Když se Mateo probudil tři týdny po jeho poslední konverzaci s Lukem, hned v tu sekundu věděl, že to bude dobrý den. Nedokázal vysvětlit proč, zkrátka měl takový pocit. 

Možná to bylo proto, že hned po probuzení jeho první myšlenka nebyla o Lukovi. A možná nebyla o Lukovi jen proto, že ho probudila hlasitá hudba před jeho dveřmi. 

Mateo se v posteli posadil. Úplně zapomněl, že má narozeniny. 

Bylo sedm hodin ráno a Aura mu postavila před dveře reproduktor, na kterém co nejhlasitěji (zase ale tak, aby nerušili sousedy), pustila 22 od Taylor Swift. V ústech měla frkačku, na hlavě narozeninovou čepičku a sotva Mateo otevřel dveře, rozkřičela se. "Všechno nejlepší!"

To byla možná další známky toho, že tohle zase tak špatný den nebude. 

Odjakživa byli domluvení, že si nedávali žádné dárky. Naopak ale pravidlo bylo, že ten den vždy strávili spolu, pokud jim to podmínky dovolovaly. A Mateovi to tak vyhovovalo, protože zaprvé, neuměl reagovat na dárky, ať už dobré nebo špatné, a za druhé, aspoň nemusel nic vymýšlet Auře. Na to byl taky příšerný. 

Musel se zasmát. "Já věděl, že si tu písničku neodpustíš."

Aura se dala do tance a po chvíli se do toho pokusila zatáhnout i Matea. "Mám pár informací," oznámila mu, zatímco se ho snažila roztančit. "Za hodinu odcházíme. Dneska do školy nejdeš, dneska máme program. Taky mi psali tátové, jestli ti můžou odpoledne zavolat, dala jsem jim přesný čas, ať nám neruší program, takže ve tři hodiny a třicet dva minut buď připraven, že ti zavolají, aby ti popřáli."

Mateo nakrčil obočí. "Na sekundy přesně to nemáš?"

"Bohužel, až tak přesně jsem to naplánovat nemohla. Teď, jdi se převléct, snídani nech na mě. Pak jdeme do knihkupectví."

"Koupíš mi knihu?"

"Ne. Ale vím, že se na knihy rád díváš."

Rozesmál se. Klasická Aura. Měla ho přečteného... jak ten slabikář v první třídě, což byla snad poslední kniha, kterou ve svém životě přečetla. 

Takže v osm hodin přesně jejich program opravdu začal. Aura ho nevzala do jednoho knihkupectví, ale hned do tří, kde mu ze srandy dávala úkoly na plnění, které prý rozhodovaly částečně o jejich dalším programu (jak se později dozvěděl, jeden úkol znamenal jednu přísadu do večeře a kdyby nějaký nesplnil, měl by třeba hamburger bez housek). 

Pak si zašli na oběd, na který ho překvapivě pozvala, protože oni neutráceli na narozeniny toho druhého. A pak... Pak mu nakázala, ať si sedne do taxíku, který v aplikaci objednala a praštila ho pokaždé, co se jen pokusil podívat k řidiči na mapu, kam to vlastně jedou. Hlídala ho jak ostříž. 

Nejprve to vypadalo, že jedou k ní domů, pak ale zahnuli špatně. A Mateovi to došlo. "Jak vůbec víš, kde ta kavárna je?"

Museli jet určitě do literární kavárny. Blo to téměř jisté.

"Zas tolik literárních kaváren v téhle části města není, hele. A stačilo ti prohledat účty, které sleduješ na Instagramu."

Mateo občas zapomínal, že žil ve dvacátem prvním století. "A proč jedeme tam?"

"Protože je to tvůj den a vím, že to tam máš rád. Takže dneska děláme jen věci, co ti jsou příjemný," vysvětlila, očividně spokojená sama se sebou.

A Mateo byl spokojený samozřejmě taky. Poslední, co by chtěl na své narozeniny dělat (ještě po tom všem, co se v posledníh týdnech stalo), bylo něco, co nesnášel. O což se pokusili jeho kamarádi doma u rodičů, když mu ráno napsali k narozeninám a zeptali se, jestli náhodou nestihne dojet domů, že by to někam zašli pořádně oslavit. V překladu? Někam do klubu.

"Děkuju, Auro," řekl jednoduše. 

"To je samozřejmost."

Věděl, že tam Chris bude. Byl totiž čtvrtek, což byl jediný den, kdy neměl školu, jak se jednou ve zprávě zmínil, takže vždy chodil do práce. Jen doufal, že Aura hned nevykvákne, proč tam jsou.

Doufal ale zbytečně. Vždyť ji znal, neměl tím vůbec ztrácet čas. Když totiž do kavárny přišli a vysloužili si tak od Chrise překvapený pohled, Aura se jako první opřela o bar, než se vůbec posadila na nějaké místo. "Mateo má narozeniny. Máš nějakou svíčku, co bys mohl zabodnout do..." Nahlédla do výlohy. "... toho borůvkového muffinu?"

Jestli to vůbec šlo, Chrisův pohled byl ještě překvapenější. Podíval se na Matea. Dneska opět měl brýle a šla tak vidět jeho barva očí. "Máš narozeniny!" Nebyla to otázka. Spíš překvapené konstatování. 

Stydlivě přikývl. "Vypadá to tak."

"Všechno nejlepší, Mateo," řekl klidně. Tak klidně, jako by tím chtěl poukázat na to, jak upřímně to myslí. Mateo musel uhnout pohledem, jinak by se i začervenal. "Děkuju."

Chris se otočil zpátky na Auru. "Svíčku nemám. Ale mám kontrolu nad playlistem, a tak můžu do celé kavárny pustit narozeninovou písničku a na to 22 od Taylor."

"Geniální," vydechla Aura, zatímco Mateo vydechl. "Co s tou písničkou všichni máte?"

Po tom, co se Mateo ujistil, že to Chris doopravdy neudělá, se konečně posadili. Když za nimi ale do dvou minut přišel, nenesl jen menu, ale i šálek něčeho horkého. "Chai na účet podniku, když máš narozeniny."

Mateo zavrtěl hlavou. "Opovaž se. Vždyť já tady snad ani jednou neplatil."

"Vidíš, jsi dítě štěstěny," ušklíbl se Christian a než stihl Mateo něco znovu namítnout, byl pryč. A před ním stál hrnek chai latté. 

Aura ho pozorovala, jak odchází, pak se k Mateovi blíže naklonila. "Ty jeho oči? To má čočky?"

"Právě že nemá," vysvětlil potichu Mateo. "Normálně nosí čočky, co mu barvu očí sjednocují. Tohle je jeho přirozená barva."

Aura nejspíš takovou odpověď nečekala. "Oh? Proč to skrývá? Vypadá to sakra dobře."

"Nevím," pokrčil rameny. "Říkal, že je nosí odjakživa."

Vzpomněl si na to, kdy se s Christianem viděl naposledy, jak přišel Max a jako první se zeptal, proč nemá čočky a hned na to mu řekl, že mu brýle nesluší. Najednou ho totiž napadlo, jestli to nemělo spojistost i s tím. 

Seděli tak, že Mateo na Chrise neviděl, naopak Aura sledovala snad každý jeho pohyb. "Pustil ses do špatnýho bratrance," zamumlala pak v jednu chvíli. Mateo jen pobaveně protočil očima. 

Chris za nimi přišel zase o pár minut později. "Tak co si dáte?"

Aura si objednala mangovou limonádu a mrkvový dort, Mateo tedy muffin, který mu byl Aurou už předurčen, i když bez svíčky. Ještě než ale Chris odešel, ho Aura zastavila. "Jestli nebudeš mít co na práci, sedni si za námi," pobídla ho.

V Mateovi začaly houkat sirény. Nevěděl proč, ale kombinace Aury a Chrise u jednoho stolu mu přišla nebezpečná. Auru by totiž nikdy nezastavilo to, že s ním mluvila jednou v životě. Už teď vypadali jak nejlepší kamarádi od momentu, co vešla do kavárny.

Chrisův jeden koutek se zkroutil do úsměvu. "Okay," řekl jednoduše. 

Sotva odešel, Mateo se k ní naklonil. "Já tě zabiju."

"Proč?"

"Protože už vidím, jak ti ulítne něco, čím mě naprosto ztrapníš."

Protočila očima. "Ale prosím tě. Já? Nikdy. A i kdyby, neříkal jsi, že už na něj nemáš crush?"

"Auro," sykl varovně. Při tom se ale lehce usmíval.

"No jo, no jo. Dám si bacha, neboj."

Dvě minuty to trvalo. Dvě minuty po tom, co jim Chris donesl zákusky s limonádou, mu už vyprávěla o tom, jak si Mateo na dvanácté narozeniny vyprosil jít na horskou dráhu, na kterou s ním nikdo nechtěl. Nakonec se obětoval právě Auřin táta, Rain, protože jejich rodiny byly v zábavním parku společně. Mateo se snažil vypadat jako hrdina, sotva ale sedl na své místo, začal se třepat jako ratlík. A když si pak koupili fotku, kterou jim to při jízdě vyfotilo. Byl na ni celý ubrečený a z nosu mu tekla taková nudle, že šla vidět na míle daleko.

Aura mu samozřejmě nezapomněla ukázat ani onu fotku.

Mateo se snažil v tuc hvíli splynout se svou židlí. Vždyť teď už se nemohl podívat Chrisovi ani do očí. Když ale nakoukl přes prsty, Chris se jen upřímně smál. "Náhodou, mně to přijde roztomilý," řekl. "Já bych si v jeho věku netroufl."

Aura měla pravdu. Pustil se do špatného bratrance.

⸙

in this household, we worship aura