Mateo shlédl na jablka pod sebou. Jak dlouho mohl předstírat, že má opravdu zájem o nějaké to ovoce nebo zeleninu, aniž by to bylo nápadné?

Srdce mu bilo jako o závod. Nedokázal sám sobě uvěřit, že to opravdu udělal, že opravdu stál před tím obchůdkem se zeleninou, kde pár měsíců zpátky potkali jeho otce.

Vtipné bylo, že tu minutu, co tam stál, měl Chris závěrečné zkoušky jeho bakalářského studia. Nevěděl tak, jestli byl nervózní z toho, nebo z možnosti, že by se jeho otec tady opět objevil. Nemohl přijít jindy. Bylo pondělí, stejně jako před těmi pár měsíci. A byl stejný čas.

Naprosto se zbláznil. Jen si vzpomněl na to, jakou reakci měl minule a zalitoval toho, protože Chris tu tentokrát nebyl. Přesto nedokázal úplně odejít. Třeba se jeho otec objeví. Doufal, že byl pravidelným zákazníkem.

Minuty ale ubíhaly a v obchodě se střídaly jen neznámé tváře. Nakonec odbila desátá hodina a on si tiše zanadával. Musel se vydat zpátky ke škole, protože slíbil Chrisovi, že na něj počká. Mohl končit každou chvíli.

Se smíšenými pocity se tedy vydal pryč. Stavil se ještě do květinářství dva obchody vedle a koupil jednoduchou růži. Když vyšel, naposledy se ohlédl k potravinovému obchůdku, ale jeho otec tam samozřejmě nebyl.

Neměl by se divit. Netušil, jaký člověk jeho otec je, vždyť to bylo třináct let, co ho naposledy viděl. Nevěděl, jestli rád chodil do stejných podniků nebo je střídal. Nevěděl, jestli nově bydlel někde v okolí nebo se tu tehdy nachomýtl výjimečně. Bylo absurdní, aby si myslel, že ho na první dobrou takhle uvidí.

Jistým způsobem mu spadl kámen ze srdce, když se od oné ulice vzdálil. Teď potřeboval přeprogramovat svou mysl zpátky na Chrise.

Přišel na minutu přesně, protože sotva se zastavil před jeho fakultou, její dveře se otevřely a ven vyšla skupinka asi pěti lidí ve formálním oblečení. Včetně Chrise v obleku. Oh, jak on ten oblek miloval. Všichni se bavili s úsměvy na tváři, což byla pro Matea nápověda, že snad všechno dopadlo dobře. Že to udělali.

Jakmile si ho Chris všiml, jeho úsměv se ještě rozšířil. Mateo si stále nezvykl na to, jak mohl dělat někoho šťastnějším. Chris se naposledy otočil k dívce vedle něj, něco jí krátce řekl a v dalším okamžiku už klusem běžel k Mateovi.

"Máš to?" zvolal na něj, když už byl dostatečně blízko, aby nemusel křičet přes půlku města.

Chris se zazubil, přikývl a doběhl k němu. Radostí ho objal a ještě s ním udělal dramatickou otočku ve vzduchu. "Mám to. Říkej mi pane bakaláři."

Mateo dlouho nepocítil takovou radost za někoho jiného. "Panebože. Já věděl, že to uděláš."

Chris ho postavil na nohy a odtáhl se dostatečně na to, aby ho mohl políbit. "Málem jsem tam vypotil svou duši. Červený diplom to sice nebude, ale hlavně, že to mám."

Mateo se pousmál. "Gratuluji, pane bakaláři." Podal mu růži. "Aby všichni věděli, že jsi byl úspěšný." A ještě jednou jejich rty spojil.

Chris mu poděkoval a jeho ruka vklouzla do té Mateovy. "Jdeme si dát nějaký ten drink, nevadí? Chceme to oslavit."

Znervózněl. Podíval se na skupinku lidí postávající opodál. Na dva z nich také někdo čekal, také to vypadalo na partnery. Mateo neznal jediný obličej. "Nemusíš, jestli nechceš," přerušil jeho myšlenky Chris. "Ale rád bych tě tam měl."

Až později si uvědomil, že poprvé nepřemýšlel tím způsobem, že ho nechce zklamat. Poprvé odpověděl čistě podle sebe. "Půjdu. Kdyžtak uteču."

Mimo jich dvou šli tedy další tři lidé z těch, co byli zkoušení s Chrisem, plus partneři dvou z nich. Mateo se tak nemusel cítit jako jediný, co tam neměl co dělat. Za boha si ale nezapamatoval jejich jména, protože pokaždé, co se měl seznamovat s větším počtem lidí, jeho hlava pracovala na plné obrátky a jména šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. A to si vždy myslel, že je se jmény dobrý.

Došli do nějakého baru, který snad musel být v okolí otevřený jediný. Mateo o něm nikdy ani neslyšel, naopak Chris vypadal, že to tam moc dobře znal. Smáčknul se na sedačku vedle Chrise. "Co si dáš?" zeptal se.

Nikdy nevěděl, co si dát, protože se v tom pořádně nevyznal. "Nevím. Ty?"

Ukázal prstem do rohu menu. "Mojito." Ukázal na nealkoholické.

"Nechceš pít?" zeptal se překvapeně.

"Jedna z chyb minulosti. Už téměř nepiju."

Mateo si na tuto jejich konverzaci na začátku vztahu hned vzpomněl. Jen plně nepochopil, že Chris už nepije skoro vůbec. Minimálně teď by očekával, že si ten drink dá. Zaklapnul menu. "A když už jo, tak kdy?" zeptal se.

"Když mám opravdu chuť a náladu. Teď ale vím, že si tohle dokážu užít i bez alkoholu."

Mateo ho snad nemohl milovat více.

Opilí lidé ho děsili. Sám skoro nepil, nebyl za tím ale hlubší důvod než to, že mu to většinu času zkrátka nechutnalo. A nerad se kolem opilců pohyboval. Nelíbilo se mu, jak o sobě nevědí, jak se motají. A nelíbilo se mu to i proto, že jeho otec, když byl malý, také pil více, než by bylo slušné. Zas takový alkoholik nebyl, i tak si to mohl aspoň trochu odpustit.

To, že se nemusel bát, že Chris někdy přijde domů extrémně opilý, ho uklidňovalo. Objednal si nealkoholické mojito taky.

Když jim drinky přišly, všichni si přiťukli na úspěchy čtyř čerstvých bakalářů. Mateo se chvíli ztrácel v radostné a hlasité konverzaci, která následovala, což muselo jít asi i vidět, protože i když se Chris bavil s dívkou, se kterou byl zkoušen, položil Mateovi dlaň pod stolem na koleno a jemně ho hladil. Od té doby, co mu Mateo řekl, že ho jeho dotek uklidňuje, to dělal často.

Vzpamatoval se. Druhá dívka, která byla ten den zkoušená, se s ním dala do řeči. A sám byl překvapen, jak zvládl udržet konverzaci. neměl potřebu utéct. Vlastně by i řekl, že si to s ostatními užil.

Odcházeli jako druzí. Matea upřímně překvapilo, jak brzo se Chris zvedl, když mu ale zašeptal, že mu stačilo a teď by byl raději s ním o samotě, jen se začervenal a rozloučil se s ostatními u stolu. Chris měl loučení na delší dobu, a tak mezitím proklouzl k pokladně a zaplatil za jejich drinky.

Sotva vyšli ven, přiznal se. "Nepamatuju si jediný jméno."

Chris se uchechtl. "To je pochopitelný. Půjdeme se chvíli projít?"

Neexistoval den, kdy by na procházku s ním řekl ne. Bylo to něco, co si opravdu od začátku jejich vztahu oblíbil, protože vždy si povídali o něčem zajímavém, vždy o Chrisovi zjistil něco, co ještě nevěděl.

Takže zamířil směrem Chrisův byt, protože přece jen se potřeboval převléct z obleku, vzali to ale delší trasou a parkem. Chris mu začal vyprávět, jak jeho zkouška probíhala a Mateo ho nevyrušoval, ani když tu a tam házel takové ekonomické pojmy, které neměl ani tušení, co znamenaly.

Pak se ale zničehonic zastavil. Podíval se někam do dály. A najednou popadl Matea za ruku a začal ho táhnout doprava místo toho, aby šli rovně tak, jak měli. "Vezmeme to tudy," zamumlal.

"Proč?"

Otočil se, ohlédl se. A než ho Chris stihl zastavit, uviděl ho.

Hledal otce na úplně špatném místě. Protože on teď chodil po parku s popelnicí a lopatou a sbíral odpadky ve vestě služeb města. Buď to bylo to jediné místo, kde ho zaměstnali, nebo to měl přidělené jako součástí trestu.

Matea jeho reakce překvapila. Nereagoval jako posledně. Stisknul Chrisovu ruku tak silně, že ho to muselo bolet, ale ani sebou nehnul. Jen ho začal táhnout pryč. "Pojď, půjdeme pryč."

Ještě chvíli otce sledoval, jak se pomalu šoural a sbíral odpadky. Tep se mu zdvojnásobil. Nakonec se ale přece jen otočil a rozešel se s Chrisem pryč.

Málem se na něj pověsil, pohled zabodl do země, aby ho to nenutilo se otočit.

"Zvládl jsi to úžasně, Mateo," řekl mu Chris tiše, když byli dostatečně daleko. "Oproti minule... wow."

Jen polknul a přikývnul. Poslední dny se jen připravoval na to, že by ho mohl vidět, vždyť se ho pokusil vyhledat hned tohle ráno. Nechtěl to ale přiznat.

Uběhly další dvě minuty než odpověděl. "Jsem v pohodě. Dneska je tvůj den. A otec ho nezkazí."

Chris ho překvapivě objal a naprosto zmáčknul. "Co děláš?"

"Vymačkávám z tebe negativní energii toho, žes ho musel znovu vidět," odpověděl Chris.

Mateo se zasmál. Zmáčknul Chrise zpátky. A tak tam jen stáli a mačkali se navzájem. Mateo opravdu na otce hned zapomněl.

⸙

pomalu ale jistě, pomalu ale jistě