září 1944, USA

Já a moje spolubydlící jsme spolu nikdy nevycházely. Pravděpodobně to zapříčinil jejich pokus o vraždu mého domácího mazlíčka, dinosauří ještěrky Dolora, a já jim za těch pět let v žádném případě neodpustila. Mé přátelství s nimi bylo asi jako s ostatními na škole. Vlastně vůbec nebylo.

Angela Zaveri, vysoká černoška s hustými černými vlasy, nesnášející všechna zvířata a Georgina Moorová, populární černovláska s ofinou, byly už od prvního dne nejlepší kamarádky. Já jsem s nimi musela sdílet malinký pokoj v nejvyšší části zámku a upřímně se mi to vůbec nelíbilo. Po tom pokusu o vraždu, mě každý den ignorovaly, ale já mám pocit, že si o mně neustále tajně špitají, jak jsem divná. To je vážně překvapení.

Po nevydatné snídani a přečtení čerstvého Amerického Čarodenníku, ve kterých se psalo jenom o dalším pokusu o odhalení kouzelnického světa a druhé světové nečarské válce, jsem se znuděně vydala na ranní vyučování. Na Ilvermornské škole kouzel se rozhodně nedaly čekat milé uvítací hodiny, první den nám v tom lepším případě naložili hromadu úkolů a esejí. V tom horším jsme si rovnou napsali test.

„Z tebe přímo překypuje optimismus, Dee," zjevil se po mém boku Renfred s ranním rozcuchem, který se zrovna vracel ze snídaně. Tázavě jsem nadzvedla obočí.

„Jestli se těšíš na nudný Formule, tak si už opravdu nemáme co říct," ospale jsem zívla a vešla do učebny, která se nacházela ve druhém patře. Fred mě následoval. Tahle učebna byla ze všech nejstarší a vždycky to tu ošklivě páchlo po česneku a shnilých mrkvích. Nemluvě o tom, jak moc tu podlaha klouzala.

„Neboj, zas tak osvobozující pro tebe dnešek nebude. Po škole jdeme já, ty a Tristan k rybníku," řekl rozhodně a já zděšením zakopla o židli, která byla neomaleně umístěná doprostřed cesty. Rozplácla jsem se na zemi s bolestným vyjeknutím, což Freda donutilo k hlasitému smíchu. Naštvaně jsem zavrčela a vyskočila na nohy.

„S tím otravou nikam nejdu!" zaprotestovala jsem a hodila si školní brašnu na lavici vedle usměvavé Anny, která se zájmem poslouchala náš rozhovor. Renfred se jí už přes rok líbí, ale každým měsícem mi dochází, že její tajemství střežím jen já. „Včera po tom co jsi mě tam bezcitně nechal, mě veřejně ztrapňoval. Drž ho ode mě dál."

„Nemohl tě veřejně ztrapňovat," zakroutil očima Renfred a nahlas se rozesmál, „s nikým se totiž nebavíš. Takže to není možný. A dneska s náma jdeš, ať se ti to líbí nebo ne," vítězně se ušklíbl a poplácal mě po zádech. Věci si hodil do lavice za mnou, kam po chvíli přispěchal i Tristan.

„Ty jeden-" vztyčila jsem naštvaně prst před jeho populárním obličejíčkem, ale přerušil mě Tristan se svým otravným hlasem a povýšeným úšklebkem.

„Už si jí to řekl?" pronesl směrem k Fredovi a mrknul na mě, načež si prohrábl svoje rozčepýřené háro.

„Jo. Sálá z ní nadšení, jak můžeš vidět," pokývl dlouze hlavou se zadržovaným smíchem.

„Jako vždycky," mrknul na mě Tristan a sedl si do vedlejší lavice k Renfredovi. Pobouřeně jsem si odfrkla a pro svou vlastní úlevu protočila oči.

Anna vedle mě se s pozdravem uchechtla. Povahově mi byla už od prvního ročníku podobná, ale to, že vedle sebe sedíme na všech hodinách, je z naší komunikace všechno a já jsem s tím nikdy neměla problém. Jako vždy měla vlasy spletené do dvou copů a v koncích měla červené mašle.

Do třídy vešel postarší černoch v krátkém hábitu a hustými vousy. Profesor Dokins, ten nejnudnější profesor na škole. Jeho hodiny se skládají vlastně jenom z nesrozumitelného mumlání a zvláštních pohybů hůlkou. Proto jsem si ležérně podepřela hlavu a dál nepřítomně zírala ze špinavého okna.

„Slečno Thompsonová," vyrušil mě hluboký hlas a já leknutím nadskočila, „zajisté jste teď bedlivě poslouchala, takže byste mi měla bez problému předvést mizící kouzlo, o kterém jsme si celou hodinu před prázdninami povídali," zpražil mě výchovným pohledem a kdybych nebyla v průšvihu, možná bych se i zasmála jeho ironii. Rázem jsem zrudla a jemně zavrtěla hlavou.

„Ne?" ujistil se se svraštěným obočím, „Ještě jednou, slečno Thompsonová, a udělím vám školní trest. Někdo jiný, kdo mi formuli předvede?" otočil se na ostatní studenty a jako obvykle ruku do vzduchu vyšvihla Monique. Dneska měla v tmavých vlasech modrou čelenku a jako vždycky perfektně upravenou uniformu. Profesor ji vyvolal a ona se mým směrem povýšeně ušklíbla.

„Na rozdíl od slečny Thompsonové," na mé jméno dala přílišný důraz, čímž mě donutila zatnout pěsti, „jsem dávala pozor. Stačí švihnout hůlkou a vyslovit Evanesco," falešně se na mě usmála a hůlkou zamířila na několik šnečích ulit, které jí ležely na lavici. Zamumlala kouzlo a najednou po nich nebylo ani památky. Profesor nadšeně zatleskal.

„Zapíši si váš úspěch, slečno Rodriguézová. Skvělá práce," pochválil ji nadšeně, přičemž úsměvem odhalil svůj zářivý chrup. Následně se vrátil k vysvětlování rozsahu mizícího kouzla a na tabuli se rázem objevil text, který jsme dostali za úkol opsat.

Monique se ke mně přes lavici naklonila.

„Vidíš, kytko? I v tomhle jsem lepší než ty," zlomyslně se ušklíbla, čímž donutila svou kamarádku Samanthu ke smíchu. Nic jsem neodpověděla a se svraštěným obočí se vrátila k zapisování poznámek.

__________________

U rybníka, který se nacházel jen několik metrů od bran školy, jsem už mnohokrát trávila čas. Je odtud úžasný výhled na celý hrad. Blízko vyčnívá honosná vstupní brána s masivními sochami zakladatelů Isolt a Jamese, které pečlivě opečovává pukwudgie William, a perfektně jde vidět na věž, ve které se nachází náš kolejní štáb, kde všichni tráví většinu volného času.

Rybník není úplně špatné místo na zkouškové studování ani pro letní koupání. Ale rozhodně to je špatné místo pro odpoledne s Tristanem Hayesem. Kvůli mému milovanému Renfredovi jsem se musela vzdát představy odpoledne v chládku kolejního štábu s knížkou v ruce a byla odhodlaná přežít odpoledne s otravným Tristanem.

Hodila jsem sebou do měkké trávy pod vysokou břízou, načež mě Tristan a Renfred obklopili z obou stran.

Do Ilvermornské školy čar a kouzel jsem byla bezhlavě zamilovaná. Přestože jsem brusinkovou barvu vždycky nenáviděla, pravděpodobně mě zařadili do špatné koleje a má popularita je v bodě mrazu, je to stále mé nejoblíbenější místo. Zajímalo by mě, jaké by to bylo, kdybych se dostala do Horned Serpent, koleje, kam bych přesně zapadala. Bohužel má cesta wampusskou kolejí je dost nevyzpytatelná a já mám teď na krku Tristana Hayese z Bradavic.

„A je zase ve svým světě. Dee!" mával mi před obličejem Fred a posměšně se šklebil na Trise. Protočila jsem oči. Většina lidí z Wampusu patří mezi ty oblíbené na škole. Třeba Renfred. Je to vysoký blonďák s modrýma očima a nadáním pro famfrpál. Očividně se to rozhodl využít na Ilvermornské studentky a minulý rok mi asi desetkrát oznámit, že má novou přítelkyni. Ani si nepamatuje jejich jména.

„Řekni mi o tvých prázdninách. Zajímaj mě ty nečarský vynálezy a tak," zasmál se Fred a do pusy si strčil stéblo trávy, které začal divně ožužlávat. Pousmála jsem se. Fred miluje moje vyprávění o nečarském světě a rozhodně mu nevadilo, že to stéblo mohl počůrat nějaký milý tvor.

„Jasně, Orchideo, já umírám touhou vědět, co jsi o prázdninách dělala," přitakal posměšně Tristan a já ho zpražila otráveným pohledem, který ho donutil k smíchu.

„Vždyť už jste to slyšeli. Celý ty dva měsíce jsem kydala hnůj na rodinný farmě v Kolorádu. Byla to náramná zábava. Chcete slyšet detaily?" ušklíbla jsem se ironicky a pohled přesměrovala na Tristana, který se zasmál a prohrábl si své hnědé kudrliny.

„Mě," začal a zabodl do mě svůj pohled. Úplně jsem v těch jeho hnědých očích viděla nadcházející katastrofu, „by spíš zajímalo, kdy dáme to rande? Jednej rychle, zrovna teď jsem volnej a nerad bych, abys to prošvihla," zapískal nadšeně s haldou sebevědomí a flirtovním mrknutím. Jestli tenhle kluk netrpí narcistickou poruchou osobnosti, tak opravdu nikdo. Renfred si všiml mého znechuceného výrazu a vybuchl smíchy.

„Renfrede!" okřikla jsem ho, ale i mně trochu zacukaly koutky. „Jsem tvoje nejlepší kamarádka! Měl bys mě ochraňovat před britskejma úchylama a ne mě jim předhazovat," zabručela jsem ublíženě a blonďatý pramen vlasů si zastrčila za ucho.

„Nejsem britskej úchyl!" vykřikl zasaženě Tristan a ruce si založil na hrudníku. Přes husté obočí na mě ublíženě mžoural.

„Vážně? Protože já bych tě tak popsala," odsekla jsem. Už jenom pohled na něj mě vytáčel. Naši hádku doprovázelo harmonické šumění stromů a zpívání ptáčků neboli symfonická krása.

„Proč ti vadí, že jsem z Británie?" zeptal se pobaveně, ale Renfred, kterého už mé chytré poznatky přestaly udivovat, si pro sebe jednoduše zakroutil hlavou.

„Ten přízvuk je otřesnej."

„Ostatní holky říkaj, že je to roztomilý."

„Tak to jsou buď hluchý nebo blbý," usoudila jsem znalecky a jemně mykla rameny. K mým dívčím spolužačkám nebyla úplná potřeba se vyjadřovat. Na škole se nacházely dost zvláštní typy od Monique Rodriguézové přes Tristanův fanklub až po upištěné prvačky a profesorku Stormovou.

„Nevím, kdo si psal do deníčku zamilovaný básničky o Alfiem Jacksonovi," utrousil posměšně a zvedl obě ruce nad hlavu, přičemž byl jeho obličej zahalen do toho nejzlomyslnějšího úšklebu. Zrudla jsem jako rajče a s hlubokým nádechem se otočila na Renfreda s nevinným úsměvem na tváři. Zatnula jsem obě pěsti.

„Renfrede Sandersi- Rockwoode! To jsi mu neřekl!" zavrčela jsem naštvaněs pomyšlením na to, jak můj červený obličej přílišně kontrastoval s blonďatými vlasy. Renfred se pobaveně zahihňal a se smíchem sklopil hlavu. Než jsem si stačila představit jejich dvojnásobnou vraždu, vymrštila jsem se do stoje s plánem na rychlý únik.

„Mám pocit, že jsem vyhrál."

„Ani kdyby mi samotnej Albus Brumbál zazpíval serenádu. Bylo to v prvním ročníku a navíc mě zradil Renfred," prohlásila jsem dotčeně a teď už i Renfred vyprskl smíchy.

„Ty idiote, já tě vykuchám," šeptla jsem k němu za zády.

„Tak přece jenom máš ráda Brity!" zašklebil se Tristan nad mou metaforickou poznámkou.

„Já tě upálím-"

„Ach Alfie, miluju tě. Tvoje-"

„Tristane Debilní Hayesi! Já tě varu-" vztyčila jsem výhružně prst, ale než jsem stačila dokončit větu, neznámá síla mě přerušila.

Tristan se najednou vymrštil ze sedu. Než jsem vůbec stačila pořádně zařvat nebo jakkoliv zareagovat, obrovskou rychlostí jsem se s Tristanem Hayesem na sobě, řítila do rybníka. Mohla jsem si jenom domyslet můj naprosto zoufalý výraz, když jsem se dotkla vodní hladiny. Kolem nás to hlasitě šplouchlo a já hned ucítila, jak mi voda máčí oblečení. Začala jsem kolem sebe máchat rukama, v naději, že udeřím Tristana a on už z rybníka nikdy nevyplave.

„Já tě zmrzačím, ty jeden šílenej egoisto! Useknuti ti ty tvoje úchylný ruce-!" nadávala jsem a bylo mi jedno, že jsem při tom lokala zkalenou vodu. Renfreda chytnul záchvat smíchu, ze břehu se mi nadšeně smál a Tristan, který se z pádu okamžitě vzpamatoval, plaval se smíchem k pevnině. Smočená jsem vyskočila na pevnou zem, ve vlasech jsem pořád měla kus vodní rostliny. Z mé uniformy cákala voda a můj výraz musel být opravdu k nezaplacení.

„Měl jsem pocit, že potřebuješ trochu zchladit. Není zač," mrknul na mě Tristan, který byl mokrý úplně stejně jako já, ale s tím rozdílem, že si to ve srovnání se mnou náramně užíval. Renfred umíral smíchy.

„Zchladit? Zchladit? Tristane, je tolik věcí, který bych ti teď nejradši udělala!" vykřikla jsem rozzuřeně a dál ždímala si lem brusinkové sukně. Tristanovi se přes obličej přehnal jeho typický úchylný úšklebek.

„Věř mi. Já tobě taky."

„Merline, zabij ho!" vzdychla jsem nešťastně.

„Já teď půjdu na kolej," rozhodila jsem rukama, ale na tváři si snažila udržet klidný výraz, „jestli mě jeden z vás dneska ještě jednou vytočí, přísahám na Merlinovu čest, že z Dolora udělám lidožravýho dinosaura," pozvedla jsem obočí a okamžitě vysprintovala do bezpečí hradu.

_____________

Jsem tu s další kapitolou! Další bude asi až o víkendu, ale kdoví, třeba mě něco osvítí a já vydám v průběhu týdne.

Co si myslíte o Renfredovi a Tristanovi? Jsou pěkně pošahaný:DDD

Tara