"Je tady. Teď přišel."

Protočil očima. Překvapovalo ho vůbec, že Chris okamžitě volal Auře? Ani nemohlo. 

"Není zač. Měj se."

Odhodil své věci na chodbě. Když stanul tváří v tvář Auře, jen si vyčerpaně povzdechl. "No, tak co všechno ti řekl?"

Aura ho sledovala naprosto prázdným pohledem. "Nic. Doufám, že ty mi řekneš, proč Chris volal mně, aby se ujistil, že jsi bezpečně doma. Co se stalo?"

Překvapilo ho, že jí to v telefonu nevyžvanil úplně všechno, jako o tom vyhrožoval s jeho rodiči. Dal mu malé bezvýznamné plus. Zároveň ale opravdu neměl náladu to řešit i s Aurou. 

"Pohádali jste se?" zeptala se jemně. Pravděpodobně stála automaticky na jeho straně, když nevěděla, o co šlo. Kdyby jí to Mateo ale řekl, pravděpodobně by změnila strany lusknutím prstů a dala mu další přednášku. 

"Jsem unavený. Promluvíme si potom?"

Přikývla. "Jasně. Kdyby něco, jsem u sebe."

Bez dalších slov se zavřel u sebe v pokoji. A nevylézal až do dalšího rána až na večeři, při které ale Auře nic neřekl. Nechtěl zklamat dalšího člověka. Stačil, že už zklamal a ublížil Chrisovi. 

Když nemohl v noci usnout, rozsvítil si lampičku u stolu, vzal papír a tužku a začal psát. Přece jen měl v hlavě určitý plán. A musel ho zrealizovat dříve, než se proti němu všichni spiknou.

Na chvíli se zastavil. Přišel si jak šílenec. Ublížil Chrisovi, uvědomoval si to, a stejně pokračoval v tom, v čem věděl, že by ho nikdo z blízkých nepodpořil. 

Když dopsal, pečlivě papír složil a vložil ho do obálky, kterou zalepil. Nadepsal na ni jednoduché Owen. Jméno jeho otce. Ruce se mu třásly. 

Na druhý den se vypařil z bytu dříve, než se Aura probudila. Nebylo to zas tak těžké, jelikož byla ten typ studenta, co se raději učil do dvou do rána a pak prospala celé dopoledne. Krásně mu to vycházelo se vším, co chtěl udělat. 

Když opustil byt, odvážil se si zapnout internet, který si na mobilu od včerejšího střetu s Chrisem vypnul. Měl tam od něj několik zpráv, ale nezobrazil si je. Nemohl se nechat rozhodit jeho slovy. 

Dojít do parku mu trvalo asi čtvrt hodiny. Jako první se rozhlédl samozřejmě po Chrisovi, protože potkat ho znovu by ukončilo všechny jeho plány, tím si byl jistý. Pomalu se procházel cestičkami, oči na pozoru. Ať už po Chrisovi nebo po otci. 

Oddechl si, když ho uviděl. A hned na to pocítil nervozitu. Samozřejmě. 

Jeho otec uklízel momentálně kolem dvou velkých keřů. Mateo z dálky zanalyzoval, na jakou stranu od keřů půjde podle toho, kde se to zdálo být už uklizené. A oddechl si, když to usoudil, že ty dvě lavičky kousek od keřů ještě nejspíše uklizeny nebyly. 

Rozešel se co nejjistějším krokem. Věděl, že jestli to neudělá teď, už se k tomu znovu pravděpodobně neodhodlá. Nebylo to zas tak těžké. Aspoň pro jednou v životě by nemusel být strašpytel.

Prošel kolem otce a keřů. A když procházel i kolem laviček, rychle položil obálku na jednu z nich a bez toho, aby se ohlédl, pokračoval v chůzi.

Srdce mu taky mohlo vyskočit z hrudi. Už nebylo cesty zpět. Dopis už ležel na lavičce a kdyby se vrátil, možná by si ho už otec všiml. A to dneska nechtěl. Na to nebyl dostatečně připravený. 

Až po třiceti krocích si dovolil se ohlédnout. Jeho otec zrovna vysypal obsah lopady do popelnice, tu popadl a vydal se dál, směrem k lavičkám. Nevěděl, jestli se mu ulevilo nebo znervózněl ještě více, že tipnul jeho směr správně. 

Zastavil se a plně se otočil. Byl částečně schovaný za dětským hřištěm, což usoudil, že bylo dostačující místo na to sledovat, jak jeho otec došel k lavičkám. Vzal dopis do ruky. Skoro to vypadalo, že ho automaticky vyhodí, což Mateovi hrklo, ale nakonec se zastavil. Nejspíše uviděl své jméno. Rozhlédl se kolem sebe a Mateo se projistotu otočil. Když otce sledoval, jak dopis otevírá, už se dívat nedokázal a málem se rozběhl pryč. Skončil ale jen u rychlé chůze.

Sakra. Právě kontaktoval svého otce. Dal mu vědět, že je naživu, že o něm ví, že bydlí stále ve stejném městě. Dal mu vědět všechno to, za co by ho rodiče zabili. Nenapsal nic kromě toho, že je to on, Mateo, a jeho staré e-mailové adresy, i to bylo ale dostatečné. Právě zklamal úplně všechny. I tak se ale jistým způsobem cítil, že udělal dobrou věc. 

Rozhodl se to v sobě uzavřít a to také dokáže. Nikoho k tomu přece nepotřeboval. 

Potřeboval možná tak někoho jen na ten panický záchvat, který měl pocit, že přijde. Opustil park, zahnul do první liduprázdné uličky a opřel se o zeď. Soustředil se na dech. Třeba mu otec nenapíše, třeba bude mít tak svou odpověď, že mu vážně na něm nikdy nezáleželo. 

Znovu vytáhnul telefon, protože se potřeboval rozptýlit. A omylem rozklikl zprávy od Chrise. 

Promiň, Mateo, zněla první.

Nedal jsem ti pořádně ani prostor, abys mi řekl, jak se opravdu cítíš a proč.

Prosím, ještě nic nedělej.

Co kdybychom si o tom promluvili? V klidu. Můžeš mi věřit a nikdy jsem v tobě nechtěl vyvolat opačný pocit. 

Nic tvým rodičům neřeknu, ani Auře, jen si o tom se mnou promluv, prosím.

Dech se mu opět zrychlil a ucítil v očích slzy. Hned zalitoval všeho, co udělal, protože třeba měl Chris pravdu, třeba, kdyby si o tom znovu pořádně promluvili, vzpamatoval se. On si místo toho dupl a ze dne na den se rozhodl pro něco, co mohlo být nebezpečné. Protože jeho otec byl nebezpečný. 

Zastavil svě myšlenky. Proč si byl jednu minutu jistý tím, co dělal, druhou o tom zase silně pochyboval? Nesnášel svou hlavu, opravdu nesnášel, nesnášel, nesnášel. 

Jedním závěrem si byl ale jistý. Nezasloužil si Chrise. Na tom byl až  moc komplikovaný, až moc problémový. To byl ale jeho pozdější problém. 

Chvíli přemýšlel, co by mu odpověděl, ale žádná odpověď se mu nezdála být dostatečně dobrá, a tak nakonec telefon schoval bez toho, aby odepsal. 

Sám byl zmatený svým chováním. Nemusel do toho tahat další lidi a mást i je. 

Dal se do chůze, přičemž myslel na to, že jestli se s otcem potká, nijak mu přece neublíží. Byl přece jen v podmínce a sebemenší přestupek ho mohl vrátit na několik let do vězení. Tohle byla opravdu jediná šance, kdy mohl získat odpovědi, ne jen domněnky ostatních. Jestli to chtěl v sobě uzavřít, musel jít za zdrojem. 

Nedokázal ale celý den nic dělat. Nakonec si vypnul i internet, protože jen čekal na e-mail, který nepřicházel. Až v deset hodin večer se zatajeným dechem zapnul wi-fi. 

A tam to bylo. Přijatá pošta. 

[email protected]

Předmět: [Prázdný]

No, tohle je to poslední, co bych čekal. Kdy a kde se chceš sejít?

Tohle rozhodně nebyl dobrý nápad. Přesto odepsal.

⸙

mateova hlava je jeden velký zmatek.