Z kabinetu jsem se vyřítila jako neřízená střela. Myšlenky se mi pletly dohromady a jediné, co jsem chtěla, bylo, aby to přestalo. To všechno.

Vyběhla jsem chodbou a zahnula za roh. Překazila mi to ale srážka se silným tělem. Dezorientovaně jsem vykulila oči a dopadla přímo na zadek. Přede mnou se ozvalo pobavené uchechtnutí a já rozesmátého Renfreda probodla zlým pohledem. Hned po tom mi ale došlo, co se před několika minutami událo a můj obličej se znovu stáhl do vyděšené grimasy. Zůstala jsem sedět na zadku s pohledem na Fredovi a Tristanovi, kteří se nade mnou tyčili s úsměvy na tvářích.

„Nechceš se třeba zvednout, Orchideo?" nadzvedl obočí se Renfred. Hned jsem vyskočila na nohy a opravila si lem brusinkové sukně. Ani ta mi teď nevadila.

„Co pokec s mým otcem? Co ti u Merlina chtěl?" nechápavě nakrčil čelo a já na něj bez rozmyšlení skočila a přivinula ho do objetí. Přesně to jsem teď potřebovala. Renfred vypadal dost překvapeně, stejně jako Tristan, který s dotčeným výrazem postával vedle nás.

„A mě jako neobejmeš?" zamračil se ublíženě. Na tohle jsem teď neměla ani pomyšlení. Beze slova jsem Freda chytla za předloktí a táhla za sebou. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe, a když jsem zpozorovala dveře od prázdné učebny lektvarů, rychle jsem nás do ní zatáhla. Tristan nás následoval s nechápavým výrazem na tváři.

V učebně to smrdělo po výparech z kolíků a knihách. Rychle jsem za námi zabouchla dveře a s dlouhým výdechem se na ně natiskla. V hlavě se mi pořád přehrávalo všechno, co mi Albus Brumbál- můj kmotr, řekl. Všechno mi připadalo tak zmatené jako v mých dlouhých nesouvislých snech. Renfred a Tristan si vyměnili ustaraný pohled.

„Tak teď vážně," přistoupil ke mně zmatený Fred a položil mi ruku na rameno, „co se stalo?"

Na sucho jsem polkla a kvapným krokem přešla k jedné ze starých dřevěných židlí, na kterou jsem se usadila. Pohledem jsem kmitala z Trise na Freda a snažila se z krku vyloudit ta správná slova.

„Asi jste si všimli, že jsem lehce dezorientovaná, takže mi dejte chvilku," vydechla jsem zmoženě a nadzvedla obočí, když jsem si všimla Tristanova vysmátého výrazu, „ne Tristane, nejsem opilá," zpražila jsem ho pohledem a v duchu pokračovala ve skládání smysluplného vysvětlení.

„Já-" zakoktala jsem se, „Albus Brumbál, kmotr, no a- děsivá konverzace, hruška, mrkev, ne- sakra!," vyklopila jsem několik náhodných slov a pootevřela pusu. Tohle se nepovedlo. Renfred vypadal ještě zmatenější než předtím a nadzvedl jedno obočí.

„Jo, Orchideo, my taky nic nechápeme," šeptnul Renfred a ruce jemně položil na moje ramena, „nadechni se a mluv rozumně."

„Dobře, dobře," snažila jsem sama sebe mentálně uklidnit, „ale cokoliv řeknu, musí zůstat mezi náma třema, rozumíte? Jo a nevyšilujte."

„Mezi náma," utvrdil mě Tristan a sedl si na vedlejší lavici.

„Mluvila jsem s Albusem Brumbálem, který mi řekl, že je můj kmotr," začala jsem zlehka s pohledem zabodnutým do Fredovy tváře. Překvapeně pootevřel pusu, ale nevydal ze sebe jedinou hlásku. Zato jsem nemohla přehlédnout Tristanův nadšený úsměv.

„Ale potom mi řekl, že jsem dcera Gellerta Grindelwalda. A aby toho nebylo málo, váš britskej ředitel mi poklidně sdělil, že po mně jde čarodějnej spolek, kvůli schopnostem, který se vlastně ani ještě neprojevily a je dost možný, že mě chtějí i zabít. Takže jestli je něco, čemu naprosto nerozumím, tak je to to, jak jsem se do týhle absurdní situace vlastně dostala," vydechla jsem a zapřela se o dřevěnou opěrku židle. Zoufalým pohledem jsem kmitala mezi Tristanem a Renfredem. Ani jeden se neměl ke slovní reakci.

„No tak, řekněte něco."

„Kurva," uklouzlo Tristanovi a to jediné mě donutilo k malému uchechtnutí.

-----------

Zbytek dne jsem strávila ve svém pokoji. Snažila jsem se naprosto izolovat, protože jsem doufala, že se vážně probudím a zjistím, že to byl jenom hloupý sen. Ale čím déle jsem se v posteli válela, tím víc začínala být tahle možnost nepřijatelná. A s každou další minutou mi pomalu docházelo, že bych vážně měla začít přemýšlet nad tím, co budu dělat.

Byla jsem ráda, že jsem se mohla svěřit Renfredovi a bohužel i tomu idiotovi, který si aspoň pro dnešek odpustil ty pokusy pozvat mě na rande. To jsem opravdu ocenila.

Ale i přes to se mi myšlenky v hlavě míchaly a já nebyla schopná vymyslet, co udělám dál. Když mě budou hledat, schovám se? Nebo se snad přidám do boje a budu se snažit, aby čarodějnický svět zůstal neohrožený? Copak na to já, Orchidea Thompsonová, která málem propadla z obrany proti černé magii, mám? To vážně ne.

Kdyby tohle byly mé jediné problémy, štítkovala bych to jako to je v prdeli. Ovšem teď, když jsem zjistila, kdo je ve skutečnosti můj otec, se to všechno zkomplikovalo ještě víc. Kdo by chtěl bojovat proti svému vlastnímu otci? Nikdy jsem ho nepoznala a najednou se ho budu snažit zničit? To zní děsivě, i přes to že nejspíš zabil desítky lidí. Och sakra, proč si dál nemůžu žít svůj nudný život? Tohle je vážná situace a já jí mám řešit? Vždyť doteď bylo mým největším problémem, jestli dám ke snídani čokoládový nebo jahodový muffin. Když už, tak kam se schovám, abych se vyhnula Tristanovi.

Zvedla jsem se z vyhřáté postele a popošla k oknu, kde stála moje viola. Dlouho jsem na ní nehrála, protože mi to upřímně moc nejde. Ale když tu nebyla ani Georgina ani Angela, rozhodla jsem se, že něco zkomolím a možná tím trochu vyventiluju všechno, co se dneska stalo.

Jemně jsem smyčcem přejížděla po strunách a loudila ze staré violy nějaké pěkné tóny. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale kdykoliv jsem docílila stavu prázdné mysli, do hlavy se mi vrátil Gellert Grindelwald- můj otec.

Naštvaně jsem odložila violu a hodila sebou zpátky na postel. Zavřela jsem oči a ponořila se do svých vzpomínek. Nedopatřením jsem narazila na Monique Rodriguézovou a den na konci prvního ročníku, kdy jsme přestaly být nejlepší kamarádky.

„Bavíš se pořád jenom s tím Rockwoodem!" zařvala na mě rozzuřeně Monique na chodbě. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy.

„To není pravda! Většinu času jsme spolu, Mon. Renfred je můj kamarád stejně jako ty," rozhodila jsem rukama a popošla k ní blíž. Monique si odfrkla.

„Jasně," uchechtla se ironicky, „stejně se s ním bavíš jenom, protože je to syn ředitele. A na svojí nejlepší kamarádku kašleš."

„Jak to můžeš říct?" bylo mi do breku.

„Jednoduše. Víš co? Buď si s tím Rockwoodem, možná budeš mít konečně lepší známky. Já jdu za Samanthou, která je tisíckrát lepší než ty," nakrčila obočí a s otočkou na podpatku se odebrala pryč ke svému kolejnímu štábu.

Zůstala jsem stát se svěšenýma rukama sledujíc svou kamarádku odcházet.

------------

Cestou z večeře jsem byla opět zabořená ve svých myšlenkách. Georgina a Angela byly pořád na večeři a tak jsem se těšila, že v pokoji bude trochu klid a já si budu moct napustit vanu.

Než jsem se nadála, byla jsem v našem kolejním štábu. Teď po večeři tu bylo nejvíc lidí, většina tu seděla se svými přáteli nad šachy nebo kartami a ta zbylá část vypracovávala domácí úkoly. Ty bych si taky mohla udělat. Opravdu ráda bych se dostala i do posledního ročníku.

U stolu v zapadlém rohu jsem uviděla Renfreda a Tristana. Oba byli oblečení v domácím, školní uniformy jako každý večer nechali ležet na podlaze v pokoji. Renfred zvedl hlavu od sešitu a krátce na mě mávl. Unaveně jsem spadla na dřevěnou židli.

„Tak jak žiješ?" prohodil Renfred ustaraně a sešit odložil stranou. Povzdechla jsem si a pokusila se o malý úsměv.

„Překvapivě celkem dobře. Ovšem pořád mi to připadá až moc divný."

„Na to, že jsi dneska zjistila, že je Grindelwald tvůj otec vypadáš dobře," připojil se do konverzace Tristan s flirtovním mrknutím. Vysrašeně jsem se rozhlédla kolem, jestli nás někdo neslyšel.

„Nechceš to říct ještě víc nahlas? Nemyslím si, že tě Ježíš slyšel," sykla jsem po něm naštvaně.

Fred nad námi zakroutil hlavou a naklonil se blíž, aby naší konverzaci nikdo neslyšel.

„Už víš, co budeš dělat, až nastane ta situace?" zeptal se vážně.

„Celej den jsem o tom přemýšlela," vydechla jsem a ruce spustila na desku stolu, „a myslím, že až to nastane, budu s tím chtít něco dělat. Přece, chápejte mě, jak bych mohla žít s tím, že jsem nic neudělala a nejspíš se tím všechno podělalo? Možná, že budu stát proti svému vlastnímu otci, ale aspoň budu mít příležitost ho vidět a nebudu jen polemizovat nad tím, jaký by to bylo, kdybych bojovala. Půjdu do toho."

Renfred i Tristan na mě zůstali zírat s otevřenou pusou, ale po chvíli se jim na tváři oběma rozlil úsměv.

„Tak přece jenom patříš do Wampusu," poplácal mě po zádech Fred a krátce mě objal. Vydrala jsem ze sebe uchechtnutí, ale přesto jsem pořád přemýšlela nad tím, jestli je tohle to nejlepší řešení.

„Odvážná Orchidea je ještě lepší," mrknul na mě Tristan a já se tentokrát neubránila malému smíchu.

Radši jsem se zvedla ze židle a na oba kluky, dokonce i na Tristana, se usmála.

„Jestli mě omluvíte, mám ještě fůru učení a ráda bych jí dodělala, než budu zachraňovat svět," zavtipkovala jsem. Tristan protočil oči.

„Pamatuj, že jsme v tom s tebou, Dee," pronesl ke mně s vážnou tváří Renfred a já se nad jeho dojemným výrokem uculila. S krátkým mávnutím jsem se otočila ke schodům a zamířila do ložnice.

Hned co jsem vešla dovnitř, mě do nosu uhodila vůně čerstvého dřeva. Vždycky jsem za tu vůni byla vděčná, protože bych opravdu nerada, aby náš pokoj smrděl jako žumpa. Vládlo tu šero a tak jsem hůlkou rychle rozsvítila dva svícny na stěnách. Hrozně se bojím tmy.

Postele mých spolubydlících byly prázdné, což znamenalo několik dalších minut poklidného ticha. Ze svého stolu u okna jsem vyndala učebnici obrany proti černé magii a zasmála se vlastní naivitě, že se něco naučím. Naklonila jsem hlavu a mojí pozornost upoutal malý lísteček ležící na posteli. Nechápavě jsem nakrčila obočí a rozložila ho. Ta jediná věta zapříčinila, že mé srdce vynechalo úder.

Nasucho jsem polkla.

Vím, co jsi zač a ani zdi Ilvermorny tě neochrání od toho, co tě čeká.

----------

Ajjjjj, celkem to rozjíždím!

Takže, kdo si myslíte, že stojí za tím tajemným lístečkem?

Mimochodem, jak se vám líbí nový cover?

tara