Pochodovala jsem po dámském salonu neschopná normalně sedět. Královna seděla na své židli a ztrápeně mě sledovala. Byla stejně nervózní a znepokojená jako já.

Už je to skoro měsíc, co odjeli. Slíbil, že budou zpátky do dvou týdnů! Nejhorší bylo, že jsme neměli od nich žádné zprávy. První týden nám došlo pár dopisů i fax. Jenže pak zprávy utichly.

Každý den jsme s královnou seděly v dámském salónu, dlouhatánský stůl v jídelním sále byl pro nás až moc velký a bez těch dvou prázdný. Seděla jsem vždycky po straně, jako u první večeře, co jsem tady jedla. Neodvážila jsem si sednout do čela stolu na královo místo, i když mi to královna několikrát nabídla.

Ke konci druhého týdne od jejich odjezdu jsem začala být nervózní. Už dřív jsem moc nejedla, teď jsem se spokojila s jedním chodem za celý den a ještě byl zázrak, když jsem jej snědla.

Komorné se mě snažily svými trochu drsnými metodami nakrmit, nepovedlo se jim to. Jak jsem toužila tu mít své komorné z Illey, ty by mě povzbudily. Nebo rodiče. Croissantů bych snědla celej plech, kdyby je pekli taťka s mamkou.

Třetí týden byl neúnosný. I služebnictvo se začalo obávat. Pochytila jsem za ten měsíc pár slovíček a frází, ale abych tohle poznala, nepotřebovala jsem umět finsky. Sledovali jsme televizi, povedlo se nám naladit dokonce i Illejské rádio. O válce žádná zmínka, jak se dalo i čekat... O Selekci taky nic. Skončila? Nebo si lid myslí, že pořád jede. Jak se asi tvářily soutěžící, když jim řekli, že princové došli, že další se bude muset jedině vyrobit. (Třeba vznikla nová Selekce o ruku krále)(Brr...)

Čtvrtý týden jsme vyslali špeha. Královna pověřila nejlepšího z celé Evropy. Sama jsem byla u toho, když si ho nechala povolat do paláce. Slíbil, že zjistí, jak na tom král s princem jsou.

Za pár dní ho zabila Illejská vojenská jednotka.

Swedway nebyla Illea, královna se ani nepokoušela cokoliv zatajit. Celá Swedway byla připravená na nejhorší a už se debatovalo, kdo bude nástupcem. Finsky jsem nerozuměla, ale královna mi později ve zkratce přeložila, o co šlo.

Swedway plánovala zavést novou ústavu a stát se republikou. Královna se chtěla vzchopit a vést zemi sama. V tomhle stavu ale nedokázala ani nastoupit před kameru. Vše šlo slušně do kopru.

Počítala jsem dny, počítala jsem hodiny, počítala jsem minuty, dokonce i sekundy. Co krok, to sekunda. Královna přestala pozorovat mou chůzi a schovala obličej do dlaní. Poprvé za celý měsíc jsem slyšela královnu plakat. Rvalo to srdce. Váhavě jsem si vedle ní sedla a ještě váhavěji k ní natáhla ruku. Královna je nedotknutelná, ne? Asi je zakázané se ji dotknout a urcitě je to neslušné...

Začala jsem ji hladit po zádech a ona mě nečekaně objala. Pevně, až jsem nemohla dýchat. Už nevypadala jako královna. Vypadala jako velmi smutná stařenka v nádherných šatech.

,,Oni už se nevrátí..."vzlykala mi do rukávu. Chtěla jsem říct, že vrátí. Nechtěla jsem ale lhát. Už byli pryč moc dlouho. Neměla bych uvažovat takhle pochmurně, přeci jen tu naděje je, dokud nám nepřivezou jejich těla. Jenže šance byla téměř mizivá. Neměla to být dlouhá akce, přece by se to takhle neprotáhlo. Asi bych se taky rozbrečela, neměla jsem však co brečet. Slzy už to vzdaly.

,,M-máte asi pravdu."přiznala jsem. A začala to brát jako hotovou věc. Už se nevrátí. Teď sem vrazí sluha a řekne nám, že jsou po smrti.

Vtom se dveře opravdu rozletěly! V nich stal sluha, nemohl popadnout dech. Sýpal, funěl, neschopen slova. Upřeně na nás zíral, snažil se nám něco říct. Nedokázala jsem z jeho výrazu ale nic vyčíst. Nesl špatné zprávy? Šel nám oznámit, že princ a král zemřeli v boji...?

,,V-Vaše Veličenstvo....! Lady M-marinette!"oddychoval.

,,Král Willam...
.
.
.
















On...Se vrátil!"

Královna okamžitě vyskočila do stoje a vyběhla z místnosti. Sluha ji jen tak tak uhnul z cesty. Já se nemohla pohnout. Adrien... Je zpátky? Je naživu!

Taky jsem vyskočila a utíkala za královnou. Ze schodů jsem málem sletěla, jak jsem utíkala. Vyběhla jsem z dveří a stanula před vojáky. Ti samí vojáci, které jsem viděla před měsícem. Většina z nich byla v zuboženém stavu, zakrvácení a podpíráni svými kamarády. Ale přežilo jich hodně!

Královna doslova dvěma skoky sešla schody a skočila do náruče svému manželovi. Ten měl zavázané oko, ale zdál se jinak v pořádku. Manželku okamžitě objal a zdálo se, že ji už nikdy nepustí. Nedivila jsem se mu.

Ja se rozhlížela na všechny strany. Blond vojáků tu byla spousta, ten jeden ale nikde. Úsměv se mi z tváře začal vytrácet, nadšení opadávat. Kde byl? Neříkejte že... Ohlašoval jen krále... O princi nepadlo slovo... I když jsem myslela, že to už ani nejde, oči se mi zalily slzami.

,,Mari...?"

Jakoby se zeměkoule zastavila, jako by se zastavil čas, vše se spomalilo. Na setinu vteřiny mi trvalo hlas rozeznat. Co rozeznat, spíš pochopit, čí je! Otočila jsem se za hlasem a bez zaváhání mu skočila kolem krku. Tentokrát už to nebyly slzy smutku. Tohle byly slzy štěstí.

,,Co vám tak trvalo? Proč jste tam byli tak dlouho? Šlo všechno dobře? Já měla takovej strach! To už mi nikdy nedělej!"přitiskla jsem se co nejblíže k němu. Od teď bude všude chodit se mnou, už nikdy ho nepustím od sebe dál jak na milimetr. Už nikdy! Špinavá nešpinavá uniforma, zabořila jsem do ní obličej a fetovala jeho vůni. Jak mi to chybělo! Během cesty do Swedway jsem si na ní tak zvykla, že když odjel, bylo to, jako by zmizel můj vlastní puch. Do nosu mě šimral i pach krve, ale princův smrad byl silnější.

,,Klid, vždyť jsme říkali, do dvou týdnů jsme doma!"smál se mému výstupu. Za tohle jsem mu jednu bez výčitek vlepila.

,,Už nikdy nikam nepůjdeš, zůstaneš tu se mnou! Navždy!"přikázala jsem mu a utírala si slzy. Vojsko se na králův povel začalo trousit domů za svými rodinami.

,,To asi nepůjde, budeme se stěhovat zpět do Illey."nadhodil vesele. Nechápavě jsem zamrkala.

,,Můj otec... Je mrtev."vysvětlil o něco tišeji. Jeho smrt ho asi netrápila, ale chápala jsem, že smrt rodiče není nic oslavy hodného. Možná pro Illeu, ale ne pro jeho vlastního syna. Zabil ho sám? Něco mi došlo.

,,T-to...znamená, že je z tebe král Illejský!"vyhrkla jsem. Culil se na mě, rád, že jsem pochopila.

,,Ano. A král potřebuje po svém boku královnu."ukázal na svou matku a krále, co se pořád šťastně objímali. Pak se sehl k zemi. Ukláněl se? Mně? Komu jinýmu by se... Počkat! On... Poklekl!? Z potrhané kapsy vyndal krabičku. Zatajil se mi dech.





,,Marinette Dupain-Chengová, prokázala byste mi obrovskou čest a stala se mou ženou?"