Aura se na něj tázavě podívala, když Mateo vyšel ze svého pokoje v jejich bytě s dvěma knížkami v ruce. "Jedeme na víkend. Na knižní festival, kde si pravděpodobně koupíš další tucet knížek."

"Já mám ale plán," namítl Mateo. "Jedna knížka na každý den. Tyhle mám v plánu číst už týdny."

Aura protočila očima, ale nakonec na něj jen kývla ať si pohne s tím, že už jim zavolala taxi.

Mateo nenamítal nic, i když Auřini rodiče bydleli ve stejném městě a jen půl hodiny veřejnou dopravou od nich, takže by ušetřili. Už jen to, že měli vlastní byt a každý vlastní pokoj blíže univerzitě, vypovídalo o tom, že ani její ani jeho rodiče na tom nebyli finančně špatně. A pravda byla taková, že Mateo vděčil Auřiným rodičům za to, že měl rodiče, kteří na tom byli dobře. 

Měl dvakrát více věcí jak Aura. To byla ale klasika. A omlouval si to tím, že Aura jede teoreticky domů, kam si nic brát nemusí. 

Sotva nasedli do taxíku, vytáhl knížku, Aura zase svoje poznámky do školy. Její výsledky byly úžasné, také ale pro ně tvrdě pracovala. Bylo překvapivé, že i když oba její tátové byli investoři na volné noze bez vysokoškolského vzdělání, jejím snem bylo jít na vysokou a ještě k tomu se stát doktorkou. 

Zvládl přečíst třicet stran, než přijeli před dům, kam se Auřina rodina přestěhovala před deseti lety. Do té doby žili v bytě, kde Aura sdílela pokoj se svou sestrou, zatímco druhý pokoj zůstával volný pro děti, které její rodiče brali do dočasné pěstounské péče.

Mateo byl jedním z těchto dětí. A moc dobře si pamatoval tu noc, kdy ho přivedli do onoho bytu, když si myslel, že nebude mít šanci se vzpamatovat z toho, co se mu zrovna stalo, ale přece jen mu Auřina rodina pomohla se cítit alespoň na chvíli lépe. 

Věděl, že nikdy ho neomrzí to, jak ho Jude a Rain, Auřini rodiče, vítali, jako by byl jejich vlastní. I v tu chvíli ho objali, Rain mu řekl, že ho konečně zase rád vidí, Jude se ho hned začal vyptávat na knížku v jeho ruce. Vždy měl za to, že oni byli jeho druhý domov, i když s nimi žil jen pár měsíců. 

"V kolik vám začíná festival?" zeptal se Jude, když se všichni konečně nasáčkovali dovnitř. Mateo se podíval na hodiny.

"Tak za hodinu abychom raději vyrazili."

"Hodím vás tam," oznámil jim Rain. "Potřebujeme na nákup."

Aura si oddechla. "Díky bohu. Když jde o veřejnou dopravou, nevěřím Mateovi. Minule jsme dojeli na druhý konec města."

Mateo protočil očima. "Byli jsme na dobré zastávce. Jen ve špatném směru. Tady to splést nejde."

"Jude se spletl dvakrát v prvním měsíci po nastěhování," namítl Rain.

Jude se na něj zamračil. "Rain by si zas nemusel pokaždé vozit zadek v autě a někdy vyzkoušet autobus. Dopadl by stejně."

Mateo se nemohl přestat usmívat. Tohle mu chybělo. 

Když vešli do obýváku, na sedačce se rozvalovala Auřina sestra Skye. Mateo na ni houkl na pozdrav, ta jen zvedla ruku a zvolala zpátky: "Mateo! Přišel jsi na lívance?"

"Teoreticky," odpověděl.

Auřina rodina byla zajímavá. Rain byl její pokrevní otec, matka jí zemřela při porodu. Když jí byly čtyři roky, Rain a Jude se seznámili, zamilovali se. Stali se pěstouny, aby mohli adoptovat Skye co nejrychleji. Ta s nimi neměla pokrevně nic společného, přesto by to nikdo nepoznal, kdyby nebyl informován. A jako rodina fungovali naprosto perfektně. 

Aura se rozvalila vedle Skye a rukama udělaly nějaký jejich pozdravový rituál, který Mateo doteď zcela nepochytil. Posadil se vedle Aury, Rain přinesl do pár minut kávu a sušenky. Mateo se zcela uvolnil. 

Po hodině se s Aurou i Rainem zvedli a zamířili do garáže, kde stála hned tři auta. "Vyber si," pobídl Rain Matea jako vždy. Ten se jen uchechtl a kázal na to nejblíž k nim. 

Celou cestu Aura nadšeně vyprávěla, co dělala na praxích v nemocnici. Rain ani Mateo její nadšení tolik nesdíleli, protože jim nepřišlo toho tolik úžasného na pitvách a zraněních, které popisovala. Byla to ale jejich klasika. 

Mateo si vytvořil podrobný program, co chce vidět, v kolik a kam odejít jinam, protože program probíhal hned na třech pódiích najednou. Nejprve šli na přednášku o psaní dialogů. Pak na Auřinu vydupanou přestávku pro kafe. Přemístili se na autogramiádu jednoho autora, o kterého četl Mateo hned dvě knihy. A odtud se vydali k nejmenšímu ze tří pódií.

"Cože nás to čeká teď?" zeptala se Aura po tom, co si hlasitě zívla.

"No, jak to říct. Zkrátka kdokoliv může přijít na pódium a přečíst cokoliv z jejich práce. Rád to poslouchám, docela mě to inspiruje."

"To zní jako něco, kde si budu moct dát šlofíka," odpověděla Aura spokojeně. 

Sedli si úplně dozadu, přece jen nebyli někdo, kdo by vůbec zvažoval něco vlastního přečíst. Mateo psal pro radost, ale anonymně. A vyjít s tím takhle před lidi nepřicházelo v úvahu.

Jak Aura slíbila, za chvíli jí únavou začala klimbat hlava. Když končil druhý vystupující a rozezněl se potlesk, prudce se probudila a jako robot začala tleskat taky. "Co se děje?" zeptala se zmateně. 

Mateo se uchechtl a přisunul si židli blíže k ní. Naznačil jí, ať mu položí hlavu na rameno. "Ať nás neztrapňuješ tím, jak ti klimbá hlava a pochrupuješ pokaždé, co se ji snažíš narovnat."

Aura ho uraženě plácla, ale nakonec se o něj opřela. Mateo se díval stále na ni, když najednou uslyšel. "Jmenuju se Christian Nelson, přátelé mi říkají Chris. Rád bych vám tady něco přečetl."

Chvíli mu přišlo, že si to jen vymýšlí, dokud se nepodíval na pódium. Opravdu tam stál jeho Christian, kterého poslední týdny stalkoval na sociálních sítích. A opravdu začal předčítat poezii.

Zůstal na něj hledět s otevřenou pusou. Zavřel ji vlastně až ve chvíli, když se Christian krátce podíval do publika a Mateo rychle sklopil pohled, aby se jejich pohledy nesetkaly. 

Byl to ten poslední člověk, kterého by tady čekal. Poslední člověk, který by se objevil na knižním festivalu a ještě dobrovolně předčítal na pódiu poezii, kterou sám napsal.

Mateo poslouchal každé jeho slovo. Byl rád, že Aura spí a nevidí, jak na něj reaguje. Protože v tu chvíli mu přišlo, že se jeho crush dostává do bodů, ze kterých se jen tak nevrátí. 

Christian napsal báseň o ideální lásce. A Mateo přemýšlel, jestli to bylo něco, o čem snil, ale v jeho vztahu se mu toho nedostávalo. 

Když se rozezněl potlesk a Christian skončil, Mateo přejel pohledem místnost, jestli někde uvidí jeho přítele. Nebylo po něm ale stopy, Christian sešel z pódia a sedl si na kraj druhé řady. Sám. 

"Byl dobrý, že? Líbí se mi jeho styl," ozvalo se vedle něj. 

Mateo se překvapeně otočil. Najednou vedle něj seděl kluk snad jeho věku a tleskal Christianovi. Projela ním jistá úzkost, že se s ním dal cizinec do řeči.

"Uhm, jo," zakoktal. "Je dobrý."

"Občas chodí do literární kavárny pár ulic odtud a tu a tam něco přečte. Jsem rád, že se rozhodl přečíst i něco tady."

To Mateo nikdy nevystalkoval. Neměl tušení, že nějaká literární kavárna v této čtvrti je nebo že tam Christian chodí. Kdyby se nestyděl, možná by tomu cizinci za tuto informaci i poděkoval. 

Klučina nakoukl přes Matea na Auru. "Vidím, že kamarádku to moc nezaujalo?"

Mateo se pousmál. "Šla spíše z donucení."

"Ale šla. To cením."

"Jo, to já taky."

Cizinec se postavil. "Omlouvám se za vyrušení. Jen jsem si ho chtěl rychle poslechnout."

Mateo rychle zavrtěl hlavou. "Vůbec nevadí."

Kluk se na něj usmál a Mateovi poskočilo srdce z toho, že na něj někdo dobrovolně promluvil a byl na něj milý. Takhle to zkrátka měl. Stačilo, aby mu někdo věnoval pozornost a věděl, že na toho člověka bude myslet další dva dny. 

Sledoval ho, jak se vzdaluje. Aura se probudila a podívala se stejným směrem. "Oh, ten vůbec není špatný. Naprostý tvůj typ."

"Já mám snad typ?" otočil se na ni Mateo.

"Vzhledem k tvým knižním a filmovým postavám, ano. A tohle je přesně ten tajemný cizinec z tvých romantických knížek."

Mateo se lehce zamračil. "Já čtu nejvíce fantasy."

"A ty nemají romantickou linku?"

"Ne všechny."

"Ale některé jo. Takže moje poznámka je stále na místě."

Mateo se znovu otočil tam, kde kluk zmizel. A najednou zalitoval toho, že opět byl až moc velký posera na to, aby se patřičně seznámil a zjistil alespoň jméno. 

⸙

hehe je to naše aura! a přijdu si jako geniuz za tohle propojení

(jestli je tady někdo, kdo nečetl můj příběh aura, referuji na to :D samozřejmě pro čtení tohoto příběhu není aura nutnost)