Hermiona seděla ve Velké síni a čekala, až přijde Malfoy. Ještě předchozí den večer mu psala, jak to se Snapem probíhalo a prosila ho, ať za ní přijde ráno do Velké síně ještě před snídaní. Když Draco konečně dorazil, bylo skoro sedm hodin.

"Co se děje?" zeptal se, než stačila Hermiona otevřít pusu, aby mu oznámila, že jde pozdě.

"Jsem z toho všeho zmatená. Jako by mi řekl, že má zájem, ale vlastně nemá. Myslím, že sváděl jakýsi vnitřní boj." odpověděla Hermiona. "Co když by se mnou chtěl být, ale jen se bojí, že by se tím všechno změnilo? Já vím, je mi teprve šestnáct, ale to přece nevadí."

Draco zamyšleně zabručel. "Možná, že Snape prostě jen nevěděl, jestli tě má nebo nemá rád. Den je pro něj očividně málo. Zkus za ním zajít ještě dneska nebo zítra. Třeba změní názor."

"Možná máš pravdu, Draco." odpověděla Hermiona, ale na blonďáka se nepodívala.

Draco chtěl něco říct, ale v tu chvíli do Velké síně vešli nějací prváci, a tak se na Hermionu jen usmál a odešel ke svému stolu.

Hermiona celý den přemýšlela, jestli by měla zajít za profesorem dnes nebo zítra. Nakonec uznala, že by měla počkat, a tak za ním zajde až po zítřejší hodině lektvarů. Beztak je to poslední páteční dvouhodinovka, takže potom bude mít dost času.

"Hermiono?" vyrušil ji Harryho hlas.

Zvedla hlavu a pohlédla přímo do smaragdově zelených očí. "Ano, Harry?"

"Mohla bys mi prosím zkontrolovat tuhle esej, než ji Binnsovi odevzdám?"

"Jasně, dej to sem." Hermiona si přitáhla Harryho pergamen a půjčila si jeho brk. Občas přepsala nějaké slovo, někde něco přeškrtla a někde něco dopsala. Nakonec Harrymu pergamen s úsměvem podala, Harry poděkoval a spolu s Ronem odešli na jasnovidectví. Hermiona měla mít hodinu věštění z čísel, ale na poslední chvíli ji na chodbě zastavila Levandule, že dnešní hodina odpadá, protože profesorka Vectorová onemocněla.

Hermiona se tedy odebrala na Astronomickou věž, kde měla šanci přemýšlet. Snape o ni možná jeví zájem, ale možná taky ne. Co by tedy měla udělat, aby změnil názor?

Hermiona si z brašny vytáhla čistý kus pergamenu a začala psát.

Profesore (nebo spíš Severusi?),

chci se ještě jednou omluvit. V noci jsem hodně přemýšlela nejen o vás, ale i o případném vztahu, který by mezi námi mohl být. Nechci vás do ničeho nutit, to přece víte, ale ráda bych si s vámi ještě jednou promluvila. Doufám, že si uděláte zítra po vyučování alespoň chvíli čas, abych za vámi mohla přijít. Byla bych moc ráda.

Musím se vám k něčemu přiznat. Když jste říkal, že se vám o mně zdálo, chtěla jsem v hloubi duše vědět, co se vám zdálo. Vím, že je to ode mne troufalé, ale řekl byste mi to? Víte, ráda poslouchám, když mi někdo vypráví, ale ještě raději čtu. Možná proto vám taky píšu. Vím, že dnes učíte až odpoledne, a proto jsem se vám rozhodla napsat.

Pokud ovšem nemáte zájem odpovídat mi, omlouvám se, že jsem vás rušila.

S pozdravem, Hermiona Grangerová

Hermiona dopis složila, zvedla se ze země, kam si předtím sedla, a vydala se do sovince, aby mohla Snapeovi dopis poslat. Cestou přemýšlela, jestli jí vůbec odpoví. V sovinci přivázala dopis k nožce jedné malé sovičce, sdělila jí, kam má letět a sledovala, jak malý ptáček mizí za jednou z věží školy.

Zatímco Hermiona netrpělivě čekala, jestli se sovička vrátí, uběhlo skoro třičtvrtě hodiny. Když už přestala doufat, sovička se objevila a radostně zahoukala na znamení, že nese odpověď. Hermiona k ní natáhla ruku, pohladila ji po malé hlavičce a vzala si od ní dopis. Ihned ho rozbalila a začala číst.

Slečno Grangerová,

nejsem si jistý, proč vám vůbec odpovídám, ale byl bych rád, kdybyste věděla, že jménem mi smí říkat jen ti, kterým to sám dovolím. A to vy nejste. Dále bych vás také rád ujistil, že nejsem vůbec povinný vám sdělovat informace ze svého soukromí, což jistě víte, a proto jistě pochopíte, co tím myslím a co to znamená.

Na druhou stranu ale nevidím problém v tom, říct vám o tom, co se vás týká. Nejprve mi ale dovolte odpovědět na váš dotaz. Ano, měl bych čas zítra po vyučování a ano, smíte za mnou přijít.

A teď k tomu snu. Zdálo se mi, že jste ke mně do ložnice vletěla oknem. Byla jste anděl, měla jste na sobě krátké bílé šaty a na zádech obrovská hebká andělská křídla. Sestoupila jste ke mně a sledovala jste mou tvář se stejným zaujetím, jako já sledoval tu vaši. Potom jste ke mně natáhla ruku a jemně jste se mě dotkla. V ten okamžik jste se změnila z krásně bílého nevinného anděla na temného černého démona, vládce smrti. Víc nevím, protože to mě probudilo.

Abych řekl pravdu, ten sen byl jedním z důležitých faktorů, který ovlivnil, jak se mám rozhodnout. Nejsem si moc jistý, jestli mé rozhodnutí bylo správné, ale doufám, že ano.

S pozdravem, Severus Snape

Hermiona si skousla ret. Tak proto bylo profesorovo rozhodnutí takové. Měla by to co nejdřív změnit. Nakonec se rozhodla, že mu neodepíše, ale že za ním půjde hned teď a osobně!

Strčila dopis do brašny a rozeběhla se po schodech dolů. Bohužel si ale neuvědomila, kolik je hodin, takže jakmile byla téměř u schodů vedoucích dolů do sklepení, dav studentů ji začal odnášet pryč.

"Hermiono!" zavolal na ni Ron, když ji uviděl. Hermiona se otočila jeho směrem a protlačila se mezi dvěma třeťáky za svými přáteli.

"Ahoj kluci." řekla s úsměvem.

"Ahoj." pozdravili ji Harry s Ronem zároveň a všichni tři společně pokračovali ven na dvouhodinovku péče o kouzelné tvory. Hermiona mezitím dospěla k závěru, že by se měla klukům konečně svěřit, a tak jim celé dvě hodiny, zatímco kreslili kůrolezy, vyprávěla o všem, co se stalo mezi ní a Snapem. Samozřejmě, že jim neřekla nic o Dracovi.

Když skončila s vypravováním, měli už jen deset minut, aby dokončili kresbu. Ron měl tu svou napůl pokapanou inkoustem, jak nedával pozor, když se snažil Hermioně namluvit, že se jí to všechno jistě jen zdálo, zato ta Harryho na tom byla mnohem hůř. Celý pergamen byl přeškrtaný dlouhými i krátkými čarami, místy byl roztržený a navíc na něm bylo i několik červených kapek. Brzy zjistili, že si Harry brkem rozřízl kůži na dlani, když rozdíral pergamen, zatímco ho ovládal vztek.

Hermiona uznala, že nejspíš udělala obrovskou chybu, když jim všechno řekla, ale napadlo ji, jak by to mohla vylepšit. Když se profesorka Červotočková nedívala, nechala Harryho i Ronův pergamen zmizet a namísto nich kouzlem duplikovala svůj výtvor pro každého z nich a nepatrně je oba poupravila, aby vypadaly jako Harryho a Ronova práce.

"Ale to neznamená, že sis to u nás vyžehlila!" řekl jí potom Ron, když společně odcházeli do hradu na hodinu dějin s Binnsem.

Hermiona na to nic neřekla a po očku sledovala Harryho. Ten byl rudý jako krocan, ale jinak nejevil žádné známky toho, že by byl naštvaný. Sice na nikoho nepromluvil až do oběda, ale to ještě nebylo tak zlé.

Den se pomalu přeměnil ve večer a Hermiona se rozhodla napsat Snapeovi odpověď, když za ním nestihla sama zajít. Navíc za ním půjde zítra. Sedla si ve společenské místnosti ke stolu a začala psát.

Milý profesore Snape,

nejprve se omlouvám, že jsem neodpověděla dřív. Chtěla jsem za vámi přijít hned po přečtení odpovědi, ale neuvědomila jsem si, kolik je hodin. Během dne jsem potom už neměla čas.

Ten váš sen je vskutku zajímavý. Řekla bych, že jistě znamená víc, než si oba umíme představit. Ráda bych tenhle váš sen uskutečnila, ale bohužel nejsem anděl. Třeba by to ale šlo jinak, co myslíte, profesore?

Mám chuť zastavit se u vás dnes, ale když už jsme se domluvili na zítra, nebudu to měnit. Jen bych vám ráda řekla, že jste mne potěšil.

Dobrou noc, vaše Hermiona

"Harry?" vyrušila Hermiona kamaráda při psaní domácího úkolu. "Mohla bych si půjčit Hedviku?"

"Proč? Aby sis mohla dopisovat se Snapem?!" vyjel na ni Ron, který seděl vedle Harryho a četl něco v knize.

"Nech toho, Rone!" vyjel na něj pro změnu Harry. Potom se otočil na Hermionu a promluvil neutrálním tónem. "Mám ji nahoře v ložnici, zrovna večeří. Pokud bude chtít letět, půjč si ji."

Hermiona poděkovala a zamířila do chlapecké ložnice, aby požádala Hedviku o doručení dopisu.

"Ahoj Hedviko." pozdravila sovu. Hedvika zahoukala na pozdrav a upřela na Hermionu své žluté oči.

"Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nemohla doručit tenhle dopis. Bylo by to jen pro někoho tady v Bradavicích."

Hedvika na ni chvíli koukala, ale potom zahoukala. Vyskočila z otevřené klece a skočila Hermioně na rameno, aby ji mohla jemně zobákem stisknout ucho, jako to dělala Harrymu, když s něčím souhlasila.

"Děkuju. Tady to máš." dala jí Hermiona dopis do zobáku. "Je to pro profesora Snapea."

Hedvika vylétla oknem, které jí Hermiona otevřela, a ztratila se v temnotě panující venku. Hermiona sešla po schodech dolů do společenské místnosti a posadila se na místo kde předtím seděla, aby mohla jít číst. Už dlouho si nepřečetla žádnou zajímavou knihu, ale měla tu jednu, kterou jí nedávno poslali rodiče. Nosila ji pořád s sebou v brašně, takže ji teď jen vytáhla ven a dala se do čtení.

Společenskou místnost postupně opouštěl student za studentem a Hermiona ani nezaznamenala, že odešli i Harry s Ronem. Četla pořád dál a nedokázala odtrhnout oči. Bylo zvláštní, že nakonec zůstala ve společenské místnosti sama. Knihu nakonec přečetla celou a ani nevěděla jak. Všechno jako by se slilo do jedné vzpomínky.

"Vstávej, Hermiono." ozval se jí u ucha známý dívčí hlas.

"Ginny?" pronesla Hermiona rozespale a otevřela oči. "Kolik je hodin?"

"Za deset minut sedm." odpověděla rusovláska a usmála se. "Usnula jsi tady."

Hermiona se rozhlédla. Opravdu - seděla v tom samém křesle, ve kterém seděla večer. Na klíně měla položenou knihu, kterou dočetla. Konečně jí to došlo. "To nevadí. Tak si zajdeme na snídani, ne?" Vstala, protáhla se a s úsměvem se otočila k Ginny. "Jen chvilku vydrž, dojdu si pro učebnice."

Ginny se tedy posadila do křesla a počkala, než se Hermiona vrátí s potřebnými učebnicemi. Ani ne za dvě minuty byla hnědovláska zpátky, a tak obě zamířily dolů na snídani.

Přestože byl pátek, čas se vlekl nesmírně pomalu. Dvouhodinovka přeměňování Hermioně přišla jako celá věčnost a hodina formulí byla snad ještě delší. Když potom přišla řada na dvouhodinovku lektvarů, Hermiona byla unavená, ale zároveň nedočkavá. Snape nakonec vešel do třídy, okázale ignoroval její přítomnost a zadal jim práci.

Harry, Ron a Hermiona tedy celou dvouhodinovku připravovali společně lektvar Felix Felicis, o kterém si Hermiona před pár dny četla. Byla si víc než stoprocentně jistá, že tenhle úkol jim Snape zadal kvůli ní. Když hodina skončila a oni měli perfektní lektvar štěstí, Snape si od všech vzal vzorky a odkráčel do kabinetu.

Hermiona zamířila na oběd, rychle se najedla, ignorovala Ronovy poznámky o ní a Snapeovi a za dvacet minut už se upravovala v dívčí umývárně, aby nevypadala jako strašidlo. Uznala, že lepší to už nebude, a konečně se vydala za profesorem.

"Pojďte dál, slečno." vyzval ji Snape, když zaklepala.

Hermiona tedy vstoupila do jeho kabinetu, posadila se do připraveného křesla a sama pro sebe se usmála.

"Tak tedy, co jste potřebovala, že jste mě chtěla vidět?" zeptal se profesor a posadil se do křesla naproti, stejně jako minule.

"Chtěla jsem vědět, jestli jste přemýšlel a jestli jste změnil názor." odpověděla Hermiona a přívětivě se usmála.

"Ano přemýšlel jsem." řekl Severus po chvíli ticha. "Musím vám říct, slečno Grangerová, že ve mně vyvoláváte opravdu silné pocity. Také musím, ač neochotně, přiznat, že na vás prostě nedokážu přestat myslet. Víte.. Ale čert to vem! Pryč s tím vykáním. Odteď mi smíte říkat jménem, pokud i já smím oslovovat vás tím vaším."

Hermiona se usmála. Tohle byl dobrý začátek a navíc to byla spontánní reakce. "Jistě, budu ráda.. Severusi." dodala trochu nejistě.

"Dobrá, Hermiono. Tak tedy.. Víš, často nad tebou přemýšlím nejen jako nad studentkou. Může to být tak pětkrát, možná dokonce i desetkrát za den. Upřímně mě to dost děsí. Ty tvé dva dopisy mě znovu donutily přemýšlet. Omlouvám se, že jsem ti neodpověděl, ale chtěl jsem to nechat na teď. Vlastně bych rád řekl, že se mi opravdu líbíš. Ale tím by to mělo skončit."

Hermiona byla zmatená. "Severusi, já na tobě ale vidím, že bys o mě měl zájem. Máš strach, že přijdeš o svou práci? Řekni mi pravdu." doléhala na něj.

"Nemůžu, všechno by se změnilo." pronesl Snape téměř neslyšně.

"Jak by se to změnilo? Čeho se bojíš, Severusi?" chtěla vědět Hermiona.

"Bojím se, že bych přišel úplně o všechno."

"Máš mě rád?" zeptala se náhle Hermiona roztřeseným hlasem.

"Ne." odvětil profesor ihned, a ani se na ni nepodíval.

"Chtěl bys se mnou být?" zkusila to znovu.

"Ne." zněla odpověď.

"Vyčítal by sis, kdybych odešla a už se nikdy nevrátila?" zeptala se naposledy.

"Ne." uslyšela zase.

To jí stačilo. Popadla brašnu do ruky, otřela si oči a vyběhla dveřmi ven. Tohle se nemělo stát!

"Počkej!" ozval se za ní mužský hlas. To ji donutilo ještě zrychlit.

Byla už téměř u schodů, když ji Snape chytl za paži. "Nemám tě rád, Hermiono. Já tě miluju! Nechci s tebou být, já s tebou musím být! Nevyčítal bych si, kdybys odešla a už se nikdy nevrátila. Zemřel bych!"

Hermioně se podlomila kolena, ale Severus ji včas chytl, aby nespadla. "Myslíš to vážně?" pronesla tak potichu, že ji skoro nebylo slyšet.

"Naprosto." odpověděl vážným tónem Severus a v tom okamžiku se Hermioně ztratila zem pod nohama a jediné, co vnímala, byly horké rty profesora lektvarů, které v jemné souhře tančily na těch jejích.