Mateo začal chybět ve škole.

Mělo to jeden prostý důvod. Chris dokončil ročník a měl už volno, což znamenalo také to, že měl čas na Matea, kterému ještě pár týdnů zbývalo. Takže jestliže chtěl potkat otce, musel to dělat místo školy, protože to byl ten jediný čas, kdy Chris ani Aura nemohli podezírat, že jim lže.

Lhal jim. Furt si říkal, že jim jen neříká celou pravdu a že to není tak strašné, ale už si přiznal, že kdyby jen kdokoliv z jeho okolí věděl, co dělá, nejspíše by ho ukamenovali.

Začal se ochomýtat kolem parku, kde uklízel, i v jeho okolí. Pokaždé, co ho uviděl, se mu na chvíli zastavilo srdce. Neměl ale tak šílené reakce jako to poprvé, když ani v nejmenším nemohl otce očekávat. Teď byl připravený.

A v jistém slova smyslu? Pracoval tak se svým traumatem. Zvykal svou hlavu na to, že je jeho otec na svobodě.

Poprvé jen parkem prošel jako tenkrát s Chrisem, několik desítek metrů od něj. Postupně se začal přibližovat, zkracovat onu vzdálenost, nikdy se ale nezastavoval.

Dneska byl ten den. Dneska se posadil na lavičku a vytáhl knížku.

Nesoustředil se na čtení, nedokázal to. Ohlížel se kolem sebe, kdy se jeho otec s popelnicí objeví. A pomalu také začínal litovat svých rozhodnutí.

Už si začal sbírat své věci, že to byl špatný nápad, když uslyšel povědomý zvuk za rohem. A v další sekundě se zpoza keře objevil jeho otec s popelnicí a lopatou v ruce.

Zamrzl na místě, posadil se zpátky a zahleděl se do knihy. Byl od něj deset metrů maximálně. Osm. Pět. Tři.

"S dovolením," zabručel na něj. Mateo se panicky podíval pod sebe. Nohu měl na kousku nějakého papírku.

"Pardon," vyhrkl a uhnul. Jeho otec napíchl papírek, hodil ho do popelnice a pokračoval v cestě, jako by právě nepromluvil na svého syna, kterého třináct let neviděl.

Ani si neuvědomil, jak zadržoval dech, ale vydechl. Přišlo mu, že každý musel jasně vidět, jak se třese. Zavřel knížku a sevřel ji. Když trhl hlavou doprava, jeho duše málem opustila tělo.

Otec se na něj díval zpátky. Jen stál, hlavu otočenou k němu. Jeho oči mohli Matea přímo provrtat. "Neznáme se?" zeptal se. Jeho tělem projela husí kůže. Ten hlas... Ten hlas nezapomněl.

Nemotorně zavrtěl hlavou. "N-nemyslím si," vysoukal ze sebe. Tohle byl špatný nápad. Tak moc špatný nápad. Chtěl vedle sebe Chrise, Auru, tátu, kohokoliv, koho miloval. Možná by tak pohled do těch očí, co se ho pokusily zabít, byl o něco snesitelnější.

Otec ho ještě chvíli sledoval. Pak se beze slova otočil a pokračoval v cestě.

Mateo si nikdy rychleji neposbíral věci jako v tu chvíli. Jednu sekundu tam seděl, druhou už téměř běžel domů. Přemlouval se, ať se neohlíží.

Nečekal, že by na něj otec promluvil, což mu teď kazilo veškeré plány v případě, že by on chtěl promluvit na něj. Měl v hlavě tolik scénářů, jak ho oslovit, samozřejmě si ještě ani zdaleka netroufl ani na jeden.

Zrychleně dýchal. Musel se uklidnit. Zastavil se na konci parku a opřel se o strom. Zdálo se mu to nebo mu bylo i trochu špatně?

Musel zmizet. Byl až nebezpečně blízko Chrisovu bytu i svému otci. Potřeboval někam, kde se bude moc uklidnit bez toho, aby se bál, že ho někdo z nich uvidí.

Na to bylo ale trochu pozdě. "Mateo?"

Chtěl si v tu chvíli jen dřepnout do klubíčka a schovat se před světem. Chris v jeho sportovním tílku a kraťasách se u něj zastavil, i když byl uprostřed běhu. Mateo si zanadával. Po tom, co úspěšně odstátnicoval, chtěl zkusit začít běhat. Mohl ho v tom nejbližším parku k jeho bytu čekat. "Co tady děláš?" zeptal se.

Nemělo cenu předstírat, že byl naprosto v pořádku. Chris ho musel vidět už z dálky, jak se opírá o strom. Přesto se snažil vypadat co nejnormálněji. "Skončili jsme ve škole dřív," zalhal. "Říkal jsem si, že k tobě přijdu i dřív." To, že měl jít později za CHrisem, mu do karet hrálo.

"Nevypadáš dobře," okomentoval Chris a došel až úplně k němu. Chytil ho za paži jako by ho chtěl podržet pro případ, že omdlí. "Je ti špatně?"

Proběhl v něm rychlý boj, co říct. Hrát to na nevolnost nebo upřímně na to, že otce viděl? Už nemusel zmiňovat to, že ho vyhledal záměrně.

Nemohl Chrisovi lhát až tak. To by jeho vina neunesla. "Byl jsem blbý. Šel jsem parkem, i když jsem věděl, že tu může být otec."

"Viděl jsi ho?"

Přikývl.

"Sedni si," pobídl ho Chris. "Nebude nic zvláštního na tom, když si na chvíli sedneme."

Mateo mu byl vděčný. Sám by si sedl už dávno, ale přišel by si trapně, že by tak vysedával na zemi u okraje cesty, u okraje parku. Když byli ale ve dvou, zase tak divné to nebylo, ne?

Posadili se do trávy. Chris se mu pohrabal v tašce a vytáhl vodu, pak mu ji podal, aby se napil. Mateo ani neměl sílu protestovat. Bál se, že ho Chris prokoukne.

Sledoval, jak si v aplikaci ukončil měření běhu. Polknul. "Zkazil jsem ti běh," řekl tiše.

"Nic jsi nezkazil, prosím tě," odpověděl Chris, když si schoval telefon zpátky do kapsy na ruce. "Těch posledních tři sta metrů domů mě vážně nezabije."

Mateo ho sotva poslouchal. "Kazím úplně všechno."

Nebylo to to, co dělal? Vždyť mu lhal. Neustále se s ním něco dělo, neustále musel být Chris v pozoru, utěšovat ho, řešit něco. Ať už to byl jejich vztah a to jak byl Mateo pozadu, neznalý, vystrašený, ať už to bylo něco s jeho otcem, s jeho psychikou, Chris s ním zkrátka neměl pauzu. Cítil se provinile. Přes to nedokázal přestat nebo mu říct pravdu.

Za tu větu si zasloužil překvapený pohled. "O čem to mluviš?"

Jen zavrtěl hlavou. "Nic... Jen mě táta rozhodil."

Zase to řekl. Táta. Oslovil ho stejně jako toho člověka, co pro něj udělal první poslední. Oslovení otec mu dodával jistý pocit distance, přece jen to vyklouzlo.

Musel to v sobě uzavřít. Takhle nemohl fungovat dál. Potřeboval dát tečku za všechny ty otázky, co měl, potřeboval jim dát odpověď.

A zdroj těch odpovědí se právě pomalu šoural po parku několik desítek metrů od nich a sbíral odpadky bez toho, aby cokoliv tušil. Stačilo k němu přijít. Stačilo se zeptat.

Zvedl pohled ke Chrisovi. V tu chvíli už měl skleněné oči. "Já si s ním chci promluvit, Chrisi," špitl. "Já si potřebuju s ním promluvit."

Viděl v jeho očích, jak se zoufale snažil přijít na to, koho by kromě svého otce mohl myslet. Nakonec to ale vzdal a začal vrtět hlavou. "Ne, Mateo. V žádným případě. Jak tě tohle napadlo?"

"Potřebuju-"

Chris ho přerušil. "Víš, co by na to řekli tví rodiče. Psycholožka. Už jsme o tom mluvili. Je konec, minulost je minulostí a nemůžeš mu dát ani šanci s tebou manipulovat, jeho činy, to, co udělal, mluví jasně."

"Mně nepřijde, že bych to měl v sobě uzavřený, já jen-"

"Není to dobrý ná-"

"Nech mě domluvit!" křikl na něj, až překvapil sám sebe. Nikdy na Chrise ani hlas nezvýšil, vždyť to byl ten poslední člověk, co si to zasloužil, protože vždy dělal první a poslední, aby se cítil dobře. Přesto v tu chvíli na něj vyjel. "Vím, jak se cítím. A vím, že to v sobě uzavřený nemám. A jestliže mám šanci s ním konečně mluvit, zeptat se na to, co mě posledních třináct let hluboko trápilo, mám na to sakra právo. Je to moje rozhodnutí. A ani ty, ani rodiče mi to nemůžete vymluvit."

Chris se nepohl ani o milimetr, i když na něj Mateo křičel. Vypadal, že ho to vůbec nepřekvapilo. Jako by to bylo normální. Když odpověděl, mluvil pomalu a v klidu. "Vím, že cítíš frustraci a-"

"Nevíš nic," přerušil ho. Byla to přece jen pravda.

"Nech teď domluvit ty mě," vybídl ho Chris. Mateo zavrtal pohled do země a poslouchal. "Já vím, že cítíš frustraci. Ale jestli to opravdu uděláš, Mateo, jestli opravdu za ním půjdeš, což nedopadne dobře a oba to víme... Pokud budu muset, řeknu to tvým rodičům."

Trhl hlavou. "Svěřil jsem se ti, protože ti věřím. A chci tvou podporu. Víš, že rodiče by to nikdy nedovolili."

"Vím. Právě proto. Tohle opravdu není dobrý nápad, hluboko uvnitř to musíš vědět taky. Ten člověk s tebou už nemá nic společného. Máš novou rodinu. A cokoliv, co ti řekne, ti může ještě víc ublížit, znovu otevřít ty skoro zahojené rány."

Věděl, že má pravdu, tak proč ho neposlouchal? Proč najednou cítil tak silný vztek, takovou frustraci? Vždyť mu bylo od začátku jasné, že v tomhle nenajde v Chrisovi podporu. Že byl na straně jeho rodičů, Aury, všech.

"To si právě všichni mylně myslíte," řekl tiše. "Že ty rány jsou už skoro zahojené."

Postavil se. Chris se na něj zateně podíval. "Kam jdeš?"

"Pryč," odpověděl rázně. "Nepotřebuju být u toho, jak budeš žalovat mým rodičům."

Otočil se, ale Chris ho chytil za paži. "Nechci žalovat, ale nevidíš, jak je to vážný? Co ti pouhý pohled na něj právě způsobil?"

Setřásl jeho ruku. Už tohle nechtěl řešit. Už se chtěl jen schovat pod peřinu a nevylézat. "Já... Chci být sám," vysypal ze sebe. "Jen mě nech teď být."

Viděl, jak mu ublížil. A nesnášel se za to.

Chris ho ale opravdu nechal být. "Prosím, jdi přímo domů," řekl mu se starostí v očích.

Jen přikývl. A sám se vydal pryč.

⸙

ngl, na tuhle kapitolu jsem docela pyšná