Draco si rukou prohrábl své ne zrovna dvakrát upravené vlasy a urovnal si na sobě tričko. S ohrnutým rtem se pokusil narovnat na něm spodní lem, ale i tak tušil, že to jeho vzhledu příliš nepomůže. Připadal si odpudivě. Již několik dní neměl možnost pořádné sprchy, vlasy se mu díky méně intenzivní péči začínaly mastit mnohem rychleji, než to bylo obvyklé. Spal na proležené matraci, takže každé ráno vstával s pomuchlaným obličejem a švem peřiny obtisknutým na tváři, jak se snažil ležet na břiše, aby jeho záda tolik netrpěla. Žaludek si pravidelně kazil nekvalitním jídlem, které tu musel jíst, a ani o soukromí tu nemohla být řeč. Všichni z jejich týmu se městnali ve stejném stanu jako hrstka bystrozorů, kteří jim při práci asistovali. Zkrátka, už se těšil, až odsud vypadne a vrátí se domů, za Harrym, do své vlastní postele a manželovy hřejivé náruče.

Černovlasý mu tu opravdu scházel. Stýskalo se mu po něm. Ne, že by ještě nikdy předtím nemusel trávit tolik dní bez něj, to ne, ale vždy, když jeden z nich musel pracovně na delší dobu odjet, bylo to pro ně těžké. Byli zvyklí dělat vše po boku toho druhého, sdílet spolu své dny i každou chvíli, kterou mohli. Bylo přirozené, že Harryho postrádal. A věděl, že na tom jeho manžel není o nic líp. Proto se snažil dodržovat svůj slib, jak nejlépe uměl, a každý večer po práci mu posílal dopis. Nejinak tomu bylo i dnes.

Trávil na misi již šestý den. Přes den chodívaly výzkumné skupinky mapovat les, na jehož okraji celý jejich tábor stál. Někde hluboko v něm se měla ukrývat osada neosmrtijedů, jejich základna, kde mnozí z nich žili, kde se pořádaly schůze, rozhodovalo se o dalších útocích. Přesně tohle místo Draco s ostatními potřebovali najít.

K večeru se pak všichni vraceli do tábořiště, které bylo od této chvíle hlídáno dvojicemi z nich určenými rozpisem. A na tom na dnešní noc se skvělo i Dracovo jméno. Proto se také rozhodl svůj dnešní dopis pro Harryho odeslat již před večeří. Věděl, že po ní již nebude mít příležitost. Zrovna když se mu podařilo přimět jednu z přítomných sov, aby mu byla s odesíláním psaní nápomocná, ozvalo se za ním decentní odkašlání.

„Ahoj," pousmál se o něco starší hnědovlasý muž, když k němu blonďák natočil tvář.

„Ahoj?" překvapeně Draco zamrkal a s nakrčeným nosem si narušitele svého kratičkého okamžiku soukromí pořádně prohlédl. „Oliver, že? Oliver Wood."

Mladý muž se s pokýváním hlavou zasmál. „Ano. A pokud dobře vím, tak ty jsi Draco... Potter? Bývalý princ zmijozelské koleje v Bradavicích?" vyklenul obočí.

„Malfoy-Potter, jen tak pro upřesnění. Nějak jsme se nedokázali dohodnout," mykl Draco rameny a na okamžik se k příchozímu opět otočil zády, aby mohl naposledy pohladit sovu po zobáku a vyslat ji i s dopisem pryč, za Harrym.

„Asi jsem to měl čekat. Po ministerstvu se často nese šeptaná, že jste oba pěkně tvrdohlaví," přikývl si Oliver spíše pro sebe.

Na to se Zmijozel lehce zamračil. „Narážíš tím na něco konkrétního?" optal se s ohrnutým rtem a pohledem, který jasně naznačoval, že nechce slyšet nic o výměně názorů proběhlé na poslední poradě.

Oliver cukl lehce rameny. „Ani ne. Jen prostě znám Harryho. Jaké to vůbec je být manželem slavného Harryho Pottera?" zeptal se následně lehce zvědavě a strčil ruce do kapes kalhot.

„Hádám, že jednodušší, než být manželem Draca Malfoye," uchechtl se blonďatý. „Občas mu dávám zabrat, ale jinak nám to klape. Asi už si za těch osm let zvykl," výmluvně pokrčil rameno.

„To je už dlouhá doba," dal Zmijozelovi za pravdu. „Psal jsi mu?"

„Jo," přiznal blonďák mírně stroze poté, co si hnědovlasého muže řádně prohlédl.

„Píšeš každý den," konstatoval bývalý Nebelvír svůj poznatek za těch několik dnů.

„Slíbil jsem mu, že budu psát tak často, jak jen to půjde," jemně se Draco usmál a dovolil si krátký pohled směrem, který sova odletěla.

Oliver se s jemným úsměvem posadil na jeden z pařezů a prohrábl si vlasy. „Máte úžasný vztah, víš to?"

„Jsem si toho vědom," pyšně pronesl blonďák. Posadil se na zem a zády se opřel o kmen stromu kousek od Olivera. „Co ty? Také někomu psáváš?"

„Ne, já ne," potřásl hnědovlasý hlavou.

„Takže nám Oliver Wood žije sám?" pousmál se Draco a lehce naklonil hlavu na stranu.

„Už to tak bude," ušklíbl se Nebelvír jemně. „Dlouholetý vztah mi krachnul teprve nedávno, takže... zatím sám jako kůl v plotě."

„To je mi líto." Blonďákovo pousmání se změnilo na soucitné.

„V pohodě," mávl Oli rukou. „Mimochodem, vím, že je Harry pěkný mezek, ale je i stejný nervák?"

Draco se tiše uchechtl. „Když přijde na některý věci, nebelvírskou horkou hlavu nezapře. Proč se ptáš?"

„Ale nic. Jen taková vzpomínka," následoval i on Dracův lehký smích.

„No tak to povídej! Rád se o něm dozvím něco novýho," zazubil se blonďák. „Aspoň budu mít další argumenty, až se někdy budem hádat. Ne, že by se to dělo často, ale vždy je potřeba mít eso v rukávu."

„Možná to už i víš," zatřásl Oli hlavou. „Je to už asi pět let zpátky. Něco přinesl na naše oddělení, už ani nevím co, a kluci od nás ho chtěli trošku podráždit. A tak na plnou pusu, aby je slyšel, řekli, že ty máš nejhezčí zadek ze všech chlapů na ministerstvu. A Daniel potom ještě dodal, že bys stál za hřích, což Harryho dopálilo na nejvyšší možnou míru.

Snažili se ho to po tom všelijak uklidnit, že to byla legrace, ale nějak to nepochopil, a když odcházel, tak ze stolu shodil už seřazený spisy. A samozřejmě nezapomněl dodat, že přeje pěkný třídění. Co vím, celý den za náma po tom chodili lidi z jiných oddělení, že je Potter pěkně nepříjemnej dneska. Žárlit uměl teda pěkně, to musím uznat i já," zasmál se na konci Nebelvír. „Bylo to poprvé, co jsem ho zažil fakt naštvaného."

Draco nemohl jinak, než se od srdce zasmát. Věděl o tom, že se něco podobného stalo, ale teprve nyní se dozvěděl, co tehdy Harryho tak vytočilo. Lidé na ministerstvu si po tomto incidentu dávali dobrý pozor, aby Dracovo jméno nevypustili z úst a černovlasý kouzelník mu to sám odmítal sdělit.

„A pořád žárlit umí," poopravil poté Olivera. „Je velmi... majetnický," zvolil to správné slovo po kratičké odmlce. „Nevyplatí se ho dráždit."

„Dobré vědět," přikývl hnědovlasý.

„Měl bys ho vidět, jak dokáže vyvádět, když se mě někdo nepatřičný dotkne," ušklíbl se Draco pobaveně.

„Žárlivec," zakoulel Oliver očima, načež se ohlédl k táboru. „A abys neřekl, že tě šmíruju, tak jsem přišel kvůli hlídce. Jsme další na rozpisu."

„Vím," přitakal blonďák. „Začínáme hned po večeři."

„Jo. Jen jsem se chtěl ujistit, že to víš," pousmál se starší.

Draco přikývl, ale než stačil odpovědět, dolehl k uším obou z mužů hlasitý křik z druhé části tábora. Poplašné varování hlídky burcovalo celý tábor a informovalo ho o blížícím se nebezpečí. Blonďák sebou polekaně trhl a dovolil si vyměnit si s Oliverem jeden pohled plný obav.

„To snad ne," zamumlal zmateně bystrozor, načež ale prudce vstal a rozhlédl se kolem sebe. „Neseď a vstávej, musíme jít!" natáhl následně k blonďákovi ruku, aby mu pomohl rychle na nohy. Pokud se totiž nemýlil, tenhle signál znamenal jediné.

Draco vyplašeně těkal pohledem kolem sebe. Srdce mu divoce bušilo a snažilo se mu vyskočit z hrudi. Cítil ho málem až v krku. Na tohle nebyl připravený a jeho malfoyovská povaha tomu příliš nepomáhala. Vždy byl v nebezpečných situacích vystrašený jako dítě a snad i trochu zbabělý. Tohle nebylo nic pro něj.

S hůlkou vytaženou zpod trička v ruce následoval Olivera, který před ním utíkal přímo do centra dění. Celý tábor byl na nohách, každý stál s hůlkou v pozoru a všichni naslouchali rychle chrleným rozkazům pana Browna a velitele bystrozorů. To už však mezi ně začaly dopadat první kletby.

„Nikdo neopustí tábor!" křičel Brown, ale sám byl následně nucen se začít ohánět svou vlastní hůlkou. Veškerá pozornost se začala soustředit na přicházející osoby v maskách.

Oliver se otočil za Dracem. „Drž se poblíž mě, jasné?" zakřičel na něho a začal sám vysílat obranné kletby.

Blonďák jen vehementně přikývl, vděčný za to, že je starší muž ochotný se jím zaobírat i tehdy, když má sám plné ruce práce. Avšak ani Oliverova sebevětší snaha nemohla zabránit tomu, aby byl Draco nucen použít svou hůlku a bránit se také.

Kolem něj se ozýval křik, ale i nářky a svisty kleteb. Barevné paprsky létaly vzduchem všude, kam jen šedé oči plné strachu dohlédly, a jak útok pokračoval, přibývalo i těl ležících na zemi. Jejich lidé, i nepřátelé, zranění, ale i mrtví.

Draco se oháněl hůlkou, jak nejlépe uměl. Jeden ze smrtijedů si jej vyhlédl za svůj cíl. Byl to silný protivník. Blonďák nestíhal k obranným kouzlům vysílat i své vlastní protiútoky, takže byl nucen během souboje couvat stále více dozadu, jak se nápor kleteb mířených jeho směrem zvětšoval. Jeho paže krvácela, když jej protivník škrábl svým kouzlem, a bílé tričko se tam v místě protržení začalo zbarvovat do ruda. O několik vteřin později se menší šrám objevil i na bledém obličeji, přesně na lícní kosti. A pak, najednou, zničehonic, palba kleteb proti Dracovi ustala a on se konečně rozhlédl kolem sebe.

Jeho pohled padl na nehybné tělo na zemi a následně i na hnědovlasého zachránce, který se nad ním tyčil s napřaženou hůlkou. Zadýchaně věnoval Oliverovi vděčný pohled.

Bystrozor se na blonďáka usmál, načež se mu rty zkřivily do bolestného šklebu pod vlivem jeho vlastních zranění. Sklopil pohled a zadíval se na krví nasáklou nohavici levé nohy, která schytala zřejmě nějaké řezací kouzlo. Bolela jako čert, takže ani pořádně nezaregistroval, že krvácí stejně tak na boku, hrudi a na paži.

Snažil se ochránit tolik lidí, že na svá vlastní zranění zapomínal. A bohužel pro ně, smrtijedi byli ve výrazné početní převaze již na první pohled. Díky tomu také Oliver tušil, že tento boj mají prohraný a jediné, co ho pro tu chvíli zajímalo, bylo, jak dostat z bitevního pole pryč Draca. Díky němu věděli tolik informací a nemohli si dovolit blonďáka ztratit.

Dřív než ale stačil cokoliv bývalému Zmijozelovi říct nebo i jen naznačit, tlak neznámé kletby ho srazil ohromnou silou k zemi. Nepřipravený narazil hlavou do kamene, díky čemuž se mu celý svět zatočil a jako by zčernal. V hlavě mu hučelo a jen tak vzdáleně slyšel křik a mezi ním možná i své vlastní jméno. Nedokázal se ale ani pohnout.

Poslední k čemu se přinutil bylo otevření očí na menší škvíry, kdy spatřil, jak do blonďáka narazila neznámá kletba. Jeho tělo se sesunulo k zemi naprosto bez vůle.

Oliver chtěl začít křičet, ale nedokázal ani otevřít ústa plná krve. Poslední, co zahlédl před úplnou ztrátou vědomí, bylo, jak se kolem Zmijozela shluklo několik osob v kápích a jak odnášejí jeho tělo pryč do hlubin lesa.

Ahoj! Vítáme vás u další kapitoly. :) Co na ni říkáte? Harry se na misi (kupodivu) nedostal a Draco na ní zůstal sám. A jako by toho nebylo málo, zrovna když si mohl najít kamaráda, zaútočili smrtijedi! Myslíte, že se mu podaří utéct? Nebo jej dříve přijde vysvobodit Harry osobně? ;) A co Oliver, zvládne to? Budeme rády za každý názor! Vždy nás jimi moc potěšíte. :)

Vaše Makky & Matty