Doopravdy byla ráda, že se minulé focení tak povedlo a fotky budou využity pro jejich album. Líbila se jí ta finální editace, ta hra stínů, kdy doopravdy připomínali ta monstra. Ačkoliv tu chválu brzo omezí, jelikož se čepýřili jako pávi při přehlídce svých ocasních per.

„Dneska jim to opravdu nějak nejde," zamručel choreograf nespokojeně, když si oba dva prohlíželi kluky při tanci.

I ona, která tanci tolik nerozuměla, dokázala vidět, že jejich typická synchronizace není úplná a některým se čas od času pletli nohy. Co se dělo?

„Než sem vešli tak se zdáli naprosto v pohodě," zareagovala zmateně brunetka, která si založila ruce na hrudi a ustaraně si je prohlížela.

„Něco se stát muselo." Odvětil nespokojený tanečník a ona se na něj krátce zamračila. Znělo to, jakoby snad za jejich nynější stav mohla ona.

Dával jí snad něco za vinu? Muž se pak už nevyjadřoval a ona také ne, přerušil písničku a kluci zmateně zastavili své pohyby. Všech devět hlav bylo náhle v pozoru a z tanečníka koukali na ní a zpět.

„Takhle to nejde, co je to s vámi dneska? Jste úplně mimo rytmus," začal je upozorňovat na chyby, čemuž dívka nevěnovala pozornost, jelikož koutkem oka zaregistrovala manažera, který velmi rychle vypadl z místnosti.

Co to bylo? Věděla, že by se měla soustředit na kluky, ale v poslední době to nebyli oni, kdo jí přidělával starosti. Měla by se sice zaměřit na ně, protože to bylo v popisu její práce, ale pan Soo byl v poslední době zvláštní. Mizel, nemluvil s nimi a všimla si i jeho značné nepříjemnosti. Logicky si tedy odůvodnila jeho neklid jako, že ho něco opravdu trápilo.

„Pane Soo?" broukla jeho jméno v otázku, když za sebou zavírala dveře od studia.

Zcela ale svou aktivitu pozbyla, když ho viděla s kapesníkem přes pusu, do kterého kašlal a občas se dávil.

„Jste v pořádku?" zeptala se opatrně a tentokrát i s jistým strachem v hlase.

„Běž-běžte zpátky!" nakázal jí, co zrovna mohl popadnout a na malý moment tak mohl popadnout dech. „Vše je v pořádku." Ujistil jí lživě, protože ona viděla, že vše v pořádku rozhodně nebylo.

„Evidentně není," stála si tvrdohlavě za svým a v momentě, co se k němu přiblížila, si na jeho kapesníčku povšimla několik chuchvalců krve. A ne zrovna málo.

„Musíte do nemocnice!" vyhrkla hned, co její mozek tuhle situaci pochytil s nezaměnitelnou panikou v očích. Za žádných okolností nebylo krvácení v pořádku, krom jednoho případu.

„To nic není, Na Ri," odpověděl jí s únavou v hlase a konečně se na ní otočil. Viděla smutek v jeho očích?

„Nejste, nenuťte mě vás tam dovést proti vaší vůli." Doufala, že tohle jemné vyhrožování pomůže. Ačkoliv ona by ho do nemocnice dostala za jakýchkoliv podmínek. A svolení rozhodně nepotřebovala.

„To-" než stihl domluvit, popadl ho další dávicí záchvat, který ho srazil na kolena.

Jak jinak by mohla zareagovat než tím, že k němu přiskočila, ve snaze mu pomoci. Několik chuchvalců krve a slin se dostalo na zem a její žaludek se rozhodl pro pár kaskadérských kousků. Pohled na krev jí od jedné noci v lese ani omylem dobře nedělala. Roztřesenýma rukama ze zadní kapsy vytáhla mobil a až na několikátý pokus se jí podařilo tu hloupou věc otevřít.

„Bude to v pořádku," mumlala a netušila koho uklidňovala více. Po chvilce nepříjemného čekání, jí to na druhé straně někdo konečně vzal. „Dobrý den, mám tu staršího muže, kašle krev a-" ztichla, když hlas na druhý straně reagoval. „Adresa?" zopakovala frustrovaně, protože nyní si nepamatovala ani datum vlastního narození. „SM Entertainem, sto šest šestnáct Cheongdam-dong, Gangnam-gu," vysypala ze sebe konečně po té sekundové váhavosti „Poslední patro v budově," hlas jí slábl a třásl se. Cítila v očích pálivé slzy, když to vše viděla.

„Pomozte mi někdo!" vykřikla najednou, když muž upadl do něčeho, co se mohlo nazvat bezvědomí. Neposedná slza jí skanula po tváři, která byla stažená strachem.

Zdálo se jí, že vše slyší vzdáleně. To, jak se dveře rozrazily a z nich vyběhl choreograf s kluky v závěsu, kteří kolem ní udělali hlouček. Neviděla jak se tvářili, vlastně ztěžka viděla i před sebe díky slzám v očích. Jenomže ani oni přesně nevěděli co udělat.

„Co se stalo?" vyhrkl choreograf a přidřepl si k ní, kdy sebou při jeho blízkosti polekaně škubla.

„Já nevím!" vyjekla vyděšeně a několik minut na to, kdy se snažili, aby se neudávil vlastní krví, se ozval nový hlas, žádající o prostor.

Záchranáři manažera rychle zkontrolovali a převzali. Nemeškali, ničím se nezdržovali a choreograf se rozhodl jet s nimi. Jako jediný byl nejméně v šoku a tak mohl být užitečnější při informacích. On umíral... věděla to a mučilo jí to, protože si toho všimla pozdě. Byla vůči tomu všemu slepá. Ani netušila, kdy přesně jí Chen vytáhl na nohy a držel, aby se znova nesložila k zemi.

„Vy jste to věděli." Nebyla to otázka. Jen čisté konstatování skutečnosti. Jenom tiché mumlání reálného pocitu. Podívala se na ně prázdným pohledem. Chtěla vědět jak se tvářili, i když to tuhle situaci nijak neovlivní. I když přes slzy to šlo jen stěží.

„Měla by sis jít sednout, jsi v šoku," zareagoval Suho s ustaraným pohledem, kterým si jí přeměřoval.

Zamračila se na něj. „Ne, teď je ta nejlepší doba to řešit! Jestli sis nevšiml, tak ho právě odvezli do nemocnice!" vykřikla frustrovaně. Sice to byl cizí člověk, ona ho začala brát jako... netušila co. Věděla, že ho brala jako velmi blízkého člověka. Vynervovaně setřásla Chenovo ruce a odstoupila, ačkoliv za nic nemohli a snažili se jí pomoci.

„Věděli," promluvil smutně Sehun, od kterého to čekala ze všech nejméně, ale sám manažer říkal, že co se členů týká, byl citlivý. Pohlédla na něj jako ztrápené štěně. „Manažer nám zakázal ti o tom cokoliv říct, že by ses nedokázala pak soustředit..." přiznal to a nepřerušilo ho ani její slabě popotáhnutí nosem.

„Tohle není fér!" zaúpěla a rukama se rozpřáhla kolem. „Co se mu přesně děje?" chtěla to vědět, i když to tušila a nelíbilo se jí to. Jen si přála, aby jí to vyvrátili a potvrdili tak to, že její mozek lže, že je to blbost a je to jen dočasné. Že zítra sem přijde s úsměvem a bude vše v pořádku.

„On umírá," pronesl smutečně Chen a následně na to sklopil pohled k zemi. 

No jo no, potřebovala jsem zjevně manažera tak nějak odstavit, že? Možná jsem takovou scénu měla naplánovat až byste si k němu vytvořili nějaký vztah, ale musíme se holt posunout vpřed. Jenom... to, že je Nari takový ubulínek, přemýšlela jsem jak to udělat a ona prostě je jen citlivější duše, která se ke všem hned upíná a bere všechny hned jako část rodiny, když je nějakou dobu zná. Takže tak a hlavně, každý člověk to bere jinak, že? 

Ale po dlouhé době je tu kapitola a uvidíme se při další. :3

Praise the Alkiera!