Kavárna byl kousek od místa konání knižního festivalu, tím pádem i od místa, kde bydleli Auřiny rodiče. A tak, aby se opravdu vyhnul dlouhé cestě zpátky, dojel k nim.

Kdyby věděl, jak zvláštně se bude po této schůzce cítit, asi by to s nimi nedomlouval. Bylo mu totiž jasné, že se ho zeptají, jak bylo. A Mateo byl sice dobrý lhář, byla to schopnost, kterou si odmalička vybudoval, aby bránil sám sebe, ale Jude a Rain ho znali. Znali ho až moc dobře.

Otevřel mu Rain a objal ho, jakoby ho neviděl roky. "Slyším vysavač?" zeptal se zmateně, když se od Raina odtáhl. Bylo půl desáté.

Rain přikývl. "Jude se tak udržuje vzhůru, protože je unavený, ale chtěl tě vidět."

Na to se vysavač vypnul a do pár sekund se na chodbě objevil i Jude. "Mateo! Tak jaké bylo čtení?"

"Dobrý," řekl a snažil se znít co nejvíc věrohodně. I když byl ale dobrý lhář, bylo těžké lhát o něčem, co pořádně nevnímal.

"Byla to poezie? Nebo beletrie?" ptal se Jude dál. Jasně, že jo. Zatím jeho lež neprokoukli.

"Uhm, beletrie." Sakra. Zaváhal. A ještě na to uhnul pohledem. Dneska mu to opravdu nešlo.

Periferně uviděl, jak se ti dva na sebe podívali. Zase si něco mlčky řekli. Mateo si tuhle jejich nonverbální konverzaci moc dobře pamatoval z dob, kdy byli jeho pěstouni pár měsíců, protože ho zkrátka udivovala. Nechápal, jak se dva dospělí mohli domluvit beze slov, když u nich doma se vždy jen křičelo.

"Stalo se něco, Mateo?" zeptal se Jude.

Mateo před nimi neměl tajemství. Znělo to docela absurdně, ale tito dva lidé, kteří před ním stáli, ho znali lépe, jak jeho vlastní adoptivní rodiče. Když byl odtržen od své vlastní rodiny, když následovaly ty nejtěžší měsíce jeho života, byli to právě oni dva, kdo je udělali přijatelnějšími. Kdo mu pomohli cítit se u nich jako doma hned pár dnů po tom osudném dnu. Taky to byli oni dva, s kým poprvé promluvil o všem, co se tehdy stalo.

Takže se zase tolik nedivil, že šel s pravdou ven. Že se tady svěří rodičům jeho nejlepší kamarádky o své pokažené schůzce, o které ani nevěděl, jestli ji měl brát jako rande. Komu jinému se ale mohl svěřit s čistou hlavou? Nikdo mu nerozuměl tolik, jako Rain a Jude, kteří ho provedli tou částí života, která dodnes ovlivňuje každou sekundu. A upřímně, bez nich na tom mohl být ještě mnohem hůř.

A tak se jim svěřil s tím, kdo Luke byl, jak ho nechal čekat, jak mu celou dobu nevěnoval pořádně pozornost a jak se kvůli tomu cítil. Nemusel jim to vysvětlovat zdlouhavě, oba moc dobře znali jeho problémy s navázáním kontaktů, s jejich udržením, s tím, jak se bál si někoho pustit k tělu a tajně doufal, že tento krok mu v tom pomůže.

"Mohl mít jen den blbec, že? Každý ho někdy máme. Nevím, proč to tak hrotím," řekl nakonec.

Jude si lehce povzdechl. "Nesnaž se znehodnotit to, jak ses cítil, Mateo, tvé pocity jsou na místě. Nech ho za jeho chování přebrat nějakou zodpovědnost. I kdyby měl den blbec, mohl se ti s tím svěřit, být upřímný a nenechat tě tápat v tom, co se vlastně děje."

"Pořádně se neznáme ještě. Neví, jak přehnaně citlivý na věci jsem," namítl.

"Tohle nemá s tvou citlivostí nic společného," zavrtěl hlavou Jude. "To je základ. Jestli si myslí, že je v pořádku ti bez vysvětlení nevěnovat pozornost na schůzce, kterou sám navrhl, tak se mýlí."

"Vysvětlil mi to. Zpozdil se v práci."

"Nevysvětlil ti, proč byl celou dobu jeho telefon důležitější jak ty," odvětil Rain.

"Mohl jsem se ho zeptat, kdybych nebyl posera."

"Neviň sebe," povzdechl si Jude. "Můžeš mu zkusit napsat, třeba. Zeptat se ho. Ukázat, že se ti to nelíbilo dneska. Máš na to právo. Třeba zjistíš, že opravdu se něco dělo, nebudeš vinit sebe a budeš se cítit lépe."

Znělo to racionálně, Mateo měl úzkost jen z pomyšlení, že by ho konfrontoval. To on nikdy nedělal. Raději zmlkl a přizpůsobil se situaci, aby nedělal problémy.

"Můžeme ti pomoc," nabídl Rain, když viděl jeho nejistotu. "Skye spí u kamarádky. Jsme tady sami, můžeme tu vymýšlet, co mu napsat, tak, aby ti to bylo příjemné, celou noc."

Někdy zapomínal, že Jude a Rain nebyli ti klasičtí staří rodiče, zapomínal, že jim ještě nebylo ani čtyřicet (i když, Rainovi už moc týdnů nezbývalo). Vždy ho to uvědomění praštilo jak facka.

Nakonec ale zavrtěl hlavou. "Tohle už nějak zvládnu."

"Dobře," kývnul Jude. "Jestli se bude vymlouvat, štvi na něj."

Mateovy myšlenky zaběhly tak daleko, že normálně přemýšlel i o tom, že by napsal Christianovi. Očividně se znali - věděli svá jména navzájem. A zdál se mu téměř lepší scénář to, že by zjistil jinde, co se dělo, než aby napsali přímo Lukovi. Ale pravděpodobnost, že by Christian věděl něco konkrétního, byla nejspíš minimální.

A odvahu napsat jemu by nejspíše taky nenašel.

Nakonec otevřel ten chat s Lukem, napsal první věc, která ho napadla. A než si to stihl rozmyslet, odeslal to.

Co měl dnešek vůbec znamenat?

Sám pořádně nevěděl, na co se konkrétně ptá. Ptal se, jestli to bylo rande? Ptal se, s uraženým podtónem, proč si jo pořádně nevšímal?

Vypnul internet, odhodil telefon stranou, aby tu zprávu zase zbaběle nesmazal. Jeho mobil ale přece jen zavibroval. A k jeho překvapení ne jednou, ale začal vibrovat pravidelně.

Natáhl se pro něj. On Lukovo číslo neměl, ale když si zapnul zpátky internet, uviděl, že si zprávu zobrazil, takže musel to být on. Luke mu volal.

Mateo by se raději zahrabal za živa pod zem, než aby mu hovor přijmul. Nesnášel telefonování a nepřicházelo v úvahu, že by mu to vzal, když měli něco řešit. A tak to jen tipnul a vrátil se do chatu. Promiň, teď nemůžu telefonovat.

Ikonka, že mu Luke odepisuje, se objevila téměř okamžitě. Promiň mi dnešek, Mateo. Vím, že jsem se choval jak blbec.

Mateo na zprávu na liště koukal jako na zjevení. Cítil lehkou úzkost a nerad by, aby se ještě více rozjela, proto si potřeboval odpověď pořádně promyslet. Luke ho ale předběhl. Dnešek měl znamenat rande. A rád bych tě vzal na druhé. Nebo falešné první, když mi dáš druhou šanci.

Přísahal by, že jeho srdce vynechalo několik úderů. Někdo ho pozval na rande. Někdo chtěl jít s ním. Jeho hlava to ne a ne zpracovat.

Dvacet jedna let čekal na tento okamžik, kdy už všichni jeho kamarádi měli alespoň třetí partnery a trilion zkušeností. Čekal na tento moment a na to, jak se asi bude cítit, když mu někdo ukáže, že má o něj zájem.

Necítil se ale tak, jak by očekával. Nebyla to radost, nedočkavost. Byla to... byla to jen další úzkost. Protože ta část Matea, která na tento moment čekala, zapomněla na tu druhou, která vyšilovala nad vším, nad čím mohla. A tak jeho první myšlenka byla, že to přece Luke nemůže myslet vážně. Nebo že by minimálně měl odmítnout, protože tohle přece nemůže být upřímné, vždyť šlo o něj.

Druhá stránka věci se měla ale takhle - Mateo neuměl říkat ne. A taky stačilo, aby se k němu někdo zachoval hezky, aby všechno ostatní zapomněl. A tak mu samozřejmě odepsal kladně bez toho, aby dořešil to, proč do toho chatu vůbec přišel.

Měl domluvené rande.

⸙

pracuju na tří hodinách spánku. omlouvám se, jestli to jde poznat :D