Od toho dne k nám začalo jezdit plno lidí. Někteří pogratulovat, jiní mě na tu událost připravit. Čekala jsem, že rodičům se teď bude zamlouvat Selekce víc, když udělala naší pekárně takovou reklamu, ale netvářili se moc šťastně. Jen s hraným úsměvem obsluhovali zákazníky, lidi z paláce (třeba ty, co mi vzíli míry na šaty) a příjmali gratulace. Snažila jsem se, aby nepřenesli tu ponurou náladu i na mě. A k mému štěstí neuspěli.

Několikrát nám i volala jakási Nathalie. Pořád jí zajímalo, jestli něco nepotřebujem a jestli je vše v pořádku. Vždycky dostala stejnou odpověď; Ne, děkuju vám. Už jsem z té ženské šílela. Občas jsem si říkala, jestlipak to není jen robot. Zněla tak. Představila jsem si robota, jak obvolává všech třicet pět soutěžících. Choděj roboti na záchod? Jakože je pak záchod od oleje?

Pár dní před odjezdem (přesněji dva, lhala bych, kdybych řekla, že ty dny nepočítám) se ve dveřích objevil poslední pracovník paláce zajišťující hladký průběh soutěže. Upřímně jsem z něho moc nadšená nebyla, přeci jen mi měl vysvětlit oficiální pravidla Selekce a pravidla jsou prostě pravidla, ale pak mi došlo, že princezna nebo královna pravidla dodržovat musí a tak jsem si poslušně sedla k čaji a větrníkům, které mamka připravila, a vzala to jako první krok k tomu, jak se stát dámou. Chci tam přece zapadnout a být jak princezna, ne? Pán na stůl položil štos papírů včetně mé složky.

,,Tak začneme."povzdychl si a poklepáním na hranu papírů je srovnal do úhledné hromádky. To opravdu musí oběhnout všech třicet pět dívek nebo je tím pověřeno víc lidí? Mamka si sedla vedle mě a ani taťka si nic nechtěl nechat ujít. Z jejich přítomnosti jsem byla akorát nervózní.

,,Slečno Dupain-Chengová, od vyhlášení jste majetkem Illey."pořád nenavazoval oční kontakt a srovnával už dávno srovnané papíry. Štval mě tím... Ale okey, patřím Illey. Proč teda Illea nepatří mě? Soustřeď se Mari!

,,Mám tady pár papírů, které je potřeba podepsat..."a pak mlel a mlel a mlel. Moc jsem ho nevnímala a zdálo se, že i rodiče vypli, ale pokud jsem zaslechla cosi nesamozřejmého (tu přednášku o slušném chování jsm absolutně neposlouchala nebo snad si myslí, že bych před prince nastoupila v potrhaných hadrech a řekla mu ,,Čus kámo, hezkej bejvák!"?) tak jsem zas poslouchala. I to potvrzení od lékaře mě celkem zajímalo. Ale i věci ohledně průběhu soutěže, co mě docela zajímaly, jsem poslouchala jen na půl ucha. Sem tam jsem něco podepsala, sem tam si něco přečetla nebo prohlédla.

,,...dostanete finanční odměnu. A také jste Třetí."v tomto momentě můj mozek nastartoval a já škubla hlavou. I rodiče sebou trhli. Věděla jsem, že to je to čeho se bojí. Já se nevědomky vzdala kasty! Ačkoliv být Třetí má určitě své výhody (nejsou Třetí učiteli, vědci, lékaři a dalšími lidmi, co prozkoumávají svět tak, jak bych si sama přála?), tak jsem kvůli rodičům chtěla svou kastu zpět. Zdá se, že je to ale nevratné. Kruciš!

,,P-promiňte, Třetí?"vyhrkl taťka po chvilce ticha. Jeho nehty se zarývaly do opěradla mé židle a maminčina ruka drtila mou dlaň. Jak tohle snesou? Znamená to, že když prohraju (a jako že prohrát plánuju), nebudu už moc být pekařkou? Zdědit rodinné vlastnictví? Snažila jsem se přesvědčit, že to nějak půjde. Musí to jít!


,,Ano, Třetí. Vy ale, pane a paní Dupain-Chengovi, zůstáváte Čtvrtí."postoupila jsem jen o jednu pitomou kastu a stejně se toho tolik změní. Přece budu muset nějak převzít pekárnu!

,,A ještě je tu jedna intimní věc, která je opravdu důležitá. Mohla byste mi prosím podepsat potvrzení o vašem panenství?"všechny oči se upřely na mě. Cítila jsem, jak se potím, i když nemám, co bych skrývala. Samozřejmě, že jsem panna! Za koho mě máte?! Porušovatelku zákonů, které dovolují určité věci až po svadbě? Jsem nevinná, vám říkám! Nejsem děvka Amanda z vedlejšího baráku!

,,Ano, jasně že mohu."vzala jsem propisku, jež  jsem dneska už několikrát psala, papír zběžně očima projela a podepsala.

,,Určitě jste teda panna?"ujistit se ještě. Rodiče mě nijak nebránili a taky na mě tázavě zírali. Máte podpis ne? To znamená

,,Ano, jsem panna."snažila jsem se říct co nejvážněji a nejmíň podezřele. Pán na mě ještě chvilku civěl, jako by doufal, že si odpověď rozmyslím a prásknu na sebe velkou špínu, ale toho se mu nedostalo, tak vložil papíry do desek a následně do kufříku, s kterým přišel. Byl na odchodu a na mě bylo ho vyprovodit. Rodiče ještě v šoku z určitých informací sklízeli občerstvení. Otevřela jsem dveře pekárny, co byla v tuhle dobu zavřená a nenápadně popohnala úředníka směrem ven. Když se na mě otočil, cukla jsem sebou a s úsměvem dala ruce za záda. Já nic!

,,Vlastně je tu ještě jedna věc, o niž vám mám říct."zastavil se a já v duchu zaúpěla. Co se teď dozvím? Že budu muset projít vojenským výcvikem na Sibiři, abych se dostala do paláce?

,,Ať vás princ požádá o cokoliv, nesmíte odmítnout. Ať už jde o schůzku nebo nějaké... Určité...eh... Aktivity! Ať už jen malé milostné hrátky tak trochu větší, ehm... Chápete...? Nesmíte mu nic odmítnout."ani se pořádně nerouzloučil. Jednoduše si odešel k autu, co tu na něj celou dobu čekalo a odjel. A mě nechal stát ve dveřích s ochablím úsměvem.

Fajn, takže jsem mu podepsala potvrzení o panenství a teď mi naznačuje, že se ze mě stane jedna z princových děvek.

Proč ne, že jo?