Hrozně moc bych chtěla tuhle kapitolu věnovat AllieSubrae, protože je to strašně milá šermířka, která ráda čte tenhle příběh a poctívá mě svými komentáři.

prosinec 1944, USA

„Jdeš trochu pozdě," zasmála se Agnessa mému uchvátanému výrazu, když jsem přes několik dlouhých chodeb konečně doběhla do jižní věže. Tváře mi hořely mým běžeckým výkonem a vlasy jsem měla rozházené do všech stran podobně jako Tristan nebo Renfred každý den.

„Já vím, promiň," omluvila jsem se, když jsem konečně popadla dech. „Poslední dny vůbec nic nestíhám, asi to budou ty Vánoce."

Když jsem vešla dovnitř, málem mi poklesla brada nad nepořádkem po celé místnosti. Na podlaze byly rozloženy dva velké inkoustové náčrty mně neznámých rostlin a kolem nich rozházených několik zmuchlaných papírků a odpadků. Agnessina hůlka ležela kousek opodál a já tak odvodila, že si jako svou pracovní zónu na cokoliv už to bylo zvolila podlahu a nezáleželo jí na tom, jestli má v rohu místnosti dlouhý dřevěný stůl nebo ne.

„Tyjo," ohnula jsem koutek, „co se tady dělo?"

Agnessa mávla pošetile rukou a velké náčrty na zemi začala rolovat. Až teď jsem si všimla několika podivných naoranžovělých rostlin, které se těšily ze slabých slunečních paprsků u parapetu okna.

„Promiň," odhrnula několik ruliček papírů stranou, „pracuju na výzkumu oranžovělek lékařských a pořád nemůžu přijít na to, jaký podmínky jsou pro ně nejlepší. Ústav kouzelnického výzkumu mě o to uhání už nějakej ten pátek, ale když jim řeknu, že potřebuju čas na přemýšlení, začnou mít řeči. Taky by ty potvory mohli zkoumat sami," rozhodila rozhořčeně ruce, ale téměř hned si uvědomila, že se nechala trochu unést. S omluvou přinesla dvě dřevěné židle a umístila je doprostřed místnosti jako každou naší hodinu ve středu.

Udělala jsem několik kroků ke dvěma metrovým rostlinám, na jejichž obřích listech se blyštily malé oranžové kapičky. Chtěla jsem k nim vztáhnout ruku, ale zastavil mě Agnessin pohotový hlas.

„Být tebou bych to nedělala," zastavila můj prst v pohybu, „jsou neuvěřitelně citlivé na pohyb a evidentně nemají rády kouzelníky," dořekla ne příliš veselým tónem a pozvedla svou pravou dlaň, která byla až po zápěstí obmotaná obvazem. Trochu vyděšeně jsem přikývla a raději se vrátila zpátky doprostřed věže.

„Ty pracuješ pro kouzelnický výzkum? Odkdy?" zeptala jsem se překvapeně s neskrývaným uznáním.

„Od tý doby, co si neumějí poradit ani s těmi nejzřetelnějšími případy. Toho Šelmoslizce sotva dokázali udržet a teď mi do rukou dali tyhle dvě bestie, který se rozrostly v Nebrasce. No promiň, to je na delší povídání," povzdechla si a další stoh papírů posunula stranou. Nad zmínkou Šelmoslizce jsem nakrčila obočí.

„To oni odsud odváželi to krvelačný zvíře?"

„Jo," přikývla náležitě a nakrčila nos nad tou vzpomínkou, „musí se teď vyšetřit, co přesně tu dělal a kde se pohyboval, ale myslím, že tak za dva týdny přijdou do Ilvermorny a budou mě prosit, ať se na to kouknu," protočila oči.

„A ví už něco?"

„Moc ne. Jenom, že musel být vypuštěný záměrně, ale tak to bylo očividné už od začátku. Teď hledají toho, komu patří a jestli má k němu vůbec povolení. No, pochybuju, že ho najdou."

Nad vzpomínkou oné nestvůry jsem se otřásla. Ale ještě víc mě znepokojoval fakt, že ji někdo v Ilvermornském lese vypustil naschvál.

Agnessa pohledem střelila po hodinkách nad svém zápěstí a zaklela.

„Promiň, zase mluvím," plácla se do čela. „No, vyndej si hůlku a pustíme se do trénování patrona!" pobídla mě úsměvně a zvedla se na nohy. Natáhla jsem se pro svou koženou brašnu, ze které jsem vylovila bukovou hůlku a opečovávanou učebnici, kterou mi před pár týdny Agnessa vypůjčila.

„Zapomněla jsem ti ji vrátit," přejela jsem po knize dlaní, „už ji mám přečtenou."

Agnessa s úsměvem zakroutila hlavou a odtáhla ruce. „Ještě si jí nech, jednou se ti bude hodit."

Trochu zmateně jsem přikývla a onu starodávnou učebnici opatrně uložila zpět na dno už takto těžké tašky. S hlubokým výdechem jsem uchopila hůlku a postavila se proti Agnesse.

„Takže, zkus se uvolnit," pobídla mě a ladně pokynula rukou, jako by mě to snad mělo uklidnit. „Soustřeď se na to, abys vykouzlila aspoň štít. Uvidíme, co dál."

Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem před sebe namířila hůlku. V mysli jsem si přehrávala vzpomínku na první ročník, kdy se mi poprvé povedlo přeměnit sirku na jehlu a zase zpátky. Před sebou jsem uviděla malou blonďatou Orchideu po boku dlouhovlasého Renfreda a Monique, kterým se toto kouzlo povedlo už několikrát. Byla jsem tu dobu neuvěřitelně nadšená, když v mé hůlce cuklo a přede mnou se zjevila ostrá jehla.

„Expecto patronum!"

Z mého bukového proutku vytryskl sytě modrý zářivý paprsek, o mnoho silnější než minulou hodinu, kdy jsem se o ono pokročilé kouzlo pokoušela. Hůlku jsem svírala tak pevně, až mi bělaly klouby prstů a já se bála, abych ji nerozlomila. Ale ať jsem se snažila jakkoliv, více než silný talířovitý štít jsem nevykouzlila.

Poraženě jsem sklopila hůlku a naštvaně rozhodila ruce do stran.

„Proč mi to u Merlina nejde?"

Agnessu zaskočila má přehnaně agresivní reakce a přeměřila si mě zkoumavým pohledem. Podpůrně se pousmála a zakroutila hlavou.

„Ty si vůbec neuvědomuješ, jak vzácný je, že na přelomu první a druhý fáze kouzlíš takhle dobře!" vyvalila oči, ve kterých se zablesklo nadšení. „Je to jeden z mála případů!"

Překvapeně jsem nakrčila nos a znovu pozvedla hůlku. „Vážně?"

„Vážně," utvrdila mě a tleskla, „zkus to znovu."

Několikrát jsem přešla k židli a zase zpět. S hlubokým nádechem jsem zavřela víčka a opět si snažila vybavit si šťastnou vzpomínku v těch co nejpřesnějších barvách a tvarech. Než jsem to ale stačila udělat, na mysl mi vklouzla úplně jiná vzpomínka. Já, Renfred a Tristan jsme jednoho večera seděli na pohovkách v kolejním štábu, oheň plápolal v cihlovém krbu a za okny se chumelilo, i přes to, že prosinec začal teprve před dvěma týdny. Vlastně se skoro nic nedělo. Jen jsme si povídali a smáli se. Nic víc.

„Expecto patronum!"

Z hůlky vytryskla silná modř, která ozářila skoro celou ponurou místnost. Téměř jsem si neuvědomila, že ze špičky vylétl obrovský pestrý ibis, který nám následně zakroužil nad hlavami. Agnessa nadšeně tleskala, i já jsem překvapeně vykulila oči, ale nedokázala jsem zabránit širokému úsměvu, který se mi usadil na rtech.

Povolila jsem a hůlku překvapeně sklopila, ale i po tom, co ibis z jižní věže úplně zmizel, jsem se nadšeně zubila a v očích se mi odrážely jiskry radosti. Málem jsem začala tancovat vítěznou sestavu.

„Zvládla jsem to!" vykřikla jsem s úsměvem. „Viděla jsi ho? Ibis! Nikdy by mě nenapadlo, že to dokážu!"

Agnessa stále nadšeně tleskala a přikročila ke mně blíž.

„Vidíš? Říkala jsem, že to zvládneš! A to jsi trénovala jenom pět hodin a ještě v takovém stavu!" vyhrkla nadšeně, jakoby si v hlavě rovnala všechny informace, „to znamená, že teď nabýváš na moci a můžeme přejít k dalšímu cíli," radostně luskla, obešla mou maličkost a z nové skřínky u vchodových dveří vyndala svůj poznámkový blok. Znovu jsem se zaculila a se zamyšlenou tváří přejela po dřevu hůlky.

„A co je další cíl?"

Agnessa se zakřenila a za ucho si zastrčila pramen kaštanových vlasů, který jí spadl do tváře.

„Rockwood z toho nebyl úplně nadšený, ale celou věc jsem konzultovala s profesorem Brumbálem, který mi řekl hodně důležitých informací o tvém dědictví. A dalším bodem, na který se zaměříme, je bezhůlková magie."

Vytřeštila jsem oči.

„Cože?"

„Proč si vůbec nevěříš?" zeptala se nechápavě a usedla zpátky do dřevěné židle. „Tvůj otec je neskutečně talentovaný čaroděj, který ovládá právě bezhůlkovou magii i další zvláštnosti a to je neuvěřitelně fantastické, i přes to, že své schopnosti neužívá k dobru. Ale ty máš úplně stejné dispozice, copak jsi neviděla, co se ti právě povedlo?" rozhodila ruce v extázi.

„U Merlinových vousů, jsem si jistá, že bezhůlková magie ti půjde fantasticky!"

Zůstala jsem na ní vyjeveně zírat. I přes to, že se mi povedlo vyčarovat patrona, jsem si nevěřila natolik, abych zvládla bezhůlkovou magii, o které jsem četla jen v knize Magie největších čarodějů. Ovšem Agnessa se zdála být oním faktem naprosto uchvácená, okamžitě popadla svůj notes a začala si do něj poznamenávat detaily dnešního úspěchu.

„Věděla jsem, že zdědíš schopnosti po otci," zamumlala si pro sebe, „tohle bude báječný!"

No, to se ještě uvidí.

___________________

Už druhý toustový chleba jsem si namazala malinovým džemem a tázavě pohlédla na Renfreda, který přede mě předložil nejčerstvější vydání Amerického čarodenníku.

Gellert Grindelwald udeřil znovu, tentokrát v Evropě, hlásala titulní stránka.

Nakrčila jsem obočí a malinový toust odložila zpátky na talíř. Renfred prstem ukázal na dlouhý text pod tučně vytištěným nadpisem.

„Čti."

Noviny jsem uchopila do rukou, před očima se mi hemžila novinová písmenka.

Černokněžník Gellert Gridelwald s velmi radikálními proti-nečarskými názory udeřil znovu po neskutečně krátké době. Tentokrát se stala jeho cílem Evropa, jako tomu bylo zpátky v Liverpoolu září 1942. Páteční večer se stal osudným pro dvojici nečarů, kteří procházeli londýnskými ulicemi jen několik minut po desáté hodině.

Podle několika nečarských svědků, kterým musela být následně několika kouzelnickými strážníky vymazána paměť, se ke skupince vydali dva Grindelwaldovi stoupenci a použili proti ní několik zakázaných kleteb a zaklínadel. Oběti byly následně převezeny do londýnské nemocnice u sv. Munga, kde se jim tým zkušených lékouzelnic snaží odstranit tělesné abnormality a zmírnit navozenou psychickou újmu. Svůj názor na jejich stav s námi sdílela lékouzelnice Harietta Sanová, která oba nečary na oddělení těžkých útoků přijala: „Nemyslím si, že se z toho někdy vzpamatují."

K záležitosti se pro Americký čarodenník vyjádřil i britský ministr kouzel, Leonard Spencer-Moon. „Jestli opravdu dojde k odhalení kouzelnického světa a my nezamezíme nárůstu Grindelwaldovy armády a jiných černokněžnickým spolků, nevidím nám jiný osud, než-li onu dlouho nechtěnou válku s mudli [překl. nečary]. O incintu byl informován mudlovský president W. Churchill, vyšetřování pátečního útoku bude pokračovat v rukou mudlovské policie."

Noviny jsem únavně odložila stranou.

„No? Co tomu říkáš?" nakrčil obočí Fred. „Ona snad nestačí nečarská světová válka!"

Povzdechla jsem si a znovu se vrátila k malinovému toustu.

„Dalo se to čekat."

Renfred si podepřel hlavu a dál na mě upíral své hnědé oči.

„Máma ani nechtěla, abych se na Vánoce vracel domů. Prej abych zůstal ve škole s otcem. Ne, díky," protočil oči.

„Moji rodiče toho taky moc neví. Brumbál je sice navštívil kvůli celé té záležitosti, ale myslím, že toho pořád chápu víc než oni. A to už je co říct," kývla jsem pochybovačně hlavou, „ale stejně ten Šelmoslizec blízko hradu, pocit, že mě někdo sleduje a celá situace, co se stala v Předvečer svatých. V Ilvermorny není bezpečno tak, jak jsme si mysleli."

„Deo?" vyslovil mé jméno Renfred po několika minutách tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšela.

„No?"

„Budeš na sebe dávat pozor, že jo?"

„Budu se snažit, Frede."

_________________

Ahoj všichni čtenáři!
Vím, že tahle kapitola není úplně obsáhlá, ale potřebovala jsem ji jako dodání určitých informací.
Dál se těšte na vánoční odjezd z Ilvermorny a Štědrý den, který bude trochu okořeněnější!

Přeju hodně zdaru do školy!
Tara