Mateo tu noc moc nespal

Jeho myšlenky běžely na plné obrátky, ne ale nutně v tom špatném slova smyslu. Ležel na zádech, koukal do stropu a poslouchal Chrisovo pravidelné oddechování. Jako vždy spal jako zabitý. 

Měl na sobě jen spodní prádlo, takhle spal poprvé v životě. Nebyla mu ale zima, Chris se totiž nalepil ve spánku na něj, až si z něj udělal i polštář, a tak ho i zahříval. Mateo si nestěžoval, jen ho nevědomky hladil ve vlasech a přemýšlel.

Chris měl hlavu kousek od jeho srdce. Slyšel, jak rychle mu bilo?

Nelitoval toho, co se stalo, to vůbec ne, spíše přemýšlel nad tím, že se to vůbec stalo. Konečně. Dvacet dva let snášel tlak okolí, že neměl ještě přítele, pusu, zkušenosti. Najednou měl všechno.

Nepřišel si ale jinak. Očekával, že ho to změní. Proč by jinak lidé tomu dávali takovou váhu? Byla to ale jen další součást života a nezáleželo na tom, kdy ji člověk zažil, to si v tu chvíli uvědomil. Nebylo to svět zachraňující, zázračné. Jen kdyby neexistoval ten tlak ostatních, kdyby společnost nechávala každého jít svým vlastním tempem. 

Bylo půl šesté ráno, když se dal do pohybu. Jemně převalil Chrise na záda a tentokrát to byl on, kdo se přitiskl na něj. Zakryl se až po krk peřinou. 

Nečekal, že Chrise probudí, ale přece jen se stalo, když ucítil jeho ruku na zádech., kde ho lehce pohladil. "Kolik je hodin?" zeptal se šeptem rozespalým hlasem.

"Brzo. Spi dál," odpověděl Mateo.

"Mhmm," zamumlal, ale otočil se na bok, plně Matea objal a přitiskl si ho na hruď.

"Udusíš mě."

"Když to bude láskou, je to ospravedlnitelné," obhájil se.

"Miluju tě," špitl v odpověď. A první vůbec nedokázal uvěřit, že to řekl nahlas.

Nevěděl, jaký je to pocit, někoho milovat. Ale dal by ruku do ohně za to, že to, co cítil k Chrisovi, bylo ono. Všichni mu říkali, že až bude někoho milovat, pozná to. Nepoznal, jen odhadoval. Ale upřímně? Odhadování mu vždy docela šlo. Takže musel mít pravdu.

Cítil, jak Chris strnul, a lehce ho to pobavilo. Nervózně pobavilo. Protože doopravdy se jen šíleně bál, že to neřekne zpátky a jeho sebevědomí tak bude rozdupáno, i když to samozřejmě Chris ještě tak cítit nemusel. Každý měl jiné tempo. Přes to se bál.

Chris ho od sebe odtáhl. Mateo se ho málem chytil jako klíště, aby to neudělal a on se mu tak nemusel dívat do očí. Nechápal, čeho se pořád tak bál. Byl to přece Christian. Který se v tu chvíli pousmál. "Zajímavý načasování snad ve čtyři ráno, kdy sotva dokážu rozlepit oči," podotknul.

"Je už půl šestý," opravil ho Mateo. 

"Wow, o tolik lepší," zasmál se. Pak mu vtiskl polibek na čelo. "Já tebe taky, Mateo. Je to balanc." A přitiskl si ho zpátky k sobě. 

Mateo se zasmál. "Je od teď balanc naše věc?"

"To už je dávno," odfrkl si Chris. 

Konečně pořádně usnul. A spal až do devíti. 

S tím, co všechno se stalo, s tím, že si mohl být už jistý, že ho někdo miluje a on miluje někoho, byl více než překvapený, s jakou úzkostí se probudil. Bylo mu téměř špatně. A nevěděl proč. 

Chris jim na snídani udělal ovesnou kaši s ovocem, ale musel se nutit, aby to snědl. Nechtěl ho urazit, nechtěl, aby o něj měl strach, a tak to do sebe dostal. Nemohl se mu svěřit, jak se cíti protože přece nevěděl důvod. 

Dokud neuslyšel v rádiu, které si Chris k vaření pustil, datum. 

Třináct let. Bylo to přesně třináct let od toho, co se to stalo. 

Úplně na to zapomněl. Byl tak rozptýlený nervozitou nad jeho poprvé a školou, že ztratil pojem o čase. Jeho tělo ale tušilo. Vždycky tušilo. 

Úzkost zesílila. Měl by zajít na hřbitov za mámou. Ale najednou ho napadlo - co když tam potká otce, když už byl venku z vězení?

Jen při té myšlence zalapal po dechu. 

"Mateo?" oslovil ho Chris. "Jsi v pohodě?"

Nevěděl, proč mu to neřekl. Chris věděl každý detail, až na to, v jaký den se to přesně stalo. To neměl tušení. Zároveň měl jít ale odpoledne do práce a tak Mateo odtušil, že kdyby mu řekl pravdu, chtěl by zůstat s ním. Už tak očekával hovor od táty a mámou, možná i od Auřiných rodičů. Aura mu určitě taky napíše. 

Nikdy v tenhle den nebýval sám, tentokrát ale všichni věděli, že je s Chrisem. Už nevěděli, že jde na půl dne do práce. 

"V pohodě," odpověděl Mateo. "Proč bych nebyl?"

"Vypadáš trochu rozhozeně."

Mateo to zahrál do outu. "Řekl jsem ti, že tě miluju o půl šestý ráno se smradlavým dechem místo toho, abych se trochu posnažil a udělal to romantický. To si piš, že jsem rozhozený. Budu nad tím přemýšlet dalších pět pracovních dnů minimáně, děkuji za optání."

Někdy obdivoval, jak dobře a rychle uměl lhát. 

Chris se uchechtl. "Moc čteš. Nepotřebujeme nic extra."

"S tím taky nesouhlasím, protože kvůli tobě už moc nečtu. Od toho, co jsme spolu, se mé tempo zmenšilo o knížku týdně. To je o padesát dva knížek ročně méně."

"Počkej, kolik toho týdně přečteš?" podíval se na něj zmateně.

"Bývaly to tři knihy. Teď už jen dvě."

Chris se zatvářil překvapeně. "Wow. Uhm, to je slušný."

"Bývalo to slušný," odpověděl Mateo. "Teď už to tolik slušný není."

"No jo, musel si obětovat jednu knížku týdně, abys trávil čas se svým přítelem. Jaká to hrůza."

"A pak že vztahy neomezují. To určitě."

Chris na něj koukl, jestli to myslí vážně. Mateo se uchechtl. A oba se zasmáli.

Úzkost v tu chvíli trochu polevila, ale vrátila se v plné palbě, když Chris odjel do práce a Mateo deset minut stál v chodbě, zatímco se rozhodoval, jestli má opravdu jít na hřbitov nebo ne. 

Věděl ale, že by se cítil provinile, kdyby za mámou nešel. A tak se oblékl, po cestě koupil kytici, a došel tam pěšky, i když to bylo hodina a půl cesty. 

Nejprve byl nervózní, to ano. Neustále se rozhlížel kolem sebe. Když došel ale přímo na místo, kde jeho máma odpočívala, pocítil najednou určitý klid. Položil kytici a dřepl si. Jeho oko opustila první slza. 

Cinknul mu telefon. Rychle ho vytáhl, aby si vypnul zvonění, zárověň si ale příchozí zprávu otevřel, protože byla od Chrise. Co děláš?

Jsem na hřbitově, napsal upřímně. 

Hřbitov?

Jo. Výročí smrti mámy.

Zaváhal, než to odeslal. Věděl, že bude Chris vyšilovat. Věděl, že mu vyčte, že mu o tom ráno neřekl. 

Chris mu obratem začal volat. Mateo to zvedl.

"Proč jsi nic neřekl?" zeptal se okamžitě. 

"Jsem v pohodě, Chrisi," odpověděl Mateo. V tu chvíli se tak opravdu cítil.

"Ráno jsi nebyl. Bylo to kvůli tomu, že?".

"Nechtěl jsem tě otravovat. Stejně máš práci."

"S takovými věcmi mě musíš otravovat, Mateo. Vždyť jde o jeden z nejzásadnějších dnů v tvém životě. Jsi s Aurou? Rodiči?"

"Sám," přiznal. "Poprve jsem tu sám."

"Mateo-"

"Ale nevadí mi to. Vážně. Cítím klid. Chvíli tu zůstanu a pak se vrátím domů. Zavolám rodičům. Nemusíš se o mě bát."

Chris byl chvíli ticho. Mateo ho úplně viděl, jak bojoval s nutkáním neutéct z práce. "Okay. Ale kdyby něco, napiš mi, jasný?"

"Samozřejmě."

"Myslím to vážně."

"Já vím, že jo."

"Večer se stavím."

"Počítám s tím."

"Napiš mi, až se vrátíš domů."

"Samozřejmě. Už je to všechno, mami?"

Slyšel, jak se Chris pousmál. "Asi jo."

"Tak večer."

Tipnul hovor a opět se zadíval před sebe. Kéž by mohl svou mámu seznámit s Chrisem. Měl pocit, že by ho měla opravdu ráda. Především to, jak hodný byl. A určitě by mu řekla, že je pro něj perfektní. 

Do hlavy se mu vbloudila myšlenka, že stále tu má jednoho rodiče, kterému mohl o Chrisovi říct. Rychle tu myšlenku zavrhl. Tohle byla hodně nebezpečná cesta, na kterou by se tak vydal. Musel si připomenout, že ten člověk jeho tátou už dávno nebyl.

⸙

psát úzkostlivého matea s úzkostí?? hhhh not my best idea

ale děkuju za vaše komentáře u minulé kapitoly <3 mateo je fakt skoro ztělesnění mě (nebojte, mě se nikdo nepokusil zabít, ale tru, že trauma z táty mám :D), takže někdy si beru až moc osobně věci, co píšete mateovi a pak jsem docela dojatá. v dobrém slova smyslu. nebo vidím, že nejsem sama. takže děkuju <3