,,Chytrá holka!"dal si ruce za hlavu.

,,Co když na tom nádraží byly kamery!?"začala jsem na něj řvát. Kradení je špatné!

,,Kamery tam taky byly."šklebil se dál. To mě ještě víc namíchlo.

,,Co když nás podle toho najdou? Myslíš, že král je tak hloupej a myslí si, že jsme pořád v Illey?"to s princem hrklo. Zavřel na chvíli oči a už se nešklebil. Docházelo mu to. Přišel si volný, ale zdaleka jsme tak volný nebyli.

,,Máš pravdu ... Ty peníze už jim ale asi nevrátíme."pokrčil rameny. Tvářil se ztrápeně. Bylo mi ho líto. Vždyť... My ty peníze potřebovali! Vlastně... Zas tak špatná věc to nebyla, ne? Ono jezdit na černo vlakem a parníkem je taky špatná věc, ne? Bez rozmyslu jsem natáhla ruku a pocuchala jsem mu vlasy.

,,To bylo co?"zvedl ke mně pohled. Zrudla jsem.

,,A-ale nic."

---

Peníze jsme nakonec utratili za jídlo (jak jinak). Občas k nám někdo nastoupil, však jak zjistil, že po jejich neumíme nic kváknout, zas odešel. Snažili se si s námi popovídat, jenže my jen vrtěli hlavami a snažili se vysvětlit, že nerozumíme. Teda Adrien se občas snažil s nimi nějak dorozumět, ale to pak vrtěli hlavami oni. Nedivím se. Sice většina gest znamená po celém světě to samé, ale to co princ předváděl... Zajímalo by mě, jak si to ti návštěvníci přebrali, protože já bych si to vysvětlila jako:,,Jsem raněnej delfín s rohy."... A přitom jim vysvětloval, že jsme z království jménem Illea a připluli jsme praníkem...

Němčinu jsme ještě nějak chápali, přeci jen je to germánský jazyk stejně jako naše Illejská angličtina, ale když jsme zastavili v Polsku a později v pobaltských státech, nerozuměli jsme jim ani ň. Jak se domluvíme ve Swedway? Němčina je němčina, ale finština?

,,Už budeme tam."ohlásil princ, když jsme přejeli hranice Swedway. Koukla jsem se z okna. Všude se táhly pásy jehličnatých lesů, nad nimi jasný modrý pás a pod nimi stříbřitá jezera. Užasle jsem se nalepila na okno. Princ se zhluboka nadechl, jako by snad tady v tý vydýchaný místnosti mohl horský vzduch cítit. Tak jsem se zvedla a pokusila se okna nahoře otevřít. Se svoji výškou jsem na něco takového mohla zapomenout. Po chvilce snažení jsem se na Adriena obořila.

,,To mi jeho Veličenstvo ani nepomůže? Zvedněte laskavě ten svůj zadek a pomozte dámě!"založila jsem si ruce na hrudi. Řekla jsem to trochu sarkastičtěji než jsem chtěla... Princ chvilku zíral, pak mi pomohl.

,,Nevím, jestli si na to vykání zas zvyknu."zašklebil se a odjistil okno. Okenní tabulka se vyklopila a pustila dovnitř chladný vzduch až mi z toho přejel mráz po zádech.

Ještě jsme nakoupili v jídelním voze zásoby a připravili se na výstup. Cesta nebyla nakonec tak nudná, poprvé za naši cestu jsem se mohla koukat z okýnka, takže to uteklo rychleji. Už jsme byli skoro v cíli. Zbývalo jen pár desítek kilometrů. Ty už zvládnem.

---

Na Swedwayském nádraží jsme se ale tak sebejistě necítili. Princ vykročil k východu takovým tím nejistým krokem, který jsem u něj už párkrát za cestu viděla a už ho dobře znala. Ať prosím narazíme zase na nějaký vlak nebo nějakou hodnou duši, co nás veme stopem. Peněz na uplácení moc nebylo, ale něco jsme stále nabídnout mohli. (Jen jsem doufala, že by princ nenabídl mě)

Šli jsme ulicemi směr na západ, kde mělo být hlavní město Swedway. Ze všech stran k nám doléhala finština. Celé město vypadalo nádherně zachovale. Cítila jsem se, jako bychom dorazili do středověku. Vše vypadalo jak v pohádce, Slunce svítilo a ráda bych řekla, že nás jeho paprsky hezky hřály. Kéž by. Po pár minutách procházení jsem se i ve svém sáčku klepala zimou. Hádala jsem, že princ měl oblečení z teplejšího materiálu, protože nedal zimu vůbce znát.

,,Adriene..."drkotala jsem zuby. Nechtěla jsem upoutat pozornost, tak jsem mluvila tiše. Neslyšel mě.

,,A-Adriene...!"zkusila jsem to znovu a rukama se objala, abych si aspoň trochu toho tělesného tepla udržela. Pořád nic. Zastavila jsem a dupla si.

,,Adriene Agreste, princi Illejský, je mi zima!"zakřičela jsem. Princ se na mě otočil. A nejen on. Všichni v okolí se otočili a ruch města na chvíli utichl. Pak se zase vrátil, všichni se otočili zpátky a jediný, kdo zůstal na mě zírat, byl Adrien. A ještě jeden muž, jehož děsivý pohled jsem se snažila ignorovat.

,,Psst! Blázníš! Nesmí vědět, kdo jsme!"chytl mě za paži a táhl dál.

,,Stejně nám nerozumí!"oponovala jsem a snažila se vykroutit.

,,Kdo ve vlaku vyváděl, že nás poznají podle záznamu kamery?"

,,Ale mně je vážně zima!"fňukla jsem pro větší efekt. Efekt rozmazleného děcka (neměl by tu být Adrien ten rozmazlenej?!)

,,Mně taky, proto spěcháme."zmlkla jsem a dala do kroku. Jednak abych se zahřála, jednak abych se zbavila pocitu sledovanosti. Princ se zdál taky nervózní. Cítil to taky nebo jen zoufale hledal způsob, jak se dostat do Swedwayského paláce?

Nedalo mi to a paranoidně jsem se otočila. Stál tam. Ten muž, co na nás zíral už před tím. Šel za námi! Co šel, běžel! Když si všiml mého pohledu, zarazil. Pak zrychlil a na chvíli mi zmizel dohledu. Zatahala jsem Adriena za rukáv. Nereagoval. Zatahala jsem silněji.

,,Co se děje!?"zněl naštvaně. Ukázala jsem do davu.

,,Co tam je?"zeptal se. Jasně že ho neviděl.

,,N-někdo nás sleduje!"vykoktala jsem. Princ znovu přezkoumal lidi na ulici. Zavrtěl hlavou a táhl mě dál. Tak jsem tomu taky přestala věnovat pozornost. To neznamenalo, že pocit sledovanosti pominul. Prošli jsme několika bloky a stále nemohli najít způsob dopravy. Zničeho nic jsem ucítila na rameni ruku. Někdo mě trhnutím otočil k němu čelem. Poznala jsem ho. Náš stalker! V ruce držel jakýsi papír s fotografií a sedmiciferným číslem. Hned mi papír ukázal.

Byla na nás vypsaná odměna! Informace o našem útěku se šířila neskutečně rychle... Nebo spíš náš král věděl, kam míříme... Muž ukázal na obrázek prince a cosi do mě hučel. Otevírala jsem pusu jak ryba, neschopná pohybu. Zatřásl se mnou.

To mě probudilo z transu, otočila jsem se za Adrienem. Ten si mého zmizení nevšiml, šel ulicí dál. Zakřičela jsem na něj, ale můj hlas pohltil hluk města. Zařvala jsem hlasitěji. Slyšel mě!

Byl dobrých dvacet metrů od nás a jak mě spatřil v rukách toho chlapa, rozběhl se k nám. Bez sebemenšího ohledu na mé zkřehlé končetiny, mě tomu muži vyškubl. Sykla jsem bolestí. Princ si všiml obrovské odměny za naše životy a taky zaklapal pusou jak ryba na suchu. Zamračil se na stalkera, vytrhl mu papír z rukou a dal se na útěk. Já za ním vlála jak šála.

Kličkovali jsme mezi lidmi, sem tam do někoho omylem strčili. Muž nám byl stále v patách a byl rychlý. Určitě jsem byla pro Adriena jen brzdou... Vtom princ zrychlil. Hned jsem věděla proč. Ne kvůli stalkerovi, který právě porušoval všechna pravdila stalkerství, ale kvůli voze, jež na silnici zahlédl. Velký starý vůz slámy tažen koňmi. Něco, co člověk ve městě 21. století moc neočekává.

Vůbec jsem princi nestačila. Škrábalo mě v krku, jak jsem lapala po kyslíku, píchalo v boku a ze všeho toho zmatku se mi točila hlava. Nelíbilo se mi, jak je vždycky klid klid a pak znenadání spěch, běh a moc adrenalinu. Vůz se blížil... A nebo jsme se blížili my.

Aniž by mě varoval, strčil mě princ před sebe a snažil se mi udělat z dlaní stupínek, pomocí kterého bych se do výšky metru a půl dostala. Což za běhu bylo téměř nemožné.

,,Skákej!"zařval na mě, když si občané začali všímat naší hry na kočku a myš. Tak jsem mu teda na jeho přání dupla na ruce, odrazila se od nich a přistála v kupě sena. Princ se vzepřel na rukách o okraj vozu a svalil se do sena taky. Oba jsme oddychovali jak po závodě. Řidič vozu si nás podle všeho nevšiml. Hladina adrenalinu klesala jak jsme se zavrtávali do sena. I když to píchalo, bylo nám teplejc. Aniž bychom si to uvědomili, opustili jsme město.

,,Dívej!"pošeptal mi princ do ucha a ukázal před nás.

V dálce se tyčil obrovský palác.