Nespouštěla jsem oči z Jamesových rukou, které opatrně nadzvedávaly hábit, v němž byl ředitel uložen k věčnému spánku. Stále doufal, že hůlka v hrobě je, ale jen někam zapadla.
Já byla jiného názoru. Poněkud pesimičtějšího.

Brumbál neměl hůlku v prstech, což znamenalo, že ji někdo sebral. Nemohla jen tak spadnout. Hrobka i on byli zakleti kouzlem zabraňujícím rozpadu. Jeho tělo tedy vypadalo, jako by jej sem uložili dnes a na bílém povrchu hrobu se nenašla jediná rostlinka, co by se snad o něj mohla zachytit. V takovém stavu vydrží i několik desítek let, nakonec ale stejně zbyde jen prach.

Co jsem tím myslela bylo; že hůlka nemohla vypadnout z rukou, které se ani nehnuly. Pokud by jeho tělo zetkvělo, bylo by to pravděpodobné - takhle ne.
Takhle to znamenalo, že se sem někdo opravdu vloupal, ukradl hůlku a na hrob uvalil kouzlo iluze. Dotyčný měl ale zřejmě naspěch, když si nedal tolik záležet. Kouzlo iluze - dobře provedené - bychom my dva nikdy neodhalili a mysleli si, že je všechno v pořádku.

"Jamesi," zašeptala jsem "nech toho. To stačí."
Rychle se na mě podíval "Nenašel jsem jí."
"Ani nenajdeš." posmutnila jsem.
"Musí tu být." trval si na svém a s úctou i něhou nadzvedl bílý pramen ředitelových vlasů.
"Není tu." zvýšila jsem hlas, ale i nadále šeptala.
"To nevíš."
"To tedy vím." odporovala jsem "Jen se podívej. Kouzlo iluze, pečetní kouzlo prolomené..," zhluboka jsem se nadechla "je to jasné. Někdo jí vzal."
James pomalu přikývl a dlaněmi se opřel o vysoký rám hrobu "Takže co? Co uděláme?"
Pozorně si hrob i tělo prohlížel a přitom se snažil přijít na místo, kam by hůlka mohla zapadnout a on si jí zatím nevšiml. Tahle myšlenka ale jen zakrývala pravdu, co znal. Byla pryč.
"Nevím." zamumlala jsem.

Doufala jsem, že zde hůlku nalezneme a budu tak mít klidnější spaní, místo toho se stal přesný opak - pravděpodobně už neusnu.
"Zapečetíme to znovu a provedeme kouzlo iluze?" navrhl James.
Střelila jsem po něm pohledem "Na to nemáme čas ani energii. Nezvládli bychom to,"
"Takže ho necháme takhle." odtušil.
"Nic jiného nám nezbývá," přikývla jsem.
"Zjistí ale, že tu někdo byl-"
"Musí to zjistit!" téměř jsem zakřičela a pak se rychle uklidnila "Promiň. Omlouvám se, to jsem přehnala. Možná bych měla jít za ředitelkou a povědět jí to - všechno."
James se rychle nadechl "Proč nemůžeš pochopit, že v tom jedu s tebou? Jestli za McGonagallovou půjdeš, tak jedině se mnou."

Nadechla jsem se, abych mu odporovala, ale pak jsem se to rozhodla vzdát. Když se s ním budu hádat, o to víc mě potom bude hlídat. Takhle budu moc za ředitelkou dojít, aniž by o tom věděl. Prostě mě nebude tolik podezírat.
"Fajn. Co s ním uděláme?" ukázala jsem na tělo v hrobě "Nemůžeme ho takhle nechat. Dost možná by se do něj pustilo nějaké zvíře."
"Můžeme použít nějaká ochranná kouzla, aby k němu nemohlo nic, co neumí čarovat, ale bylo vidět, že je něco v nepořádku." navrhl a pečlivě si mne přeměřil zkoumavým pohledem, který se snažil odhalit, jeslti mám něco za lubem.
Přikývla jsem na znamení souhlasu.

Měla jsem pravdu, když jsem se domnívala, že tu noc už neusnu. Po té, co nás Buclatá dáma pustila do Nebelvírské věže, jsem bez jakéhokoliv slova odešla do ložnice, kde jsem si vlezla vedle Zoey Wilsonové. Od té chvíle už jsem jen ležela na zádech a zírala na strop. Celý zbytek noci jsem probděla s několika otázkami, na které jsem nutně potřebovala odpověď. Kdo hůlku vzal? Co ještě by mou teorii mohlo potvrdit? Mám jít za ředitelkou?

Okolo páté ráno, kdy už nebyla tma a modré šero se pomalu vypařovalo, jsem nebyla schopna nadále přemýšlet. Vylezla jsem z postele, sebrala si školní hábit a vypochodovala z pokoje. Prošla jsem společenskou místností a s vědomím, že riskuji seřvání Buclatou dámou, zamířila k východu.

Kupodivu nic nenamítala. Pouze pokývala hlavou a se zívnutím mě pustila ven. S oblečením přitisklým k hrudníku jsem došla do pátého patra ke dveřím od koupelny prefektů. Ano, horká koupel byla přesně ta věc, jakou jsem potřebovala.
Zhluboka jsem se nadechla. Nebyla jsem tu přes rok. Dříve jsem sem chodívala často, i několikrát měsíčně. Ačkoliv jsem už nevlastnila titul prefekt, heslo jsem znala.
"Pacem." špitla jsem, načež se dveře se skřípáním otevřely. Koupelnu tlumeně osvětloval nádherný lustr se spoustou svící a všechno tu bylo z bílého mramoru, včetně prázdného obdélníkového plaveckého bazénu, zapuštěného do podlahy.
Po jeho okrajích bylo rozmístěno na sto zlatých kohoutků a každý z nich měl v rukojeti zasazen drahokam jiné barvy. Bylo tam i skákací prkno. Na oknech visely dlouhé bílé lněné záclony, v koutě ležela veliká hromada načechraných bílých ručníků a na stěně visel jediný obraz ve zlatém rámu.

Vešla jsem, zavřela za sebou dveře a namířila na ně holkou "Colloportus."
Moc jsem nevěřila, že by sem šel někdo takhle ráno, ale heslo znalo dost studentů Bradavic a mně se nechtělo riskovat, že se tu s někým potkám. To byla věc, na jakou jsem opravdu neměla náladu.
Udělala jsem několik kroků k mahagonovému regálu vedle umyvadla a složila do něj své oblečení hned vedle několika voňavých mýdel.

Zhluboka jsem si povzdechla, kéž by se poslední dny vůbec nestaly. Vše by bylo tak jednoduché, kdybych neuměla číst myšlenky - nezatáhla bych sebe ani Jamese do takových problémů. Byli bychom jen dva Bradavičtí studenti, co se připravují na zkoušky OVCE. Měli bychom normální starosti.
Musela jsem si ale stejně přiznat pravdu, je dobře, že jsme to zjistili. Dost možná mě ředitelka vyhodí, až jí povím, jak jsem se vloupala do Brumbálova hrobu, ale začne se to řešit. A to jediné tahle situace potřebovala.

Posadila jsem se na rantl bazénu a dala se do otáčení některými ze spousty kohoutků, z nichž vzápětí začala téct voda. Slastně jsem se nadechla její vůně.
Zatímco se bazén plnil horkou vodou, já se začala svlékat. Letmo jsem se podívala k nádhernému obrazu jezerní ženy, která nespala, jako když jsem vešla, ale štíhlými prsty si pročesávala dlouhé prameny vlasů. Lehce jsem se usmála.

Když jsem ze sebe sundala poslední kousek oblečení, bazén už byl téměř napuštěný. Postavila jsem se před umyvadlo, nad nímž viselo zrcadlo, pozorně jsem se do něj zadívala na svůj obličej. Pro jistotu jsem udělala ještě krok kupředu, abych lépe viděla. Svou tvář jsem pozorovala dlouho, snažila si všimnout každého detailu a najít, co jsem hledala. Musel se splést. Prstem jsem si přejela po pokožce pod spodním rtem. Ne, ať jsem se dívala, jak jsem chtěla, žádnou jizvu ve tvaru hvězdy jsem neviděla. James musel být jen rozrušený, jiné vysvětlení pro to nebylo.

Otočila jsem se k zrcadlu zády a namířila si to k bazénu. Stoupla jsem si na schůdek pod hladinou, načež mi horká voda začala ohřívat chodila až po kotníky. Kohoutky jsem pozavírala a dlouhým krokem se ponořila do vody (bazén více schodů neměl).
Líbilo se mi, že je dost hluboký, abych se mohla potopit, a dost široký, aby se k protějšímu kraji muselo udělat pár temp. Zhluboka jsem se nadechla a pak se díky pomalému výdechu potopila pod hladinu.

Ať už to bylo jakkoliv, voda mě vždy dokázala uklidnit. Dokonce i v takové situaci, jako byla tahle, se mi v ní ulevilo. Z úst jsem propouštěla vzhůru k hladině malé bublinky posledního vzduchu, co mi zbýval v plicích a snažila se nevnímat jemné, ale nepříjemné štípání mýdla do otevřených očí.
Zaklonila jsem hlavu a podívala se tak na hladinu vody zespoda. Dělávala jsem to pokaždé, ať už tady v Bradavicích, v mudlovském bazénu, nebo když jsme s rodiči vyrazili na výlet k moři ke křídovým útesům.

Najednou po hladině, jako kdyby přejel šedivý průsvitný mrak. Trhla jsem sebou, přestala máchat rukama, aby mne udržely pod vodou v kleku, a jedním tempem se dostala na hladinu.
Rychle jsem se nadechla a štípajícíma očima se rozhlížela okolo, abych zjistila, co jsem to viděla.

Otáčela jsem se kolem dokola už asi po sedmé, ale stále jsem nic - nikoho nepatřila. Nejspíš se mi to zdálo. Stejně jsem ale měla zvláštní pocit, z tu nejsem sama. Jako kdyby se ozval nějaký šestý smysl.
Zaklonila jsem hlavu a vlasy tak opět ponořila do vody, abych si je mohla odendat z obličeje.

"Škoda, že tu nejsou jiné sporty než Famfrpál. Co takové plavání či potápění? Třeba bys byla kapitán."
Rychle jsem se otočila k umyvadlu, odkud se ozval ten ojedinělý hlas. Seděla na něm drobná osůbka a poťouchle se usmívala.
"Uršulo!" vypískla jsem "Já se opravdu lekla."
"Toho jsem si všimla," konstatovala a neodpustila si uchechtnutí.
"Proč mi to děláš?" zaúpěla jsem a přeplavala k okraji bazénu, na který jsem si položila ruce a opřela se tak o něj.
"Nechodí sem moc lekavých lidí, nudím se." odpověděla prostě a já zavrtěla hlavou. To jí bylo podobné.
"Krom toho jsem se chtěla zeptat, proč jste se s mladým Potterem vyplížili z hradu?"
"Co tím myslíš?" zeptala jsem se zaskočeně.

Nitrozpyt - jak vrozený, tak naučený - měl jednu nevýhodu; nevztahoval se na mrtvé. Takže Uršulininy myšlenky pro mě byly jendou velkou záhadou. Stejně jako myšlenky ostatních duchů. Musela jsem tedy pouze doufat, že ke mně bude upřímná. Nic jiného mi nezbývalo.
"No tak," povzdechla si "z dívčí umývárny je úžasný výhled na pozemky. Viděla jsem vás, když jste si sundali neviditelný plášť. Jenže krom toho, že jste mířili k jezeru, jsem neviděla nic.
"Taky ti do toho nic není." odsekla jsem a zamračila se na ní.
"Prostě si nemyslím, že jste šli na zamilovanou procházku."
Lehce jsem sebou škubla.
"Ale pořád ti do toho nic není." připomněla jsem jí.
"Jsem zvědavá." řekla prostě.

Nabrala jsem do dlaní bílou pěnu a foukla do ní, pak se zadívala na Uršulu "Vlastně jsme něco řešili."
Na bledém obličeji se jí objevil zvědavý úsměv.
"Tuhle jizvu." dodala jsem.
Znuděně si povzdechla "Fakt? A co je s ní?"
Měla jsen pocit, že mi srdce vynechalo několik úderů. Takovou odpověď jsem nečekala. Myslela jsem, že se zeptá, o čem to mluvím, nebo mi jen oznámí, že na obličeji nemám žádnou jizvu a ať si z ní přestanu dělat srandu.
"Ty jí vidíš?" podivila jsem se a šplouchla na sebe trochu vody.
"A proč bych jí neviděla?" mínila otráveně "Jsem mrtvá, ne slepá."
"Já jí nevidím." přiznala jsem.
"Nevidíš?" její zájem se trochu zvedl "A jak o ní tedy víš?"
"James si jí všiml, řekl mi to."
"To je divný." uculila se "Já jí tedy vidím. Vypadá jako nějaká hvězda."
"To řekl taky." přikývla jsem "Nevíš, jak je to možné?"
"Ne." odpověděla okamžitě.

V koupelně jsem byla déle, než jsem plánovala, protože jsem si později nemohla dovolit jít ani na snídani, aniž bych na první hodinu přišla pozdě.
Když jsem přiběhla fo pokoje pro učebnice, z některých pramenů vlasů mi stále kapala voda.
Potom, co mi Uršula v koupelně sdělila, že nemá nejmenší ponětí, jak se věci mají s tou jizvou, zmizela a já zanedlouho v horké koupeli usnula. Probrala jsem se sotva půl hodinky před začátkem vyučování. No, nebylo zrovna na škodu si trošku zdřímnout.

Obě moje spolubydlící už byly dávno ve třídách, takže jsem v pokoji byla sama. Rychle jsem si sundala ručník ze zad (měla jsem ho, aby mi vlasy nenamočily košili od uniformy) a nasoukala se do hábitu. Ještě jsem se přezula, protože se mi vůbec nezamlouvala představa, že budu po hradě chodit na hodiny v bačkorách - opomeneme fakt, z jsem v nich běžela jako splašená z pátého patra až do nebelvírské věže.

Posbírala jsem učebnice, co jsem potřebovala na první dvě hodiny a vyrazila pryč. Čekala jsem, že když vyrazím teď, nebude problém doběhnout do třídy minutu před zvoněním na výuku. Pravda by to nejspíš byla, kdyby si na mě na odpočívadle mezi schody do dívčích a chlapeckých ložnic nepočkal James. Málem jsem ho srazila, jak jsem brala schody po třech.

"Ahoj," pozdravila jsem ho udýchaně "Co tu děláš? Proč nejsi na hodině?"
Neodpověděl mi (taky proto, že jsem odpověď znala), jen si mne přeměřoval pohledem. Myslel si, že jsem byla za ředitelkou.
"Nešla jsem za ní." oznámila jsem mu chvatně.
Jeho výraz krapet polevil, ale stále mi nevěřil. Věděl, že jsem dobrá lhářka, když chci.
"Tak kdes byla?" zamrmlal a rychlým krokem se se mnou vydal k východu.
"V koupelně perfektů," přiznala jsem "šla jsem si tam pročistit hlavu."
"Určitě?"
"Jamesi," povzdechla jsem si "myslíš, z kdybych za ní šla, byla bych teď tady? Krom toho v ředitelně nejspíš neprší, takže mokré vlasy mám určitě z koupelny."
"Promiň. Máš pravdu. Byla ta koupel k něčemu?" chtěl vědět i přesto, že ani nepomyslel, že by tam také zašel.
"Nachvilku jsem tam usnula."
"Byla jsi jinak celou noc vzhůru?" zeptal se a já přikývla.
"No, tak to jsme na tom stejně. Nepovedlo se mi zavřít oči."
"V koupelně byla Uršula," řekla jsem.
"To mne nepřekvapuje." pousmál se James "Ta je skoro všude. Už bude jako Protiva."
"Viděla nás." dokončila jsem myšlenku, kterou přerušil.
"Cože?"
"Když jsme šli k jezeru, viděla nás." odpověděla jsem.
"A cos jí řekla?" zajímal se.
"Vlastně jsem jí přesně neodpověděla." povzdechla jsem si "Ale víš co ještě viděla?"

Rozbušilo se mi srdce, tolik jsem chtěla vědět, co hvězda na mém obličeji znamená - proč jí nevidím a proč nepřečtu Jamesovy myšlenky, které se jí týkají.
"Nevím." odpověděl prostě.
"Tu jizvu. V podstatě mi řekla, co ty včera v noci."
Rychle se na mě podíval. Po událostech, které se staly s hrobem a hůlkou, se mu to prostě vykouřilo z hlavy. Nedivila jsem se mu, tenhle problém nebyl nic v porovnání s vykradením hrobky.

Podíval se mi do očí a pak pohledem sklouzl níž. Jediné, co jsem cítila byl nechápavý pocit, jinak se jeho myšlenky opět staly nepřístupnými.
"To je zvláštní," konstatoval.
Ne, ať jsem se snažila jakkoliv hodně, nedokázala jsem najít to, co jsem potřebovala.
"Co přesně?" zeptala jsem se a stiskla mu ruku.
"Už jí také nevidím."
S trhnutím jsem vydechala "Co to má znamenat? Že se prostě občas objeví a zmizí? To je nemožné."
James se zastavil a chytl mě za předloktí, abych zůstala stát taky "Něco mě napadlo."
"Musíme na hodinu," namítla jsem "Tohle musí počkat."
"Nemusí," odporoval.

Zadívala jsem se do jeho hnědých očí, myšlenky jsem neznala, takže ho napadlo něco s mou občas viditelnou jizvou.
"Fajn," svolila jsem "co tě napadlo?"
"No," odkašlal si a dal se do kroku, ale téměř na opačnou stranu "koukej, dal jsem si pár věcí dohromady; tu jizvu jsme nikdy předtím neviděli a jak si sama řekla, Uršula nebyla nijak překvapená, už jí viděla..."
"Kam tím míříš? A proč chceš jít za Havraspárským ředitelem?" zajímala jsem se.
Opět mi schopnosti posloužily jen částečně. Věděla jsem, že míří za Kratiknotem, ale ne z jakého důvodu.
"Neviděli jsme ji za normální situace." dodal.
Pokrčila jsem rameny a následovala ho "Raní koupel je opravdu výjimečná situace."
"Nebuď ironická." požádal mě "Ano, na koupeli není nic zvláštního, ale Uršula je duch."
"Takže si myslíš, že být tam ještě někdo jiný - živý, tak to neuvidí?"
Odpovědí mi bylo krátké přikývnutí.
"Fajn, ale u jezera se nedělo nic divného. V tomhle ohledu." namítla jsem.
"Nedělo, ale tvůj obličej byl pod světlem hůlky."
"Chceš říct, že byla vidět díky formuli Lumos?" zamračila jsem se.
"Ano," přikývl "přesně to chci říct."
"To je bláznovství."
"Zkusíme to." oznámil mi sebevědomě a narovnal se.
"Fajn." přikývla jsem a sledovala, jak z hábitu vytahuje svou hůlku. Jemně ji uchopil a zamumlal "Lumos."

______________________
Po dlouhé době se hlásím s novou kaoitolou :)
Vím, že není nic moc, ale já tam potřebovala dostat nějaké věci.
Budu zase moc ráda, když mi napíšete názory :)