Přistáli jsme a já se probudila. Vážně jsem usla? Vážně!? S doprovodem stráže jsme došli do příletové haly. Už z venku jsem slyšela bouřlivý jásot. Jen ne další fanoušky... Prosím! Dveře se otevřely. Šli jsme po červeném koberci, jak nějaké slavné celebrity a jediné, co nás chránilo před lidmi bylo lanové zábradlí. Ze všech stran se na nás vrhly blesky fotoaparátů.

Všechno se mi smíchalo do bílých mžitků. Poloslepá jsem mávala do všech stran, hlavně tam, odkud jsem slyšela svoje jméno. Dokonce jsem i zahlédla cedule s mým jménem. A když se zdálo, že vidím normalně, znova mě oslnil jeden z foťáků. Ať jdou do číči!

Zděsilo mě, kolik lidí mě povzbuzuje. Kolik lidí si myslí, že budu sedět na trůně. Pff... Vedle toho blba prince sedět nebudu! Natož abych si ho vzala...

Nějak se mi povedlo doklopýtat ke konci. S úlevou jsem dosedla do auta a čekalo se. Na koho? Na Chloe. Říkala jsem už, jak je populární? Vědět všichni jaká doopravdy je...

Vyjeli jsme a cestou k paláci potkávali menší davy lidí, kteří se nedostali na letiště. Selekci opravdu oslavovala celá Illea! Po chvilce jízdy se v dálce začaly rýsovat hradby paláce. V ten moment jsem přestala dýchat. Je to tady, Mari! 

Vůz projel bránou na příjezdovou cestu. Zahrada byla obrovská, plná fontán a ozdobně zastřižených keřů a barevných květin a... Nemůžu dýchat! Nikdy jsem nic tak krásného neviděla. A to jsme teprve v zahradách, jak pak tedy vypadá palác zevnitř?

Limuzína dojela ke vstupu do veliké budovy a tam nás předala služebnictvu. Dvě ženy mě odvedly dovnitř. Hned mi začaly vše ukazovat, popisovat a celkově palác představovat. Chloe a Sabrinu si taky vzaly jiné sebou. Tady se naše cesty pro teď rozdělovaly. Díky Bohu!

Ani teď se mi nedostávalo vzduchu. Lidi, to je dokonalé sídlo! Obrovské sídlo! Dvě služebny mě provedly celým palácem. Ukázaly mi, kde je jídelna, kde velký sál. Nestíhala jsem si vše zapamatovat. Tentokrát jsem se opravdu snažila, přísahám, ale vše proběhlo jaksi rychle. Prohlídku zakončily u velkých dveří, za kterýma se určitě něco dělo. Průvodkyně mě do dveří popostrčily a ještě mi je podržely. Aniž bych chtěla, vstoupila jsem do naprostého chaosu. Chtěla jsem zpátky. Zpátky do tichých chodeb paláce. Procházet se, obdivovat architekturu a interiér, užívat si té nádhery...

Jenže dveře se za mnou zavřely.

,,Vy jste Marinette Dupain-Chengová? Jdete pozdě. Já jsem Nathalie, mluvila jsem s vámi po telefonu. Nejdřív se jděte vyfotit, támhle, pak se vás někdo ujme."vedle mě se jak duch zjevila černovlasá žena s pocker facem. Takže to, s čím jsem po telefonu mluvila, nebyl naprogramovaný robot. No... Wow? Zamířila jsem k fotografovi. Snažila jsem se nevšímat si kamer, co se snažily vše natočit. Opravdu tu budou pořád...!?

Jen co byly fotky hotové, kdosi cosi mě odvedl k jednomu z křesel. Zírala jsem na sebe do zrcadla a přemýšlela, co se bude dít. Samozřejmě se mě teď pokusí od základu změnit. Zvenčí, jasněže. Já nechcu! Chtěla jsem zůstat pořád tou holkou s dětinskými tmavými culíky! Moje image a budu si ji i bránit!

,,Obarvit vlasy, výrazné líčení, vypadá jak malé děcko..."zamumlala své kolegyni příchozí kosmetička.

,,Já ale nechci obarvit vlasy!"bránila jsem se. Líčení mi bylo jedno, to za chvíli smyju, ale vlasy nechte na pokoji! Začínala jsem svého přihlášení litovat. Chci odtud odejít... Jiná... Ale jiným způsobem! Chci odtud odejít zkušenější! (bez dvojsmyslu, prosím).

,,A ráda bych nějaké obyčejné líčení, nic extravagantního."

,,Holka, my nejsme kosmetickej salónek, máme za úkol tě změnit!"řekla mi natvrdo kosmetička a dál přežvykovala žvejkačku. Pohrávala si s kulmou. Nad drzostí mého přání jsem se zakousla do rtu. Co mám dělat?

,,Dobře, jen ti natočíme konečky a vyčistíme tě."ohrnula nade mnou nosem a dala se do rozpouštění culíků. V tom momentě jsem jí chtěla vmést do obličeje,

Ať kouká se svojí možná budoucí královnou zacházet líp!