31. října, USA

Mohla jsem jen děkovat Merlinovi, že se Georgina a Angela na plesové přípravy vydaly ke svým kamarádkám. Opravdu bych nesnesla to jejich otravné štěbetání při tom, co jsem se snažila se sebou něco udělat.

A protože jsem úplně všem zatajila fakt, že jdu na ples s Alfiem Jacksonem, zůstala jsem na pokoji sama. Renfred ani Tristan o tom taky nemají ani páru. Opravdu jsem nestála o jejich vtipkování už předčasně. I když nemůžu říct, že se mi ten pocit vítězství nelíbí.

S hojnou dávkou pochyb jsem přistoupila k malému zrcadlu vedle mé skříně. Abych k sobě nebyla zas tak hrubá, mám pocit, že mi to celkem sluší. Přestože mi vytvořit si na očích stíny mi zabralo asi hodinu, na závěr jsem s nimi byla vcelku spokojená. Nezbylo mi nic jiného, než se nasoukat do zlatých třpytivých šatů a z blonďatých vlasů udělat perfektní vlny. Ano, je to tak, Orchidea Thompsonová se sebou umí něco udělat, ne že ne!

Nad vzpomínkou děsivého lístečku jsem jen nakrčila nos. Dnešek si budu užívat jako úplně obyčejná nepopulární Orchidea, která jde zázrakem na ples za doprovodu své dětské lásky. Zní to jak plnění životního přání v nějaké hodně ubohé reality show.

Za minutu šest. V šest deset mám s Alfiem sraz před Hlavním sálem.

Se smíchem jsem se naposledy zatočila před zrcadlem a zabouchla dveře pokoje. V ne příliš pohodlných botou na nohou jsem se vydala chodbami Ilvermorny napospas mému osudu. Můžu se jen modlit, aby dnešek nebyl jedna velká společenská katastrofa.

V hale před Hlavní síní se to hemžilo páry. Všude kolem mě jsem poznávala své spolužačky v krásných šatech a vedle nich jejich doprovody ve společenských hábitech. Zahlédla jsem i Monique, která se zvesela bavila se Samanthou a při štěbetání ukazovala na ostatní kolem sebe.

Postavila jsem se do rohu, abych nepřitahovala moc pozornosti. Jako obvykle jsem přišla o dvě minuty dřív a tak už jsem jen napjatě vyhlížela Alfieho svalnatou postavu. Samozřejmě to není tak, že by se mi pořád tak líbil. Sice je pěkný, o tom žádná, ale moje dětská láska k němu zahynula, když jsem svůj deníček spláchla do záchodu. Možná proto nejsem zas tak nervózní.

Když jsem v davu uviděla dvě povědomé tváře, co nejrychleji jsem se chtěla otočit, aby si mě nevšimli. V nažehlených oblecích a s po sto letech učesanými vlasy si to ke mně štrádovali Tristan a Renfred. Skoro všechny holky po nich tajně pokukovaly, i přes to že vedle nich postávaly jejich vyvolené doprovody. V duchu jsem zaklela nad mým neúspěšným pokusem skrýt se. Chtěla jsem je s Alfiem překvapit.

„No kurva," vypustil z pusy Tristan, když ke mně došel. Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí.

„Sluší ti to, Orchideo, myslíš, že nechceš vědět, co se mi honí hlavou," kývnul a pohledem si mě přejel od hlavy k patě. U Merlina, to je úchyl!

„Díky, ale vážně nechci," protočila jsem očima a nervózně se otočila k chodbě, ze které měl přijít Alfie. Abych se trochu rozptýlila, podrobně jsem zkoumala vizáž obou kluků a zastavila se u Fredovy špatně zavázané kravaty. Z pusy mi uniklo uchechtnutí.

„I přes tvoje úchylnosti musím říct, že máš aspoň správně zavázanou kravatu, Tristane," zasmála jsem se, protože tohle byl jediný kompliment, který ode mě mohl Tristan získat, „na rozdíl od tebe Renfrede."

Tristan se zaradoval na rozdíl od Freda, který protočil oči a rukama poukázal, abych mu pomohla. Do rukou jsem uchopila tmavou kravatu, která mu visela kolem krku a několika snadnými pohyby mu ji perfektně zavázala.

„Jak to sakra děláš? Snažil jsem se to zavázat hodinu," nechápavě rozhodil rukama a věnoval mi útrpný úsměv.

„Oh, Merline, dívčí lamač srdcí a ani si neumí zavázat kravatu."

Renfred se smíchem protočil oči.

„Tak vidím, žes nikoho nenašla," založil si ruce na hrudníku a vítězně se ušklíbl. Tristan se k němu hned přidal.

„Klidně se kvůli tobě vzdám svýho doprovodu," mrknul na mě s pozvednutým obočím a já se nesouhlasně zašklebila. Než jsem stačila vymyslet uštěpačnou poznámku na Tristanův účet, přerušil mě hluboký chraplavý hlas. Konečně.

„Promiň, jdu trochu pozdě, ale nějak jsem nestíhal," pronesl omluvně Alfie a poškrábal se na zátylku. Byl oblečený do padnoucího hábitu s perfektní černou kravatou kolem krku. Jeho pohled hned spadl na Tristana a Renfreda, kteří na něj civěli s pokleslou čelistí. Zalil mě krásný pocit vítězství. Alfie se k nim se smíchem otočil.

„Je mi líto, ale jdu vám Orchideu ukrást. Za chvíli máme být v sále," mrknul na mě a já se červenáním málem roztekla. Renfred po mně hodil tázavý pohled a pusou naznačil vyjevené ‚co'. Tristan Alfieho probodával zamračeným pohledem, čemuž jsem se musela zasmát.

Chodba se pomalu začala vylidňovat a tak jsem s malým úsměvem přijala Alfieho rámě a po jeho boku vešla do Halloweensky vyzdobeného sálu.

Po všech stěnách visely Halloweensky zabarvené znaky všech kolejí a ve vzduchu se vznášely pestře oranžové vyřezané dýně. Většina stolů byla přistavena podél stěn, kde bylo taky nejvíc jídla, ale uprostřed sálu tak vznikl obří taneční parket.

Koutkem oka jsem mrkla na Renfreda, který na mě pořád shlížel s obdivem. Vedle něj už postávala vysoká blondýnka v rudých šatech a usmívala se od ucha k uchu. Abigail Martinsová. Zakřenila jsem se nad Renfredovými slovy, že její jméno začíná na ‚k'. Na to, že se kvůli ní rozešel se sladkou Cindy, by si její jméno pamatovat mohl.

Síň se začala zaplňovat a mně ani nedošlo, kdy začala hrát hudba. Ze všech stran se ozýval smích a klábosení ostatních, někteří už stáli u stolů s jídlem a nandávali na talíř všerůzné pokrmy. Profesoři se vesele pohupovali do rytmu hudby nebo žhavě debatovali s ostatními u profesorského stolu.

„Nechceš tancovat?" zeptal se mě s úsměvem Alfie. Nejdřív jsem se zhrozila, ale moje společenská Orchidea, ukrytá v dalekých hlubinách mého mozku, se po šestnácti letech konečně ozvala.

„Jasně, proč ne," mykla jsem jednoduše rameny a zářivě se usmála. Alfie mě vzal za ruku a se smíchem jsme oba přeběhli na velký taneční parket plný ostatních studentů i profesorů. Z dálky jsem zahlédla Tristana s mně neznámou zrzkou. Tris se na mě a na Alfieho mračil se svraštěným obočím a tak jsem se na něj z dálky jen drze zašklebila a během sekundy se znovu obrátila na rozzářeného Alfieho.

Protančili jsme skoro jednu celou hodinu. Moje původně zářivé vlasy byly rozházené do všech stran a srdce mi bušilo ze všeho toho tance. Na tváři mi hrál široký úsměv. Nikdy bych nevěřila, že mě tancování bude až tak bavit.

Do ruky jsem uchopila kelímek s malinovou šťávou a celý ho do sebe kopla, abych aspoň trochu uhasila žízeň v krku. Alfie se mému vyčerpání zasmál.

„Takhle jsem tě ještě nikdy neviděl," uchechtl se a napil se ze svého kelímku. Stejně jako já měl rozcuchané vlasy, ovšem u něj to nebylo skoro vůbec vidět. Život kluků je tak jednoduchý.

„Nedivím se, když jsme se nikdy nebavili," zašklebila jsem se.

„Ale, víš," protočil se smíchem oči, „nikdy nejsi na kolejních večírcích a tak. Teda, aspoň tě tam nikdy nikdo neviděl."

„Tsss. Minule jsem tam byla," pronesla jsem se zkříženýma rukama a snažila se potlačit smích při vzpomínce, jak předešlý večírek dopadl. V tu chvíli jsem na sobě ucítila cizí pohled. Nechápu jak, polil mě zvláštní pocit, že mě někdo bedlivě pozoruje. Přestala jsem vnímat, co Alfie vypráví a rozhlédla se po sále. Renfred stál vedle Abigail a podle jeho pohledů ji flirtovně nabaloval. Tristan byl nalepený na malé zrzce, která mu každou chvíli něco šeptala do ucha, ale on mezitím vedl rozhovor s dalšími studenty našeho ročníku. Ani jeden z nich se na mě nedíval. Tak, kdo by mě pozoroval?

Oh, Merline. Už jsem paranoidní. Tady jsem v Ilvermorny, je nulová šance, že by se mi něco stalo.

Ale přece jenom, někde v koutě hlavy jsem pořád měla ten tajemný vzkaz z koupelny.

„Orchideo!" zasmál se Alfie a prázdnou rukou mi několikrát zamával před obličejem. Prudce jsem zamrkala a usmála se.

„Promiň, nějak jsem se zamyslela," uchechtla jsem se a dala si další lok malinové šťávy. Alfie si volnou rukou prohrábl vlasy a ušklíbl se.

„Ptal jsem se, jak dlouho se bavíš se Sandersem."

„Od prvního ročníku. On byl vždycky ten populární a tak nějak jsme se vyrovnávali," zasmála jsem se nad vzpomínkou malé Orchidey a Renfreda, který měl dřív vlasy skoro delší než já. Alfie s úsměvem přikývl.

Z nenadání se k nám přihnala další osoba a poplácala Alfieho po zádech.

„Nazdar, Alfie," uchechtl se vysoký chlapec. Jak jinak měl sportovní postavu z famfrpálu a tmavé upravené vlasy. Další člověk, kterého znám jenom od vidění a ve skutečnosti s ním nikdy nemluvila. Jak by vlastně Orchidea Thompsonová mohla mluvit s Jamesem Wenberem, který patří mezi ty nejoblíbenější na škole?

„Čau Jamesi," zasmál se přátelsky Alfie, ale protože viděl, jak s jakým trapným úsměvem je sleduju, otočil se zpátky na mě.

„Ou, máš tady doprovod," mrkl s úšklebkem James a já cítila navracející se červenání. Proklínám červenání.

„Jsem James," napřáhl ke mně jednu silnou ruku a já ji se studem přijala.

„Orchidea."

„Ty jsi ta Renfredova kámoška, že jo?" vykřikl nadšeně, když mu došlo, kdo jsem. Typické.

Se smíchem jsem protočila oči. „Je hezký, jak jsem zařazená."

„Ty jsi hezká," mávl se smíchem rukou, jako by mu ani nedošlo, že mi právě složil kompliment. Pro sebe jsem pozvedla jedno obočí a zasmála se. Upřímně, koho by napadlo, že zrovna já se budu bavit s dvěma kluky, kteří jsou populárnější než sám Brumbál? Možná proto se na mě Monique, ve svých vínových šatech tak šklebila.

„Docela se nudím. Julia mi zakázala udělat nějakou zábavu navíc," mrknul na Alfieho, „jestli víš, co myslím. Prej aspoň jednu školní akci nemám zkazit."

„Souhlasím s Juliou. Máš na to ještě celej školní rok," uchechtl se Alfie a poplácal ho po zádech. James protočil oči.

„Merline, čekal jsem nějakou podporu. Odcházím!" zakřičel přes hudbu hrající v pozadí a s pitím v ruce odskákal zpátky na taneční parket.

„Neptej se mě, proč se s ním bavím. Sám to nevím," s hlasitým smíchem zakroutil hlavou a protočil oči.

Usrkla jsem si malinové limonády.

„Věř mi, znám ten pocit."

Večer se každou minutou rozjížděl víc a víc. Všichni do pátých ročníků už museli jít do postelí, a tak byla hudba čím dál hlasitější a z plesu se to zvrhlo spíš v jednu velkou párty. Ani bych se nedivila, kdyby tu někdo potajnu popíjel alkohol.

Tristan už mě několikrát stačil otravovat a musela jsem mu pusu zacpat rukou, když se před Alfiem málem prořekl, o mé dětské lásce k němu. Myslela jsem, že ho rozčtvrtím.

Písničky, které jsem protančila, jsem už dávno přestala počítat a po dlouhých hodinách dopadla na měkkou židli. Dál jsem pozorovala odvázané studenty, Renfreda a Abigail, kteří se na sebe až moc mačkali a Tristana s jeho zrzavou dívkou.

Přejel mi mráz po zádech. Ucítila jsem ten stejný pocit. Jakoby mě někdo sledoval. Prudce jsem sebou cukla a otočila se ke vchodovým dveřím. Nevím, jestli se mi to nezdá, ale na několik vteřin jsem zahlédla něčí osobu. Ale teď už byla pryč. Je to ten někdo, kdo mi vysílal ty nepříjemné pohledy nebo už jsem doopravdy paranoidní?

Pohledem jsem zabloudila k Alfiemu, který se smál se svými kamarády. Nejspíš mu nebude vadit, když se na chvíli vypařím.

Přes dunící hudbu a tančící spolužáky jsem se prodrala až k vchodovým dveřím a s dlouhým výdechem proplula ven. Vzduch, jakoby byl rázem lehčí a mně až teď došlo, jak špatně se uvnitř dýchalo.

Rozhlédla jsem se kolem. Nikdo, kromě jednoho páru v rohu chodby, který byl až moc zaměstnaný svými jazyky, tu nebyl. Hrobové ticho narušovala jenom dunivá hudba zevnitř, která se ztrácela v atmosféře zakrývacího kouzla.

Z nohou jsem skopla své podpatky a za pásek je vzala do rukou. Přece jenom tancovat v nich celý večer byla fuška a chladná podlaha je opravdu to poslední, co mě zajímá. Hodně štěstí k nastydnutí.

Trhla jsem sebou, když jsem periferně spatřila povědomý pohyb u chodu na pozemky školy. Mé srdce se rozbušilo. Není až moc nebezpečné se tam vydávat sama? Nemám ani tu hloupou hůlku. Možná bych se měla vrátit pro Renfreda a poprosit ho o pomoc.

Co to kecám. Je to jenom někdo, koho baví mě strašit.

S nakrabaceným čelem a splašeným srdcem jsem prošla branou na školní pozemky. Hned, co se moje bosá chodidla dotkla orosené trávy, mě přepadla ještě větší nervozita. Všude kolem mě byla temná tma a ledový noční vzduch mi ovíval obličej. Je sakra zima. Jenom to obhlídnu a vrátím se.

Moje oči si konečně přivykly na tmu, ale já ani teď neviděla živou duši. Byla jsem tu úplně sama. Opravdu začínám věřit myšlence, že jsem paranoidní. Úžasné.

Když už jsem se chtěla otočit a udělat zpáteční krok, zasekla jsem se v pohybu. Dech se mi zrychlil a polil mě silný pocit horka. Připadalo mi, jako bych měla šestý smysl, který mi říkal, že je něco v nepořádku. Za sebou jsem cítila něčí přítomnost. Měla jsem až moc velký strach na to se otočit a tak jsem jen zamrzle semkla obě víčka k sobě.

Než jsem se stačila vzpamatovat, mým tělem proletěl lehký bílý paprsek, který jsem málem nezaregistrovala. V tu ránu, jakoby mě opustily všechny starosti a problémy a mou hlavu zaplnila jen lehoučká slova Pokračuj dál, Orchideo, a neotáčej se!

______________

wordcount: 2198

Ošklivě jsem to ukončila a vy teď musíte čekat na další kapitolu!

Zatím můžete tipovat, co se asi stalo!