Mateo by měl Auře poděkovat. Nebo ji naopak proklít. Nebo třeba obojí.

Protože i když na jeho narozeniny ještě nějaké plány měla, nakonec zůstali v kavárně až do zavírání. Pět hodin tam byli! Chris si za nimi sedl každou volnou chvíli a když si Mateo objednal limonádu (a pak další na tak dlouhou dobu), šel si ji i sám udělat pod Chrisovým dohledem. "Ještě, že tu nemáme kamery, jinak bych byl mrtvej," zamumlal Chris, když si Mateo krájel pomeranč do limonády.

Aura vedle nich mávnula rukou. "Má narozeniny. Oslavencům se odpouští."

Od toho dne si totiž troufl říct, že Christian se opravdu stal jeho kamarádem. A to neříkal jen tak o někom. Za to by měl Auře poděkovat. Proklít ale taky, protože měl pocit, že se jeho crush na Chrise vrací. A aby se mu líbil, když jsou kamarádi? To znělo jako katastrofický scénář.

Ale psali si teoreticky každý den. Mateo nebyl zrovna psací typ, a tak někdy odpovídal po delších intervalech, konverzace se ale nezastavila. 

Až do jednoho dne. Byla dvě hodiny odpoledne, když mu Christian od rána nenapsal. A pět minut po druhé, když se vrátil na byt a Aura se ho zeptala: "Jak je na tom Chris?"

Mateo se zatvářil zmateně. "Jak jako?" Jeho první myšlenka byla, že se nějak zranil a jeho srdce doslova vynechalo úder. 

"Ty to nevíš? Myslela jsem, že ti napíše. Nebo že to uslyšíš od někoho," podivila se Aura. "Chris a Max se dneska ve škole pohádali. Jakože... opravdu škaredě a hezky na očích všech. Tak jsem si říkala, jestli nevíš, jak to dopadlo."

Chris a Max byli oblíbeným párem jejich univerzity, především kvůli tomu, že Max byl zkrátka považován téměř za celebritu od minulého roku, co se jeden jeho návrh dostal na prestižní přehlídku. Matea tedy ani tak nepřekvapilo, že jestliže se pohádali, dostalo se to k Auře až na lékařskou fakultu. Lidi mluvili, jako by stále byli na základce. 

"Nepsal mi," odpověděl. Divil by se, kdyby mu Chris zničehonic napsal něco takového. Možná už byli kamarádi, pochyboval ale, že by Matea bral jako někoho, komu se na prvním místě mohl svěřit. "Vůbec o ničem nevím."

Auru to překvapilo. "Hele," zamumlala a popostrčila k němu přes jídelní stůl svůj telefon. Bylo to video, které někdo natočil už u rozběhnuté hádky. Ten, kdo to natáčel, byl až moc daleko na to, aby šlo srozumitelně slyšet, o čem se hádají, ale šlo to jasně vidět. Christian zuřil. A Mateo ho tak téměř nepoznával. 

Největší šok přišel ale na konci videa, když Max popadnul Chrisovy brýle a švihl s nimi o zem. Chris nejprve zíral na rozbité brýle na zemi, pak do Maxe naštvaně strčil a vydal se pryč. 

Mateo si v tu chvíli vzpomněl jen na to, jak u něj Chris byl, když to potřeboval a jeho první myšlenka byla, že by mu to mohl teď oplatit. Vzhlédl. "Myslíš, že bych mu měl napsat?"

Aura pokrčila rameny. "Neznám ho. Ale třeba to ocení."

Odložil její telefon a vytáhl z kapsy svůj. Podíval se na tu poslední zprávu v jejich chatu, která byla od něj. Skončili uprostřed konverzace, přesto poslal zprávu novou. Jsi v pořádku?

Neznamenalo to přece hned to, že Mateo všechno věděl. Mohla to být jen čistě otázka na to, že mu od včerejška neodepsal. Christianovi to ale muselo být jasné, protože přibližně za deset minut odpověděl. Jestli se to dostalo až na fildu, tak je to asi hodně špatný, co?

Mateo se musel pousmát. Byl to takový vtip jejich univerzity, že filozofická fakulta si vždy jela svoje, veškerá dramata se jí vyhýbala a nikdo tam nic neřešil.

Nedostalo. Jen na lékařskou ano. Odpověděl. A doufal, že si Chris pamatoval, co Aura studuje. 

Jsem v pohodě, Mateo. Díky za optání. Je to jen hádka.

Je to jen hádka. Stát se to Mateovi, nebyl by v pohodě ani trochu právě kvůli tomu, že šlo o hádku. V tu chvíli tedy neuměl úplně soucítit. Rozbil ti brýle, to nevypadá na "jen hádku", odepsal. A pak rychle dodal: Vím, že mi do toho nic není, jen jsem si říkal, že bych ti mohl oplatit to, jak jsi ty pomohl mně. Takže kdyby něco, napiš.

Odpověď mu přišla za další čtvrt hodinu. Mým cílem nebylo, aby ses teď cítil, že jsi mi něčeho dlužný, hele.

Mateo lehce zazmatkoval. Tak to nemyslím, vůbec. Jen... považuju tě za kamaráda a jestli ty to takhle nemáš, tak v pohodě!!! Jen chci abys věděl, že kdybys něco potřeboval, můžeš se na mě obrátit.

Christian si zprávu ihned zobrazil. Tři tečky Mateovi prozradily, že začal něco psát. Pak ale zmizely. A znovu už se neobjevily, protože mu začal telefon vyzvánět. On mu volal. 

Byl už zavřený u sebe v pokoji, jinak by začal šílet a pokřikovat na Auru, co má dělat. Nesnášel telefonování, na druhou stranu nebyla to ještě ani minuta, co mu napsal, bylo jasné, že je u telefonu. A tak se zhluboka nadechl a hovor přijal. 

Nestihl ani pozdrav, než na něj Chris vypálil. "Myslíš, že tě nepovažuju za kamaráda?"

Mateo nasucho polkl. "Uhm, nevím."

Chris se zasmál a on tak v tu chvíli litoval, že si ten hovor nezačal nahrávat. Třeba by si pak mohl pouštět jeho smích pořád dokola. "Řeknu to takhle. Abych třikrát někomu v kavárně dal něco na účet podniku, toho ještě ani Max nedostál. A cizincům bych to neudělal."

"Takže to mám brát tak, že mě bereš za kamaráda?"

Další smích. "Ano, Mateo. Jestli ti to tedy nevadí."

Mateo začínal mít podezření, že Chris začínal chápat jeho překroucený způsob myšlení. "Samozřejmě, že ne."

"Máš čas? Přece jen potřebuju koupit nové brýle, potřebuju znát druhý názor a nepřichází v úvahu, že bych vzal s sebou Maxe. Byl bych rád, kdybys šel se mnou."

Možná neuměl říkat ne, možná měl trilion práce do školy, i tak by ale neodmítl. Protože i když ho často štvaly překažené plány nebo akce na poslední chvíli, v tu chvíli zatoužil jít s ním. Možná i zjistit, co se vlastně stalo, i když by to nikdy proti jeho vůli z něj netahal. 

"Jasně," řekl tedy. Věděl, že mu stejně moc ve výběru nepomůže, protože i kdyby vypadal v nějakých brýlích blbě, neměl by tu odvahu mu to říct. "V kolik?"

"Kde že to bydlíš?"

"Patnáct minut od školy."

"Tak sraz u tvé fakulty za půl hoďky? Stíháš? Potřebuju už vypadnout."

Nestíhal. "Stíhám," odpověděl přesto. A už otevřel skříň, aby si vybral, c si vůbec obleče. 

"Díky, Mateo. Tak za půl hodiny." Na to hovor ukončil.

Měl patnáct minut na to se připravit, aby vypadal nějak k světu, protože když šel ráno do školy, neobtěžoval si ani učesat vlasy, jen si je prohrábl, aby vypadaly nějak k světu. Musel si vyčistit zuby, aby mu přece nesmrdělo z pusy. A když už byl u toho možná by nebylo od věci si vytrhat obočí. Podíval se rychle do zrcadla se strachem, že už ho bude mít nad nosem srostlé, jako by se něco takového mohlo objevit přes noc. Zatoužil, aby měl čas si umýt vlasy.

Tahle malá krize trvala minutu, než se zastavil uprostřed pokoje a vydechl. Zase vše až moc řešil. Zase se stresoval nad zbytečnostmi. Chrisovi přece jen bude jedno, jestli si vytrhal obočí nebo ne, bude mu jedno, jestli má na sobě bílé triko nebo černé. Jen potřeboval společnost. 

A když už byl u takových myšlenek, přece jen šli kupovat brýle. Což znamenalo, že ho Christian stejně pořádně neuvidí. Nad touhle zlomyslnou myšlenkou se musel pousmát. 

"Kam jdeš?" zeptala se ho Aura, když se vyřítil z pokoje. Dneska se s učením přemístila k jídelnímu stolu.

"Kupovat brýle."

"Nevidíš?"

"Já jo, ale Chris ne."

Podívala se překvapeně. "Jdeš s ním?"

"Jo," přikývl. "A bojím se, že to Max zjistí? Taky. Protože když jsem byl na tom představení knihy, říkal Chrisovi, že mu musí vybrat nové brýle. Myslím, že v tom chtěl mít slovo."

"Tak mu neměl rozbíjet ty staré," zamumlala Aura. "Zjisti všechny drby. Budu je očekávat. A s Maxem si nedělej hlavu, být Christianem, už mým přítelem není. Takže třeba bude mít taky rozum."

"Drby. Já. To určitě," odfrkl si. Byl tím nejhorším člověkem na získaní drbů už jen proto, že se bál ptát. Vždy čekal, až mu věci řeknou lidi sami. 

"Pozdravuj!" houkla na něj ještě, než byt opustil.

Hned za dveřmi ho polila lehká nervozita. Uvědomil si totiž, že to mělo být poprvé, co se sešli mimo kavárnu. Vážně byli kamarádi.

⸙

příští kapitola bude jen o tom, jak mateo bude nucen se dívat christianovi do očí, aby mu zhodnotil brýle, and i cant wait