"To se rozumí," pousmál se.
Když jsme byli téměř před vrátky od zahrady domu, připojila se k nám Lily. Vrhla přísný pohled na naše držící se ruce, ale tentokrát si komentář o tom, jak jsme nechutně zamilovaní, nechala pro sebe. Vůbec mi to nevadilo.

Člověk nemusel umět číst myšlenky, aby věděl, jak moc se jí chtělo začít nadávat, kdykoliv viděla jakýkoliv z našich projevů náklonnosti. James jí vzdy okřikl, ale já se smála. Byla mladším sourozencem, kterého jsem nikdy neměla.

V domě bylo hrobové ticho. Až mě vyděsil ten rozdíl oproti venku. Jediný zvuk, co se ozýval, patřil keramickým talířům, které o sebe občas cinkly. Příprava oběda byla v plném proudu.
"Jdu nahoru." oznámila naší dvojici suše Lily a vyběhla schodiště do patra, kde se nacházel její pokoj.
"Jsou tam oba?" zeptal se tiše James.
Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlasu "Jen paní Potterová."

Sledovala jsem, jak se mu na tváři objevil úšklebek - připadalo mu hrozně vtipné, když jsem jeho rodiče nazývala 'pane' a 'paní'. Byla jsem v silném pokušení mu připomenout, jak on oslovuje mé rodiče (Drazí pane a paní Connelovi), ale uvědomila si, že jedna hádka pro dnešek stačila. I když.., my bychom se kvůli tomu nepohádali.
"Na chvilku mě omluv." zamumlal "Klidně počkej v mém pokoji."
"Půjdu pomoc s chystáním oběda."

James se nadechl, aby mi to rozmluvil, pak se rozhodl, že to neudělá. Věděl, že je to zbytečné - jsem možná až příliš tvrdohlavá. S drobným kývnutím se otočil a odešel. Nějakou dobu jsem jen hleděla na nastevřené dveře do kuchyně propojené s jídelnou a přemýšlela, zda mám na Ginevru vůbec mluvit. Dost se uklidnila, ale stále byla krapet podrážděná a já si nebyla jistá, zda chci zkoušet její sebeovládání.

Do kuchyně jsem vešla, jako kdybych měla skočit do studené vody - zhluboka se nadechnout a pak to zkrátka udělat.
Paní Potterová seděla za stolem a četla si nějaký magazín, četbě ale nevěnovala velkou pozornost, jelikož křečovitě svírala okraje stránek v prstech a ty se se šustěním muchlaly. Když zaregistrovala můj příchod, zvedla oči od písmen a slabě se pousmála. Chtěla se omluvit za to, jak ráno probíhala snídaně, ale věděla, že kdyby to udělala, připojila by i odůvodnění (které jsem stejně znala) a pravděpodobně by se na manžela rozčílila znova. A ani jedna z nás nechtěla, aby se zase rozpálila do ruda.

"Můžu s něčím pomoc?" nabídla jsem se.
Ginevra odložila výtisk a pěstí si podložila bradu "To je v pořádku, už to stejně mám hotové." pro jistotu se po místnosti rozhlédla "Ale jestli chceš, můžeš rozdat talíře."
Opravdu se od snídaně dost uklidnila, přesto velkou část své vřelosti hrála. Nemohla ani pomyslet na ministerstvo či cokoliv, co má něco společného s chováním Harryho a vraždami bývalých Smrtijedů, které spolu už nespočerněkrát probírali.

Ona byla názoru - tak to tvrdila svému choti - že bývalé stoupence Pána Zla mohou zabíjet ti nedávno propuštění. Nebyla to špatná domněnka, ale v hloubi duše věděla, že to tak není. Jestli je vraždí ti, co se odmítli zřeknout své věrnosti, nedělají to sami. Někdo je vede. Ginevra byla chytrá žena a právě teď jí to v hlavě šrotovalo více, než kdy jindy.

Stejně jako Harry, se bála o své děti. V hlavě měla sestavenou dokonalou rovnici zahrnující i nejmenší detaily, jaké znala. Bohužel, stále šlo o rovnici s neučernou neznámou.

Lehkým krokem jsem přišla ke kuchyňské lince, kde na mramorové desce bylo ve dvou sloupcích vyskládáno dvanáct talířů. Vzala jsem ty mělké a pomalu je rozdávala na svá místa.
"Kde jste s Jamesem byli?" zeptala se paní Potterová. Šlo o zájem jen velmi nepatrně - spíš chtěla nějak vyplnit to ticho v místnosti a potom doufala, že když budu mluvit, nebudu se zaobírat jejími myšlenkami - ne že by to tak fungovalo.

"Prošli jsme se," řekla jsem a krátce na ní pohlédla "a pak jsme zůstali ve stínu na tom dětském hřišti, jak je kousek odtud."
"To je fajn," přikývla. Rty měla lehce zdvyžené v úsměvu, ale stálo jí hodně energie si ho udržet. Chtěla jsem jí říct, že to dělat nemusí, že to chápu, protože stejně všechno vím, ale to by působilo až moc nezdvořile. Už takhle jim beru všechno soukromí. Obrátila jsem se k ní zády a vrátila se pro zbylé talíře, které jsem vzápětí naskládala na ty mělké.

"Mami, v kolik hodin zítra vyrazíme?" vtrhla do místnosti Lily a dřepla si na židli po pravici své matky. Ginny se na ní usmála - byl to podstatně upřímnější úsměv, než jaký věnovala mně - a řekla "Vlak přeci odjíždí v jedenáct, jako vždy. Stačí abychom zase vyrazili v půl."
"A nemůžeme se tam jednou dopravit jinak než letaxem?" protočila očima a vrhla pohled na mou maličkost jako kdyby doufala, že jí podpořím. Mně to bylo jedno, mohli jsme se také přemístit - někdo z nás by ovšem museo vzít jí a Albuse.
"Letax je nejlepší," trvala na svém Ginevra "dojdi prosím pro svého otce a bratry, oběd už je hotový."

Drobná Lilyina postava se vzdorovitě narovnala. Její pihovaté tváře se nelibostí nafoukly, ale pak přikývla a opustila místnost. Jaké je to mít sourozence jsem věděla jen díky rodině Potterových.

Jako první dorazil Albus. Chvíli postával na prahu dveří, jako kdyby kontroloval atmosféru v místnosti - bylo tomu tak -, potom se podíval na matku, jež měla opět oči v časopise, a vydal se ke stolu. Zaujal své místo a po hlubokém nádechu (jímž maskoval, že se pokusil načnout otázku ptající se, zda by zde mohl Scorpius o letních prázdninách strávit pár dní - pak si to ale rozmyslel) prohlásil "Uzenky. To je fajn. Jaká bude polévka?"

"Vajíčková," odpověděla stručně Ginevra a pohlédla ke dveřím na dalšího přicházejícího. Jamese. Ten se postavil za má záda a objal mě pod rameny. Lily byla dva kroky za ním a jakmile uviděla jeho gesto, velmi nápadně provedla jeden ze svých znechucených obličejů a pak odvrátila pohled.
"Kde je váš otec?" zeptala se Ginny přísně, když jí začal přetékat jeden z hrnců. Její dcera se nadechla, aby jí sdělila, že má dorazit co nevidět, ale právě přicházející Harry jí předběhl "Ve dveřích mezi chodbou a kuchyní."

Rychle jsem se jeho směrem podívala. Ohromné kruhy pod očima mu snad od rána ještě více ztmavly a vypadal o několik let starší, než skutečně byl. Tmavé vlasy s občasným šedivým pramenem mu spadaly do obličeje a téměř tak zakryly jeho jizvu, co mu vystřelovala bolest do celého těla. Nepohodlně jsem se zavrtěla v Jamesově obětí, tento detail jsem nějak zapomněla zmínit.

"Výborně." odsekla jeho manželka, při pohledu na něj jí opět začal přemáhat vztek "Jdeme jíst."
Usadili jsme se ke stolu, zatímco ona mávla hůlkou jako dirigent a naběračka nám z hrnce začala nalévat Jamesovu oblíbenou polévku. Sehnul se k talíři tak rychle, že se mu horkou parou zamlžily brýle. Neubránila jsem se úsměvu.

"Jak jste na tom, tati?" prolomil ticho Albus, který polévku odmítl a jen prsty přejížděl po okraji prázdného talíře.
"Musíš být konkrétní," poučil ho Harry a rychle si dal lžíci do pusy. Albus ale nemusel být konkrétní, jeho otec moc dobře věděl, co má na mysli.
"Ty vraždy."
Ginevra se napjala jako tětiva luku a ostrým pohledem pohledem probodla svého syna, ten jí ale nevěnoval nejmenší pozornost.
Harry si dával s odpovědí na čas. Dumal, zda to má vůbec říkat, protože své potomky opravdu nerad zatahoval do takových věcí, ale věděl, že minimálně jeho nejstarší syn by se ode mě vše dozvěděl. Zvlášť když jsem nyní zjistila, že došlo k další vraždě.

"Jsme na tom - hodně optimisticky řečeno - mizerně." zakroutil smutně hlavou.
"Takže žádné stopy?" chtěl vědět James. Chuť na polévku ho pozvolna začala opouštět.
"Je jich minimálně," přikývl Harry "ale myslíme si, že to dělá jeden člověk. Popřípadě jedna skupina lidí."
Přejela jsem ho pohledem, nepatrně semu klepaly prsty a v levém oku měl velice silný tik. Sevřel těžkou lžíci v dlani a doufal, že řezavá bolest jizvy pomine. Ta se ale jen supňovala. Prvně jsem cítila bolest. Vždy jsem znala jen myšlenky, popřípadě psychické pocity, ale nikdy ne ty fyzické. A upřímně, ta bolest dokázala všechno ostatní umrtvit - a to jsem jí určitě necítila všechnu.

Pan Potter s řinčením upustil příbor a ruka mu vystřelila k čele, kde si jizvu ve tvaru blesku promnul. Cítila jsem se, jako kdybych se topila a někdo mně v poslední chvíli vytáhl na vzduch. Takový to byl pocit, když jsem se od něj odprostila. Silně jsem vydechla, což přitáhlo pozornost ostatních. Všem jsem věnovala omluvný pohled a pak se dlouze zadívala na Harryho "Promiňte, já... nešlo mi s tím nic udělat."
"V pořádku." řekl rychle a střelil pohledem po Jamesovi, který mě bral za ruku. Všechny seznámil s mými schopnostmi i s tím, že to není lehké ovládat - zabránit jim, přesto na mě byli naštvaní, že vím přesně to, co oni.

"Žádný z lektvarů nezabral," konstatovala jsem s očima upřenýma na panu Potterovi. Ostře se nadechl a věnoval své ženě omluvný pohled, pak se podíval na mě "Ne, ani jediný."
"O čem to mluvíte?" zamračila se Lily a odstrčila od sebe talíř se zpola dojezenou porcí.
"Nevím, co za lektvary bereš, ale možná nefumgují, protože je mícháš." poznamenal tiše Albus. Byl to dobrý postřeh, ale v případě jeho otce naprosto mylný.
Harry slabě zavrtěl hlavou.
Krátce jsem se podívala na Ginny, která měla oči upřené na ubruse, zatímco se snažila přijít na to, k čemu přesně byly ony lektvary. Pan Potter se zhluboka nadechl "Už nějakou dobu mě pobolívá jizva."

Na tyto slova sebou jeho žena cukla, jako kdyby viděla bubáka. Zůstala naprosto zaskočená a bez jednotného slova zírala střídavě na něj a na mně.
Dlouho bylo ticho. Harry přemýšlel, zda to neměl přiznat dříve a kupodivu, vůbec se nezlobil, že jsem ho to donutila prozradit. Ginny byla naprosto vyděšená. Jizva ho přeci nebolela téměř čtvrt století. Navíc za tu dobu bylo zabito několik čarodějů, proč ho tedy jizva bolí nyní? Má to vůbec co dočinění s těmi vraždami? Lily jen nechápavě koukala na ostatní a snažila se přijít na neděsivý důvod, proč by její otec mohl mít takový problém. James se prvně ptal sám sebe, proč jsem se mu o tom nezmínila a pak si pokoušel dát jednotlivé věci dohromady. Albus se zamračil, až se mu mezi tmavým obočím objevila vráska.

"Harry," řekla slabým hlasem Ginny, všechen vztek jí opustil, teď tu byl pouze strach "proč myslíš, z tě bolí?"
Byla opravdu vystrašená - bylo jí to vidět na očích, poznal by to i obyčejný kouzelník a já, jako nitrozpytka, jsem to věděla jistě.
Pan Potter se na ní podíval, odpověď jí však nedal. Jak všichni zde tušili, muselo to mít alespoň malé dočinění s vraždami. Nakonec jsem se odhodlala a řekla svou nejstrašlivější teorii nahlas "Pane Pottere.., Harry, co když je stále naživu?"

Lily Luna nebyla jediná, kdo okamžitě zalapal po dechu. Vlastně to udělali úplně všichni. Stala jsem se terčem pozornosti, na který se nedívalo vlídným pohledem - spíš naopak. Jenže ta teorie nebyla až tak nepravděpodobná. Vysvětlovala by bolavou jizvu. Když nohsledi Pána Zla před pěti lety uprchli z Azkabanu, jizva ho nebolela, proč by tedy měla teď, jestli jde opravdu jen o vraždy těch bývalých?

Věděla jsem, že jsem si právě u Potterových klesla, ale já pouze řekla nahlas svou teorii. Navíc to byla teorie, nad kterou oba manželé minimálně jednou zauvažovali.
První promluvil Harry "To není možné. Zemřel. Desítky lidí viděli jeho mrtvolu, která-"
"Se rozpadla na prach?" dokončila jsem za něj větu a snažila se vytěsnit z mysli obrázek mrtvého Riddla, který si uchoval v paměti.
"Jenže nikdo nebyl u toho, když se z něj prach stal." namítla jsem.
"Tím chceš říct co?" podívala se na mě Ginevra.
"Že ten prach nemusel být z jeho těla."
"Myslíš si, že jeho tělo někdo nahradil obyčejným prachem a jeho pak oživil?" ujišťoval se Harry a pak se smutně zasmál "Nemáš tušení, kolik času jsem strávil hledáním nějakého způsobu, který..." větu ponechal nedokončenou. Hledal způsob, který by mu vrátil rodiče.
"Třeba ani nezemřel." zamumlala jsem.
"Zemřel." oznámil mi Harry pevně "Voldemort byl poražen."
"Nebo jen pozastaven." bránila jsem svou teorii přesto, že jsem nechtěla nic více, než aby byla mylná.

Opět jsem se stala terčem všech pohledů. Sklopila jsem oči, abych se na ně nemusela dívat.
"Tatio," oslovil mne lehce nabroušeně pan Potter "to by stačilo. Vážím si tě, ale do záležitostí ministerstva ti nic není. Ať už přečteš všechny mé myšlenky, či ne."
James se na svého otce užasle podíval. Ano, s naprostou zdvořilostí mi řekl, ať do toho nestrkám nos.
"Mohu mít poslední otázku?" zeptala jsem se, i když mě nepadla ještě jedna a ta už by se mu vůbec nelíbila. Harry po chvilce uvažování přikývl. Věděl, že pro odpovědi se nemusím ptát, jen chci vědět, jak mi odpoví.
"Kdo jiný by si podle vás troufl zabít Narcissu Malfoyovou?"

V kuchyni bylo náhle opět úplné ticho. Ginny na mě vyvalila oči a prozradila tak svým dětem, že o tom neměla nejmenší tušení.
"To mohl udělat kdokoliv, kdo zabil je." zabručel Harry. Zcela úmyslně mi lhal. Věděl, proč jsem se zeptala. V dnešní době by se jen tak někdo nepokusil vloupat do Malfoyovic manoru proto, aby zabil jen jí a Luciuse s Dracem nechal čekat na smrt. Byl to promyšlený tah, který jim měl nahnat strach. A také ukázat, že jejich sídlo není nedobytné.

Albus nasadil bezstarostný výraz a několikrát o sebe otřel dlaně "Tak teď už vím, proč mi Scorpius neodepisuje." s těmito slovy se zvedl a zamířil ke dveřím.
"Kam jdeš?" zeptala se zmateně jeho matka.
"Napsat mu. Upřímnou soustrast a takový ty věci." odpověděl a ledabyle mávl rukou.

Když jsem si ten den večer lehala vedle Jamese do jeho ohromné postele, cítila jsem se psychicky naprosto vyčerpaná. Všichni v tomto domě (samozřejmě až na něj) si myslí, že jsem se zbláznila. Možná i právem. Od oběda se mnou ani jeden z dospělých nepromluvil. Ginny se zavřela v kumbálu a tam se po několika trhavých nadecích rozplakala. Harry ani nepočkal na hlavní jídlo a odešel pryč, jakmile mi hlasitěji vysvětlil, že moje teorie je naprostá blbost.

James si namotal na prst pramen mých vlasů "Byl to docela těžký den, co?"
"Myslím, že jsem nejlepší dojem neudělala." zamumlala jsem a sevřela jeho ruku ve své.
"Myslím žes udělala dobrý, jen dnes si je znepokojila." povzdechl si a opatrně mě objal, skoro jako kdyby se bál, že mě rozmačká. Byl nervózní. Jako jeho rodičům a mě, se mu ta teorie vůbec nelíbila.
"Hm," přitakala jsem a zahleděla se mu do očí "v Bradavicích se chci na něco podívat."
Povytáhl obočí "A na co?"
"Bude znít hodně divně, že tam bych si mohla svou teorii ověřit? Skoro ověřit?" zeptala jsem se.
James se napnul "Co chceš dělat v Bradavicích?"
"Chci se podívat, zda je bezová hůlka tam, kam jí tvůj otec uložil." přiznala jsem "Pokud tam nebude, budeme se muset ptát, kdo by jí mohl vzít."
"To myslíš vážně?" nedůvěřivě se na mě zadíval.
"Naprosto." přikývla jsem "Chce jí spousta čarodějů, ale napadá mě jen jeden, který by kvůli ní vykradl hrob - už jednou to přeci udělal."
"Myslím, že by toho bylo schopno víc lidí,"
"Nicméně, pořád to chci zkusit." trvala jsem si na svém.
"Chceš dokázat otci, že se mýlí?" zeptal se trošku nejistě.
"Chci dokázat sobě, že se mýlím." opravila jsem ho "Chápu, že mě okřikl, chovala bych se stejně. Ukončil to dřív, než jsem mu mohla dát další důvody k tomu, aby mou teorii nezpochybňoval."
"Nemyslel to tak," orodoval za něj James "nevěří tomu, tak byl naštvaný."
"Právě, že ne." zavrtěla jsem hlavou "Křičel, protože se bojí, že mám pravdu."

________________________
Jsem tu s druhou kapitolou, kde už se řeší Voldy :) budu opět ráda za názory a chtěla bych vám poděkovat za ty u první kapitoly :D
Na gifu Albus.
Btw. Co říkáte na Narcissinu smrt?