Nakonec jsme ale přestupovat museli. Vlak jel jen za hranice sousední země, tuším Německa, a tam jsme si už radši jízdenku koupili. Ani jeden jsme německy nerozuměli, ale že bychom v téhle zemi neměli jezdit na černo nám napověděl rozzuřený křik Němců, co nás ve vagónu našli. Když jsme stáli u přepážky a snažili se si koupit lístky, princ vzdychl.

,,D-děje se něco?"koukla jsem se mu přes rameno. Koukal se do peněženky. A hned jak zjistil, že do ní civím taky, zaklapnul ji.

,,Ne, nic se neděje, všechno v pohodě."uchechtl se nervózně a vytáhl několik mincí.

,,Že došly prachy...?"koukla jsem se na tu hrstku, co princ v ruce svíral.

,,Ne, nedošly!"nechtěl to přiznat a podal zbytek peněz paní za přepážkou. Ta se na ně podívala a s tichým "Nein nein."zavrtěla hlavou. Musela jsem se plácnout do čela. Proč nás nenapadlo, že tady nebude Illejská měna platit!

Paní nás poslala do jedné malé místnosti. Když jsme tam šli, stáhlo se mi hrdlo. Jde nás udat? Je nějaká šance, že nás teď budou hledat po celém světě? Tedy i tady!?

Kde nám ale jen směnili naše peníze za ty jejich eura, spadl mi kámen ze srdce. I tak toho bylo žalostně málo. Potom, co jsme si jízdenku konečně koupili, čekali jsme na vlak v obrovské a dost přeplněné hale. Na nástupiště jsme nespěchali, ještě byl čas. Princ vězel nosem stále v peněžence.

,,To ty eura fetuješ nebo co?"přisedla jsem si blíž k němu, abych viděla, co za matroš tam schovává. Opět pohotově peněženku zaklapl.

,,Jak tě něco takového mohlo napadnou!"hrál neviného princ. Hlavně že se chtěl na parníku opít.

,,Jen koukám, jak na tom finančně jsme."uklidil s povzdechem peníze zpět do zadní kapsy kalhot.

,,A...?"hypnotizovala jsem ho pohledem, aby přiznal naši chudobu.

,,A...?"hrál nechápavého a taky mě hypnotizoval. První, kdo uhl pohledem, jsem byla já.

,,Jak na tom teda jsme?"zadívala jsem se do dálky skrz dav. Adrien místo odpovědi roztáhl mapu, kterou si vzal u přepážky s jízdenkami.

,,Jsme tady dole,"zabodl prst na místo, které bylo od Severu poměrně daleko. Mou otázku stále ignoroval,,a potřebujeme se dostat sem nahoru."přesunul prst na hlavní město Swedway, království rozkládajícím se na Skandinávském poloostrově. Pak se koukl na naše jízdenky. Usmál se.

,,A ty máš obrovské štěstí, že máš s sebou Illejského prince, protože nám koupil jízdenky na vlak, který jede až sem!"ukázal na místo, jež od hlavního města Swedway nebylo nijak daleko. Zaradovala jsem se. A současně mi zakručelo v břiše. Hned jsem se za něj chytla. Tenhle věčný hlad mě už otravoval. Kdo vymyslel pravdilo, že se žaludek každý 3-4 hodiny hlásí o příděl potravy? A kdo vymyslel, že u mě to bude ještě častěji!? Zoufale jsem koukla na Adriena. Ten se zoufale koukal na mé břicho.

Zase vzdychl. Kolikrát ještě vzdychne? Vytáhl peněženku a vtiskl mi do ruky zbytek našich peněz.

,,Kup i něco mě, támhle je bufet."ukázal za sebe. Nadšeně s vidinou jídla jsem běžela nějaké koupit. Ve vlaku by měl být jídelní vagón, ale nějaké zásoby bych koupit měla... Přeci jen i kdyby tam ten jídelní vagón byl, my už na jídlo mít nebudem. Zařadila jsem se do dlouhatánské fronty.

Po nakoupení hamburgerů, maxi hranolků, salátu a i pár sladlých sušenek (no co, cukr je energie, cukr je důležitý!), jsem se vydala zpátky za princem. Ten seděl na stejném místě jako před tím. Byl ale víc ostražitý a stále se paranoidně rozhlížel. Když mě (nebo spíš tašky s jídlem) zaregistroval, paranoia pominula. Dali jsme se do jídla. Sice to nebylo zdravé, ale zasytilo to. Jen jsme neměli čím to zapít.

,,Na, tady máš a dones ještě pití."dal mi pár drobných. Bála jsem se, že mi to na pití ani nevystačí. Ale vystačilo. Koupila jsem nejlevnější půllitrovku vody a běžela zpátky za princem. Ten už stopy po naší hostině házel do koše. Oba jsme se napili a vydali směr nástupiště.

,,Budem mít luxusní kupé?"zeptala jsem se natěšená. Byla jsem najedená, takže jsem měla i dobrou náladu.

,,Za ty peníze by to mohla být první třída."odfrkl si blonďák, když hledal naše nástupiště. Bylo trochu zvláštní slyšet nejbohatšího člověk Illey, jak je lístek na vlak předraženej...

,,Támhle to je!"ukázal kamsi před nás. Samozřejmě zapomínal na moji výšku, takže jsem viděla kulový. On mě ale táhl přes dav k našemu vlaku. Vyběhli jsme schody a začali hledat pokud možno prázdné kupé. A našli ho! Až na samotném konci vagónu. Zapluli jsme do něj a Adrien zabouchl dveře. Oba jsme dopadli na kožená sedadla. I když byla oprýskaná, nátěr na zdech kupé byl oloupaný a okno hrozně špinavé, oproti tomu, čím jsme do teď cestovali, byl tohle naprostý luxus.

Lehla jsem si a chystala se usnout, když v tom se vlak rozjel a já překvapením málem spadla na zem. Hádejte kdo se mohl potrhat smíchy... Někdo zaklepal na dveře. Za nima stála mladá paní s jídelním vozíkem. Další jídlo!

Už jsem plánovala, jak půjdu po chodbě za ní, přepadnu ji, odstrčím do prazdného kupéčka a celý jídelní vůz bude můj! Bylo mi jasné, že bych toho ale schopná nebyla. Krást bylo špatné!

,,Jedny Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak!"ozval se na sedadle rozvalený blonďák. Hned jak se přestal smát vlastnímu vtipu, narovnal se a podal jí peníze.

,,Jednu vodu."paní nám ji podala a šla o kupé dál. Zůstala jsem na Adriena zírat, jak láhev otvírá a jak z ní pije.

,,Kdes sehnal ty peníze!?"v klidu dál pil. Až když dopil, utřel hrdlo láhve a vodu mi podal, se rozhodl odpovědět. Láhev jsem si od něj nevzala.

,,Na nádraží."

,,To máš s sebou kreditku? Byls u bankomatu?"nechápala jsem. Zavrtěl hlavou. Koukal z okna a tajuplně se usmíval. Znáte ten úsměv, jako když vám malý kluk zaváže pod stolem tkaničky a je na to děsně pyšnej. Brada mi spadla až k zemi.

,,Tys je ukradl!"