jíž Draco přicházel na chuť docela dlouho - přeci jen to byl mudlovský vynález - ale nakonec si zvykl a pravdou bylo, že si některé pořady v ní dokonce i oblíbil. Každou z těchto chvilek zbožňoval, a když nyní zavřel oči, zapomínal na to, že se nachází ve studené jeskyni, krade Harrymu bundu a kousek od něj plápolá malý ohníček, který jim pomáhá nezmrznout úplně.

Netrvalo dlouho a Zmijozel se pomalu začínal propadal do říše snů. Usnul nejrychleji za poslední dny. Náruč spánku se opět zdála být sladká, bezesná a nerozptylovaly jej v ní žádné chmurné myšlenky, které jej ještě včera naplňovaly v kobce u smrtijedů.

Ahojte! Tak přidáváme po celkem krátké době další kapitolu, protože díky vašim komentářům to jinak ani nejde. Každý jeden nám vždy vyvolá úsměv na rtech, až máme chuť hned zveřejnit další díl, ale to bohužel nejde. :D Příběh by byl moc rychle pryč a pak bychom pro vás neměly nic. :D ;)

V dnešní kapitole trochu Drarry romantiky a celkově Drarry chvíle, tak snad vás potěšilo, že jsou kluci zase spolu. A co myslíte? Najde je někdo, nebo se dostanou ven? :)

Vaše Makky & Matty