Někdy si vážně přál, aby literární kavárna nebyla na druhé straně města, kam mu trvalo přes hodinu dojet. Nepomáhal tomu ani fakt, že stále nebyl psychicky ve své nejlepší formě, ale zkrátka se už musel donutit vypadnout z bytu. Kromě hodin ve škole s docházkou totiž nikam nechodil. 

Byla sobota. S Chrisem si tu a tam něco napsali, nikdy to ale nevedlo k nějaké delší konverzaci. A musel uznat, že se mu vrátila ta lehká nervozita z mluvení s ním, když se ke kavárně blížil. 

Hodně rychle si uvědomil, že se možná mohl vydat na cestu dřív. Když totiž do kavárny došel, na první dobrou neviděl jediné volné místo u stolů, a to že bylo přidáno židlí. Pak periferně uviděl, jak na něj někdo mávnul.

Někdo. Samozřejmě, že to byl Christian, který se vracel od stolů k baru. Usmál se na něj na přivítanou. "Asi si budeš muset sednout k baru. Je narváno."

U baru bylo šest barových židliček, které krátce projel pohledem, tři a tři na každém konci. Dvě z nich už také byly obsazené, nějaký pár, a tak se vydal k dalším třem. Přímo nejblíže Chrisovi a pokladně. 

"Ahoj," pozdravil ho, když si sedal.

"Ahoj," odpověděl Christian. "Jsem rád, že jsi přišel. Dneska si konečně dáš naše vyhlášené chai?"

Mateo rázem zapomněl na jakékoliv pochyby, jestli měl přijít nebo ne. Tohle ho rozptylovalo a to v tom dobrém slova smyslu. "Jestli je opravdu tak vyhlášený, prč ne."

Chris se kousnul do rtu. "Uhm, možná je to jen lakomě můj soukromý favorit. Nejoblíbenější jsou tady limonády."

Krátce se zasmál. "Dám si tvého favorita."

Chris se zatvářil spokojeně a pustil se do práce. Mateo hned poznal výhodu jeho neobvyklého místa u baru a to tu, že mohl sledovat, jak prauje. Bylo něco fascinujícího na tom, jak chystal i dvě kávy najednou, do toho limonády a čaje a ještě stíhal připravovat zákusky.

"Jsi na směně sám?" zeptal se Mateo, když se Christian vrátil k pokladně, aby zapsal nově přijaté objednávky.

"Bohužel. Kolegyně na poslední chvíli zavolala, že jí není dobře. Dneska to bude perný."

"Můžu ti pomoc," vyhrkl Mateo dřív, než si to uvědomil. Pak se to musel pokusit zachránit. "Tedy... samozřejmě neumím dělat kávu s těmihle monstry," kývl na kávovary, "nebo udělat vyhlášené chai, ale tak třeba roznos? S tím bych ti mohl pomoct?"

Christian se na něj překvapeně podíval. "Správně? Nemůžeš. Ale vážně by mi to bodlo."

Mateo se pousmál a seskočil z židličky. "Tak mi řekni, co mám dělat."

Christian mu ukázal mapu stolů na dotekové obrazovce pokladny a vysvětlil, že mu vždy dá objednávku s číslem stolu,  podívá se na mapku a může to tam zanést. "Za deset minut začíná akce, takže pak už se to uklidní a lidé budou objednávat přes tlačítko, to už bude dobré."

Mateo přikývl. Pak si uvědomil, že dobrovolně se přihlásil, aby komunikoval s cizími lidmi. Mohl ještě vycouvat?

Nikdy v kavárně nepracoval, samozřejmě. Na to to vyžadovalo až moc komunikace. Bral to tak, že si alespoň potvrdí, že měl vždy pravdu s tím, že by se do kavárny nehodil. 

Když se vrátil z první odnesené objednávky, kterou donesl postaršímu páru, Christian před něj postavil hrníček.

"Jaký stůl?"

"To je tvoje."

Až v tu chvíli ho praštila do nosu vůně chai koření. Než stihl nějak zareagovat, Chris se už otočil ke kávovaru a pustil se do dalších objednávek. 

Když vzal hrníček do ruky, příjemně ho zahřál. Opatrně usrkl horkého nápoje. A mohl se rozpustit na místě. "Ó můj bože," vypadlo z něj.

Chris se otočil tak rychle, jako by se něco stalo. A jen se rozesmál, když uviděl, že to byla jen Mateova reakce na chai latté. "Dobrý, že?"

"To nejlepší, co jsem kdy pil."

"Nechci znít namyšleně, ale myslím, že ho ze všech tady dělám zkrátka nejlépe."ů

"To věřím."

Christian se pobaveně opět otočil k práci, a tak Mateovi do minuty přistála před nosem další obednávka. "Na trojku, děkuju."

"Nemusíš mi děkovat za každou objednávkou."

"Oh, ale musím. Ani nevíš, jak mi ulehčuješ práci."

Když přišel autor představit svou novou knihu, Mateo ani nevnímal. Chodil s objednávkami potichu ke stolům a když zrovna neměli co na práci, stál vedle Chrise opřený o bar, jelikož židličky se mezitím všechny zabraly, a povídali si. 

V jednu chvíli byl Chris zavolán ke stolu pro objednávku, a tak se Mateo krátce zamyslel. A s překvapením si uvědomil, že necítí žádnou úzkost, že jeho hlava poprvé od toho všeho s Lukem nejede na plné obrátky, ale naopak - cítil se tak moc v klidu, jak dlouho ne. I když se tady bavil s člověkem, na kterého ho dříve znervózňoval jen pohled. 

Jakmile se Chris vrátil, omluvně se na Matea podíval. "Mohl bys nachystat jeden pistáciový croissant na pětku? Příšerně mě žerou čočky, musím si je sundat."

"Jasně," pokrčil rameny Mateo. A až pak si uvědomil, že tak konečně zase uvidí Christianovy dvoubarevné oči.

Nachystal croissant a odnesl ho ke stolu, když se vrátil, Christian byl zpátky z toalet pro zaměstnance a tentokrát měl na sobě i brýle. A upřímně? Až do té chvíle netušil, že by mohl mít slabost pro brýle. 

Jeho dvoubarevná panenka ho fascinovala, a tak se pro jednou nemusel nutit, aby se lidem díval aspoň tu a tam do očí, tentokrát si musel připomínat, ať na něj tak nezírá. Naštěstí to ale vypadalo, že si Chris ničeho nevšiml. 

Když představení knihy skončilo, Mateo si ani nepamatoval její název. Kavárna se začala pomalu vylidňovat a on tak automaticky šel pomoct Chrisovi posbírat všechno špinavé nádobí ze stolů. Periferně viděl, jak už Chris otevřel pusu, aby něco namítl, ale nakonec nic neřekl. Mateo se pousmál. Šlo vidět, že jeho pomoc se mu opravdu hodí. 

Když vše naskládali i do myčky, Mateo vytáhl peněženku. "Kolik jsem dlužný?" Mimo chai latté si dal později ještě limonádu. 

Christian nakrčil obočí a nechápavě se na peněženku v jeho ruce podíval. "Doslova nic? Ještě abys platil, když jsi celou akci propracoval."

"Ale-"

"Žádný ale." Kývnul k pokladně. "Pokladna uzavřená, už ti nemám co naúčtovat."

Mateo neměl tušení, kdy stihl uzavřít pokladnu. Vydechl. "Tak děkuju."

"Já děkuju. Dneska jsi mě zachránil." Opřel se o linku a konečně vydechl. Pak si sundal brýle. "Nesnáším je, konečně."

"Proč?"

"Nelíbí se mi, jak v nich vypadám."

"Sluší ti."

Dobrých několik sekund mu trvalo, než mu došlo, co řekl. Mateo nikdy moc komplimentů nerozdával, především z důvodu, že neuměl rozeznat kompliment od flirtování. A aby si někdo myslel, že s ním flirtuje? Raději vždy mlčel.

Christian se podíval na brýle v jeho ruce. Vypadalo, že nad jeho slovy přemýšlí. "Děkuju, Mateo. Máš se jak dostat domů, doufám?"

Přikývl. Sice mu ujel poslední autobus, kterým cesta netrvala dvě hodiny, ale už se dávno rozhodl, že si pro jednou zavolá taxíka. "Ty jedeš jak?"

"Max by tady měl být každou chvíli."

Oh. V té idylce tak nějak zapomněl, že měl Chris vlastně přítele. A že by měl tedy raději co nejdříve zmizet, protože Max ho jistým způsobem děsil.

Neznal ho. Věděl jen to, že studoval módní návrhářství a jeho outfity tak byly často extravagantní a dodávaly pocit, že má neuvěřitelně sebevědomí. A to Matea děsilo. Lidé s velkým seběvědomím. 

Začal si tedy pomalu sbírat věci. Ale samozřejmě neměl takové štěstí, aby se Maxovi vyhnul.

Ten totiž přišel právě v tu chvíli. Mateo odvrátil pohled, když si dali krátkou pusu na přivítanou. Maxův pohled se pak uvrtal na něm. "Maxi, tohle je Mateo. Dneska mi tady trochu pomáhal. Mateo, Max."

Pousmál se a kývnul na pozdrav. Max kývnul zpátky, pak se otočil na Christiana. "Kde máš čočky?"

"Řezaly mě a zapomněl jsem si kapky. Musel jsem si je sundat," odpověděl v poklidu Chris. Přes to Mateovi přišlo, že jistá změna v atmosféře nastala. 

Max lehce našpulil rty a prohlédl si svého přítele. "Musíme ti vybrat nové brýle. Tyhle ti opravdu nesluší."

"Já vím," odpověděl Chris bez toho, aby se na něj podíval. 

Mateo usoudil, že byl čas odejít. 

⸙

já tak miluju, když vás napadají nějaké teorie omg