Byl typicky sychravý podzimní večer. Vanul studený, vlezlý vítr, který se nepříjemně zabodával do odhalené kůže všech, kdo se neoblékl teple. Ano, zima byla za dveřmi a počasí to dávalo jasně najevo. Lidé raději zalézali do teplých domovů nebo setrvávali v restauracích či jiných podnicích, jen aby zůstali co nejdéle zahřátí. Krásně by se dala použít slavná věta, že by ani psa nevykopli ven. Bylo jediným štěstím, že tenhle večer jako zázrakem nepršelo a bylo i víceméně sucho.

Nijak vysoká dívčina se otřásla zimou, když zafoukal vánek, který se zabodl do jejích tváří jako malé ledové střípky. Automaticky se ošila, když jí zima projela celým tělem, ohlížejíc se okolo sebe, jakoby něco hledala. A vskutku na tom možná i nějaká ta pravda byla.

Hlavu zachumlala více do červené šály, aby se alespoň trochu zahřála. Opravdu bláhový nápad jít takhle pozdě večer do lesa, ale ona tam potřebovala. Rukama jako by něco tiskla ke svému tělu, kabát z malé části pootevřen a dávala na to velký pozor. To něco bylo hlavním důvodem, proč teď stála v lese a trošku rozmrzele se rozhlížela kolem sebe než své ruce vyndala zpod kabátu. I pohled sklopila ke svým dlaním, ve kterých třímala malou sovičku, které se zrovna nelíbilo, že byla držena. Oči kulila na okolí a zobáčkem se snažila klovnout do jejích prstů, ovšem přes rukavice jí to moc nešlo.

„Ššš," vydala ze sebe dívčina promrzle „už budeš volná, neboj. Jen se dál drž od plotů a koček, jasný?" Brunetka se uchichtla, když sovička pootevřela zobáček a ukázala tak na obdiv svůj malý jazyk, kterým pohybovala podobně, jako když se ochlazují psi. „Drž se raději od všeho nebezpečí." Slabě zavrtěla hlavinkou, než malého kulíška citlivě nadhodila do vzduchu a ten instinktivně roztáhl svá křídla a ztratil se ve tmě, která tu panovala.

Věnovala lesu ještě jeden pohled, koukajíc mezi větve, ačkoliv tu byla moc velká tma na to, aby něco viděla. Pousmála se, když pocítila ten hřejivý pocit, že dokázala pomoci nevinnému tvorovi. Ale cosi jí v odchodu zastavilo. Ne něco ledajakého, ale jakýsi zvuk, nad kterým se pozastavila a čelem se zase otočila k lesu. Znova se ozval ten zvuk. Táhlé kňučení plné bolesti a sotva slyšitelné vytí. Hnědovlásky oči se zvětšily, když je vykulila ze strachu, který pocítila.

Vlk? Není možný... pes? myšlenka jí neopustila ani tehdy, co se chtěla otočit a odejít. Ale ten táhlý bolestný ryk její srdce donutil sevřít. Tohle byl zvuk utrpení a bolesti. Nejraději by sebe samu praštila za svou citlivost. Své kroky chtěla stočit pryč a odejít kvůli strachu z neznámého. Ale udělala zcela opačnou věc, která nebyla podporována myslí. Naslouchala a podle hlasitějšího zvuku postupovala dále po směru, kterým by mělo být to zvíře, které tolik naříkalo.

Protáhla se několika keři, než konečně stanula tváří tvář... Zalapala po dechu, když to viděla. Srdce se jí sevřelo nad tou hrůzou, kterou viděla. Sice to zvíře neviděla tak dobře kvůli tmě, ale stavbou těla i projevy, jí připomínal psovitou šelmu. Zvíře naříkalo a volalo o pomoc, která byla v nedohlednu. Leželo na boku a kňučelo. Pohledem sklouzla k jeho zadním tlapám, kdy jednu měl chycenou v pasti od pytláků. Nemohla toho tolik vidět, ale věděla, že rána rozhodně nemohla vypadat pěkně. Když se přiblížila, kovový smrad krve jí nepříjemně udeřil do nosu až se jí zvedl žaludek a hrozilo to, že by spatřila svou dřívější večeři. To vše zahnala polknutím a přibližovala se až do té doby, co zvíře nezvedlo svou mohutnou hlavu s varovným zavrčením, které bylo až překvapující k jeho nynějšímu stavu. Okamžitě se přikrčila, ruce dala před sebe, aby ukázala, že nemá nic, čím by mu mohla ublížit.

„Neboj se, klídek..." Hlas se jí třásl stejně jako tělo. Dech se jí zadrhával a srdce splašeně bilo. Psovitá šelma se chtěla postavit do výhružného postavení, ale kvůli bolesti z nohy hned s kňučením lehl zpět a soustředil se jen na své vrčení, aby dotyčnou odehnal. „Nechci ti ublížit, ššš... Teď se ti na to podívám a ty mě nesežereš, ano?" Bylo jí jasně, že to zvíře jí těžko rozumělo natož, aby odpovědělo, ale slovy uklidňovala alespoň sebe.

Polkla na sucho, když se sklonila a přiklekla k poměrně přerostlému psu, který stále výhružně vrčel. Past na medvědy svírala jako kleště jeho zadní packu a rozhodně to nebyl hezký pohled. „Asi budu zvracet..." Vzlykla dívka, když konečně uviděla tu obrovskou ránu, ze které vytékala krev. I když na to perfektně neviděla, dokázala si to živě představit, jak to asi vypadalo.

Dlaně stáhla k sobě, když zjistila, že se dotkla krvavé srsti a její tělo se po tom napnulo. Jeho srst byla slepena tou odpornou, ale k životu potřebnou kapalinou. Nesměla dál meškat a tak se jen krátce podívala do očí zvířete, které jí propalovalo svými žlutými oči. Věnovala mu plachý, nucený úsměv, kterým se chtěla posilnit. Věděla, že vyděšené a zraněné zvíře bývalo nejvíce nebezpečné a mohlo kdykoliv zaútočit, ale tohle jen leželo, kníkalo a sledovalo ji. Ačkoliv se to mohlo změnit.

Svou pozornost přenesla k pasti, zhluboka se nadechla a podívala se na ni. Nebyla to složitá past, nijak propracovaná a spíše domácky vyrobena, dokázala to naštěstí poznat po rokům strávených s dědečkem, který byl myslivec. Člověka to mnoho naučí.

„Možná to trochu zabolí." Špitla omluvně a konečně se zmohla na otevření pasti. Zvíře najednou hlasitě zavylo. Hnědovláska instinktivně přepadla na záda, opíraje se o své lokty, když kousek od jejího obličeje stiskly čelisti plné ostrých zubů. Srdce chtělo vyskočit z hrudi a v jejích vykulených očí v šíleném strachu se odrážela vlčí hlava a jeho zářivě jantarové oči. Vrčení se změnilo na bolestné zaúpění, kdy jeho hlava padla k zemi. „Jak ti mám pomoc, když jsi mě málem sežral?!" hlas jí hystericky přeskočil o oktávku výše.

Vlk nereagoval a dívka se přesunula zpět k pasti, chytla ty konce a snažila se je od sebe odtrhnout. Čelisti pasti pevně svíraly tlapu a otevřít to šlo stěží. Kdo ví, jak dlouho s tím zápasila než se jí podařilo past rozevřít na takovou vzdálenost, aby tlapu mohl vytáhnout. Vlk svou tlapu, zpola nadšením zpola bolestně, vytáhl a odplazil se dál od věci, která mu ubližovala a neznámé, které nedůvěřoval. Brunetka, která z toho byla na pokraji svých sil, past pustila a ta se s rámusem zaklapla. Vynervovaně si oddechla a otočila se směrem... ztuhla, když před ní stál onen vlk, očima si jí přeměřoval a čenich měl varovně nakrčený. Kdyby mohla, tak by se stačilo jen předklonit a mohla by se opřít o jeho čelo. Strach jí svazoval útroby, a když vlk udělala krok vpřed, ona se instinktivně odplazila vzad.

Hlas, díky kterému si chtěla zavolat pomoc, se jí zadrhl v krku. Až teď dokázala s jistotou říci, že šlo o vlka, ačkoliv hodně přerostlého. Tmavá srst byla zježena a pokryta špínou ze země. Kdo ví, co vlk plánoval udělat, ale zarazilo ho v tom hlasité zavytí odjinud, i když to nebylo tak daleko odsud. Vlk sebou cukl, sledujíc něco mezi stromy, než se rozhodl odpovědět. Zaklonil hlavu při táhlém, hlubokém zavytí, které s dívkou trhlo. Byl to nádherný, leč děsivý zpěv svobodného jedince. Strach vystřídalo částečné ohromení. Nikdy na živo neslyšela nic podobného a musela uznat, že to bylo úžasné, i když to ještě více svazovalo její vnitřnosti.

Netrvalo to dlouho a vlk zase zmlkl stejně jako okolí. Ještě jednou se podíval na ustrašenou dívku na zemi, jakoby se rozmýšlel nad jejím rozsudkem než se otočil a kulhavě odběhl pryč. Dívka málem omdlela na místě, nebýt toho pudu přežití, který jí donutil se zvednout a co nejrychleji utéct. Divila se, že jí vlastní nohy ještě unesly, ale nejspíše to mohla přirovnat jen k adrenalinu, který jí nyní ve velkém proudil žílami. Musela co nejrychleji utéct pryč a doufat, že tohle vše byla jen hodně živá noční můra.

Z lesa se ozvalo poslední hluboké zavytí. Poslední krátké poděkování za záchranu života a vlčí rozloučení s osobou, která neutekla, když mohla a nenechala ho tam zemřít.

Ano, chtěla jsem příběh vydat až po úplném dopsání "V moci Ďábla", ale to jsem přehodnotila v momentě, co jsem zjistila, že stejně nás čekají už jen tři kapitoly a tak je vlastně jedno. Prolog je... nuž, jak bych to řekla, několik let zpátky v minulosti. 

Co přesně říct o příběhu? Jedná se o fan fikce s prvky fantasy. už jsem o tom mlela na stránce, ale nejspíše je vhodné to napsat i sem. Příběh mě vlastně napadl po několikátém tisícátém poslechu a shlédnutí písničky "EXO - Wolf", kdy jsem si řekla, proč to nespojit v jedno a nenapsat příběh? Hned jsem se s mým nápadem svěřila Gip, která se okamžitě zapálila pro tvorbu coveru, čímž jí tímto moc děkuji a jsem s ním nadmíru spokojená, takže zákaz předělávek a jala se vymyslet název. To byla nejtěžší věc mého života, jelikož jsem nedokázala za boha vymyslet nic normálního a nikdy bych si nemyslela, že se mi zalíbí tahle věta z písničky o "Witcher 3". Nejdříve jsem THIMM měla jen za pracovní název, ale pak se mi vryl tolik do obliby, že jsem to už tak nechala a bylo to. 

Ohledně příběhu moc nebudu spoilerovat, však se vše postupně každý dozví. V čem chci varovat? Varování, že je to z mé hlavy snad nestačí? Divila bych se, kdyby tohle někdo četl až sem. Chci tedy upozornit na tu svou častou retardaci a psaní o kravinách, protože zrovna třeba přemýšlím o zcela jiných věcech. Omluvte mě předem a mějte se mnou prosím trpělivost. :3

Praise the Alkiera!