47. Kapitola
Chtěla se mu vysmeknout. Začít se bránit, odstrčit ho a vykřičet na něj veškerou svou frustraci za těch pár dní, která se v ní nahromadila. Jenomže nic z toho neudělala. Nedokázala se mu postavit natož vzepřít. Choulila se do jeho objetí, schovávajíc se před všemi problémy z venku. Cítila jak si slzy probojovaly cestu z očí a zmáčely její tváře.
Každý potřebuje uvolnit své emoce a na Na Ri nyní padlo řada. Nechávala se jím konejšit jako malé dítě. Hladil ji po vlasech, šeptaje utěšující slova, aby ji vyjádřil svou oporu. Přeci jen se cítil zodpovědný za to, že ji do takového stavu přivedl.
Několikrát ho udeřila zaťatou pěstí do hrudi a on si to nechával líbit, aby si ulevila. Poslouchal ji jak fňukala a litovala, že si ničeho nevšimla. Že tam Taehyunga nechala samotného a dopustila, aby padnul do takových problémů.
„Na Ri, shhh, Na Ri, poslouchej mě, no tak," položil na její tváře dlaně, čímž donutil, aby se na něj podívala a dávala pozor. Pozoroval její narudlé oči od slz a snažil se setřít další, co ji neposedně klouzaly po kůži. „Nemůžeš za to, co se děje, ano? Neviň se za Taeho, tímhle mu určitě nepomůžeš, dostaneme ho odtamtud stejně jako Krise,"mluvil klidným, upřímným hlasem, který zalíval její srdce důvěrou v jeho slova i v něj samotného.
Ale i tak jeho srdce zabolelo, když ji takhle viděl. Placem ji jemně pohladil po tváři, než ho překvapilo příjemné teplo na jeho vlastních dlaní, když je objala těmi svými. Překvapeně na ni pohlédl.
„Věřím vám... a vím, že Krisovi pomůžeme..." chtěla tomu věřit. Muselo se to povést.
„Jestli chceš, můžeš se vybrečet, vyřvat... cokoliv, unesu to," nabídl jí váhavě, co ji pustil, ale stále si ji držel na blízko. „Omlouvám se, co jsem udělal. To ten úplněk... blbá výmluva, ale... vždy, když jsem u tebe, se bojím toho, co ti můžu udělat, když se neovládnu," smutně pohlédl k zemi, než k ní znova překvapeně vzhlédl.
Tentokrát to byla ona sama kdo si ho k sobě přitáhl a objal. Pocítila šimrání v podbříšku, když ji jemně položil ruce na boky a přidržoval si ji tak u sebe. Jemně. Jako porcelánovou panenku, u níž se bál, že ji rozbije, kdy stisk zesílí.
„Shh, vím... to je vpořádku, ano? Dokážeš se ovládat, věřím ti," skousla si váhavě ret, když se zamyslela nad tím, co chce udělat.
Slabě se na něj pousmála než se vyhoupla na špičky svých nohou a svými rty se vpila do těch jeho. Jeho výraz byl v tu chvíli k popukání a musel nutnou dobu připomínat kapra, jak neočekával něco takového a chvíli mu to v hlavě šrotovalo. Vzpamatoval se až o několik setin později, kdy ji polibek začal oplácet.
„Takže jsi žárlil?" Byla první reakce, co se od něj odtáhla a trochu si do něj musela rýpnout. Musela trochu odlehčit situaci po tom všem, co se stalo.
A podle zrůžovělých tváří a vyhýbání očnímu kontaktu ťala do živého.
„Možná," zabručel vyhýbavě, jak se snažil tohle téma rychle přeskočit.
„Na Minseoka?" Uchechtla se pobaveně, stále ho objímajíc kolem pasu. Jen tak ho z tohohle uniknout nenechá.
Ale i přes to vše měla v mysli stále to, co se událo před několika minuty. Jeho očí. Nelidské vrčení. Ostré vlčí tesáky. Ta chuť trhat.
***
Dalšího dne se vše zdálo podivné. Ne, že by se Sehun vyhýbal své manažerce, ale v její blízkosti si po včerejším večeru připadal nejistě. Ne, že by si tak nepřipadal vždycky, ale teď to bylo jiné. Spíše se bál toho, jak to ona bere. Sice ji včera ujistil, že by jí neublížil, i když to tak nevypadalo, ale poté se vše uklidnilo. Alespoň tak to viděl on. Pomohl ji uklidnit před příjezdem kluků a nevypadalo to, že by si někdo něčeho všiml. Navíc to vypadalo, že se díky tomu pozměnil i jejich vztah.
„Takže Čína, hah," zamumlal Jongin zamyšleně, co společně všichni byli ve společnosti a znova dělali svou práci, během toho, co se manažerka snažila sehnat více informací o lovcích, které je zkontaktovali. „Kluci nás varovali, že tam poprvé s lovci přišli do kontaktu. A bude to o úplňku. Mám z toho vážně špatný pocit," okomentoval to mladý člen znepokojeně.
Nebyl jediný, kdo je znepokojený. Od unesení Krise se toho nic moc neposunulo vpřed. Popravdě se všichni od toho dne, co to zjistili, pohybovali ve značné depresivní náladě a bylo těžké se před fanoušky přetvařovat a dělat, jak jsou strašně šťastní. Navíc stále netušili kdo za tím stál. Krom toho obrázku, který vhodil na místo hlavního podezřelého Na Rina bratra.
„Problém je teď to, že v únoru, co jedeme do Číny bude i úplněk. Hrozí tu, že se tam střetneme právě s lovci, jenže o úplňku to je... nebezpečné," přiložil k tomuto tématu myšlenku leader, který si starostlivě mnul bradu, jak se snažil vymyslet něco, co by jim mohlo pomoci.
„Před tím než pojedeme, musíme dát klukům vědět a setkat se s nimi. Možná vymyslíme něco nového," povzdychl si leader unaveně.
Měl nervy, jaké neměl za celý jeho život. Ani při jejich prvním úplňku nebyl tak ve stresu jako nyní. Od toho večera se lovci už neozvali a jeho to vytáčelo. Možná to chtěli... aby ztratili kontrolu a psychicky je to rozebralo. Proč by ale chtěli psychicky nestabilní vlkodlaky uprostřed jednoho z největších měst? Co měli v plánu, že je takhle dráždili? Nebo to byla pouze jeho představa? Nalhával si, že něco takového chtěli?
Vztekle si vjel rukou do vlasů, až hlasitěji zavrčel, čímž na sebe upozornil celou skupinu.
„Junmyeone?" Oslovil ho jemně Minseok, který byl nejblíže jeho boku a pohlédl na svého dlouho letého přítele. „Zvládneme to, neboj se," ujistil ho s váhavým úsměvem.
Jenomže leader mu na to nedokázal odpověď. Chtěl mu věřit. Ale nedokázal na to přikývnou, ačkoliv se snažil.
To vše přerušilo rázné zaklepání na dveře, až se členi na sebe znepokojeně podívali. Slyšel to někdo?
„Dále," ozvala se Na Ri, dělajíc jako kdyby se nic nestalo. Manažerka nasadila výraz, který u ní byl vidět vzácně. Skoro bez známek emocí hleděla na dívku, která se objevila ve dveřích. S drdolem na vrchu hlavy a v pracovním kostýmku, nyní připomínalo spíše vele důležitou právničku.
„Omlouvám se," příchozí žena se slušně uklonila, což jí oplatili, stále na ni hleděje značně obezřetně. „Přišla za vámi návštěva, slečno Lee," řekla konečně důvod svého příchodu a manažerčina chladná maska polevila, měnící se na překvapenou.
„Návštěva?" Zopakovala překvapeně, vzpomínajíc, že z poslední návštěvy se vyklubal její povedený bratr. „Hned tam budu," vydechla poté, aby předešla zbytečnostím a kývla omluvně na kluky. „Hned tu budu."
I s tímhle se vydala za ženou, která se poté omluvila, že musí jinam, a že návštěva na ni čeká dole. Nezdržovala ji. Vlastně neměla proč, protože ji žena stejně nic bližšího nepoví a tak se rozešla k výtahu, aby se co nejrychleji dostala k cíli a uhasila sovu zvědavost.
Jako obvykle se dole pohybovalo spoustu lidí. Většinou šlo o personál, ať už jiné manažery či jen maskéři a další lidé, kteří se přesouvali jinam. Zamračila se nad tím, když si uvědomila, že tady někde měla najít svou návštěvu, o které nic nevěděla.
Rázným krokem se vydala směrem k recepci, kde by mohla zjistit více. Jenomže se ptát vůbec nemusela... už z dálky si všimla muže, který se opíral o svou hůlku a obezřetně sledoval okolí. Jako kdyby se mu tady stát vůbec nelíbilo...
„Dědo?" Vypadlo z ní šokovaně, jako kdyby se probudila ze snu.
Opravdu si zasloužím pantoflí po hlavě, že mi vše tak trvá. Ale vždy se rozepíšu, přestanu, zase napíšu a pak se mi to nelíbí a zahodím to. Nevím co to se mnou je. Ne, že by mě to nebavilo, ale není to ono.
No, snad se mi tohle prokletí podaří protrhnout a je to jakýsi prapodivný díl, který se znova motá kolem starostí Krise, který je snad stále na živu, že?
Jinak... tak nějak jsem to počítala s tím jak to mám rozvržený a +- to bude 15 kapitol do konce. Možná ani to ne, takže teď přijde nový progres a snad mě to dokope k dopsání, když už toho je tak málo. :D Nebo taky ne...
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top