Milá anule42 , tahle kapitola je věnovaná tobě, protože miluju tvůj příběh a taky proto, že jsi neskutečně milá a talentovaná autorka.

prosinec 1944, USA

Na školní louky napadla první vrstva lehkého sněhu za tento rok. Celá venkovní atmosféra byla ponurá a tmavá, což značilo, že se k nám ženou silné přeháňky, pro zimní Massachussets skoro typické. To pro famfrpálový zápas mezi Wampusem a Horned Serpent nebude nejlepší.

Od školního trestu, který se převrátil v krvelačný souboj s obrovskou příšerou, uběhl skoro celý měsíc. William byl údajně napaden Šelmoslizcem*, když procházel školní les při jeho obvyklé obhlídce pozemků. Jen několik minut po tom, co na místo činu přispěchal profesor Carte, se u nás zjevil i ředitel Rockwood a samozřejmě si mě nezapomněl přeměřit zkoumavým pohledem, který jasně zpochybňoval mou přítomnost u další pohromy. William byl odvezen do Frederickova ústavu pro tvory v nesnázích, kde strávil celé tři týdny, během kterých se ho tamější lékouzelnice snažily spravit zpět do původního stavu.

Z dálky jsem viděla pukwudgieho Williama přešlapovat u hradní brány, stále s několika polámanými šípy na zádech.

„Rockwood říkal, že jsi zpátky," pronesla jsem úsměvně s rukama zastrčenýma v kapsách kabátu. William se na mě překvapeně otočil a na jeho zvířecí tváři se zjevilo něco, co bych mohla přirovnat úsměvu.

„Orchideo," přivítal mě přívětivě.

„Jak seti daří?" zeptala jsem se a opatrně popošla o kousek blíž. William v tuhle hodinu vždycky hlídal hradní bránu a říká se, že to dělá, aby byl sochám Isolt a Jamese častěji na blízku.

„U Fredericka mě dali dohromady a pan ředitel Rockwood mi znovu dovolil tu být."

Skutečně, William vypadal mnohem lépe, než ten večer v černé noční tmě, kdy se kolem něj rozlévala rudá krev a já myslela, že už se nikdy nenadechne Ilvermornského vzduchu.

Kývla jsem hlavou a posadila se na starou dřevěnou lavičku, která byla před domkem Madam Redhausové už nějaký ten rok. Na tohle místo mám v hlavě samé zmatené vzpomínky z nedávné Halloweenské akce.

„Celá ta noc byla zvláštní," přiznal William a já nad jeho poznámkou zvědavě pozvedla obočí.

„Kouzelní tvorové takové klasifikace jsou tu přeci zakázaní. Pokud na území naší země nějaký žije, musí projít přísnými testy a sám ředitel Rockwood mě utvrdil, že o žádném nevěděl," dokončil William a nakrčil svůj čumák, „cítím, že se děje něco špatného."

Poslouchala jsem ho se zatajeným dechem. William možná cítil, že se za branami Ilvermorny chystají špatnosti, ale já jsem to oproti němu až moc dobře věděla.

„Ale zachránila jsi mě."

Se smíchem jsem mávla rukou. „To ne. Vždyť se mi to kouzlo ani nepovedlo," zakroutila jsem hlavou nad svým nepovedeným útočným kouzlem, ale William si trval na svém.

„Musím ti to jednou splatit," pronesl vážně a já svraštila obočí.

„To je nesmysl. Nemusíš," znovu jsem nad tím mávla pravačkou, ale William došel až k lavičce a hrdě vypnul hruď.

„Jsem pukwudgie, pokud mi lidská bytost život zachrání, musím s ní zůstat a ochraňovat ji do té doby, než jí to splatit dokáži," pronesl jako by to měl nacvičené nazpaměť a já hluboce přikývla s neskrývaným překvapením.

„No, Williame, tak to nás ještě čeká pořádná zábava."

________________

„Dělej, Deo, ještě kvůli tobě přijdeme pozdě!" pobídl mě s protočením očí Renfred a do ruky uchopil své staré koště, které vlastnil už od třetího ročníku. Protočila jsem nad jeho poznámkou oči a krk si ovinula do silné šály, která mě měla chránit před ostrým severním větrem.

„Mohl by sis pořídit nový koště," ušklíbla jsem se kousavě, „i Hayes má lepší než ty," poukázala jsem na Tristana, který si v zrcadle našeho kolejního štábu upravoval své kudrnaté vlasy tak, aby mu při létání nepadaly do čela. Oba kluci na sobě měli zimní famfrpálové dresy se znakem wampuse a v rukou drželi sportovní brýle, které měly jejich oči chránit před případnými dešťovými kapkami.

„Jenomže Tristan má koště lepší než půlka Ilvermorny, že jo, Trisi?" pozvedl obočí. Tristan na nás konečně přesunul svou pozornost a se znaleckou hrdostí mi do ruky vložil kousek pečlivě opečovávaného dřeva.

„Milá Thompsonová, tohle je Kometa 180. První model vyšel v Irsku roku 1938 a od tý doby, celých šest let, je to nejlepší koště na trhu," poučil mě a koště mi s malým úšklebkem znovu odebral, jako by se bál, že ho nějak poškodím. Ohromeně jsem stáhla rty.

Fred koště sledoval zamilovaným pohledem a poté výraz přenesl zpátky na mě.

„Tris mi ho po Vánocích přiveze z Evropy," zazubil se nadšeně, ale mě tím donutil protočit oči nad jeho obsesí famfrpálem. Nikdy jsem moc nechápala, proč ho má Ilvermorny zvolený jako školní sport, když půlka Spojených států má mnohem radši řachatlon* * . Ale s nástupem Rockwooda se změnila tradice, protože půlka studentů byla nezdravě zaujatá oním evropským sportem a i Renfred byl její součástí.

Pohledem jsem střelila po hodinkách na mém zápěstí.

„Neříkali jste náhodou, že spěcháte?"

Na famfrpálové hřiště kousek za Ilvermornským hradem, jsme došli za pár minut. Pyšnilo se vysokými dřevěnými tribunami, které byly vystavěny teprve nedávno a také podle toho vypadaly.

Oba kluci se ode mě odpojili a vydali se na namrzlý trávník famfrpálového hřiště, kde se shromažďovaly oba týmy soutěžících kolejí a tvořily se tak dva hloučky rozlišně barevných dresů. I na tribunách už se to hemžilo studenty s prapory ve znacích svých favoritů a já se zaradovala, že nejsem jediná, kdo se navlékl do několika teplých vrstev oblečení.

Procpala jsem se do první řady akorát, když začala trenérka Movemtová s uváděním zápasu. Jako obvykle spustila souvislou řeč o čestnosti a pravidlech, která musíme v famfrpálu uplatňovat a já byla z pozornosti vytržena ve chvíli, kdy jsem v zádech ucítila cizí pohled. Nepříjemně jsem se ošila. Kolem mě bylo tolik studentů různých velikostí a tvarů, takže jsem neměla jedinou šanci vidět něco jiného než barevný hlouček skandujících spolužáků se znakem Wampusu.

Pozornost jsem vrátila zpět k utkání přesně ve chvíli, kdy byla vypuštěna zlatonka. Už z dálky jsem poznala bleskurychlého Tristana na jeho Kometě, který se za malou téměř neviditelnou kuličkou okamžitě vydal a Renfreda s číslem dvanáct na zádech, který se stejnou rychlostí chopil jednoho z camrálů.

Zápas se teprve dostával do té zábavné části a já už byla zmatená. Oči mi přecházely ze sledování rychlých míčů a mrštných hráčů, skoro jsem nevnímala skóre na velkých černých tabulích, které se každých pět minut měnilo.

Zrovna když dala Alexandra Lvij, Serpentská střelkyně z Ruska, přímou branku a na černé tabuli tak naskočilo dalších deset bodů, znovu mě přepadl pocit, že mě někdo sleduje. Zbrkle jsem se za sebe otočila. V dálce jsem zahlédla osobu oděnou v černém, která jasně vynikala mezi barevnými transparenty s vtipnými nápisy. Když zaznamenala můj pohled, jako by se po ní slehla zem, zmizela v hloučku hlasitých studentů. Bez druhé myšlenky jsem se začala protlačovat přes Wampusské prváky.

„S dovolením," sykla jsem nedočkavě, přičemž jsem od sebe odstrčila dvě malé hnědovlásky, které mi následně věnovaly čiře vražedné pohledy. Nad těmi jsem se už nezamýšlela, odhrnovala jsem dav od sebe ve snaze dostat se za tajemnou osobou v tmavém.

Rychle jsem seběhla čerstvě postavené schodiště, až jsem se dostala na zasněženou zem pod dřevěnou konstrukcí. Ze shora ke mně doléhal hlasitý smích a řev fanoušků famfrpálu, ale pod tribunami jsem v této části zápasu zůstala úplně sama. Srdce mi bušilo z rychlého běhu, já se neustále rozhlížela na všechny strany, ale po neznámé osobě ani památky.

Najednou jsem na rameno ucítila cizí dotek a leknutím splašeně nadskočila.

„U Merlinových vousů, Alfie!" vydechla jsem úlevně, když jsem se otočila do jeho vysmáté tváře. Ruku jsem si přiložila na bušící srdce, které se mi leknutím málem zastavilo.

„Promiň," zasmál se omluvně nad mým vyděšeným výrazem, „viděl jsem, že odcházíš, říkal jsem si, jestli se ti něco nestalo."

„Jsem v pohodě," usmála jsem se nad jeho starostlivým tónem, ale znovu se nenápadně rozhlédla, jestli neuvidím neznámou osobu.

Alfie nad mým počínáním tázavě nadzvedl obočí a stejně jako já nahlédl za dřevěný trám tribuny.

„Neviděl jsi tady náhodou... někoho?" vypustila jsem z promrzlých fialových rtů a zadívala se na překvapeného Alfieho, kterého můj podezíravý výraz donutil svraštit obočí.

„Ne?" zakroutil hlavou, „kromě tebe samozřejmě."

Po chvíli mi došlo, jak zvláštně vypadám a jak na Alfieho musí mé paranoidní otázky působit. Zatřepala jsem hlavou a pramen platinových vlasů si zastrčila zpátky za ucho.

Z tribun se ozvala další vlna zajásání a já se na Alfieho znovu otočila, tentokrát už s úsměvem, který měl můj předešlý výpadek skrývat.

„Vrátíme se zpátky, ne?"

Zápas zakončil Tristan chycením mrštné zlatonky, čímž celému Wampusu vysloužil už druhé vítězství i přesto, že tým Horned Serpent vedl o více než deset bodů. Studenti se zlatou šelmou na šálách radostně výskali, ale ani fanoušci našich soupeřů nezoufali, protože i přes dnešní prohru jim stále zůstávala šance na výhru famfrpálového poháru.

Na cestě zpět do tepla hradu se radostně křičelo, zpívalo a několik opravdu nadšených jedinců i tancovalo. Já jsem se připojila k Tristanovi a Renfredovi, oběma v obložení několika spolužáků podobně jako zbytek týmu.

„Dee!" vykřikl zvesela Fred a několikrát vyhodil své koště do vzduchu, „Viděla jsi, jak jsem dal tu přímou branku?"

Hlasitě jsem se zasmála a několikrát kývla hlavou.

„Já a Fred se jednou dostaneme k Stonewallským bourňákům!" vykřikl hlasitě Tristan, čímž donutil okolním okolní dav k nadšenému výskotu.

„Já myslela, že ty bys radši k Falmouthským sokolům," ušklíbla jsem se nad Tristanovou posedlostí vším, co má jen trochu dočinění s Velkou Británií, ovšem jakmile jsem větu dořekla, okolní fanoušci zmíněného anglického týmu začali radostně vykřikovat klubové heslo: „Zvítězíme! Čeká-li nás však prohra, bude každá rozbitá hlava dobrá!"**

„Teda Orchideo, nevěděl jsem, že znáš takový drsný britský famfrpálový kluby!"

Celý pochod studentů Wampusu s nadšením mířil do hradu, ale já jsem po chvíli uvažování zatáhla oba kluky na okrajní cestu, kde nikdo nemohl slyšet náš rozhovor.

„Co se děje?" povytáhl tázavě obočí Renfred. I Tristanovo radostné jančení utichlo a věnoval mi nechápavé zamračení. Zhluboka jsem se nadechla a rty semkla do úzké linky.

„Mám podezření, že mě někdo z Ilvermorny sleduje."

__________________

Sídlo Grindelwaldovy armády, Connecticut, USA

Za honosnými okny velkého sídla v hlubokých lesích daleko od nečarské populace, vládla zběsilá sněhová bouře. I uvnitř pevných zdí bylo slyšet hučení venkovního větru a lámání pevných větví stromů.

Gellert Grindelwald pokojně seděl v pohodlném křesle své pracovny, na desce pracovního stolu bylo rozloženo několik vydání Kouzelnického zpravodaje, jejichž hlavními titulky už přes celé dva roky zůstávaly tragické noviny o řádění černokněžníkovy armády v nečarském světě.

Grindelwald ve svých dlouhých prstech několikrát obratně přetočil bezovou hůlku, stále ponořený hluboko ve svých myšlenkách. Věděl, že ho úplně neposlouchala, že mu právoplatně nenáležela, ale i přes to mu díky ní chyběla už jen jedna Relikvie smrti.

Mnohem větší starosti mu ale dělal spolek Septem Rectores, jehož bývalým členem dodnes zůstával. Poslední dobou se k němu začaly hrnout nepřívětivé zprávy značící skutečnost, že onen čarodějný spolek, našel zvláštní zalíbení v jeho dávno zapomenuté dceři. Další problém, který se začal řešit až příliš pozdě.

Z hlubokého dumání ho vytrhlo silné zaklepání na dveře pracovny. Prudce zvedl hlavu a s otráveným povzdechnutím se zadíval do dubových dveří.

„Dále."

Dveře se otevřely a dovnitř vkročil vysoký dospělý muž. Na sobě měl sametově černý hábit až po kolena, pravou rukou se uvolněně opíral o tmavě hnědou hůl. Dveře za sebou dovřel a přikráčel až ke Gellertovi.

„Nesu nové zprávy, pane Grindelwalde," pronesl ležérně. Gellert mu pokynul hlavou, byl zaujat přítomností mladíka, kterého viděl naposledy na začátku desátého měsíce.

„Septem Rectores se v Předvečer svatých pokusili o odvezení vaší dcery z Ilvermornské školy čar a kouzel."

Grindelwald svraštil své světlé obočí a po chvíli tichého uvažování konečně promluvil.

„Vypadá to, že budeme muset zvolit poněkud radikálnější metody."

__________________

wordcount: 1872

Dnes jsem se nadopovala dvěma hrnky přeslazeného kafe a usedla za notebook. Když jsem začínala, měla jsem hroznou depku z toho, že se tahle kapitola vyvine příšerně. Teď, když jsem ji dopsala, nemohla bych být spokojenější.

Jinak jsem dnes dělala rozhovor, takže pokud byste si ho rádi přečetli, sledujte můj profil a já co nevidět přidám odkaz.

Doufám, že jste si kapitolu užili, zabrala mi hodně času (zvlášť proto, že jsem listovala knížkami a hledala info z pottermore), ale já jsem se u psaní poměrně dost bavila.

___________________

*tvora jsem si vymyslela, škoda, že vám nemůžu přesně popsat, co je zač

**viz Famfrpál v průběhu věků