Tuhle kapitolu bych ráda věnovala essadumbledore003 , která mi u minulé kapitoly napsala komentář, který mě hrozně potěšil. Takže tady máš ode mě jednu dlouhou kapitolu.

listopad 1944, USA

Z chodeb hradu se ozýval hlučný ranní chaos a já se spolu s Renfredem snažila prorvat přes davy splašených studentů. Bylo přesně za pět minut osm hodin, proto se všichni studenti snažili dostat do správných učeben bez většího zpoždění co nejrychleji. Prváci do sebe se smíchem strkali a šťouchali, takže se nejednomu žákovi všechny učebnice rozsypaly na dlážděnou podlahu. Ospale jsem zívla.

„Vypadáš vážně svěže, Dee," rýpnul si se smíchem Fred. Zpražila jsem ho pohledem a nakrčila obočí.

„Ono ne, že bys ty vypadal nějak úžasně," oplatila jsem mu posměšek s širokým úšklebem, ale hned zabalancovala, když do mě nějaká druhačka narazila s plnou náručí učebnicí. Renfred se mému vyhýbacímu manévru zasmál.

„Náhodou Sylvia by s tebou nesouhlasila," pokynul významně hlavou, což mě donutilo vyšvihnout zaraženě obočí.

„Sylvia? Petersonová?" vypustila jsem ze rtů poněkud nahlas a zadoufala, že se pihovatá páťačka nenachází nikde v naší blízkosti, „nechodil jsi náhodou před týdnem s Abigail?"

Renfred pokrčil rameny a ruce si zastrčil do kapes.

„Týden?" zamumlala jsem překvapeně, „to i s Cindy jsi byl měsíc. Navíc Abigail se zdála aspoň trochu v pohodě," pokrčila jsem rameny, ale Renfred nade mnou jen protočil oči. Těsně u učebny lektvarů se k nám přiřítil i Tristan se svými rozcuchanými kudrlinami. Nezapomněl mi věnovat úšklebek.

„Mám hodně špatnej pocit, že Tristana z Londýna se tenhle rok už nezbavím," ohnula jsem koutek a šťouchla do Renfreda, „ale ty se taky netvař tak nevině, je to tvoje zásluha."

„A kdo by ti potom na školních loukách o půlnoci zachraňoval život?" zasmál se Tristan na oplátku a ze své kožené brašny si vyndal otrhanou učebnici lektvarů pro pokročilé, která vypadala daleko hůř než ta moje.

Protočila jsem oči.

„O čem jste se před tím bavili?" zeptal se Tristan se zaujatým úsměvem. Renfred po mně hodil škádlivý úšklebek.

„Orchidey se dotklo, že už nechodím s Abby."

„Nechápu, jaktože jsi s ní nevydržel dýl," ušklíbl se Tristan, ale já i Renfred jsme cítili tu překypující ironii v jeho hlase. Otočil se na mě se zářivým úsměvem, jako by se utvrzoval, zda si mě touto poznámkou získal.

„Hayesi, ty jsi v tomhle ještě horší než Fred, ani nechci vědět, jaký na tebe mají v Nebelvíru vzpomínky."

„No, vlastně jsem nikdy neměl rád to vymezování se na koleje."

Zakroutila jsem hlavou.

„Ale neboj, teď se vymezuju jen a jen na tebe," zazubil se a já nad jeho další poznámkou pozvedla jedno obočí.

„To ani nemusíš."

Naší konverzaci utnulo dlouhé řinčivé zazvonění, díky kterému se jako na povel začala hnát celá třída lektverů dovnitř.

Učebna byla za ty roky protkaná výpary lektvarů skrz naskrz. Protože profesor Carte naše dvouhodinovky vždycky začínal nudnou teorií, dovolila jsem si vedle Anny, která si horlivě psala každé slovo, dohnat svůj nedostatek spánku a hlavu složila na tvrdou lavici.

Profesor Carte byl zároveň i zástupcem naší koleje, ale v Ilvermorny to už dávno nemělo skoro žádný účel. Pro profesory to mělo jenom organizační význam, čas od času museli vyřešit nějaké spory, ale ve většině případech si zástupce kolejí skoro nikdo nepamatoval.

Pozorovala jsem, jak Jason Goldman lepí svou Haroldovu trojbarevnou žvýkačku pod lavici a jen okrajově poslouchala nudný výklad a tiché štěbetání mých spolužáků.

„Slečno Rodriguézová," prolomil svůj výklad profesor Carte poměrně dotčeným hlasem, „to, že látku umíte neznamená, že v hodině můžete brebentit se slečnou Coudlovou," věnoval jí nemilý výraz a já sledovala, jak Monique i Samantha nad zmínkou svých jmen zčervenaly. Půlka třídy se po nich otočila. I já jsem se pro sebe uchechtla.

„Takže si můžete sednout vedle slečny Thompsonové, která by v mých hodinách konečně mohla začít dávat pozor, protože její nejlepší hodnocení v tomto roce je Neobyčejně devastující*," tentokrát věnoval i mně výchovný pohled plný opovržení, kvůli mé nepozornosti a já zděšeně vystřelila hlavu nahoru. Několik studentů si mezi sebou začalo šeptat, Moniqueiny urážky proti mé osobě byly dokonce mezikolejně známé. Zaklela jsem po nos. Monique si s kyselým výrazem upravila čelenku ve vlasech a přenesla své sešity na místo Anny, která se byla nucena přesunout k Samantě Coudlové.

Při praktické části nám profesor na tabuli vykouzlil zadání pro výrobu Zžírající směsi. Všichni začali své lektvary ve dvojicích připravovat, ale kdykoliv jsem se já jen prstem dotkla míchátka v kotlíku, Monique na mě spustila rozmanité urážky. I přes to, že byla na Lektvarech jedna z nejlepších studentek, dnešní práce se nedařila ani jí. Místo kyselého žlutého výparu nad kotlíkem se vznášel oranžový dým, který indikoval mnohoikrát silnější směs, než byla původně zamýšlena. Leknutím jsem vyvalila oči, když z kotlíku unikl syčivý zážeh a otočila se na rozčílenou Monique.

„Co na mě tak civíš, kytko, nedaří se nám to jenom kvůli tobě," založila si ruce na hrudníku a kysele se zašklebila. Dvojice dívek za námi si spokojeně míchala slabou žlutou směs, která oproti našemu prskajícímu kotlíku nevypadala vůbec nebezpečně.

Pozvedla jsem dotčeně obočí. „Kvůli mně? To jedině, kdyby jsi mě k tomu kotlíku aspoň jednou pustila."

„Kdybys tu nebyla, podařilo by se mi to!" vypískla rozzuřeně a já na poslední chvíli uskočila, když kotlík plný oranžové žíraviny převrhla na mou stranu. Kvapně jsem sebou cukla a sledovala, jak se stará dřevěná lavice pod syčivou kyselinou rozpouští. Všechny pohledy se překvapeně stočili na nás a já bolestně sykla, když mi malá kapka tekutiny propálila špičku tenisky.

Než jsem mrkla, přiřítil se k nám rozzuřený profesor Carte.

„U Merlinových vousů, děláte si ze mě legraci?" zahřměl a několika rychlými pohyby hůlkou nechal náš nevydařený pokus zmizet. Zůstala jen napůl rozpadlá lavice, u které se skláněla Monique s překvapeným výrazem ve tváři.

„Co vás to napadlo?" rozhodil ruce do obou stran, „vaše spory už tady nebudu akceptovat. Dnes večer v osm hodin se obě dostavíte ke mně do kabinetu na školní trest. Společně," dodal, hůlku si uklidil do kapsy starého hábitu a obě nás zpražil rozzuřeným pohledem. Všichni už dávno zastavili míchání svých kotlíků a pozornost věnovali našemu hubování.

„Ale-" chtěla jsem namítnout, nebyla to přeci moje chyba. Proč bych měla mít trest? Trest jsem nikdy neměla!

„Žádné ale, slečno Thompsonová. V osm."

________________

Po obědě jsem rychlým krokem probíhala chodbami zámku. Mozek jsem měla stále rozvařený nenávistí vůči Monique, kvůli které budu muset poprvé v životě absolvovat školní trest. Renfred a Tristan se celé té laboratorní události hlasitě smáli. Když ale uviděli můj naštvaný obličej, trochu ubrali a raději začali žhavě debatovat o famfrpálu, aniž by se o předchozí události znovu zmínili.

V teniskách s jednou propálenou špičkou jsem uháněla do jižní věže, kde jsem se měla přesně za dvě minuty setkat s Agnessou. Už od prvního ročníku jsem byla v celém Ilvermorny ztracená, ale teď mi každá chodba připadala naprosto identická a já měla pocit, že chodbami brouzdám několik hodin.

Když jsem konečně zaklepala na dveře s cedulkou, která hlásala Agnessa Merrythoughtová, úlevně jsem vydechla. Tmavovláska mi úsměvně otevřela dveře a stejně mile jako předešlý den, mi rukou pokynula dovnitř.

„Jsem ráda, že tu jsi načas. Mám tady ještě spoustu povinností a vůbec nic nestíhám," pronesla se smíchem a zavřela za mnou těžké dřevěné dveře.

Vkročila jsem do obrovské místnosti se stropem, který se zdál být až příliš vysoký na obyčejnou věž. Prostor byl úplně prázdný, jen v rohu se nacházelo několik kouzelnických pomůcek, které jsem poznala jen díky hodinám soubojů profesorky Stormové.

„To je celý na naše trénování?" polkla jsem s dávkou obav, naopak Agnessa nadšeně přikývla.

Svou brašnu jsem si odložila kousek od vstupních dveří a sledovala Agnessu, která už v rukou nesla dvě židle.

„A kde vlastně bydlíte- bydlíš?"

„Za tamtěmi dveřmi," ukázala na jedny ze tří dveří na konci místnosti a já si odvodila, že to všechno pro ní zařídil Brumbál ve spolupráci s Rockwoodem. Ten ani neměl na výběr. Agnessa hlavou kývla na jednu ze židlí a já se s malou nervozitou v žaludku usadila.

„Dneska toho asi moc neuděláme, ale nejdřív musíme zjistit v jakém stadiu vývoje jsi a jak ti jde kouzlit. Potom můžeme začít trénovat jedno ze zaklínadel, které se často při rozvinutí používá," s každým slovem čmárla jeden zápisek do notýsku, který jí ležel na klíně. Hlavou jsem kývla na souhlas.

„A jaké zaklínadlo?"

„Patronovo zaklínadlo," mykla prostě rameny, pohled od notýsku nezvedla na jedinou vteřinu, jako by ono zaklínadlo bylo naprosto jednoduché a běžné. Vykulila jsem oči.

„Patronovo?" zopakovala jsem nevěřícně a ona konečně zvedla svůj pohled, „vždyť to se učí někdy v sedmých ročnících! Na Obranu sice nejsem nejhorší, ale tohle zaklínadlo je hrozně pokročilé," zhrozeně jsem odůvodnila své překvapení, což Agnessu přimělo k úsměvu.

„Nesmíš se toho bát. Budeme ho trénovat delší dobu, ale je dobré pro to, aby jsme tvoje schopnosti trochu probudili. Navíc potom budeš zvládat mnohem pokročilejší kouzla," snažila se mě povzbudit, ale já ani přesto nemohla překonat mrazivý pocit v žaludku a negativní myšlenky, které mi vesele proplouvaly myslí.

„Tak, teď si vyndej hůlku," pobídla mě, sama ze své tašky vytáhla několik předmětů a rozložila je na podlahu. Poslechla jsem ji a z kapsy hábitu vylovila svou hůlku.

„Zkus zvětšit tuhle sirku," ukázala prstem na malou tyčku přede mnou a já na ni s hlubokým nádechem namířila hůlku. Zamumlala jsem správné zaklínadlo, ale sirka se zvětšila až na potřetí a navíc její velikost nebyla úplně taková, jak jsem si ji představovala. Agnessa si do svého notýsku zapisovala mé výsledky u zmenšovacího i mizícího zaklínadla a neodpustila si ani několik příkladů z přeměňování.

„Jsi na tom vážně dobře, většina kouzelníku v tvé fázi nevykouzlí skoro nic. Myslím, že můžeme očekávat, že tvoje moc bude neobyčejně silná, takže prosím nezanedbávej nic, co ti řeknu. Abych ti tě odradila od flákání, můžu ti říct, že pokud se kouzelník neřídí danými instrukcemi, jeho moc může buď nabýt katastrofických rozměrů anebo může úplně vymizet," varovala mě s důležitým výrazem a já si dala za úkol, tenhle úsek jejího výkladu dobře zapamatovat.

„Super," polkla jsem.

„Tak," Agnessa si symbolicky oprášila kalhoty a vyskočila ze židle, „teď se vrhneme na Patronovo zaklínadlo."

________________

Večeři jsem pokládala za nejlepší část celého dne. Tristan se bavil s Jasonem o famfrpálu, takže na otravování mé osoby ani nepomyslel. Renfredovi jsem sice musela vyprávět o tom, jak jsem se na hodině s Agnessou snažila vyčarovat patrona a i když se mi povedlo z hůlky vypustit jen namodralý obláček velikosti jablka, obdivně mě poplácal po zádech.

Náladu u stolů všem ale zlepšil James a Julia, kteří nějakým neznámým způsobem do síně vpustili celé hejno školních puštíků, kteří se usídlili na hlavním pódiu, dokud nepřispěchala Madam Redhausová. I přesto, že jsem z Hlavního sálu odcházela s dobrou náladou, přešla mě hned, co jsem pomyslela na nastávající trest s mou neoblíbenou Monique a profesorem Carte.

Několik minut před osmou hodinou jsem si tedy nasadila nové černé tenisky a vyrazila do přízemí ke kabinetu s lektvary. Už z dálky jsem rozpoznala kyselý obličej Monique, která si znuděně pohrávala s náramkem na levé ruce. S protočením očí jsem se k ní vydala, ale ani po příchodu k ní nepromluvila jediné slovo.

Ticho mezi mnou a Monique by snad explodovalo, kdyby z dveří kabinetu nevyšel profesor s lesními botami na nohou. Já i Monique jsme k němu vzhlédly.

„Dnes je jediný den v měsíc, kdy v lesích roste Štípavka zelená. Mé zásoby této byliny už dávno došly, proto se dnes do lesa vydáme a několik hrstek jí nasbíráme," promluvil unaveně profesor a mně připadalo, že sám každou chvílí usne. Já jsem jen přikývla, ale Monique si založila ruce na prsou.

„Do lesa? V tuhle hodinu?" zeptala se, jako by si myslela, že si z ní profesor dělá legraci. Ten se ale stále tvářil vážně, vlastně poměrně znuděně.

„Nebojte slečno Rodriguézová, zástupkyni vaší koleje jsem o tom informoval. Ovšem z toho, co se na mé hodině událo, moc nadšená nebyla," pronesl důrazně a rozešel se směrem k východu.

Já i Monique jsme ho následovaly. Nemohla jsem si odpustit kousavou poznámku.

„Copak? Snad se nebojíš," potichu jsem se zasmála, čímž jsem si od Monique vysloužila vražedný pohled. Svraštila své husté obočí.

„To spíš ty."

Několik minut jsme procházely školními loukami s ponurými lucernami, které nám profesor přidělil. Obě dvě jsme zároveň svíraly malý plátěný pytlíček, do kterého jsme měly uložit náš budoucí nález.

Z lesa se ozývalo tiché houkání sov a zvuky všelijaké havěti. Studený listopadový vzduch, který mi cuchal vlasy, nepříjemně připomínal situaci, která se udála před více než týdenem. Na chviličku jsem zadoufala, že Rockwood tu chybu v zabezpečení školy spravil.

Když jsme došli na kraj lesa, mé tenisky byly úplně umáčené od orosené luční trávy. Pokrčila jsem nad tím rameny a vzhlédla k profesorovi. Na vlasaté temeno hlavy si nasadil čapku, která bránila jeho uši od listopadové zimy.

„Předpokládám, že obě víte, jak štípavka vypadá. Ten název samozřejmě nemá jen tak pro Merlinovu legraci, její stonek nepříjemně pálí, takže ji trhejte jen přes listy, jinak se nepříjemně popálíte. A hlavně žádné nesmysly!" zpražil nás obě dvě pohledem.

Profesor se s tichým broukáním vydal do severní části lesa, a tak jsme já i Monique zůstaly na kraji lesa samy. Její obličej byl stažený a při každém zahoukáním sovy sebou obě její ruce cukly.

„Jestli chceme něco najít, měly bysme začít hledat," pozvedla jsem obočí, čímž jsem jí do tváře navrátila známý úšklebek. Věnovala mi povýšený úsměv a se slabou lucernou se vydala napřed. S protočením očí jsem ji následovala.

Les byl plný vysokých jehličnanů, které nám omezovaly rozhled a průchod měsíčního světla. Vzduchem se vznášela ledová zima a já zajásala, že jsem si pod hábit nezapomněla vzít svetr navíc. I přes to jsem cítila, jak moc omrzlé tváře i nos jsem měla.

Monique uháněla vepředu, jako by se chtěla přesvědčit, že bylinu najde první. Já jsem se rozhlížela kolem, ve snaze zachytit aspoň malý záblesk zelené zářivé rostliny.

Po deseti minutách jsme konečně jednu, trochu sešlejší štípavku objevily. Hned na první pokus jsem se o ní popálila, a proto mi na zápěstí naskákalo několik velkých puchýřů. Monique se mému nepovedenému pokusu smála, do té doby, než i jí štípavka zasáhla. Utrženou rostlinu, která už teď skoro nezářila, jsem si uložila do látkového pytlíku a s pozvednutou lucernou jsem naštvanou Monique pobídla k pokračování.

Postupně jsme zacházely stále hlouběji do lesa, kde byl chlad mnohem silnější a jediným zdrojem světla zůstaly naše svítilny. Při každém výdechu se mi u nosu udělal teplý kouř. Konečně jsem se otočila na Monique, která uháněla několik metrů přede mnou.

„Měly bysme se vrátit, jsme moc daleko."

Monique se uchechtla. „Snad se nebojíš," vrátila mi mou předchozí poznámku a já na ní povytáhla obočí.

„Ne, ale jsme daleko a já bych se nerada ztratila, obzvlášť s tebou," pronesla jsem vážně a otočila se na odchod. Slyšela jsem, jak si Monique povzdechla, ale ještě než stačila udělat jediný krok, z dálky se k nám doneslo hlasité šustění.

„Co to bylo?" vyhrkly jsme obě naráz. V žaludku jsem začínala cítit, že se něco děje špatně. Zbrkle jsem se rozhlédla kolem sebe, ale stíny stromů mi nedovolovaly skoro nic vidět.

„Profesore?" zeptala jsem se do tmy v doufání, že se za obrostlým smrkem zjeví profesorova kostkovaná čapka, ale pro jistotu si z kapsy hábitu vyndala hůlku. Monique mi věnovala tázavý pohled a udělala několik kroků ke mně.

„Dobře, vrátíme s-"

Její větu přerušil neznámý nápor, který nás odrazil od sebe. Prudce jsem dopadla do pichlavého jehličí a pohledem vystřelila po velké chlupaté bestii, která se svými ostrými drápy zabodávala do o něco menšího tvora. Zděšeně jsem vykulila oči nad krví, která se po mokré půdě valila. Bez sebemenšího zamyšlení jsem vyskočila na nohy a jejich směrem zamířila hůlku.

„Mdloby na tebe!" z mé hůlky sice vytryskl slabý červený paprsek, ale k odmrštění děsivé příšery ani zdaleka nestačil. Zděšeně jsem polkla, když obluda nechala to ubohé zvířátko a pozornost přetočila na mě. Několikrát jsem ukročila dozadu, až jsem narazila na tvrdý kmen vysokého smrku.

„Ty jsi snad plně zešílela!" vypískla hlasitě Monique, strach se rozléval po celé její tváři. Obrovský tvor, kterému od tlamy kapaly sliny, se ke mně s chraptěním přibližoval, ovšem když zaslechl tmavovlásčin hlas, bez menšího zaváhání po ní hmátl tlapou. Monique vypískla a uskočila, ale jedna noha se jí ve zmatku zaklínila pod kořen.

Srdce mi splašeně bušilo, až jsem se skoro nemohla nadechnout, ale i přes minulý neúspěšný pokus jsem hůlkou vystřelila k tvorovi, který se tyčil nad bezbrannou Monique. V té jediné vteřině jsem se v sobě snažila najít aspoň malou špetku kouzelnického nadání a znovu zakřičela stejné kouzlo:

„Mdloby na tebe!"

Oči mi málem vypadly z důlků. Neznámý tvor odletěl několik metrů pryč od k smrti vyděšené Monique, kde narazil do širokého smrku a svezl se po něm na špinavou zem. Dýchala jsem mělce a v duchu se snažila samu sebe aspoň trochu zklidnit. Roztřesenou hůlkou jsem obludu spoutala.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Monique stále vyděšeně ležela na zemi, hůlkou mířila na kořen, který jí svíral kotník. Otočila jsem se k tvorovi, ze kterého překapávala krev. V dostatečně blízké vzdálenosti jsem v něm poznala pukwudgieho Williama a ještě víc vytřeštila oči.

„U Merlinových vousů, co se to tady stalo?" z neznámé části lesa se k nám přiřítil profesor Carte, který ve spěchu ztratil svou zimní čapku. Já jsem se rozklepaně skláněla nad Williamem, ve snaze zjistit, zda žije a Monique ležící na zemi rozdýchávala, co se před několika okamžiky odehrálo.

„Merline, je to- vlkodlak?" vytřeštil překvapeně oči při pohledu na svázaného tvora, který se stále díky Merlinovi neprobral z mdlob.

„Myslím, že ne," zvedla jsem opatrně hlavu, „každopádně je to sakra hnusná bestie," kývla jsem na bezvládného Williama, který ležel ve zkrvaveném keři, několik šípů na zádech měl polámaných a na těle mu krvácela jedna otevřená rána. Ruce jsem mu na ni přitiskla, ve snaze zabránit aspoň trochu krvácení.

Profesor přispěchal k Monique a pomohl jí postavit se aspoň na jednu nohu, kterou neměla zraněnou. Bolestně vypískla a opřela se o nejbližší kmen stromu, aby tlak v kotníku zmírnila.

Hlavu jsem otočila na profesora, který s malou dávkou strachu v obličeji zkoumal příšeru opřenou o velký smrk.

„Myslím, že budeme potřebovat pomoc, profesore."

____________

Zdravím, zdravím u další kapitoly. Začala jsem ji psát včera v noci za přítomnosti večeře ve formě suché rýže, protože nic jiného jsem doma nenašla a neobjasněným způsobem při tom usnula. Ano, to jsem já.

Každopádně v příští kapitole udělám menší časový skok.

____________

*Nikde jsem nenašla známkování v Americe a to, které se vyskytovalo v HP bylo omezené jen na Velkou Británii. Tady máte to mé, platné na území celé Severní Ameriky včetně Kanady.

A- Absolutní výkon, B- Bravůrný, C- Průměrný čaroděj, D- Neobyčejně devastující, E- Extrémní neúspěch