Mateo se vrátil na jeho provizorní židličku ve skladu, kterou mu Christian připravil. Když tím směrem zabočil, Christian kolem něj prošel, zamumlal něco ve smyslu hned tam budu a šel posbírat prázdné šálky u jednoho stolu a optat se zákazníků u druhého, jestli si přejí ještě něco. 

K Mateovi tak přišel o minutku později, nechal si pootevřené dveře a opřel se o stěnu vedle nich. Mateo si povzdechl. "Hned půjdu. Ruším tě v práci."

"Nemusíš," odpověděl ihned. "Tady nikomu nevadíš."

"Nemá to s tebou nic společného, nechci tě tím otravovat."

Christian se uchechtl a Mateo zvědavě zvedl pohled. "No, jistým způsobem si myslím, že to se mnou něco málo společného má."

"Jak to myslíš?"

"Luke je můj bratranec."

To bylo to poslední, co Mateo v tu chvíli čekal. Ztratil slova, ztratil schopnost přemýšlet, jeho hlava se v tu chvíli stala naprosto prázdným místem. "C-cože?"

Christian přikývl. "Ale jen krví, tam to končí. Moje rodina se nebaví s tou jeho a my dva nejsme také zrovna přátelští, což sis mohl asi i všimnout." Nakoukl do kavárny, pak se vrátil. "Proto vím, že má ženu. On a Joanne se vzali, když mu bylo pouhých dvacet jedna." Takže Mateův věk. Neuměl si představit, že by si ted někoho vzal.

"Takže... Takže je ženatý už skoro dva roky?"

Christian přikývl. "Kdybych jen tušil, že tehdy, co jste tu spolu byli, bylo z takového důvodu... Překvapilo mě, že ho znáš. Ale jak říkám, má ženu, takže mě ani nenapadlo, že by se s tebou sešel takhle. Promiň, samozřejmě bych ti to řekl jinak dřív."

Mateo jen zavrtěl hlavou. "Viděl jsi nás jednou. To ještě nebylo pořádně ani rande. Nemáš se za co omlouvat, Christiane."

"Chris," opravil ho ihned. "Chris stačí. Je mi to příjemnější. Ale mám pocit, že se musím omlouvat minimálně za něj."

Zhluboka se nadechl a vydechl. "Takže co? Rozvádí se? Čistě jen podvádí? Nebo o co jde?"

"To nemám bohužel tušení," odpověděl tiše Christian. "Říkám, nejsme s nimi vyloženě v kontaktu. Dle mých posledních informací ale neměli mezi sebou problém. A to, že by ho kdy zajímali kluci, je pro mě taky novinka, aby bych upřímný."

Mateo měl tolik otázek. Už se chtěl zeptat na další, ale v tu chvíli cinkly dveře, což znamenalo nové zákazníky. Chris nakouknul ven. "Přibližně za tři čtvrtě hodiny končím," řekl, oči stále venku. Odrazil se od zdi a podíval se na Matea zpátky. "Jestli máš čas počkat, klidně ti po směně řeknu cokoliv, co o něm budeš chtít vědět."

"Tak jo," neváhal s odpovědí. "Děkuju."

Chris se jen pousmál, vyšel ven a zavřel za sebou dveře, aby měl Mateo soukromí.

Soukromí na to, aby ho ovládly myšlenky a emoce. Přišel si naprosto naivně. Opravdu si myslel, že se konečně na něj usmálo štěstí? Že by konečně měl o něj někdo zájem?

Možná ho Luke opravdu měl, ale ty podmínky kolem, které teď vyšly na povrch, způsobovaly akorát to, že se ohledně sebe cítil ještě hůř. Přišel si jako Lukova hračka. Roztpýlení od nešťastného manželství. Uspokojení jeho homosexuálních choutek. Cokoliv. 

Nadával si, že neuposlechl svůj instinkt u první pusy. Proklínal se, že se nechal obalamutit jeho kecy o tom, jak je důlěžitá komunikace ve vztahu. Jak mohl mluvit o komunikaci, když mu neřekl to nezásadnější? Jak mohl mluvit o vztahu, když měl manželku?

Nic nechápal. A úzkost ho svírala takovým způsobem, že měl pocit, že až Christian skončí směnu, najde tady naprostého blázna. Měl totiž pocit, že zešílí. 

Začal Lukovi věřit a to byla ta chyba. Jako by ho snad otec nic nenaučil. 

Otec. V tu chvíli mu hlavou dokonce proletěla myšlenka, že se měl tehdy trefit, když vystřelil. Pak by bylo po všem a on by nemusel od malička bojovat s úzkostí a se strachem, nemusel by prožívat to, co prožíval teď, kdy mu další muž v životě podkopl nohy. 

Zavřel oči. Nebylo dobré, aby se vracel k jeho dětství s biologickými rodiči. Tato kapitola byla pro něj uzavřená a pokaždé, co ten pomyslný šuplíček otevřel, cítil se mnohem hůř. Musel ho rychle zavřít, nesměl se v něm přehrabovat, nesměl ho nechat se vysypat. Jenže jeho hlava s ním bojovala, snažila se mu připomenout, jak táta rozbil jeho důvěru v něj, snažil se mu znovu ukázat ten den, kdy jeho máma zemřela a on byl naposledy doma. 

Seděl tam a pomalu si uvědomoval, že už nejde jen o Luka. Ten jen spustil reakci myšlenek a úzkosti, kterou nevěděl, jak zastavit. Nevěděl, nevěděl, ne-

Trhl hlavou, když se dveře skladu otevřely. Christian byl zpátky a sundával si zástěru. To už uběhlo čtyřicet pět minut? To byl tak dlouho ztracen ve své vlastní hlavě, že Chris už končil?

Jejich pohledy se setkaly. Mateův zničený, ubrečený, Chrisův zmatený a nakonec chápavý. Zavřel za sebou dveře, dokonce i zamknul, pak odhodil zástěru stranou a sklonil se pro pet lahev s vodou v balení kousek od něj. 

Došel k Mateovi. "Napij se," pobídl ho. Mateo ale jen zavrtěl hlavou. Měl pocit, že nemůže popadnout dech, nemohl se teď přece napít. 

"Postav se. Bude se ti lépe dýchat, když si nebudeš tlačit na břicho," poradil mu Christian. Byl tak v klidu. Mateo, pro něj teoreticky cizinec, se mohl v tu chvíli zhroutit, a on byl stejně ochotný mu pomoct. 

Poslechl ho. Postavil se a vzal si vodu, kterou mu Chris znovu nabídl. Trochu se napil. "A právě proto jsem říkal, že si zasloužil být konfrontován na místě," zamumlal Chris. 

Mateo zavrtěl hlavou. "Nezvládl bych to," přiznal tiše. "Tohle... tohle není jen reakce na něj, jen... Jen mám určitý problémy-"

"Nemusíš mi nic vysvětlovat. Ať už se děje cokoliv, on to spustil, takže stále je to jeho vina."

Mateo se nakonec posadil na zem a natáhl nohy před sebe. Christian se posadil vedle něj, v ruce stále lahev s vodou pro případ, že by se chtěl napít. "Jestli máš nějakou otázku, klidně se ptej."

Dal si ještě chvíli na uklidnění, než se zeptal: "Když je tvůj bratranec a je jasný, že víš o jeho manželce, proč by mě bral sem na první schůzku?"

Chris přikývl, že otázku chápe. "No, hádám, že nevěděl, že se známe. To zaprvé. A za druhé, nemohl tušit, že jsem tu začal pracovat. Nastoupil jsem asi týden před tím, než ses tu ten den objevil. Dříve jsem sem chodil jen na čtení poezie. A ten den o poezii nešlo. Nic nenasvědčovalo z jeho pohledu tomu, že bych se tam objevil, že jo."

To smysl dávalo. Přece jen Luke opravdu vypadal překvapeně, že ho tam vidí. A možná... možná to byl taky důvod, proč se choval tak divně. Možná se bál, že začně mít Chris podezření, tak raději předstíral, že nevěnuje Mateovi pořádně ani pozornost. 

"Pak jsme tam šli ale znovu," uvědomil si Mateo.

Christian si smutně povzdechl. "Tak už vím, proč mi jednou psal, kdy budu v práci, protože se prý potřeboval domluvit, jestli by u nás nešlo zorganizovat jedno křtění knihy. Od té doby jsem o něm neslyšel."

Mateo to nepobíral. Tak on si i zjistil, jestli bude Christian v práci. Tak slizký byl. 

Přitáhl si kolena k sobě, zadíval se před sebe. Chtěl zmizet z povrchu zemského.

"Můžeme odsud pryč, třeba se jít projít, jestli ti to udělá lépe," navrhl Chris. "Nebo samozřejmě tě můžu nechat o samotě. Jestli chceš být sám, prostě do mě kopni."

Mateo se lehce uchechtl. Většinou preferoval být v takových situacích sám, Chrisova přítomnost ho ale v tu chvíli uklidňovala. Potřeboval u sebe někoho, kdo mu bude připomínat, že tohle není jeho chyba, jinak by vše stáhl na sebe.

Otočil se na něj. "Máš čas? Nechci tě otravovat."

"Kdybych neměl, tak to nenabízím," odvětil. "Mám čas po celý zbytek dne."

"Okay," vydechl Mateo. "Protože asi pár otázek ještě mám."

⸙

tak, kdo teď za mně dožene zípisky do školy, nehlaste se všichni