,,Né prosím neumírej." Bylo ovšem pozdě.

,,Otče! Neopouštěj mě!" Vzlykala jsem a snažila se ho probudit, i když jsem věděla, že je pozdě.

Měla jsem už jen jeho a i on mě opustil.

O týden později:

Od té doby co mi umřel otec jsem bloudila po kraji. Je mi teprve 10, nemám rodiče ani domov. Přede mnou byla malá vesnice a rozhodla jsem se do ní vydat. Nikdo nikde. Po chvíli jsem spatřila vesničany, jak se na něco dívají. Když jsem přišla blíž, viděla jsem malého chlapce s modrými vlasy. Byl asi v mém věku. Pozorně jsem si ho prohlížela, a pak jsem uviděla jeho krásné oči. Vypadal smutně a všichni se ho báli. Nechápu proč. Rychle utekl a já ani nepostřehla kam. Procházela jsem vesnicí a žebrala o jídlo. Nějaká paní se mě ujala. Brala jsem jí jako tetu.

Když se vesnice stěhovala byla jsem smutná, protože teta mi řekla, že to bude do podzemí. Jakmile jsme dorazili do nové vesnice, utekla jsem. Starala jsem se o sebe sama a od vesnice se moc nevzdalovala. Párkrát jsem se vydala hledat toho kluka, jenž mě na něm uchvátily jeho oči. Bohužel jsem ho nenašla, což mě hrozně mrzelo. Vím, že si s ním nikdo nepovídá. Všichni na něj jsou zlí a já nevím proč. Chtěla bych mu pomoc, ale nevím jak.

Lovila jsem zvěř a přespávala v korunách stromů. Přemýšlela jsem nad budoucností. ,,Uvidím se s ním ještě někdy?"

Krátký prolog. Snad se vám líbil. :D