Aura se na něj podívala, jako by právě provedl vlastizradu. "Ty jsi byl na rande. A neřekls mi o tom." Matea až překvapilo, nakolik zněla vážně.

"Nikomu jsem o tom neřekl. Neber si to osobně," snažil se rychle zachránit situaci.

"Proč?" zeptala se Aura. "Mateo, jestli si myslíš, že mi nemůžeš říkat takové věci, chci, abys věděl-"

Rychle zavrtěl hlavou. "Ne, to vůbec ne. Jen... jde jen o mě. Bál jsem se, že to dopadne katastroficky a nechtěl jsem se vracet za lidmi plnými očekávání opět se zklamáním."

Aura vyskočila na jeho postel a uvelebila se vedle něj. "Takže hádám, že to nedopadlo katastroficky, když mi to teď říkáš?"

"Asi ne?" odpověděl nejistě. "Já nevím. Celou dobu jsem byl tak nervózní, že si vlastně půlku nepamatuju."

Aura se krátce zasmála. "Klasický ty. Ale? Je ve vyhlídkách nějaké další?"

Mateo se kousl do rtu, aby se pitomě neusmíval. "No, řekl, že příště bychom mohli zkusit nějakou jinou kavárnu. Takže asi jo?"

Auřina radost byla upřímná, ale jiným způsobem, než kdyby to řekl svým kamarádům doma, kteří jen čekali až s takovou novinou přijde (neměli doteď ani tušení, že Mateo tenkrát Lukovi vůbec odepsal). Její radost nebyla jen ohledně toho, že konečně byl na rande. Šlo vidět, že je na něj pyšná. Že překonal svůj strach. Že neposlechl ten vnitřní hlásek, co mu našeptával, aby se vymluvil.

Mateo měl jen dvě fáze - buď věci v sobě tajil, nebo naopak mluvil a mluvil, zprostředkovával každý detail. Takže tentokrát nastalo druhé scenário, když se Aura zeptala, jak to probíhalo.

Druhé rande si tedy domluvili o dva týdny později - Mateo se stále styděl to takhle nazývat, stále mu přišlo, že se mu to neděje. Tentokrát se domluvili na restauraci, že si dají i večeři, což znamenalo, že Mateo znervózněl na novo. Šlo už o druhé rande. A znělo mnohem vážněji.

Byli domluveni na šestou hodinu k večeru. Když byla jedna odpoledne, Mateo se objevil v pokoji Aury, hlava ostudně sklopená. "Co myslíš, že bude očekávat od druhého rande?"

Aura měla o něco více zkušeností jak on (vlastně snad všichni měli více zkušeností v jeho věku, když on ještě nezabodoval ani s první pusou nebo aby vůbec chytil někoho za ruku). Neměla momentálně nikoho, ale dalo by se říct, že s randěním začala v sedmnácti. Od té doby měla přítele dva, jednoho něco málo přes rok, druhého asi jen půl roku. V obou případech se ona rozešla s nimi.

Když se v tu chvíli na Matea podívala, nejspíše hned pochopila. Všechno. Takhle otázka mohla znamenat úplně něco jiného od někoho, kdo nebyl Mateo. Přestala si dělat poznámky a otočila se na židli k němu.

"Druhé rande? Definitivně se pokusí iniciovat nějaký kontakt. Neříkám hned pusu, klídek, ale minimálně třeba nějaké to držení za ruce. Možná pusu na tvář."

Mateo lehce přikyvoval. Netušil, jestli mu něco takového strach dovolí. Momentálně mu hlava napovídala, že pěkně vycouvá a zamluví jakýkoliv pokus o dotek.

"Ale Mateo," řekl opatrně. "Nenech si dělat nic, co ti je nepříjemný, slíbíš mi to? Máš své tempo, to je v pořádku. Takže když tě třeba chytne za ruku a nebude ti to připadat správný, prostě mu to řekni. Měl by to pochopit. A jestli ne, aspoň budeš vědět, že ti za to nestojí."

Mateo nevytahoval to, jak si neuměl prosadit svou. Místo toho změnil téma. "Zníš jako tvůj táta."

"Kterej?"

Krátce se zamyslel. "Chtěl jsem říct Jude. Ale asi oba. Je až obdivuhodný, jak se v nich odrážíš padesát na padesát."

Aura se pousmála. "Zajímavý, že? Člověk by řekl, že ve mě Raina uvidíš víc, biologický otec a to všechno. Ale musím říct, že Judeho výchovu jsem vždy měla raději. Nic proti tátovi."

"Já vám. Jude stavěl lepší bunkry."

Aura si frustrovaně povzdechla. "Ugh, jak já bych vrátila čas, aby mi postavil zase nějaký bunkr přes celý pokoj."

"Já myslím, že by ani teď neodmítl, hele."

Aura začala nepřítomně přikyvovat. "Asi ne no. Musím se ho zeptat." Pak se ale vzpamatovala a znovu se na Matea podívala. "Hodně štěstí dneska, Mateo. Zkus si to užít a zkus nebýt ztracený ve své hlavě. Přece jen potřebuješ někoho, kdo tě bude mít rád takového, jaký jsi, nemusíš neustále přemýšlet, jak se chovat co nejlépe, mluvit, jak si myslíš, že od tebe Luke očekává."

Mateo mlaskl. "Někdy mě až děsí, jak moc mě znáš."

Aura si odfrkla. "Ještě aby ne."

Začal se připravovat už dvě hodiny dopředu. Nebyl ten typ, co by hrotil oblečení nebo to, jak jeho vlasy vypadaly, ale měl pocit, že ten den ten typ přesně bude. Třikrát si vyměnil kalhoty, pětkrát horní díl, dokud se neustálil na košili, která nebyla úplně formální, ale také to nebylo vyloženě jen triko.

Oblékl si i více vrstev, protože už byl poučen - nervozitou vždy přijel dřív, a tak musel čekat. Poprvé by při tom nemusel alespoň mrznout. .

Každou chvíli jeho připravy přerušila jednoduchá myšlenka: Co to sakra dělal? Co si myslel?

Snažil se tyto myšlenky udupat tím, že si opakoval. Jdu na rande, protože konečně došla řada i na mě. Zasloužím si to.

Překvapilo ho, že když Luka uviděl ten večer, jeho dokonale padnoucí kabát a jeho úsměv, poprvé se malá radost z toho, co se dělo, probojovala přes jeho úzkost a on ji tak na chvíli pocítil. To bylo dobré znamení.

Ještě více ho překvapilo, když čím více s Lukem mluvil, tím postupně jeho nervpzita odpadávala. Cítil, že se taky dostává do jeho druhé fáze - kdy mluvil a mluvil a možná řekl i věci, na které bylo ještě brzo, ale zkrátka se v tom okamžiku cítil s Lukem tak dobře, že se nedokázal zastavit.

To všechno byla dobrá znamení.

Dokud se Luke nezeptal číšnice, jestli mohou zaplatit. V tom bylo jeho neustále přemýšlení a vyšilování zptáky. Budou platit zvlášť? Měl by se nabídnout? Měl by protestovat, když se nabídně Luke?

Občas svou hlavu dost nesnášel. Vlastně ne jen občas, ale docela často.

Když číšnice přišla a zeptala se, jestli budou chtít platit zvlášť nebo dohromady, Luke neváhal. "Dohromady."

"Luke-"

Jediný pohled ho umlčel, když Luke vytáhl kreditku a naznačil, že zaplatí kartou. Když číšnice odešla, Mateo mu poděkoval. Luke odpověděl, že to byla samozřejmost. A Mateova hlava se mohla posunout od problému placení dál - co když teď od něj bude Luke něco očekávat?

Oblékli se a opustili své místa v restauraci směrem k východu. "Kde parkuješ?" zeptal se Mateo.

"Kousek odsud. Vezmu tě domů, ať nemusíš autobusem."

"Máš to úplně na druhou stranu," namítl Mateo.

"To nevadí. Rád s tebou trávím čas," pousmál se Luke. Mateo nervózně sklopil pohled. A tak uviděl Lukovu ruku volně po jeho boku.

Možná by se taky mohl trochu více snažit. Možná jeho chování doteď Lukovi akorát naznačovalo, že vlastně pořádně zájem nemá, protože to Luke ho pozval na první schůzku, na první rande a i na druhé. To on vybral restauraci, to on zaplatil a teď mu i nabídl odvoz domů.

A Mateo si nebyl jistý, nakolik zájem má. Ne proto, že by se mu Luke nepozdával. Po těch dvou rande si opravdu už dokázal představit, že by mezi nimi mohlo něco začít, i když zase - kdo ví jestli nebyl jen ovlivněn tím, že se mu to konečně dějě. Ale věděl, že ho brzdí jeho strach.

Takže normálně by nic neudělal. V tu chvíli ale nevydržel myšlenku, že by to s ním Luke mohl vzdát, protože to vypadalo, že se jediný snažil, a tak nejistě natáhl ruku a vklouzl do té Lukovy.

Vypadal překvapeně a Mateo se mu ani nedivil, vždyť by to normálně ani od sebe nečekal. V tu chvíli ale dělal, že o nic přece nejde, jen se lehce pousmál a zeptal se: "Kudy k autu teda?"

Uvnitř ale šílel. A šílel o to víc, když si Luke jeho ruku přebral tak, aby se drželi příjemněji. Kývnul před sebe. "Tudy."

Později, když to vyprávěl Auře, nedokázal si vůbec vzpomenout na to, o čem se cestou k jeho autu bavili, protože Mateo byl až moc hypnotizovaný tím, že se s někým drží za ruku a jde po ulici. Srdce mu bilo jako o závod.

Cestu autem si vybavoval tak na půl. Už se otitž nedrželi, přesto to bylo to jediné, na co Mateo dokázal myslet.

A když dojeli k bytu, Mateo si uvědomil, že je tady možnost, že Luke bude očekávat pozvání dovnitř. Proto ho zavezl, že? Vždyť to bylo normální, ne?

Otevřel pusu, ale vlastně nevěděl, co říct. Periferně uviděl Luka, jak se pousmál. "Dnešek jsem si moc užil," řekl ve stejnou chvíli, jako když z Matea vypadlo: "Chceš jít nahoru?"

Lukův úsměv se ještě rozšířil. Natočil se více k němu, natáhl se pro Mateovu ruku. "Tohle je pro tebe nové, co?" zeptal se opatrně. "Nemusíš následovat pravidla, Mateo. Nezvi mě nahoru jen proto, že si myslíš, že to očekávám. Právě naopak. Dnešek jsem si užil. A těším se na příště, jestli budeš chtít, aby nějaké bylo."

A je to tady. Přesně co si myslel. Luke určitě začínal mít pocit, že jeho zájem není upřímný, že se nesnaží dostatečně. Musel rychle něco říct. "Chci, samozřejmě," vyhrkl rychle. "A ano, máš pravdu, všechno je to pro mě nové. A upřímně? Trochu děsivé, ale nechci, aby sis myslel, že nemám zájem nebo tak. Jen... všechno prožívám trochu jinak a bojím se, že mé tempo bude na tebe pomalé, ale jestli ti nevadí být trochu trpělivý, tak... tak-"

Nevěděl, jak to doříct, ale nakonec ani nemusel, protože Luke ho v tu chvíli přerušil tím, že spojil jejich rty, což bylo to poslední, co v tu chvíli čekal. Realizace přicházela pomalu. První byla ta, že nevěděl, jak se ohledně toho cítí. Druhá, že vlastně ani neví, co má dělat. A třetí, že tohle je jeho první pusa, na kterou čekal dvacet jedna let a nechtěl, aby z ní měl smíšené pocity.

A tak se pokusil mu ji oplatit, i když netušil, jestli to dělá správně. Vůbec mu v tu chvíli nedokázalo, že Luke v tu chvíli udělal pravý opak toho, o co ho žádal.

Když se Luke odtáhl, jeho úsměv byl zpátky. "Nepřerušil jsi mě. Vím, že zájem máš, neboj. Půjdeme podle tebe."

Kdyby měli jít podle něj, pusa by počkala do tak pátého rande.

Nejistě přikývl. Rozloučil se, slíbil, že mu napíše. Když jeho auto opouštěl, necítil žádnou euforii z toho, že právě měl svou první pusu. Jeho hlava byla opět plná nejrůznějších myšlenek.

Nevěděl totiž, jestli by Luka nepřerušil, kdyby nešlo o jeho první pusu, kterou si nechtěl pamatovat jako naprostu katastrofu, nebo o fakt, že nerad lidi zklamával. Takže když už ho políbil, vycouvat už nemohl, ne?

⸙

mateo, mateo, ty muj pupiku