říjen 1944, USA

Jeden z hlavních problémů, které mě začaly přepadat, je nedostatek spánku. Několik nocí jsem nedokázala zamhouřit oko, a tak jsem celé dny chodila po škole jako mrtvola. Vlasy jsem měla suché a bez lesku, stejně jako oči, pod kterýma se mi rýsovaly výrazné tmavomodré kruhy. Vypadalo to, jakoby se na jeden problém začaly nabalovat další a další.

Za celý ten týden jsem z hlavy lísteček, který se záhadně objevil na mé posteli, nedokázala vypustit z hlavy. Několik minut denně jsem ho tupě hypnotizovala, i když jsem ani po tom nedokázala přijít na to, kdo ho napsal. Opravdu, nejdřív mě to vyděsilo. Mohl tím snad ten někdo myslet, že ví o mém původu? A i kdyby, jak by na to sakra přišel a proč by mi ten vzkaz posílal?

U Merlina, a to jsem si myslela, že se můj život už víc zkomplikovat nemůže.

Za velkými skleněnými okny pořád pršelo. Naštvaně jsem popadla papírek a jedním prudkým pohybem ho zabouchla do šuplíku. Únavně jsem vydechla a usedla za svůj pracovní stůl. Pero jsem namočila do modrého inkoustu a začala psát.

Pane Brumbále, kmotře, utajovaná rodino nebo cokoliv,

Zašklebila jsem se nad tím ironickým oslovením, ale řádek jen s protočením očí přešla dál.

Konečně jsem se odhodlala napsat Vám tenhle dopis. Vlastně jsem Vám chtěla už delší dobu sdělit, že se pokusím Vám jakkoliv pomoct. Sice nevím jak, ale chtěla bych něco dělat.

Ani si nemyslím, že bych nějaké ty schopnosti vůbec měla. Poslední týden dokážu sotva čarovat. Ale kdy se znovu uvidíme?

Nějak nevím, co dalšího bych měla napsat. No nic,

Orchidea T.

PS: omluvte mě za tenhle děsnej dopis

Dopis jsem bez přečtení rychle přeložila, abych ho ubránila temné zkáze. Dalších deset zmuchlaných pergamenů totiž leží zakopnutých a obalených v prachu pod postelí a já nemám náladu psát další. Natáhla jsem se pro hůlku.

Zamračila jsem se, když se mi zapečeťovací kouzlo nepovedlo ani po páté. Z hůlky nevypadla jediná jiskra. Teď doopravdy, kde jsou moje kouzla? Dopis jsem radši vložila do obyčejné obálky, zalepila a zamkla do šuplíku, abych ho při nejbližší příležitosti odeslala. Ani bych se nedivila, kdybych na to zapomněla.

Z hlubokého dumání mě vyrušilo rytmické zaťukání na dveře. Takhle ťuká jenom Renfred. S únavným výdechem jsem se zvedla ze židle a přešla ke dveřím.

„Ahoj, Frede," zamumlala jsem bez jakékoliv emoce a rukou pokynula dovnitř. Renfred protočil oči a neomaleně se rozložil na mojí posteli.

„Georgina a Angela tu nejsou?"

„Já je tady nevidím. Ty jo?" protočila jsem sarkasticky oči a dopadla na svou postel vedle Freda. Určitě zním hrozně nepříjemně, je vidět, že na mě ty probdělé noci nemají dobrý účinek.

„Vítám zpět sarkastickou Orchideu. Poslední dny jsi byla až moc zticha," změřil si mě očima a dlouze si povzdychl.

„To není pravda. Věř mi, Tristanovo flirtovní chování můžu odpálkovat vždycky."

„A já myslel, že jsi zkusila metodu ignorování. Včera jsi na večeři neřekla jediný slovo."

„Řekla," zalhala jsem a založila si ruce na prsou. Pravda je, že moc komunikativní nejsem.

„Lhářko," syknul posměšně Renfred a prstem do mě šťouchnul, „ale teď vážně, co se děje?"

Poraženě jsem vydechla a hlavu zabořila do měkkého polštáře.

„Někdo mi nechal vzkaz. Prý ví, kdo jsem a zdi Ilvermorny mě neochrání," dramaticky jsem rozhodila rukama, „pozitivní zpráva, jak by ses asi cítil ty?"

„Ou," Renfred nakrčil nos, „ale jak by to někdo mohl vědět? Tristan to určitě nikomu neřekl, to by neudělal. A já už vůbec ne. Nemohl nás nikdo slyšet? Nebo ve skutečnosti mluví o něčem jiným," mykl rameny a povzbudivě se usmál.

Zvedla jsem se a opřela o čelo postele.

„Vážně nevím. Je to možný. Jediný, co si přeju je, abych se tím vším nemusela zabývat. Děsí mě to," promnula jsem si obličej.

„Tak to přestaň řešit! Celej tejden seš zalezlá ve svým pokoji. Víš co? Dneska je v hlavním sále kulturní večer, měla bys jít taky," navrhl Fred a věnoval mi rozzářený úsměv. Pochybovačně jsem naklonila hlavu. Kulturní večery se konají každý měsíc v hlavním sále školy. Většinou se toho účastní všichni kromě mě. Vlastně se tam neodehrává nic zajímavýho, kromě vystoupení školního sboru a hraní her, ale všichni mí spolužáci to milujou. Nechápu.

„Frede," zaskučela jsem, „vždyť tam nechodím."

„Ale, Dee. Budou tam i Wenberovi, ti tě určitě rozesmějou. Minule nafoukli Redhausovou, která pak celej zbytek večera lítala u stropu a Sommerstein se jí snažil dostat dolů," vyprávěl a mně uniklo malé uchechtnutí. James a Julia Wenberovi udělají všechno proto, aby naštvali profesory. Od drzých poznámek až po ničení celého zámku.

„A bude tam i Alfie Jackson," mrknul na mě spiklenecky Renfred. Svraštila jsem obočí a prudce po něm hodila polštářem.

„BYLO TO V PRVNÍM ROČNÍKU!"

-------------

„A konečně nám zazpívá náš školní sbor," zahlásila radostně profesorka Woodsticková a vesele se zatočila, až jí dlouhé černé vlasy zavlály vzduchem. Naše učitelka zpěvu se chopila své hůlky jako ukazovátka a ladně jí pokynula studentům.

Na pódium nastoupila hrstka usmívajících se studentů ze všech ročníků a kolejí, a společně s klavírními tóny se sálem rozezněl jejich pochybný zpěv. Otočila jsem se na Renfreda a zděšeně přimhouřila oči.

„Co to sakra je?" rozhodila jsem ruce nad zpěvem školního sboru. Možná, že to není tak hrozné, ale muzikou na páteční večer se to opravdu nazvat nedá

„To je prosím náš školní sbor, myslel jsem, že to víš," zasmál se posměšně Fred a škodolibě do mě drknul.

„Zní to, jako by tam zpíval Tristan," ušklíbla jsem se. Tristan při svém jméně zbystřil a rozzářeně se k nám otočil.

„U Merlinova Vánočního stromku, Orchidea Thompsonová o mně mluví?" hraně se chytl za srdce a přejel mě překvapeným pohledem.

„Ne, to se ti asi zdálo," protočila jsem se smíchem oči a ke sboru, který pořád nepřestal drnčit, se otočila zády.

Tristan si prohrábl své kudrnaté vlasy a pyšně vytáhl hlavu.

„Zdá se mi, že jsme v našem vztahu udělali pokrok," zahlásil s nadzvednutým obočím a Renfred se zadržovaným smíchem přikývnul. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a všimla si smíchu, který ze sebe vydal Jason Goldman sedící vedle Tristana.

„Ty si pořád myslíš, že sbalíš Thompsonovou?" nadzvedl uznale obočí a já si tiše odfrkla. Tristan Hayes mě už zase zbavuje mého celoživotního snažení o zapadnutí do davu.

„Já nejsem neviditelná," prohlásila jsem melodicky s dávkou dotčení a pohledem probodla Jasona a Tristana, kterým nejspíš vůbec nevadilo, že sedím přímo před nima.

Přesně to mě u Tristana Hayese nesmírně štve. Sedím metr od něj a on mě rozebírá s Jasonem Goldmanem, který se mě na začátku pátého ročníku snažil pozvat na rande, ale já ho dost trapně odmítla. Od té doby si všichni myslí, že jsem hrozně nedostupná, což samozřejmě není pravda. Vážně ne! Jenom jsem až moc introvertní.

„Oh, vážně?" ozval se o několik míst dál povědomý dívčí hlas. „Mně docela neviditelná připadáš," Monique se falešně zaculila a probodla mě vražedným pohledem. Nic jsem na to neodpověděla a pohled sklopila zpátky na Tristana a Jasona.

Únavně jsem si zívla.

„Kašli na ní," prohodil podpůrně Fred a poplácal mě po zádech. Jakoby Monique byla můj největší problém.

Sbor konečně dozpíval a jeho účastnící rychle seběhli z pódia na svá místa. Někdo z profesorů nejspíš hlásal další program na večer, ale já si jen unaveně opřela hlavu o stůl. Je teprve šest hodin, což znamená, že tyhle radovánky budou trvat ještě hodinu. Z nudy jsem si vytáhla hůlku a několikrát jí mávla nad zmuchlaným kapesníkem, který se přede mnou válel. Tiše jsem zašeptala obyčejné Wingardium Leviosa. Ale nic se nestalo. Zopakovala jsem to znovu a znovu, ale pořád nic. U Merlinových vousů, to nedokážu ani tohle kouzlo? Možná mám rozbitou hůlku.

Pohledem jsem přejela sál, kde se všichni vesele bavili.

„Frede?" špitla jsem na svého blonďatého kamaráda, který byl zrovna zapojený do konverzace s Tristanem a Jasonem. S úsměvem na tváři se otočil a já se co nejpoctivěji snažila skrýt své zklamání.

„Je to vážně nuda, asi už půjdu."

„Dee!" rozhodil rukama, „Seš tady teprve hodinu, vždyť je to sranda!"

Nad slovem ‚sranda' jsem se patřičně ušklíbla. I když ono zabavit mě je celkem dřina.

„Možná pro tebe. Já jdu," zvedla jsem se ze židle a krátce mávla. Ladným krokem jsem si to mířila ven z hlavního sálu a nemohla přehlédnout Renfredovo nenápadné protočení očí.

Na chodbě nikdo kromě mě nebyl, z čehož jsem měla radost. Všichni se bavili v hlavním sále u dalšího představení Wenberových a já jsem místo toho špacírovala po chodbách zámku. Z kapsy jsem znovu vytáhla svou hůlku a v prstech jí několikrát pootočila. Očima jsem bloudila po každém milimetru, ale na jejím hladkém povrchu nebyla jediná prasklina.

Povzdechla jsem si a zadívala do proskleného okna. Venku nepřetržitě pršelo a zvuk kapek bubnujících o okenní tabulky se rozléhal prázdnou chodbou. Na zamlžené okno jsem položila dlaň a několikrát ho přetřela. Studilo a mně začalo docházet, že z vyprahlého léta se celý Messechusetts připravuje na tuhou zimu.

Najednou mnou zavanul ledový vítr a já vylekaně nadskočila. Ohlédla jsem se kolem sebe, ale žádné z oken pootevřené nebylo a já na chodbě byla pořád sama. Studený vánek mi znovu ofoukl tvář a mně po zadní straně krku začala naskakovat husí kůže.

Zděšeně jsem vypískla, dopadla na zadek a dlaní si přikryla pusu. Zděšeně jsem pozorovala průhlednou osobu vnášející se nade mnou.

„Co jsi sakra zač?" zeptala jsem se s vykulenýma očima a pomalu se zvedla ze studené země. Kdyby to šlo říct, stál přede mnou průhledný člověk. Možná i podle toho vypadal můj výraz.

Vypadal jako chlapec, kterému mohlo být kolem devatenácti let. Byl průhledný tak, že jsem přes něj viděla na druhý konec chodby. A ta zima, která z něj vyzařovala, rozhodně nesnižovala moje smíšené pocity z něj.

„To jsi nikdy neviděla ducha?" zasmál se posměšně a přelétl blíž ke mně.

„Ne?" zakoktala jsem a nadzvedla jedno obočí. V Ilvermorny žádní duchové nikdy nesídlili a tak jsem ani neměla šanci se s nějakým z nich setkat. A teď najednou na chodbě jednoho potkám. Zajímavé.

„To je divný. Ty budeš asi mudlorozená, co?"

„No, jo," přikývla jsem, ale hned mi došlo, že to ve skutečnosti není pravda, „vlastně ne, ale no, je to takový komplikovaný," naklonila jsem hlavu. Upravila jsem si lem školní sukně a pochybovačně se usmála.

„Čí jsi vlastně duch? Nikdy jsem tady na žádnýho nenarazila a mám pocit, že o žádným ani nebyla řeč," nechápavě jsem se zamračila.

„Jsem Chadwick. Duch Ilvermorny. Nerad se lidem ukazuju, ale bylo i pár šťastlivců, se kterýma jsem si povídal."

Přikývla jsem a udělala několik kroků dál chodbou. Nevěděla jsem, jestli se chci úplně bavit s nějakým pochybným školním duchem. Chadwick mě následoval. Zahnula jsem do prvních dveří po straně úzké chodby a usedla na první židli, která mi přišla pod ruku. Únavně jsem vydechla, ignorujíc průhledného Chadwicka, který mě s úšklebkem na tváři pozoroval.

„Budeš mě všude pronásledovat?" rozlepila jsem víčka, když jsem si všimla jeho pohledu. Nadzvedla jsem jedno obočí.

„No tak, třeba ti pomůžu s tvými problémy."

„Jasně," odfrkla jsem si ironicky, „to říkáš teď. Mám takovej pocit, že mi moc rad nikdo dát nemůže."

Chadwick se pobaveně zasmál, pravděpodobně čekal problémy typu drastický rozchod nebo úmrtí milované ještěrky. Všimla jsem si, že je oblečený do Ilvermornské uniformy, ale zrovna ta jeho působila hodně zastaralým dojmem. Zamyslela jsem se.

„Chadwick, Chadwick," zamumlala jsem si pro sebe a vysloužila si tak od školního ducha podezřívavý pohled, „to jsem někde slyšela. Nejsi náhodou ten Chadwick?" zamračila jsem se.

„Podle toho, kdo je ten Chadwick."

„Jakej asi?" převrátila jsem ironicky oči, „Syn Isolt a Jamese, samozřejmě."

„Oh, to jsem já," prohlásil hrdě a zářivě se zazubil.

Jistěže bych to nebyla já, kdybych si nenastudovala všechno o zakladatelích školy. Isolt a James, kteří založili Ilvermorny, se ujali dvou sirotků, Chadwicka a Webstera. Mám pocit, že měli ještě nějaké děti, ale každopádně byl jejich život jedna velká zkomolenina, až jsem uvažovala nad tím, že si to nějaký stařík prostě vymyslel. Ale to by teď někdo mohl říct i o mém životě.

„Vlastně vím, proč vypadáš tak sklesle," přiznal Chadwick a já se smíchem zavrtěla hlavou.

„Myslím, že nevíš."

„Nemohl jsem si odpustit odposlouchávat tvůj rozhovor s Albusem Brumbálem," pronesl opatrně a já zděšeně vytřeštila oči.

„To se nesmí!" rozhodila jsem rozčíleně rukama a probodla Chadwicka zlým pohledem. „Merline, že jsi to nikomu neřekl?"

„Jasně že ne. Musel jsem se Rockwoodovi zavázat, že si cokoliv v téhle škole uslyším, nechám pro sebe. Mám pocit, že by mě potom klidně vyhostil," protočil svýma skleněnýma očima a já si úlevně vydechla. Poslední co potřebuju je, aby nějaký zakladatelský duch vyžvanil moje tajemství.

„No, to je bezva," vydechla jsem s dávkou ironie a zapřela se o dřevěné opěradlo židle. Byli jsme v nějaké staré místnosti pohřbené prachem. Stálo tu jen několik židlí a pár kartonových krabic. Ale vypadalo to, jakože to tu Chadwick dobře zná a ta špína mu nedělá nejmenší problém.

„Hele, asi tě to nepotěší, ale musím ti něco říct," vypadlo z Chadwicka po chvíli klidného ticha a já na něj znovu přemístila pohled. Chadwick na mě celkově působil sebevědomě a hrdě. Navíc byl nejspíš rád, že může po večeru řešit problémy jedné šesťačky z Wampusu.

Zasmála jsem se. Opravdu by mě nepřekvapilo, kdyby mi teď řekl, že za týden musím vrátit do třetihor a proměnit se v dinosaura. Vážně.

„Rockwood mi řekl, že mám na tebe dávat pozor. V podstatě jsem teď něco jako tvůj osobní strážce, Orchideo," zakýval s úsměvem hlavou a usadil se na židli naproti mně. Vykulila jsem oči.

„Rockwood?" sykla jsem nechápavě a naštvaně odfoukla pramen blonďatých vlasů, který mi spadl do obličeje. „Nepotřebuju chůvu!" vyprskla jsem dotčeně. Úžasný, Rockwood je evidentně obeznámený s mojí situací. To jsem vážně potřebovala.

„Uklidni se, prosím tě," přetočil oči Chadwick, „jsem tady jenom, abych dohlížel, aby se ti nic nestalo. Měla bys být ráda."

„Šílím radostí, že budu mít za zadkem dvacet čtyři hodin otravnýho ducha," založila jsem si ruce na prsou.

„Rockwood říkal, že nejspíš nebudeš nadšená."

„No, tak to se poprvý pan Rockwood nespletl."

----------------

sídlo Septem Rectores, USA

(pohled 3. osoby)

Celým sídlem vládl temný chlad. Na tmavých stěnách se odrážely záblesky bouřky, která panovala venku, a po velkých mozaikových oknech sklouzávaly husté kapky deště. Každou chvíli se domem rozburácel zvuk hromu, který donutil všechny krysy zalézt zpátky do svých děr.

V hlavní místnosti sídla bylo neobvykle živo. Několik tlumených svícnů osvětlovalo večerní šero a odhalovalo tváře čarodějů sedících u masivního dubového stolu. Všem z nich hrál na obličeji úsměv, kvůli zrovna ukončené schůzi. Teď jich tam zbylo jen sedm. Osmé místo bylo už několik měsíců prázdné.

Všichni zvedli pohled od stolu, když se ozvalo zaskřípání těžkých dveří. Dovnitř vešla temná osoba zahalená do pláště, ze kterého ještě teď spadaly kapky venkovního deště a na dlážděné podlaze se tak tvořila malá loužička. Osoba shodila kápi a poklonila se všem sedmi černokněžníkům.

„Pane Morteme," pronesl pevně tajemný návštěvník a vyhledal pohled vysokého upraveného mladíka. Ten jen prostě kývl hlavou.

„Vše je zařízené, kdykoliv budete chtít, můžeme ji dostat," pronesla neznámá osoba s hrdostí, ve snaze vysloužit si Mortemův obdiv.

Caedes Mortem se hrdě ušklíbl a pohledem přejel své společníky po obou stranách. I ostatním se po tvářích rozlil nedočkavý úsměv, všichni věděli, o jaký plán se jedná. Plán, který jim zajistí všechno, po čem kdy toužili.

„Caedesi," ozval se malý zakrslý mužík po jeho pravici, „co když to nevyjde? Je to velký risk," strachoval se, ale snažil se nedávat to najevo. Z té sedmi byl vždy ten nejzbabělejší a všechny plány co nejdéle rozmýšlel, aby se vyhnul jakémukoliv neúspěchu. Možná to ale bylo to, co ho dostalo na tak vysoké postavení.

„Timide, Timide," zasmál se pobaveně Caedes a pečlivě si uhladil tmavé vlasy, „co by se mohlo pokazit? Nikdo o tom netuší, všichni se budou bavit. Nebuď alespoň pro tentokrát tak zbabělý."

„Gellert bude litovat, že se kdy vůbec považoval za silnějšího. Udělal jednu velkou chybu a my ji teď použijeme proti němu," zasmál se Metuam Riff, který byl z plánu více než nadšený. Přímo žadonil po pomstě. Nikdy neměl Grindelwalda rád, vždycky ho nenáviděl.

Halou se rozezněl šílený smích.

Bouře pomalu odplouvala dál, ale nadělala mnohem méně škod než ta, která teprve přijde.

----------

Zdravím u nedělní kapitolyy!

Nejspíš vás tyhle kapitoly nudí, ale v brzké době slibuju nějakou akci! Jsem moc ráda za každý vote a kometář, vždycky mě to hrozně potěší!

Tak co, máte už nějaké shipy? A co si myslíte, že Septem Rectores chystají? (mimochodem ten název jsem vymýšlela půl hodiny:DD)