Mateovi vydrželo přesně dvanáct hodin po jeho seznámení se s Lukem, aby si ho našel. Nebylo to tak těžké. Stačilo, aby vytáhl z tašky harmonogram, našel diskuzi, na které by mohl být překladatel knih a podíval se na účinkující. Do pěti minut měl jeho jméno. Luke Reilly.

Byl čas na Google a sociální sítě. Uběhlo dalších deset minut a už věděl jeho rok narození (byl skoro o tři roky starší), z jakých jazyků překládal (španělština a italština) a taky že měl kočku. Roztomilé.

U snídaně se se svými nálezy pochválil Auře. Půlku času tak seděli a špitali si, zatímco ostatek její rodiny na ně házeli pohledy s otázkou v očích. A i když měl Auřinu rodinu opravdu rád, tohle nebylo něco, co by s nimi jen tak u snídaně rozebíral. 

Jenže co ale s jeho novými informacemi zmohl? Nebyl ten typ, aby napsal první, na to ho to až moc děsilo a navíc neměl důvod mu napsat. A tak život pokračoval dál jen se vzpomínkou na to, jak se s ním dal hezký kluk dobrovolně do řeči. 

Další víkend se vydal domů. Mateo byl adoptovaný. Byl adoptovaný pozdě, protože i důvod, kvůli kterému se nemohl vrátit ke své rodině, se objevil pozdě v jeho životě. Bylo mu devět, když naposledy viděl svého otce, deset, když si ho Ben a Jannet, dobří známí Auřiných rodičů (Ben měl podíl ve stejné firmě jako Rain), adoptovali. Takže měl i nevlastního bratra, Davida, který měl krev svých rodičů. Mateo ani kapku. A přesto se nikdy necítil jako outsider.

Rain a Jude byli ten jediný důvod, proč našel domov. To oni využili šance, když Ben se svou ženou prodělali potrat o pokusu na druhé dítě a ukázalo se, že další vlastní už asi nikdy mít nebudou. Když Mateo vyrůstal, vždy měl v sobě onen blok, co mu napovídal, že si ho vzali jen s lítosti vzhledem k jeho minulosti, jinak by určitě trvali na adoptování nějakého miminka a ne desetiletého kluka. Čím starší ale byl, tím více viděl tu upřímnou lásku. Ne lítost. 

Sotva došel od autobusové zastávky k domu, uslyšel známý hlas. "Mateo! Proč jsi nenapsal, že přijedeš?"

Otočil se. Na druhé straně ulice stála Lila s Jacem. Mateovi kamarádi se dali roztřídit do určitých skupin. Aura byla jeho nejlepší kamarádka. Lila, Jace a Nero byli kamarádi, které poznal po adopci a všichni bydleli v radiu dvě stě metrů od sebe. Od toho, co se ale přestěhoval na druhou stranu města a vracel se domů jen na víkendy, mu přišlo, že se od nich začal vzdalovat.

"Ahojte," pozdravil je a nasadil úsměv. Byl ale upřímný jen z půlky, protože to jediné, co teď chtěl, bylo jídlo a postel. Noc předtím četl až do tří do rána a tak moc nespal.

Přešli silnici za ním. Jace měl v ruce vodítko s jeho psem, a tak ho Mateo podrbal za ušima.

"Kdy se vracíš?" zeptal se Jace.

"Zítra."

"Oh, super!" ozvala se Lila. "Dneska děláme filmový večer u mě. Přidáš se?"

Věc se měla tak, že Mateo měl neustále pocit, že jim něco dluží. Nesledoval moc filmy, věděl, že ho to bavit nebude, protože stejně vyberou něco podle sebe a jeho pohled nezváží. On byl ale jediný, který nešel na univerzitu, která byla doslova pár ulic odtud (jako Nero a Lila) nebo nezačal pracovat hned ve vedlejší ulici (Jace). A když už se tedy doma ukázal, měl pocit, že ani nemůže říct ne. 

A tak přikývl. Domluvil se s nimi na čase. A v osm hodin večer tak seděl s Lilou, Nerem a Jacem smáčknutý na Lilině posteli, zatímco se ti tři hádali, co pustí a on pomalu ujídal popcorn. Přemýšlel, jestli přece jen nebyl lepší nápad hrát Monopoly s Davidem a tátou. David miloval stolní hry.

Když se konečně dohodli na filmu, jehož název Mateo ani nepochytil, trvalo doslova jen patnáct minut, než se Lila na něj otočila a začala mluvit úplně mimo film. "Dlouho jsme se neviděli. Nějaké novinky? Nějací kluci konečně?"

V hlavě si hlasitě povzdechl. Lila a Jace byli spolu už dva roky. Nero měl přítelkyni skoro stejně dlouhou dobu. A Mateo byl tak jediný, kdo nikdy nezažil romantický dotek, na což tak něco víc. A někdy mu přišlo, že jeho kamarády nezajímalo nic jiného než to, jestli už konečně přestal být tak pozadu. Měl je rád, opravdu ano, ale čím starší byl a stále se nic nedělo, tím více ho to začínalo štvát. možná si to neuvědomovali, ale právě oni byli ti, co na něj vyvíjeli ten největší tlak, že by už konečně někoho mohl najít, protože jinak by mu vůbec nevadilo, že jde svým vlastním tempem. 

Přesto v něm přebývala ta touha jim říct sebemenší maličkost. Měl tak pocit, že konečně má čím přispět do koverzace. Lehce se usmál. "Ne úplně. Ale mluvil jsem s jedním pěkným na tom festivalu."

Lila se hned začala natahovat po jeho telefonu. "Ukaž, ukaž!" Mateo si hned všiml, jak i Jace s Nerem nastražili uši.

"Myslíš, že mám jeho fotku?"

"Tak předpokládám, že ses zeptal aspoň na Instagram?" odpověděla otázkou Lila. 

"Ne," uchechtl se. "Já abych se zeptal? Prosím tě."

"Zeptat se na Instagram nemusí mít nějaký podtón, Mateo. Takže nemáš ani jeho fotku?"

Skousl si ret. "Vystalkoval jsem ho."

Lila vítězně vyjekla, Nero a Jace se rozesmáli. "Tak ukaž," podbídl ho Nero.

Mateo vytáhl telefon a váhavě našel Lukeho Instagram. Lila mu hned telefon vytrhla telefon z ruky, aby se pořádně podívala na jeho profil. A než to stihl Mateo zaznamenat, začala ho z jeho profilu sledovat.

"Ne!" vyjekl rychle. "Co to děláš?"

"Bavili jste se, ne? Není to divný."

"Pět minut dohromady. A je jasný, že jsem ho musel vystalkovat," odpověděl Mateo. Snažil se svůj telefon získat zpátky, ale Lila ho nenechávala a stále opakovala, že je to úplně normální. Pro Matea ale nebylo. Polila ho lehká úzkost. Kdyby ho chtěl začít sledovat, udělal by to hned, jak ho našel.

Lila ukázala Lukeho profil i Jaceovi a Nerovi, zatímco Mateo se ztratil ve svých myšlenkách. Vždyť neměl znát ani jeho příjmení. Bylo jasné, že ho musel Mateo vystalkoval.

Z myšlenek ho probudil až hlas Jace. "On odepsal!"

Mateo trhl hlavou. "Co tím myslíš, odepsal?" zeptal se zmateně.

Nero se na něj omluvně podíval. "Napsali jsme mu ahoj, nevadí?"

"Samozřejmě, že vadí!" vyhrkl Mateo a téměř násilně si dobyl telefon zpátky. I jen samotné zprávy mu kolikrát dodávaly úzkost, byl to taky důvod, proč vždy vzdal seznamky po pár hodinách. Zkrátka se bál vůbec odepsat. 

Shlédl na svůj telefon. Opravdu mu napsali jednoduchý pozdrav, Luke ho pozdravil zpátky. Teď byla zase řada na něm. Hlasitě si povzdechl. Tohle nebylo úplně něco, co plánoval dnes řešit.

"Dívej, jak rychle odepsal. Určitě má zájem," podotkla Lila.

"Ne každý se baví s jinými lidmi jen proto, že je chce," zamumlal Mateo. Takový měl totiž pocit z Lukea. Když se s ním dal do řeči, nečetl za tím nic víc než zdvořilou konverzaci. Byl to přece on, nikdy se s ním nikdo nebavil, protože chtěl něco víc.

"Odepiš mu!" pobídl ho Jace.

Mateo ale jen zavrtěl hlavou a uzamknul telefon. "Později," řekl tiše.

"Proč?" šťouhla do něj Lila. "Už jsi mu dal zobrazeno."

"Vy jste mu dali zobrazeno," sykl. "A vím, že pro vás je tohle jen smích a zábava, pro mě ale ne a vy to víte. Tohle je mi nepříjemný."

To ticho, které následovalo, bylo k nevydržení. Mateo se nikdy nevyjadřoval, vyhýbal se konfliktům, nikdy nedával najevo, co mu vadí a co ne, aby druhým lidem neublížil. V tu chvíli toho na něj bylo až moc. A Lila, Jace a Nero překročili jeho pomyslnou hranici, kterou měl nastavenou hodně vysoko. 

"Promiň, Mateo," špitla nakonec Lila. 

Lehce si povzdechl. "Můžeme se dál dívat?" zeptal se. Úzkost ho v tu chvíli málem mohla zabít. Nesnášel, když on byl zdrojem napjaté atmosféry. Nesnášel napjaté atmosféry. 

Když si odskočil na záchod, odepsal Lukeovi, jak se má. Vypadalo to totiž, že on chce konverzaci, i když nebyl tím, kdo ji začal, a tak nemohl vycouvat. Hned na to si ale vypnul připojení k internetu, aby alespoň do rána neviděl případnou odpověď. Hned byl klidnější. 

⸙

heh, co říkáte na mateovy kamarády? :)))