"Neměl jsi to dělat."

Chris k němu vzhlédl. U nosu si držel led, protože Max stihl vypálit zpátky, div mu nos nezlomil. Zastavili už krvácení, stále ho to ale bolelo. 

Byl vyloučený na den ze školy. Zdálo se to jako nic, když stejně momentálně do školy ani nechodil, ale teď to měl napsané ve studijních záznamech. Vyloučen kvůli rvačce. 

"Pochybuju, že až se mě v mé budoucí práci zeptají, jestli mám diplom, budou mít k dispozici celý můj podrobný záznam i s tímhle. Je to v pohodě," odpověděl Chris a přiložil si led na druhou stranu nosu. 

Mateo sklopil pohled. Cítil se provinile. Neměl tam vůbec chodit, neměl se tam schovávat. Kdyby zůstal sedět na zadku v knihovně, nic z toho by se nestalo. 

Christian jeho nejistotu samozřejmě vycítil. "Nevyčítej si to."

"Je to moje chyba," odpověděl. "Neměl jsem se tam vůbec ukázat, když vím, že mě Max nesnáší. Mohl jsem to čekat."

"Čekat co?" zeptal se Christian. "Zníš, jako by sis myslel, že cokoliv, co měl v plánu udělat, by sis zasloužil. Tohle jde úplně mimo tebe, Mateo, ať už se tě snaží do toho zatáhnout jakkoliv. Takže nemohl jsi od něj čekat nic, protože neměl právo na tebe vůbec šáhnout."

"Nemyslím si, že mi chtěl ublížit," přiznal. "Chtěl mě jen zastavit, abych neodcházel."

"Možná," přitakal Chris. "Ale... já v tu chvíli zkrátka nemyslel na nic jiného než na tvého otce. Bál jsem se, že se tvé trauma zase probudí, že uvidíš v Maxovi ho. Takže musel jsem ho zastavit, i kdyby tam chtěl jen stát a dožadovat se odpovědí. V tu chvíli jsem mu ale nevěřil ani trochu, opravdu jsem se bál, že ti ublíží i fyzicky. Je zkrátka přesvědčený, že jsem ho s tebou podvedl."

Matea píchlo u srdce. Protože to se přesně stalo. Když se k němu Max blížil, přišlo mu, že je mu znovu devět a blíží se k němu jeho naštvaný otec. Jeho trauma bylo narušeno, ale také to díky Chrisovi bylo zastaveno, než by bylo pozdě.

Chris se k němu více natočil. "Vypadal jsi vystrašeně. A já se cítím provinile, že ses tak kvůli mně musel cítit, protože jak říkám, ty s tímhle nemáš nic společného. Max zkrátka neumí přebrat zodpovědnost a potřebuje do toho tahat ostatní místo toho, abychom to vyřešili mezi sebou."

"Když se budeme cítit provinile oba, bude to balanc, hele. Teoreticky vynulováno," utrousil Mateo.

"Jo, balanc," uchechtl se Chris. 

Seděli před kanceláří, ze které Chris s Maxem vyšli pár minut předtím. Max jen zatnul zuby a vydal se pryč. Mateo počkal na Chrise tak, aby si ho Max nevšiml. Nechtěl už více problémů. 

Možná Mateo s jejich vztahem nic společného neměl, přesto Chrisův rozchod jejich přátelství na chvíli ovlivnil. Chápal to. Christian potřeboval zpracovat fakt, že velká část jeho života, celé dva roky, byla teď pryč. Sice to neskončilo dobře, stále ale musel mít s Maxem plno hezkých chvil. A hlavně, jeho každodenní život byl teď jiný.

Přibližně týden na incident v knihovně se s Maxem sešel znovu u něj na bytě, aby si vzal své věci a přinesl mu zase ty jeho. Když mu Mateo později napsal, jak to šlo, Chrisova odpověď byla stručná.

Kupodivu fajn. Myslím, že už konečně můžu udělat za ním tečku.

Mateo si pomalu začínal připadat, jako že ho otravuje. Aura mu mohla opakovat stále dokola, že Chris jen potřebuje čas, protože rozchody jsou těžké pokaždé, přesto se cítil, že mu nepomáhá, když mu tu a tam napsal nebo když se viděli třeba na obědě ve škole. Chris mluvil méně, psal méně. A Mateo se bál, že ho akorát otravuje. 

Takže se lehce distancoval, i když mu Chris chyběl. Zvykl si na jeho přítomnost až moc rychle, teď si zase musel odvyknout, protože Chris potřeboval prostor. A mohl jen tiše doufat, že až bude s tím, co se stalo, plně smířený, Matea opět vyhledá. 

Byl na cestě do knihovny. Opět. Sice měl už všechny testy za sebou, jeho rutina ale ještě přetrvávala, a tak měl v plánu si sednout někde do rohu a číst si. Netušil, co ten den dělala Aura, netušil, co Chris. Nikomu nepsal, jestli se nechtějí přidat. Byl ve svém módu, kdy opět dělal všechno sám. 

Do knihovny ale nedošel. Několik metrů od vchodu totiž někdo zvolal jeho jméno. 

Když se otočil, uviděl několik kroků za ním Christiana. Jeho tělem projela lehká radost. Pár dní se neviděli a zpráv si taky vyměnili minimum.

Chris ho doběhl. "Jdeš se učit?"

Zavrtěl hlavou. "Spíš si jen číst. Potřebuješ něco?"

"Vlastně jo," odpověděl. "Tvou přítomnost. Vím, že jsem poslední dobou byl, jako bych neexistoval, za což se omlouvám, ale myslím... myslím, že už jsem v pohodě."

Matea jeho odpověď překvapila. "Oh?"

"Vrátíme se do starých kolejí? Docela mi to chybí. Nejraději bych Maxe zabil za to, jak mě rozhodil. Myslel jsem si, že to bude lehčí, když mi ublížil, no, spíš to bylo o to těžší."

Mateo se snažil na sobě nedat znát, jakou radost mu to udělalo. "Jasně," odpověděl neutrálně. "Promiň... promiň, že jsem se moc neozýval. Chtěl jsem ti dát prostor a tak."

"V pohodě," mávnul rukou. "Abych řekl pravdu, potřeboval jsem to. Měl jsem alespoň čas přemýšlet a to nejen nad Maxem. Tyhle poslední dva týdny byly plný sebereflexe, vážně," uchechtl se.

Mateo si ani neuvědomil, že to byl už měsíc od toho, co seděli v kavárně a prohledávali Instagram po jakékoliv stopě Maxe. Čas neuvěřitelně rychle utíkal. "Takže? Všechny rány zahojeny?" zeptal se.

Chris se ušklíbl. "No. Ne úplně. Ale uvědomil jsem si, že teď už potřebuju na úplné zahojení společnost. Vrátit se do normálu. Strávit nějaký ten čas s lidmi, se kterými se cítím příjemně."

Mateo ukázal na sebe. "Myslíš mě?"

"Oh, to si piš," uchechtl se. "Je mi jasný, že ty to na sobě nevidíš, ale tebe je lehký mít rád. A nejvíce jsi mi pomohl přes všechny ty sračky."

Mateo se kousnul do rtu a uhnul pohledem. "Uhm, děkuju?" řekl nejistě. Nepřišlo mu, že udělal něco extra, ale jestli to Chris takhle viděl, byl jen rád. Jen se v tu chvíli lehce styděl, když to od něj takhle slyšel. 

Takže se hezky otočil a místo do knihovny se vydal s Chrisem do kavárny kousek od školy. Objednali si pití, dohnali vše, co se za poslední dva týdny v jejich životech stalo. Opravdu  se vrátili do normálu. Jako by neuběhly dva týdny toho, co si jen vyměnili pár zpráv a viděli se možná tak třikrát. 

A neuvěřitelně ho těšilo sledovat, jak se Chris zase stává sám sebou, každým dnem. Setkávali se na oběd v menze, chodili se i s Aurou učit do knihovny. I když každý z  nich studoval úplně jiný obor, navzájem si přednášeli své hotové práce, trénink a falešné publikum. 

Občas ho Mateo chytil, jak se ztratil ve své hlavě. Jak mu vysvětlil, občas se k němu Max vrátil, nějaká příjemná vzpomínka, kdy byl opravdu šťastný, a pak svého rozhodnutí krátce zalitoval, dokud si neuvědomil, co Max udělal. 

Mateo nikdy nebyl ve vztahu, ale asi to chápal. Přece jen těch hezkých chvil muselo být více, než těch špatných, jinak by spolu nebyli dva roky. Tuhle konverzaci měli zrovna u Matea na bytě po tom, co se Chris tak moc zamyslel, že mu vypadla tužka od tabletu z ruky. Mateo si do něj rýpnul. Chris se uchechtl a sklopil pohled.

"Nad čím jsi přemýšlel teď?" Zeptal se. "A cokoliv jiného než..." Nahlédl mu to poznámek. "...analýza trhu? Okay, analýza trhu, je špatná odpověď."

Chris našpulil rty, opřel si hlavu o svou ruku a koukl na něj. "Přemýšlel jsem, jestli mám konečně dostatečné koule tě pozvat na rande. To je taky špatná odpověď?"

Tentokrát to byl Mateo, komu spadla tužka z ruky. Hned si v duchu zanadával, rychle ji zvedl a sklopil pohled. Vždyť jen vtipkovali a on teď vypadal jako někdo, kdo to vzal vážně. "Haha. Teď vážně."

"Já mluvím vážně, Mateo," odpověděl a lehce se pousmál. "Chci jít s tebou na rande."

Mateovi vypadla tužka z ruky podruhé.

⸙

akfjafjnowiverpih LETS GO