"Píšeš ještě?"

Seděli v knihovně. Mateova falukta měla vlastní knihovnu, která z půlky byla jako studovna. Nabízela spoustu prostoru pro studenty hledající zázemí, jak tiché studovny, tak diskuzní místnosti pro skupiny. 

Mateovi se blížily polosemestrální testy, Chris zase musel už opravdu máknout na své bakalářské práci, protože čas se mu urputně krátil. A tak se zkrátka dohodli, že můžou studovat spolu. I s Aurou. Ta se k nim ale měla připojit až po přednášce. 

Chris se na něj přepvapeně podíval. "Jakože poezii?"

"Píšeš i něco jiného?" odpověděl Mateo další otázkou. Jak neustále něco řešili, nikdy se vlastně na Christianovu tvorbu a jestli stále píše, neptal. 

Zavrtěl hlavou. "Zatím jen poezii. A abych pravdu řekl, po rozchodu s Maxem jsem po dlouhé době zase začal."

Byly to skoro dva týdny od jejich rozchodu, ode dne, co u nich Chris přespal. A byly to jen tři dny, co byl Max zpátky z jeho dovolené. Chris se s ním ještě neviděl, nechodil ýdo školy na hodiny, protože si myslel, že Max si jeho rozvrh tak nějak pamatuje, a zatím zkrátka neměl náladu s ním cokoliv řešit. 

Chápavě přikývl. "Asi vlna nápadů, o čem psát, co?"

"Jo," vydechl Chris. "Docela to pomáhá."

Telefon mu na stole opět zavibroval. Další zpráva od Maxe. Chris jen protočil očima a zamumlal něco ve smyslu, že nedá pokoj. 

Mateo by si chtěl přečíst další Chrisovu práci, bál se už ale zeptat. Poezie byla osobní, především, jestli psal o svém rozchodu. A tak, když to nenabídl Chris sám, nezeptal se. 

Další vibrace. Chris unaveně telefon zvedl. "Doprdele," vypadlo z něj najednou.

"Co je?"

Chvíli neodpovídal. Pak si skousnul ret. Zvažoval, jestli mu to má řict. Mateo to na něm viděl. "Uhm, někdo nás viděl, když jsem jeli od vašich."

Nemusel to ani více vysvětlovat. Jeli v Maxově autě. On na sedadle spolujezdce. A jak Mateo vykoumal, Max ho od incidentu s brýlemi, které byl s Chrisem vybírat on, zrovna nemusel.

"Co píše?" zeptal se po chvíli.

Chris si odkašlal. "Říkej mi něco o podvádění, když to sám děláš a ještě v mým autě," přečetl jeho zprávu. "Přešel do naštvaného módu. Teď bude útočit."

Mateo mu částečně viděl do telefonu, viděl, že tam je zpráv víc a vsadil by se, že i zahlédl své jméno. Nejspíš mu nechtěl číst všechno. Protože nejspíš to nebyly hezké zprávy. 

Chris zprávy rozkliknul a přesadil se, a tak už Mateo na jeho telefon enviděl vůbec. Na tom ale v tu chvíli nezáleželo. "Jdeš mu odepsat?" zeptal se překvapeně.

Christian Maxovi napsal na druhý den, co se s ním rozešel, že to dořeší, až ale na něj bude mít náladu. Od té doby ho čistě ignoroval, nezobrazoval si jeho zprávy a ignoroval jeho telefonáty. Proto Matea překvapilo, že si zprávy zničehonic zobrazil. 

"Zmiňuje tě. Tak se chci jen ujistit, že tě z toho celýho vynechá. Nemáš s tím nic společnýho."

To Chrisův úhled pohledu. Dle něj toho měl společnýho hodně, protože přece jen on našel to video. On našel tu třešničku na dortu, která rozbila jejich vztah.

Následovalo jen dlouhé ticho, kdy se Chris s Maxem dohadoval přes zprávy. Mateo umíral zvědavostí, ale neodvážil se zeptat, co se děje. Jestli stále řeší ho. 

Když prásknul mobilem o stůl, povzdechl si a narovnal se. "Jdu za ním. Budeš tady ještě dlouho, že bych si tu nechal věci?"

Další šok. "Jdeš za ním?"

Přikývl. "Je ve škole. A asi bych to měl rád uzavřený. Cápek stále nechápe, že je fakt konec."

Mateo shlédl na jeho počítač. "Jo, já nebo Aura tady určitě budem."

"Děkuju." Postavil se. "Hned jse zpátky."

Ono to hned úplně nebylo. Mateo se snažil soustředit na učení se literární hstorie devatenáctého století, ale zkrátka mu to nešlo. Přemýšlel nad tím, jak to spolu ti dva řeší, koukal každou chvíli na hodiny, kdy přijde Aura, protože tu už každým okamžikem měla být. Jak se člověk v takových podmínkách vůbec mohl soustředit?

Nakonec jen zaklapl počítač. Počká, dokud alespoň jeden z nich nepřijde. Takhle nebyl vůbec produktivní.

Aura pomyslný závod vyhrála. Přesto přišla o čtvrt hodiny později, než slíbila. "Že zrovna ty budeš středem hádky oblíbeného páru univerzity, to bych nečekala," řekl jako první a ležérně si odložila věci. Začala se protahovat. "Bože, tak mě bolí-"

"Cože?" přerušil ji Mateo. Cože byl?

Narovnala se. "Chris a Max. Zase se venku hádají. Tedy, tentokrát ne tak na očích, ale procházela jsem kousek od nich, pospíchala jsem ještě za profesorem. Tvoje jméno jsem slyšela ale jasně. Max ví, že nás Chris vezl jeho autem?"

Nepřítomně přikývl. "Někdo mu to řekl, někdo, kdo nás viděl." Vzhlédl k ní zpátky. "Kde jsou?"

Zavrtěla hlavou. "No to ne, nepůjdeš tam. I těch pár sekund mi stačilo na to pochopit, že tě Max momentálně nenávidí. Myslí si, že Chris ho s tebou podvedl a využil tedy situace, kdy se mu Max přiznal, k rychlému rozchodu. Jinak by se s ním přece nerozešel na základě dvou zpráv."

Mateo se frustrovaně uchechtl. Chris se s nim rozešel v rámci dvou zpráv, protože mu Max ublížil. A on se to ještě pokusil svést na něj? Dlouho nepocítil takovou nenávist k lidské bytosti. 

Věděl, že i kdyby tam šel, nic by nezmohl. Hádky ho děsily, i ty cizí. Přesto měl potřebu to slyšet, chtěl to slyšet. Především, jestli stále byl tématem. 

"Neukážu se Maxovi," koukl na Auru. "Kde jsou?"

"Chceš odposlouchávat?"

"Jestli se baví o mně, jistým způsobem na to právo mám, ne?"

Aura se uchechtla. "Asi jo. Jsou v přízemí, víš, kde je sklad? Jsou skoro u něj. To už uslyšíš."

"Máš profesora ve skladu?" podívil se.

Protočila očima. "Ne. Používáme ve výuce skripta ze skladu. Byl je tam zanést. Běž už, prosím tě."

Uchechtl se, ale zvedl se ze židle a vydal se ven. Byl v druhém patře, takže ho čekalo pár schodů. Tušil, kde je sklad, a tak se vydal na boční, menší schodiště. 

Aura měla pravdu, že je uslyší, protože je uslyšel už na schodech. Zpomalil u posledních pár schodů a potichu se posadil. Opravdu nechtěl, aby ho Max viděl. Bál se o svůj život, upřímně. 

Seděl tam a poslouchal. V tu chvíli se nebavili o něm, byli zpátky u Maxovy dovolené. A Mateo nejprve nedokázal uvěřit svým uším, když se Max snažil obhájit, že ho přece vyloženě nepodvedl, když si s tím klukem udělali jen dobře. Chtělo se mu zvracet.

Bylo mu Christiana tak líto. Bylo mu líto, že musí řešit takové kraviny s někým očividně nevyspělým. Mluvili o tom s Chrisem. Pro něj byla zrada už jen pusa. Nedokázal si ani představit, co v tu chvíli prožíval, když Max před ním obhajoval, že někomu udělal dobře na veřejných záchodcích. 

Chris si ale stál za svým. Opakoval, že je konec a že žádné vysvětlení slyšet nechce. Pořád dokola, nehledě na to, co mu Max řekl.

Ten vypěnil vzteky. "Jdi s tím doprdele!" křikl na něj. "Já se tady snažím s tebou mluvit!"

"My už si nemáme co říct," odpověděl rázně Chris. "Řekl  jsem ti, jak to cítím. A na tom se nic nemění. Podvedl jsi mě. U mě druhou šanci nehledej."

"Cítíš se dobře? Jo?" vyprskl zpátky Max. "Cítíš se dobře, žes to celý hodil na mě, i když jsi pravděpodobně udělal to samý?"

"Věděl jsi, že jsem si to auto půjčil. Jen jsem Matea s Aurou svezl. Nic jsem špatně neudělal."

Max zavrtěl hlavou. "Lžeš."

"Když si to myslíš."

"Lžeš a do poslední chvíle to nechceš přiznat, protože víš, co bych udělal. Víš, že bych Matea zničil a ty se ho takhle jen snažíš ochránit."

Mateo vykulil oči. Takže se přece jen nebál o svůj život neprávem? Jaké to hezké zjištění.

"Nech ho být. Snažíš se ho do toho zatáhnout, snažíš se udělat ze mě padoucha, protože nedokážeš vzít zodpovědnost za to, co jsi udělal," zavrčel Chris. 

"To vůbec. To si jen ty nedokážeš přiznat, že jsi zbabělec, co se zabouchl do někoho jiného, ale neměl koule na to se se mnou rozejít. Čekal jsi, až to podělám. Tak tady to máš."

Slyšel, jak se Chris uchechtnul. Byl to ten nejděsivější zvuk, co od něj kdy slyšel. "Nejsem zbabělec. Vím, co cítím, přesto jsem chtěl za nás bojovat. Takže víš co? Děkuju, upřímně. Teď už bojovat nemusím."

Mateovi ta slova rezonovala v hlavě. Vím, co cítím, přesto jsem chtěl za nás bojovat. Vím, co cítím.

Co cítil?

"Můžu vás poprosit o pomoc?"

Byl probuzen z transu. Před ním stála knihovnice, náruč plná starých knih. "Jen jestli byste mi otevřel dveře do skladu."

Zanadával si. Přece jen si tak chytré místo nevybral. Když si stoupal, aby knihovnici pomohl, ucítil na sobě ty pohledy. Pohledy Chistiana i Maxe. Otevřel knihovnici dveře, hned je za ní i zavřel. A pak zůstal stát, jako by ze sebe dělal živý terč a Max měl v ruce šipky. 

"Mateo-" začal Chris, ale Max ho předběhl.

"Mateo," řekl výrazněji, "jaká to čest."

Vypadal děsivě. Byl vyšší, silnější a Mateo si v tu chvíli zase přišel, jako by mu bylo devět. Nesnášel hádky, nesnášel, nesnášel. 

"Nepřibližuj se k němu," sykl na něj Christian.

Max se na něj podíval. "Třeba mi k tomu něco řekne. Třeba mi řekne pravdu, když ty se k tomu nemáš. Vypadá jako lehčí terč."

Mateo sklopil pohled. Začala ho polévat úzkost. Bál se. Bál se, jako by byl opět malý. 

Chris to zkusil jinak. "Mateo, vrať se za Aurou-"

Aby někam šel, to pro Maxe nebyla možnost, protože ho v tu chvíli popadl za zápěstí, aby ho zastavil od pohybu. Mateo se toho doteku upřímně lekl, protože to nečekal, proto se možná taky zatvářil tak vystrašeně. 

A to byla pro Christiana poslední kapka. V dalším okamžiku dal totiž svému bývalému příteli pěstí do obličeje. A vyloučil se tak na den ze školy. 

⸙

... no comment už, hele

dneska jsem zandala 6300 slov zaokrouhleně :D