Pan a paní Potterovi byli neobyčejně milí lidé. Sympatičtí, laskaví a přívětiví. Vypadali přesně jako pár, na který se podíváte a řekněte si: Páni. Co jim by mohlo chybět? Neškorpili se, jak to v jiných rodinách bývalo na denním pořádku, dobře zvládali výchovu svých třech dětí a žili v poklidu.

Ginevra ve volném čase sedávala vedle manžela na gauči s blokem a psacím perem nebo zjišťovala, co nového se děje ve světě Famfrpálu. Získala si můj obdiv, za nedlouhou dobu totiž dokázala popsat značnou část papíru a udělat článek do novin. I přesto že jí táhlo na čtyřicet, měla stále v očích hravou jiskru a byla neobyčejně zvědavá. Neměla také nejmenší problém hájit své právo, takže se občas stalo, že se s nějakým ze svých potomků začala přít - nikdy to však nebylo nijak vážné. Zrzavé vlasy nosila upravené v ohonu, který byl praktický při množství práce, jež zastala. Vypadla díky němu bystřejší a mladší.

Její choť, Harry Potter, se doma nezdržoval tolik, ale vídávala jsem ho také. Měl dost práce v pozici bystrozora. Často sedával na pohovku s denním tiskem a horkým nápojem, co usrkával, zatímco jeho bystré zelené oči přejížděly po písmenech na stránce novin. Občas se pokoušel navázat konverzaci se svými syny, jak si představují budoucnost, ale většinou stejně skončil zavalen spoustou slov, která se řinula z prořízlé pusy Lily Luny, nejmladší Potterové.
Nesnažil se tedy tak často.

Předposlední den velikonočních prázdnin byl ale jiný. Oba manželé jako kdyby vstali z postele špatnou nohou. Od rána byla v celém domě dusivá atmosféra, až jsme všichni čtyři zmizeli a nechali je o samotě.

Lily běžela do červeného domu na protější straně ulice Godrikova dolu, kde zůstala ve společnosti Jade Pinkové, se kterou chodí do třetího ročníku Školy čar a kouzel.
Albus se vytratil velice nenápadně - nepozorné oči by se mohly domnívat, že zmizel - do svého pokoje, kde naškrábal krátký dopis Scorpiu Malfoyovi. Pak vylezl na parapet, po žebříku držící popínavé rostilny sešplhal dolu na zem a odeběhl se schovat s knihou do stínu stromů v nedalekém parčíku.

Dusnu mezi Harrym a Ginny jsme nejdéle přihlíželi my - já a James. Ti dva se na sebe mračili tak dlouho, až se jejich nejstarší syn zvedl od snídaně, vytáhl mě na nohy a vydal se v mé společnosti také pryč.

Byl by to krásný den. S největší pravděpodobností nejteplejší z celého jara. Slunce píchalo svými paprsky, z okolí šel slyšet zpěv malých ptáčků poskakujících po větvích vysokých stromů a křik dětí, které si chtěly užít jeden z mála pěkných dnů, jaké se daly zažít ve Velké Británii.

Už se schylovalo k obědu. Bylo neuvěřitelné, že jsme tady strávili několik hodin. Stíny domů se pomalu zmenšovaly v polední záři slunce a lidé pobývající venku tak ztráceli své chladné útočiště před nesnesitelným vedrem. Většinou se uchylovali do svých obydlí.
Jedinou útěchou byl občasný vánek, který sem tam profoukl. Blaženě jsem přivřela oči, nachvilku se zastavila a když pominul, opět se zhoupla.

Bylo štěstí, že malé dětské hřiště bylo postaveno v kroužku listnáčů, které většinu jedovatého záření nepropustily. Měli jsme volné dopoledne, jenž jsme se rozhodli trávit poflakováním - stále lepší, než čelit agresivně vyhlížejícím Ginevře a Harrymu. Po krátké procházce jsme usoudili, že ten čas strávit ve stínu a klidu, který toto místo nabízelo, bude nejlepší. Zůstala jsem sedět na staré houpačce, zatímco James si hověl na zádech v jasně zelené trávě s Pobertovým plánkem nad očima.

Houpačka s mým zhoupnutím hlasitě zaskřípala, jako by mne upozorňovala na své stáří a mou tíhu. S každým pohybem dopředu, jsem si květovanou sukni přidržela na stehnech, což bystrým očím mého společníka neuniklo a pomalu se začínal uchechtávat.

Nijak jsem to nekomentovala. Nepotřebovali jsme mluvit, stejně jsem věděla, co si myslí. Připadalo mu absurdní, že jsem si vzala sukni a ještě víc to, že jsem si s ní vlezla na houpačku.
Podívala jsem se na pergamen v jeho rukou. Přes prázdniny v Bradavicích zůstávala většina studentů. Myslela jsem si, že se to bude týkat i mě, ale pozvání paní Potterové jsem odmítnout nedokázala.

Vzhlédla jsem. Mezi větvemi obalenými hustým listím, bylo vidět modré nebe. Byla to letní modrá, kterou člověk vidí, když odpoledne sedí pod slunečníkem a cpe se citronovou zmrzlinou.
Zabořila jsem nahé prsty nohou do písku pod houpačkami a opět se slabě zhoupla. Šlo o automatický pohyb, co mě svým způsobem uklidňoval. A taky to byla částečně nostalgická záležitost. Vzpomínala jsem, jak jsem s otcem chodila na dětské hřiště a on mě dokázal pomocí hůlky rozhoupat téměř do vodorovné polohy.

James se podíval na hodinky a posměšně si odfrkl "Zachvilku budeme muset vyrazit, mamka vyletí z kůže, jestli přijdeme pozdě na oběd."
Slabě jsem se pousmála. Ginevra byla neskutečně sympatická paní, ale jen pokud jste chodili včas na jídlo a byli poslušní. Ovšem až na dnešek.
"Tak jdeme?" zvedla jsem se z houpačky a nazula si boty, jelikož jsem věděla, že se stejně chystá odejít.
"Jdeme." souhlasil James a zvedl se že země. Otcův plánek poskládal do obdélníku a zastrčil ho za kraťasy, aby ho nebylo vidět.

Šli jsme dlouho mlčky. Všichni kouzelníci obývající Godrikův důl se stáhli do svých domů, kde bylo určitě příjemněji než na slunci, takže bylo venku téměř ticho. James přemýšlel, jak bude jeho otec reagovat, až zjistí, že mu z nočního stolku vzal plánek Bradavic. Nijak moc se tím netrápil, jen ho to napadlo. Pan Potter nebyl vznětlivý a jak si dobře pamatuji, stejně z toho svého syna podezřívá.

James mě něžně chytl za předloktí a po něm sjel až k prstům. Zůstal ukazovákem zaháklý za můj prsteník, což tvořilo jediný fyzický kontakt, jaký jsme spolu měli. Úplně nám to stačilo. Navíc nám oboum horkem tekly po obličeji čůrky potu. Nějaké hlubší projevy náklonnosti nepřipadaly v úvahu.

"Myslí si, že si ho vzal ty," prořekla jsem se "všiml si, že je pryč už před nějakou dobou."
James na mě upřel své hnědé oči - stejné, jako měla jeho matka - lemované hustými řasami "Divím se, že se nezeptal."
"Nechce se hádat." pokrčila jsem rameny.
"To jsem rád. Taky ta snídaně mohla vypadat hůř."
"Mají starosti." připomněla jsem mu.
"Jo, já vím." povzdechl si a narovnal si brýle, co mu seděly na nose "Ale mohli brát ohledy na to, že tu máme návštěvu - tebe. Pochybuju, že by se takhle chovali tvoji rodiče, kdybych u vás byl na návštěvě."

Zastavila jsem u pouliční lampy s přilepeným plakátem. Prohlížela jsem si fotografie tmavovlasé ženy a přitom doufala, že se zase nezačne omlouvat. Nebyla to přeci jeho chyba.
"To ne," pousmála jsem se, než však James říct 'Tak vidíš.' pokračovala jsem "Oni by pravděpodobně zdemolovali celý barák."
"Teď přeháníš." zamumlal.
Byla to zdvořilostní věta, věděl, že nepřeháním. Měl bohužel tu čest se na nádraží King's Cross potkat s mými rodiči. Potom jsem to byla já, kdo se v bradavickém expresu omlouval.
"Stejně je to zvláštní." řekla jsem tiše.
"Rodinné hádky? To ani ne," usmál se a doufal, že tak odlehčí situaci.
"Tohle." zavrtěla jsem hlavou a ukázala na plakátek s dvěma fotkami nedávno zavražděné ženy. Jedna z doby, kdy zemřela - bylo jí ani ne čtyřicet. A druhá, když opouštěla Azkaban.
"Kvůli tomu se hádají?" odtušil James.

Jak jsem si všimla, Potterovi nikdy své děti nezatahovali do pracovních záležitostí (ani když šlo o vraždy kouzelníků) a v případě pana Pottera, do záležitostí Ministerstva.

"To taky," přikývla jsem "Tvůj otec má spoustu starostí."
James měl oči stále přilepené k fotografiím Anne Martinové vycházející z Azkabanu "Zvláštní, že další zavražděná byla také bývalá Smrtijedka co?"
"Myslíš?" povytáhla jsem obočí.
"Tobě to snad divné nepřijde?"
"Ne." přiznala jsem.
"Vím, že má táta spoustu star- Počkej co?" zarazil se "Nepřekvapuje tě to?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ale vždyť Smrtijedi, kteří byli před čtyřmi roky puštěni si žijou vesele dál."
"Ano, vím. Zvláštní mi jen připadá, že se to děje teď," přikývla jsem.
"Nechápu tě." zavrtěl hlavou
"Oni přeci zůstali uvězněni, než aby se zřekli své věrnosti i přesto, že už neměli komu být věrní."
"Ty si myslíš, že se těm, co se zřekli loajality někdo mstí?" moc se mu má teorie nelíbila.
"Anne bylo osmnáct, když jí zatkli. Pak jí osvobodili, dvacet let žila v klidu a teď tohle? Znovu si projdi jména zemřelých a uvidíš."
"To vím, ale nechápu, kdo by za tím mohl stát." mezi obočím se mu objevila vráska.
"Ne?" podivila jsem se.
"Ty ano? A kdo? Proč si to neřekla dřív?"
Nadšeně se na mě zahleděl, pln zvědavosti čekal, až mu povím jméno dotyčného vraha. Možná snad i datum narození. A domácího mazlíčka.

"Nemám konkrétní jméno." ošila jsem se "Může to být nějaký Riddleův přívrženec, kterého nechytili. Nebo měl třeba nějakou rodinu a ta se chce pomstít."
"To by to začalo dřív." prohlásil James. Něco na tom bylo.
"To máš pravdu." nemohla jsem nesouhlasit. Mé uznání ho krapet potěšilo (i přes to, že o nic nešlo), snažil se však na sobě nedat nic znát.
"Řekl bych, že podobnou teorii mají i na ministerstvu - proto se to taky tolik řeší."
"Více než jakákoliv jiná smrt?" popíchla jsem ho, načež se na mě zašklebil.
"Víš jak to myslím," povzdechl si. Samozřejmě, že jsem to věděla.
"Vsadil bych chytačské rukavice, že proto je táta neustále tak nervózní. Někdo likviduje bývalé Smrtijedy a oni si s tím neví rady,"
"Hm," broukla jsem a hodila si vlasy na záda, aby se mi potem nelepily ke ke krku "Ty rukavice by ti zůstaly."
"To jsou ty starosti, o kterých si mluvila, když ses táty zastávala, co?" lehce naklonil hlavu ke straně.
"Dost ho to trápí." přiznala jsem.
"To se ani nedivím," připustil James.

Neubránila jsem se krátkému pohledu na jeho tvář. Nestávalo se zrovna často, aby s otcem soucítil - spíš naopak. Dost často na jeho chování i názory nadával.

"Kvůli tomu se pohádali," řekla jsem nakonec. Proč to před ním tajit? Stejně by to dřív nebo později zjistil.
"Kvůli práci, tátovo nervozitě nebo mrtvým kouzelníkům?" zeptal se. Nevypadal překvapeně, že jsem mu to vyzradila. Popravdě to čekal. Jen na mě nechal, kdy tak učiním.
"Upřímně, od každého kousek. Připadám si jak tajný agent," dodala jsem a zpozorovala na jeho tváři cuknutí od úsměvu. Když si všiml, že jsem si jeho náznaku pobavení všimla, přidal ještě jeden ze svých legračních obličejů.

Nijak mou poznámku nekomentoval a pokračoval v tématu "Takže máma vyjela na něj?"
"Řekněme." pokrčila jsem rameny. Nijak moc se mi chtělo vyzrazovat, jak vypadalo ráno v ložnici Potterových "Vyčetla mu, že není skoro doma. Když už doma je, má špatnou náladu. A jestli tedy musí být pořád v práci, měl by být dál s těmi vraždami."
"Vraždy jsou tu stejně dlouho jako lidstvo." mínil James "Hádám, že matčiny poznámky nepřešel mávnutím ruky."
"To opravdu ne." zavrtěla jsem hlavou "Vlastně jí vynadal, že mu nemá co vyčítat, že se stará o bezpečí kouzelníků a hlavně svých dětí."
"Čím nás v tomhle případě chrání víc než v ostatní?" chtěl vědět.
"No," promnula jsem si spánky "jestli si vzpomínáš, tak starý Malfoy byl taky Smrtijed,"
"Otec Scorpia? Myslíš Draca Malfoye?" ujišťoval se.
"Ano, přesně toho." přitakala jsem.
"A co s ním?" podivil se James.
"To, že jako bývalý stoupenec Pána Zla by mohl být další na řadě." vysvětlila jsem "A jelikož Albus s jeho synem dost peče, tak se tvůj táta bojí, aby se mu také něco nepřihodilo. Od Scorpia to k němu není daleko a od Albuse k tobě a Lily už teprve ne."
"Moc přemýšlí." zasmál se a pokusil se tak skrýt své znepokojení. Bylo fajn vědět, že pod tvrdou maskou Jamese Siria Pottera je tolik lidskosti - moc studentů by tomu nevěřilo.
"Je to váš otec, miluje své děti. Je to naprosto pochopitelné." trvala jsem si na svém.
James se trošku zamračil "Takže, abych to shrnul. Podle tebe se někdo - ať už je to kdokoliv, kdo měl něco společného s Voldemortem - chystá pozabíjet všechny kouzelníky, kteří byli Smrtijedy, ale radši řekli, že už nebudou loajální, než aby šli do Azkabanu?"
"Jen si nemyslím, že je to náhoda." pokrčila jsem rameny.
"Nic není náhoda." souhlasil "Nebyla náhoda ani to, že sis ke mně sedla ve spěšném vlaku."
Usmála jsem se a podívala se mu do očí.
"To byl osud." dodal a přejel mi palcem po tváři.
Zasmála jsem se "Když přijde na změnu tématu, jsi jednoznačný vítěz."

__________________________
Jsem tu s další fanfikcí na Harryho Pottera :)
Budu ráda, když mi napíšete své názory a příběhu date šanci, nehledě na tuto nudnou začáteční kapitolu... :D