,,Když jsem řekl, že výběr občerstvení nechám na tobě, nemyslel jsem, abys přinesl camembert, Plaggu!"princ odstrčil s nakrčeným nosem smradlavý talířek. Než komorník Plagg přišel s jídlem, sedli jsme si ven na balkón. Bylo tu nádherně, nad hlavou nám svítila kupa hvězd, v dálce zářila světla měst a vesnic a pod náma se rozkládala ztemněla zahrada. Bolestně mi ten večerní vzduch připomínal domov a mé každovečerní výlety na můj vlastní balkón.

,,Ale máte tu i sladké pečivo, přál jste si něco sladkého, nechápu, v čem je problém."a bez sebemenšího ostychu si vzal princův camembert a snědl ho. Zapředl jak kočka. Adrien vzdychl.

,,Pochybuju, že tady slečnu, jakožto dceru pekaře, sladké pečivo nadchne...Děkujem za vše, Plaggu, teď prosím odejdi a nech nás o samotě."

,,Ale jasně jasně, už jsem pryč."tajuplný úsměv děsivého stvoření mě děsil. Oba jsme pozorovali, jak došel pozadu k skleněným dveřím a zmizel ve tmě komnaty. Měla jsem nepříjemný pocit, že nás stále sleduje.

,,Snad vás neurazil."povzdychl si znova.

,,Neurazil."

,,Dneska je krásně vidět hvězdy."zamumlala jsem. Nevěděla jsem, o čem mluvit. Přikusovala jsem občerstvení a zírala do okolí.

,,To teda je. Ale to tady vždycky. Díky tomu, že je palác na kopci mimo město, sem nedoléhá světelné znečištění, a tudíž jsou krásně vidět hvězdy."dal se do vysvětlování. Mě bylo u čokodíry, proč jsou vidět. Pro mě bylo hlavní, že vidět jsou. Palác mě ale uchvacoval čím dál víc.

,,Takže podle vás jsem naprostý idiot?"nezněl uraženě nebo naštvaně. Zněl pobaveně.

,,Řekla jsem, že jste se tak choval, ne že jím jste!"chtělo se mi dodat ještě něco, ale radši jsem mlčela a  vychutnávala si pečivo, jež bylo, i když to nerada přiznávám, lepší než naše.

,,Ale děkuju za záchranu."sice mě tak úplně nezachránil, ale...

,,No, máte zač, nedokážete si představit, jak krutý lid dokáže být. Doufejte, že vás nerozcupuje."vyžíval se v mém vyděšeném pohledu.

,,Ale nemusíte mít strach, postarám se, aby vás neukamenovali."zářivě se usmál. Znělo to úchylně.

,,Nechte si prosím ty trapný balící hlášky, jsem tu, abych vám pomohla, ne abych vyhrála Selekci a stala se královnou tady toho všeho, tak hloupá nejsem... Proč se smějete!?"

,,Omlouvám se. Jste opravdu vtipná."

,,Máte divný smysl pro humor, princi."

,,A vy zjevně nemáte žádný."

,,Až zakopnete na vlastní korunovaci, tak se budu smát!"

,,Ale no ták, lady Marinette, přece nechcete, aby se tohle rande neslo ve stejném duchu, jako první..."

,,Rande?"

,,A co jiného by to mělo být?"to jsem se neudržela, prudce jsem se zvedla a ještě jsem se ovládala, abych do stolu vší silou netřískla.

,,Asi bych měla už jít, je pozdě."

,,Zůstaňte ještě, prosím,"škemral.,,ukážu vám nějaká souhvězdí!"na přednášky jsem ale chuť fakt neměla.

,,Co dostanu za to, když ty papíry prozkoumám?"

,,Vzrušující zážitek, který žádná jiná soutěžící nikdy nezažije! Zážitek vašeho života!"no to uhádl! Zrudla jsem a odkráčela ke skleněným dveřím, co spojovaly komnatu s balkónem, těmi jsem třískla, div se sklo nevysypalo (přísahám, že jsem ho slyšela praskat).

,,Počkejte! Nezapomeňte ty papíry!"

,,Úchyle!"zakřičela jsem ve snaze informovat celý palác o staronovém poznatku.

,,Co prosím? Nevím, co jsem řekl špatně, ale omlouvám se!"stihl mě zachytit za zápěstí, než jsem práskla i s vchodovýma dveřma.

,,Vemte ty papíry, prozkoumejte je a co nejdříve podejte hlášení."

,,Jsem nějaký sluha agent?"snažila jsem se mu vykroutit.

,,Je to rozkaz."vyštěkl. Je to rozkaz...Škubla jsem sebou. Nádech, výdech, nerozbrečet se. Uměl pěkně štěkat. Se sklopenou hlavou jsem zamířila k posteli, kde jsem dokumenty nechala. Poslušně jsem se vrátila ke dveřím a chystala se co nejdůstojněji odejít, stoh papírů tisknoucí na prsa. To, že mi tečou slzy, jsem si všimla, až když mě vzal princ za bradu a palcem mi je utřel. Škubnutím hlavy jsem se mu vytrhla a zamířila pryč. Co si to debil dovoluje? Nejdřív mě seřve a teď mi utírá slzy.

,,Že to uděláte, že splníte rozkaz?"





,,Udělám to...ne protože je to rozkaz, ale protože chci!"