Černovlasý kouzelník vzhlédl od primitivního nákresu vzhůru a zahleděl se do hustého tmavého lesa před sebou. Bylo krásné ráno, sluníčko již svítilo, ptáci zpívali své písně, ale i přesto Harry cítil, že něco tam uvnitř není v pořádku. Od kolegů si již vyslechl, že jakmile kouzelník vstoupí byť jen na okraj, je mu zamezeno využívat magii, ale on tušil ještě něco dalšího.

S hlubším nadechnutím začal pomalu rolovat papír ve svých dlaních, načež ho opatrně zasunul do síťky po straně batohu na zádech. Byl prozíravý. Díky informaci o magii s sebou vzal vše života potřebné, takže měl v batohu ukrytou velkou láhev vody, nůž, sirky, deku, nějaké drobnější jídlo, baterku a kapesníky. V ruce držel sprej na označení stromů, aby poté našel rychle cestu ven. Nic jiného ve spěchu nepobral, takže nepochyboval, že mu něco bude chybět. I tak se ale cítil připravený.

Pevněji si k sobě přitáhl popruhy od batohu, lehce si tíhu na svých zádech nadhodil a vyrazil vstříc chladu, který z lesní krajiny sálal. S očima otevřenýma přešel přes pomyslný okraj, aby ihned mohl zaznamenat změnu, jak se magie v jeho těle utlumila a najednou jako by nebyla. Byl to zvláštní pocit ji necítit, ale dokázal by si zvyknout. Jako na všechno. Byl hodně přizpůsobivý, což se nedalo říci o jeho manželovi, který změny v životě doslova nesnášel.

S jemným úsměvem proklepal plechovku ve své ruce, načež na kůru prvního stromu nastříkal kolečko bílé barvy. Tvar se téměř okamžitě na tmavém podkladu zvýraznil, jak rychle zaschl, a tvořil tak dobře viditelný orientační bod již z dálky.

Harry si spokojeně tečku prohlédl, načež se rozešel hlouběji do lesa. Větvičky pod jeho botami celkem hlasitě křupaly, jak si tvořil cestu dál. Každou chvíli se ohlížel, a když už téměř neměl na dohled poslední označený strom, udělal kolečko na dalším.

Když se poté zadíval na mudlovské hodinky na svém zápěstí, zjistil, že od prvního označení již uplynulo několik hodin, což mu na náladě moc nepřipadlo vzhledem k neměnící se situaci. Nic nenašel, a ani nic nenaznačovalo, že by se k hledanému smrtijedskému objektu i jen blížil. Ani tak ale nezastavoval a s odhodláním pokračoval dál. Chtěl vidět Draca, chtěl ho sevřít v náručí a říct mu, jak moc ho miluje, a jak už ho nikam samotného nepustí. Chtěl mu vynadat, že mu to říkal, že tohle špatně dopadne, a že měl pravdu a chtěl, aby to blonďák uznal sám a řekl to nahlas. Z celého srdce si ale nejvíc přál, aby byl jeho manžel v pořádku.

Za chůze z batohu vytáhl láhev vody a jen několika loky upil. Věděl, že musí s tekutinou šetřit, jinou už totiž nezíská díky absenci magie. Když poté ale šrouboval víčkem, aby láhev pevně uzavřel, zaslechl zvuk, který mu byl do té doby neznámý. Slyšel... kroky?

Rychle se ukryl za jeden z mohutných stromů, strčil láhev do batohu a naslouchal přibližujícímu se zběsilému dusotu. Dotyčný utíkal, a jak mohl Harry dál slyšet, zřejmě už dlouho, protože to vypadalo, že každou chvíli skončí na zemi, jak neustále zakopával. Splašený dech ani nepočítal. Díky němu také černovlasý velmi rychle usoudil, že tohle smrtijed není a ba co víc, vzplála v něm jiskřička naděje. S divoce bušícím srdcem vykročil z poza stromu, aby se dotyčnému ocitl tváří v tvář.

Blaise s rukou na hrudi doklopýtal k jednomu ze stromů a dlaní se zapřel o jeho kmen. Pokusil se nabrat dech, aby mohl utíkat dál, když v tom před sebou uslyšel kroky mířící k němu. Instinktivně ucouvl dozadu ze strachu, že před ním stojí někdo z jeho pronásledovatelů, ale jakmile se pořádně podíval před sebe, úlevně vydechl. Tohle rozhodně smrtijed nebyl. Spíše to vypadalo na záchranu. Jenže ta rozhodně nepřišla pro něj, nýbrž pro Draca a ten tu s ním momentálně jaksi nebyl. Jakmile mu došlo, že zírá na Harryho Pottera, okamžitě zalitoval toho, že se s blonďákem před nějakou dobou rozdělili.

„Blaise?" zeptal se Harry váhavě, protože si nebyl moc jistý, zda oslovuje muže před sebou schváceného útěkem správným jménem. Bez váhání ale znovu vytáhl láhev vody z batohu a snědšímu ji nabídl, když si začal dávat dvě a dvě dohromady. „Kde je?"

„Pottere..." vyrazil ze sebe zadýchaně bývalý Zmijozel a vděčně přijal nabízenou láhev vody. „Běžel, běžel na západ od osady, ale-" opětovně zalapal po dechu, „nevím, která část lesa to je ve skutečnosti. Prostě - tamtím směrem," pohodil rukou lehce doleva a za sebe, aby černovlasého aspoň trochu navedl, než si dopřál pořádný lok tekutiny z láhve.

Černovlasý se zadíval udaným směrem, načež se mu sevřelo hrdlo nervozitou. Jestliže totiž Zabini vypadal takhle, měl Draco vůbec ještě nějakou šanci? S knedlíkem v krku beze slova protřepal sprej ve své ruce a označil mohutný kmen vedle sebe sledovaný očima snědšího muže.

„Co to děláš?" nechápavě se na něj Blaise podíval a do rukou mu nazpátek vtiskl láhev se zbytkem vody. Jeho dech se pomalu vracel ke své obvyklé frekvenci a hruď se mu přestávala zvedat tak zběsilým způsobem. Jen nohy jej stále bolely.

„Ukazuju ti cestu ven," strčil Harry láhev zpátky do batohu a vzhlédl ke stále zmatenému Zmijozelovi. „Když budeš následovat ty značky, dostaneš se až ven z lesa," vysvětlil mu rychle. „Já jdu dál, musím ho najít."

Blaise s mírně pootevřenými ústy stál u stromu a díval se na vzdalujícího se Nebelvíra. Vypadal tak odhodlaně Draca najít... Vážně blonďákovi takového manžela záviděl. Nakonec se přinutil od utíkajícího černovláska odtrhnout pohled a raději se začal soustředit na značky na stromech. Bílá kolečka, tečky, body, které jej vyvedou pryč z lesa. Zhluboka se nadechl a s novou dávkou odhodlání se vydal po předpřipravených stopách. Díky skutečné naději se odsud dostat najednou znovu pocítil potřebnou energii.

Harry naopak za běhu začínal pociťovat silnou nervozitu, díky které začal pochybovat o svém úspěchu, ale zároveň doufal. Draco byl silná osobnost, kterou jen tak něco nezlomí, tím si byl naprosto jistý, ale pokud již několik hodin bloudil lesem bez jakéhokoliv záchytného bodu, existovala vůbec šance, že dokáže smrtijedům utéct? Měl o něho strach a to takový, který ho nutil zvedat nohy v stále rychlejším tempu, jak si přál blonďáka co nejdříve najít.

Následoval Zabinim udaný směr a každou chvíli označoval stromy, aby se také úplně neztratil a zároveň naslouchal všem zvukům, které se v lese ozývaly. Zpěv ptáků, v dálce slyšel datla klopat do kůry stromů někde v listnatých korunách a do toho to nekonečné šustění listí, díky jemnému větříku. Jiné praskání větývek, než to pod svými nohami, ale neslyšel.

Rychle označil další strom, než opět uvedl nohy do hbitého pohybu a děkoval, že měl tak dobrou fyzičku. I přesto si ale připadal pomalý a Dracovi čím dál vzdálenější. Měl potřebu stále zrychlovat, ale to už také nešlo. Myšlenky na blonďáka mu zaplavovaly mysl jako dotěrný hmyz. Musel ho najít. Jiná alternativa neexistovala.

Draco se zatím vyčerpaně krčil u jednoho z kmene stromů a snažil se popadnout dech, odpočinout si natolik, aby byl schopný vyrazit a utíkat dál, nějak se z lesa již konečně vymotat. Neměl představu, jak dlouho už běžel, ale zastavil se až teprve, když opravdu nemohl dál a málem omdléval. Věděl, že tu nemůže setrvat nijak dlouho, že se za chvíli bude muset zvednout a jít dál. Nepochyboval o tom, že po něm smrtijedi i nadále pátrají. Jen se mu povedlo získat náskok, který nyní vyplýtvával na svůj odpočinek.

Nakonec se, přestože si byl zcela jistý, že ještě nemá dostatek sil k dalšímu utíkání, zvedl a unaveně se začal proplétat mezi dalšími stromy. Nohy sotva kladl před sebe a neustále se ohlížel kolem sebe, zdali je pořád v bezpečí, ale musel jít dál.

Harryho naopak začala pohlcovat úzkost z nezdaru čím déle běžel. Díky zmateným myšlenkám nevědomky přestal vnímat zvuky okolo sebe a jen utíkal a využíval ke spolupráci smysl, který mu jako jediný ještě dokázal fungovat - oči.

Draco se zemdleně zahleděl před sebe na řadu křoví přehrazující mu cestu vpřed. Neměl sílu skupinu keřů nijak obcházet, a tak byl rozhodnutý prodrat se zkrátka skrz ně. Když se k nim však blížil, vylekalo jej hlasité prasknutí nějaké spadnuté větvičky. Zastavil se a zaposlouchal se do zvuků lesa. Srdce mu začalo v hrudi divoce tlouct, když uslyšel rychle se přibližující kroky doprovázené lupáním materiálu pod nohama dotyčného. Dracovu mysl zachvátil strach a v ten moment jako by se v něm krve nedořezal.

Splašeně se začal motat pryč z místa naprosto pomatený, bezradný únavou a vyčerpáním. Ani nedokázal pořádně určit, ze kterého směru kroky slyší. Začal se prodírat křovím, nehledě na šustění, které tím způsobil. Jeho tělo jako by bylo schopné jít pouze vpřed, jako by jeho mozek nebyl schopen vyslat končetinám jiný rozkaz. Zoufalý se prodral na druhou stranu, jen aby o vteřinu později narazil do pevného těla a pod náporem srážky se sesunul na zem.

Černovlasý kouzelník se překvapením lehce zakymácel, načež vytřeštil oči na blond vlasy u svých nohou. Dech se mu zadrhnul v hrdle. „Draco!" vyjekl následně úlevou a padl před blonďáka na kolena mezi jehličí a suché větvičky. Zřejmě díky zamyšlení úplně přeslechl šustění křoví, jinak nechápal, jak se tohle mohlo stát.

„H-Harry?" zakoktal se druhý z mužů a nevěřícně před sebe hleděl, jako by nemohl uvěřit tomu, kdo tu s ním je. „Harry!" zopakoval a jeho unavená mysl se snažila vstřebat nastalou situaci. „Harry..." zamumlal do třetice, načež se pln úlevy vrhl svému manželovi okolo krku.

Harry blonďáka pevně sevřel kolem pasu. „Už je dobře, lásko, jsem tady," políbil Draca na boku hlavy do vlasů a jednou dlaní začal na uklidněnou kroužit po jeho zádech. Úleva, která se jemu samotnému rozlila náhle celým tělem byla neskutečná. Byl tak moc rád, že ho má. Živého a celkem zdravého.

Draco jemně vdechoval manželovu osobitou vůni a nechal se jí uklidňovat, stejně jako jeho náručí a konejšivými doteky. Dominující pocit totální vyčerpanosti nahradila radost ze znovushledání a vědomí, že teď již na nic nebude sám. „Jak si mě našel?" optal se blonďák polohlasně, když překonal prvotní nápor emocí z Harryho přítomnosti.

„Potkal jsem Zabiniho. Řekl mi směr," vydechl Nebelvír tiše a jemně od sebe blonďáka odtáhl, aby si ho mohl prohlédnout. Viděl mu na očích, že už je naprosto vyčerpaný a jinak našel po zběžném prohlédnutí jen několik škrábanců. Následně sebou lehce cukl a rychle z batohu vytáhl flašku s pitím. „Napij se, máš úplně popraskaný rty. Jak dlouho jsi běžel?"

Blonďák jen neurčitě pohodil hlavou. „Nevím. Podařilo se nám utéct chvilku poté, co odešly polední hlídky," připustil a převzal si od Harryho láhev s vodou. „Kde je Blaise teď?"

Tmavovlasý sklonil pohled ke svým hodinkám. Ukazovaly něco málo po půl čtvrté. „Možná už venku."

„Znáš cestu?" s nadějí se na něj Draco zadíval.

Harry pomalu přikývl. „Označil jsem si ji."

Oči druhého muže se radostně rozšířily. Když se však chtěl přeptat na další podrobnosti, upoutal jeho pozornost slabě patrný hluk v dálce. S obavami na Harryho pohlédl a pečlivě se do nového zvuku zaposlouchal. Tohle se mu nelíbilo.

Nebelvír na Draca pomalu kývl a snažil se ho svým pohledem přinutit ke klidu. „Musíme jít," zašeptal tiše a označil kůru stromu po své pravici těsně nad zemí. Hluk totiž přicházel ze směru, odkud přišel Harry, takže museli pokračovat dál.

Blonďákovy oči znovu zaplavilo zoufalství. Přál si být už konečně v bezpečí, daleko od smrtijedů, ne si zase útěkem zachraňovat život. S Harryho pomocí se postavil na nohy.

„Bude to dobrý, slibuju," znovu zašeptal Nebelvír, načež se ohlédl a naznačil Zmijozelovi, že zatím je vzduch čistý. Musejí najít nějaký úkryt, jinak to neviděl.

S blonďákem za zády se rozběhl dál. Neustále kontroloval, zda jim je někdo v patách, ohlížel se, označoval kůru stromů a povzbuzoval svého vyčerpaného muže k dalšímu výkonu. Viděl na něm, že už je zatraceně unavený, ale nemohl dělat nic jiného, než ho nutit běžet dál.

Draco se snažil přemluvit sám sebe k tomu, aby běžel kupředu. Šramot se k nim neustále přibližoval, takže bylo možné rozpoznat, že se jedná o hromadný dusot nohou a nějaké pokřikování k tomu. Pokud si smrtijedi všimli značek na stromech, asi pro ně nebylo příliš těžké manželskou dvojici sledovat. Jen nejspíše nevěděli, kdo že se to k Dracovi přidal.

„Harry, já-" ztěžka se blonďák nadechl, „já už nemůžu," zahuhlal zadýchaně a na pokraji čirého šílenství se na černovlasého zadíval.

„Musíš!" naléhavě mu Nebelvír opětoval pohled, načež po rychlém ohlédnutí zastavil a rozhlédl se kolem. Nechal blonďáka stát, aby si trochu oddechl a sám odběhl o několik metrů dál a v podivném kolečku označil kmeny stromů okolo nich, že Draco ve finále stál ve středu kostrbaté stromové kružnice.

Poté se rychle vrátil ke zmatenému manželovi. „Musíš, zvládneš to, miluju tě," vzal něžně do rukou jeho tváře a jemně ho políbil na rty. „No tak, pojď," nabídl Zmijozelovi svou dlaň a doufal, že jeho plán na zmatení smrtijedů vyjde, když už nebude označovat žádné stromy. Buď budou tak zmatení, že půjdou po stejných značkách zpátky anebo se budou muset rozdělit. A Harry doufal v první možnost. Už se stmívalo a on pro sebe a Draca nenašel ještě ani úkryt na spaní, musel ten plán vyjít!

Draco v sobě díky polibku našel i poslední zbytky odhodlání a síly jít dál. Chytil se Harryho dlaně jako svého záchranného stébla a přinutil se k dalším pohybům. Odevzdaně se nechal vést lesem, přičemž veškeré rozhodování o změně směru nechával na svém manželovi. Byl rád, že byl vůbec schopný opět utíkat pryč. Ne, aby ještě vymýšlel, kudy to bude nejbezpečnější.

Harry za běhu naslouchal stále více se vzdalujícímu hluku, až nakonec zůstal les naprosto tichý mimo praskání větviček pod jejich chodidly.

Zastavit si dovolil ale až o několik dlouhých minut později a jen tak tak zachytil blonďáka, kterého jeho nohy už neunesly. „Draco?"

Bývalý Zmijozel ze sebe vydal neurčitý kňučivý a přiškrcený zvuk. Nebyl schopen ani promluvit, takže jen pokroutil hlavou nad svým osudem. Do očí se mu tlačily slzy vyvolané vystupňovaným zoufalstvím, vyčerpáním a také lítostí nad svou neschopností jít dál. Snad ještě nikdy si nepřipadal tak zlomený.

„To bude dobrý. Jen vydrž ještě chvíli," stáhl si Harry ze zad batoh, který nasadil blonďákovi, než se sám obrátil a položil si na záda Zmijozelovo vyčerpané tělo. „Chyť se mě okolo krku," poradil mu tiše, načež chytil Draca pod stehny a těžce se s ním postavil. Jeho vlastní únava ovšem udělala své, proto se pod ním nejdříve podlomila kolena, ale naštěstí nespadl.

Nejistými kroky se rozešel dál. Sám si v duchu opakoval, že stačí vydržet ještě několik minut, než určitě najdou nějaký úkryt. A to ho pohánělo jít kupředu i s takovou tíhou na sobě.

Draco využíval svých zbylých ochablých sil k tomu, aby se Harryho přidržoval. Jeho přetažené svaly křičely vděčností za úlevu, kterou mu manžel svým gestem poskytl. Ani nevěděl, jak dlouho s ním Harry šel, než uslyšel jeho nadšený hlas plný vzrušení.

„Myslím, že jsem něco našel, lásko," vydechl Harry úlevou, hledě na vstup nevelké jeskyně zakrytý jakýmsi porostem. Až uvnitř, když se posadil, si uvědomil, jak moc je ve skutečnosti unavený.

Ahoj! Vítáme vás u další kapitoly. Konečně jsou kluci zase spolu. ':D A vypadá to, že jsou prozatím relativně v bezpečí. Ale co Blaise? Myslíte, že doběhne v pořádku? ;) Snad se kapitola líbila. Děkujeme vám moc za veškerou odezvu! :)

Vaše Makky & Matty