„Ach jo... Prostě to zrcadlo pověs a nevěř na blbosti. Nic se nestane, neboj," řekla jsem a vzápětí mi začal cinkat mobil, jelikož mi na e-mail začala chodit má další práce.

„Hele, už budu muset jít, tak ahoj!" vyhrkla jsem.

„Hm... Ahoj," řekla Kris a položila hovor. Měla jsem z ní takový divný pocit. Co když si vsugeruje, že bude mít smůlu a potom jí mít bude? Co když si něco udělá?

Otevřela jsem e-maily s prací a všechny je prostudovala, abych přišla na jiné myšlenky. Do jedné práce jsem se pustila a skončila až v devět hodin. Pak už jsem jen skočila do postele a usnula.

Celý týden utekl jako voda. V práci se mi dařilo a každý den jsem se mohla procházet Londýnem. Kris mi nezavolala ani nenapsala. Takže jsem si myslela, že se jí vede dobře. Nebo jsem v to alespoň doufala.

Osmý den večer mi ale opět zazvonil telefon.

„Ahoj Carol..." řekla plačtivým hlasem Kris. Vylekala jsem se.

„Co se stalo?!" vykřikla jsem.

„Podle mě mám fakt smůlu... Nevím, co se to se mnou děje..." řekla tiše.

„Jak jako smůlu?" nechápala jsem.

„Vyhodili mě z práce. Z mé vysněné práce, kterou jsem milovala..." zamumlala.

„Cože? Proč?" podivila jsem se.

„Já nevím... Prostě mi zavolali, ať příště nejezdím, že už prostě nemám práci."

„Tak to je fakt divný... Kdy se to stalo?" zeptala jsem se.

„Před pěti dny. Nechtěla jsem tě tím ale zatěžovat..." odpověděla.

„Ty teďka pět dní sedíš doma na zadku?" protočila jsem oči.

„Jsi blbá? Každý den se snažím si sehnat novou práci. Byla jsem i na dvou pohovorech, ale pokaždé mě poslali domů s tím, že se mi ozvou..." vzdychla.

„Tak to znamená, že tě neberou..." prohodila jsem.

„Nekecej, fakt?!" zavrčela. „Sakra, já jsem v koncích. Za to určitě může to zrcadlo."

„Ale prosím tě. Třeba to je jen náhoda." Uklidňovala jsem jí.

„To teda není! Stalo se toho víc," hlesla Kris.

„Co se ještě proboha stalo?"

„Někdo mi ve městě ukradl peněženku a..." řekla.

„A co?"

„Protrhla se mi taška s nákupem přímo nad otevřeným kanálem," vyhrkla. V tu chvíli jsem to nevydržela a vyprskla jsem smíchy.

„Ha ha ha," řekla Kristin ironicky. „Mně to vtipné nepřijde. Vážně se bojím. Tohle není jen tak."

„Promiň, jen to s tím kanálem mě dostalo," naposledy jsem se zasmála a potom jsem zase zvážněla.

„A nebyl to třeba jen den blbec? To se občas stává," napadlo mě.

„Jasný, ale ten den blbec trvá už týden. Já už nemůžu... Blíží se nájem a já už mám jenom pár tisíc," řekla Kris smutně.

„Mám ti poslat nějaké peníze?" nabídla jsem jí.

„Ne, s mou smůlou by mi to nepřišlo. Musím se toho zrcadla zbavit!" řekla přesvědčeně.

„Jsi normální? Pětačtyřicet dolarů by bylo v háji!" vyjekla jsem.

„Lepší než mít smůlu," řekla rázně.

„Hele, pokud to je fakt opravdový, tak ti vyhození zrcadla nepomůže. Jednou jsi ho už rozbila a to se nezmění," zamyslela jsem se.

„Myslíš?" odfrkla si.

„Jo... Hele, už budu muset, tak ahoj," řekla jsem. Tentokrát ne proto, že by mi chodila práce, spíš proto, že jsem té pověře o zrcadlu začala kvůli Kris opravdu věřit a to se mi nelíbilo.

Další tři dny jsem zase o Kristin nic nevěděla. Modlila jsem se, aby se jí už dařilo a abychom mohly celou tu pověru hodit za hlavu.

Dvanáctý den mi zabzučel Messenger. Byla to zpráva od Kristin. Otevřela jsem jí.

„Carol. Tohle už fakt není normální. Bojím se. Ani nevíš jak. To zrcadlo... To co dělá... Ono je snad posedlé nějakým démonem nebo co. Panebože já se tak moc bojím."

Zprávu jsem si četla pořád dokola. Srdce mi strašně rychle bušilo. Byla jsem vyděšená. Co když se Kris vážně něco stane?

Na nic jsem nečekala a vytočila jsem Krisiino číslo.