„Co kamery?" Vzpamatoval se Jongdae a vzpomněl si na to, že dům má několik kamer, které nechaly vybudovat prvně, co se jim nějaké fanynky vloupali do domu. „Možná něco zaznamenaly."

„Jdu se podívat," zamumlal Chanyeol, který prostě potřeboval pryč z místnosti a ztratil se v útrobách domu.

„Jestli se nic nenajde nebo tam nic nebude vidět, stejně nebudeme o nic moudřejší," zamyslel se nahlas nad myšlenkou, kterou tu věděli všichni.

„Ne nezbytně, zítra to půjdeme říct vedení a zkusíme něco vymyslet," řekl jim Junmyeon, který se snažil něco vymyslet, co by jim pomohlo. „Do tý doby se musíme vrátit i do práce a dělat na tour, stejně to nezruší," jenomže moc dobře věděli, že čas hraje i proti nim.

„Lidi," vstoupil do debaty pobledlý Minseok a všechny pohledy se stočily k němu. „Volal jsem teď s Luhanem, řekl jsem mu vše, co zatím víme a stalo se..." odmlčel se, snažeje se přijít jak to poddat. „Kris se už týden pohřešuje."

Při nastalém tichu by byl slyšet padnout i špendlík. „Počkej, myslíte si..."

Layovi do řeči skočil Baekhyun, který se snažil zabránit třesu svých rukou. „Že ta kůže může být z něj? Ano, myslíme," sykl, když si vjel prsty do vlasů a znova se posadil, schovávaje si obličej do dlaní.

„To snad ne," zabědoval Lay vystrašeně a nikdo další k tomu nechtěl nic říct.

Jestli to byla pravda a Krise mají lovci, museli něco podniknout. Museli ho zachránit, pokud nebylo pozdě.

„Nemysleme hned na to nejhorší. Musí to mít jiné vysvětlení," vstoupil do toho Kyungsoo, který odmítal přijmout to, že by Kris mohl být v ohrožení života.

„A jaké jiné? Dostali jsme kůži, Kyungsoo, kůži! Na které stojí, to co stojí!" Obořil se na něj Jongin, když jeho nervy zabrnkaly na poslední strunu.

Tohle menšího člena umlčelo a smutně se podíval k zemi. Každý nad tím přemýšlel. Nechtěli věřit, že se tohle opravdu děje. Nedokázali vzít v potaz ani to, že by Kris už nežil.

„Lidi!" Zvolal Chanyeol energeticky, když i s jeho laptopem přiběhl zpět do obýváku a postavil ho na stůl, aby se všichni mohli podívat. „Kamery něco zaznamenaly, ale kvůli zrnění a tmě toho není moc vidět," jeho tón se mísil se smutným, ale stále se nehodlal vzdát. „Koukejte, vidíte?" Ukázal jim celé video.

Černé SUV jelo nad limity zdejší ulice a až u jejich domu stáhly okénko, aby mohli vyhodit to, co jim následně přistálo oknem obývacího pokoje. A zmizeli.

„Zítra to zkusím vzít za jedním známým a snad se nám podaří zjistit něco víc, protože tady je vidět obličej toho kdo házel," Chany se ušklíbl, když pocítil vlnu malé výhry. Mohli mít aspoň jednu stopu. „Mm, počkejte, proč se... co se stalo, když jsem tu nebyl?" Zamračeně se po všech podíval, když si najednou uvědomil, že všichni byli podezřele zticha. 

„Víš, teď jsme se něco dozvěděli," zamumlal váhavě Junmyeon, když si prohlížel jejich člena, který na ně koukal jako malé vyděšené štěně. „Kris se pohřešuje," nehodlal to brát kolem horké kaše, ačkoliv to stále byla silná rána pro všechny. 

„Cože?" Ztěžka ze sebe dostal, snažeje se udržet třes rukou. Cítil jak mu oči zvlhly a začaly nepříjemně pálit. „To nemůže být pravda," zavrtěl odmítavě hlavou a odstoupil vzad, aby získal odstup od všech a  dokázal to rozdýchat. 

„Nemyslím si, že usnu," svěřil se jim Jongdae, jehož nervy pochodovaly stejně jako u ostatních.

„Nějaká snaha musí být. Zítra nechám spravit to okno," promluvil Junmyeon tišším tónem, jak na něj padala vlna únavy i strachu. „Doufejme, že se pleteme."

***

„Řešení s vedením mi moc nepomohlo, mají docela svázané ruce v tomhle ohledu," postěžoval si Junmyeon, když se všichni sešli v místnosti, kde procvičovali tanec. „Ale slíbili, že nás budou chránit, sice nevim jak, ale snad to dodrží," řekl jim veškeré informace.

„Taky jsem na něco přišel," vstoupil do toho Kyungsoo, který tím překvapil značnou část skupiny. „Nejsem si jistý, zda to souvisí. Ale pamatujete si na Choi Donghyuna? Býval v radě a pár týdnu na to, co o nás zjistil pravdu, podal výpověď a zmizel," pokrčil zamyšleně rameny, když po všech přejel pohledem. „Je tu možnost, že to on o nás mohl něco prozradit. Nevím jak pracují tito lovci, ale evidentně jim kodex nic neříká."

„Můžu to zkusit zjistit, pokud má stále starou adresu nebude těžké ho vypátrat," ujal se tohohle úkolu Minseok, opíraje se dlaněmi o stůl. „Pokud mi vydají adresu, bude to ještě lehčí."

„Půjdu s tebou," vmísila se do hovoru Na Ri, a ačkoliv její tón nebral v potaz žádné dohady, kluci to zdárně ignorovali a nikdo s tím nevypadal spokojeně. „Co? Chci pomoc a nezní to nebezpečně, navíc já mám na rozdíl od vás volno," podotkla a nakrčila čelo, když stále musela hledět na pochybné výrazy svých svěřenců.

Dalšího dne s ním přeci jen nasedla do auta a jeli na adresu Donghyuna, kterou získal Junmyeon, když mluvil s vedením. Po celou cestu panovalo ve voze ticho s občasným vyrušením GPSky, která jim čas od času robotím hlasem připomněla nějakou odbočku.

Ponurá nálada se jen zvětšila, když jim monotónní hlas oznámil, že jsou v cíli. Ani jednomu se najednou nechtělo ven a tak po sobě jen koukli, jakoby se snažili vyčíst co si ten druhý myslí.

„Pojďme, ať to máme za sebou," pobídl ji Minseok a po opuštění auta ho zamlkl a vydali se do útrob vysoké budovy, kde měli hledat jedny jediné dveře.

Naštěstí i číslo našli rychle a netrvalo dlouho a stáli před danými dveřmi a hleděli na ně malinko nedůvěřivě. A znova to byl brunet, kdo se odhodlal k prvnímu kroku a na dveře několikrát zabouchal a zase odstoupil.

Chvíli se nic nedělo, nejspíše právě jen vlkodlak vedle ni věděl, co se za dveřmi odehrává. Ovšem netrvalo to ale moc dlouho a začal se ozývat ruch i jisté nadávky, aniž by věděl koho má za dveřmi.

Dveře se rozlítly a muž za nimi ztuhnul s vykulenýma očima. Jeho tvář pobledla, jakoby onemocněl. Ale i tak se hbitě pokusil jim zavřít přímo před obličejem.

„Hej!" Zavrčel Minseok naštvaně, co mu v tom zabránil, když se o dveře zapřel svou sílou. Oči se mu zlostně zbarvily do jantaru, když mu z hrdla uniklo zavrčení. „Opravdu se o tohle pokusíte?" Vyzval ho varovně. Nedělalo mu problém ty dveře vykopnout, ale nechtěl dělat rámus. „Chceme si promluvit."

„N-nic nevim, nemáme si o čem promluvit!" Na mužovi byla vidět patrná panika. „Okamžitě odejděte... jinak zavolam policii!" Stále se snažil zatlačit Minseoka, ale bylo jasné kdo má navrch.

„Víme, že za vámi byli lovci," udeřila tentokrát Na Ri, která to uhrála tak, že vědí všechno. On neměl ponětí o tom, že ví sotva malý začátek. Takže mohli blufovat.

„C-cože?" Přestal se vzpírat, hleděje na dívku, jako kdyby ji zaznamenal až teď. „Nikdo tu nebyl. O žádných lovcích nevím!" Zamračil se nad ní, než byl donucen pohlédnout na Minseoka, který se ušklíbl.

„Lžete," neptal se, zkrátka oznamoval pravdu, kterou z něj vycítil. Ignoroval strach, která jím prosakovala jako alkohol z opilce.

„Nemáme o čem mluvit, nic vám nepovim," zamračil se na ně muž a konečně se přestal přetlačovat s o mnoho silnějším vlkodlakem.

„Ooch, já si myslím, že máme," zamumlal Minseok podrážděně. Na Ri se mu ani nedivila, měl strach jak o svou smečku tak Krise. Zamračila se znova na muže. „A taky si povídat budeme," dodal vzápětí a nechal si ofinu vlasů spadanou přes oči. „Přestaňte nám lhát, vycítim to," varoval ho znova a bylo vidět jak muž s tím vším bojuje. „Nebo vám prokousnu hrdlo... vlastními zuby."

Muž znova nabral odstín bílé zdi za ním a rychle začal kývat hlavou. „Dobře, dobře! Řeknu vám všechno co vím!" Vypadal jako někdo jen minuty před infarktem, ale ne, že by to tam někoho zajímalo. Nakonec je přeci jen vpustil dovnitř, i když s jasnou nechutí, která se mu vyrazila do tváře.

Na Ri se rychle otočila k vlkodlakovi, kterého se jemně dotkla na hrudi, aby ho přivedla zpět. On na ní s trhnutím pohlédl, náhle si uvědomoval, že se nechával až moc ovládat blížícím úplňkem. Vstoupila dovnitř až tehdy, co se mu i oči změnily zpátky na hnědé a dal ji tím najevo, že je vše v pořádku.

„Takže? Posloucháme," popíchla ho manažerka k nějaké mluvě a nadále se držela blízko Minseoka. Cítila se tak v bezpečí. „Chceme jen několik informací. Proč jste vlastně odešel tak narychlo ze společnosti?" Začala zlehka, všímajíc si malých i velkých detailů. Jako třeba to, že byl nedávno zmlácen podle modřin a stehů na spánku.

Třásl se.

„Potřeboval jsem změnu..."

Minseok povytáhl obočí. „Nelžete nám," připomněl mu trpělivě, leč jen s vypětím všeho zadržel to zavrčení.

Muž naprázdno polkl. „Měl jsem strach, jasný?!" Vykřikl po nich náhle, co mu došly nervy. „Nejste přirození! V-všichni se s tím smířili, ale... ale já věděl, že je to špatný nápad. Ne-nemoh jsem tam zůstat a tvářit se, že je všechno normální."

Minseok si s Na Ri vyměnil pohledy než se na něj zamračili.

„Takže jste zradil jejich důvěru," naštvaně se na něj mračila. Nijak ho ani nelitovala, netušila proč, ale nedokázala to. I když si stále myslela jak je tohle vše ulítlé. „Komu jste to řekl. A nelžete, on to pozná a už nebude tak milej," varovala ho tentokrát ona. Sice využila Minseoka jak nějakého psa na zápasy, teď neměla příležitost se mu omluvit.

Ovšem i tak na sobě nedala znát překvapení, když Minseok přistoupil na její hru a ozvalo se od něj hrdelní zavrčení na potvrzení slov. Děsilo to i ji, ale snažila se to ignorovat a soustředit se jen na otázky.

„Ni-nikomu! A vůbec, tohle je vyhrožování!" Vykřikl na ně zničehonic. „Mám toho dost, zavolám na vás policii!"

Začal vyšilovat a tentokrát to byla dívka, kdo zasáhl dřív než se k něčemu mohl rozhoupat její kolega. Muž se jí nedokázal ubránit, když ho přitlačila tváří ke zdi a překvapila tím oba muže i sebe.

Nikdy nepoužívala to, co jí kdysi naučil strýc. Tehdy v uličce chtěla, ale při ucítění nože dostala strach, nedokázala se v tu chvíli bránit a to ji štvalo.

Využila mužova překvapení a ruku mu zkroutila za zády, tlačíc mu ji do nepříjemného a hlavně nepřirozeného směru, čímž mu zabránila v pohybu a ve vysmeknutí. Mohl se o to pokusit, ale bolelo by ho to.

„Radím vám dobře, řekněte nám vše co chceme a my vám nic neuděláme a odejdeme. Už nás neuvidíte," chlap zaskučel, když více přitlačila, ale dosáhla svého.

„Dobře! Dobře! Prosím..." vyjekl narychlo a Na Ri ho okamžitě pustila a ustoupila vzad k Minseokovi, který koukal jak puberťák kterému se poštěstilo vidět nahou holku. Ovšem nikdo se k tomuhle nevyjadřoval.

Muž si začal mnout bolavé rameno, než se k nim otočil. „Před dvěma dny sem přišli nějací lidi. Starší s dvoumi mladými. Začali se ptát přímo na vás, co děláte, na rodinu a tak," odmlčel se na malý moment, než se znova rozmluvil. „Říkal jsem, že nic nevím, ale ti dva mladší mě začali mlátit a pak mě posadili naproti tomu... neznám jméno, ale určitě je vedl. Měl takovou hůlku s železným drakem, ale nevypadal, že by ji potřeboval... nekulhal nic," breptal zděšeně, co si vzpomínal a Minseokovo obočí povyjelo o kousek výše, jak mu tenhle popis nic neříkal.

„Co jste jim řekl?" Zeptal se znova a konečně chtěl vědět, co vše o nich můžou vědět.

„Všechno... musel jsem! Řekl jsem jim, že jste vlkodlaci od narození, a že jsme to zjistili chvíli po přijetí do společnosti. Řekl jsem kdo všechno to ví... kam chodíte za úplňků, kdo je Alfa... prostě všechno."

Oba pobledly, když si uvědomili, že neví jen trochu, ale naprosto všechno. Podívali se ustaraně na sebe, než se Na Ri zamračila.

„Ještě jedna otázka," její tón nebral v potaz žádné odmlouvání. Tentokrát ne. „Byl s nimi tenhle muž?" Z kapsy u džínů vytáhla svůj mobil, na kterém rozklikla uloženou fotku.

Napadlo ji, že se bude hodit a tak si ji stáhla. Otočila ji displejem k němu, aby si ji mohl prohlédnout a už to stačilo jako odpověď, když vykulil oči a znova se podíval na ni.

„A-ano! Byl to jeden z těch mladších, znáte ho?" Zeptal se naopak on a prohlédl si je, ačkoliv Minseok nevěděl co přesně řešili.

„Tak nějak," zamumlala podrážděně a zamračila se, když ji tím utvrdil, že Jonghyun byl opravdu lovec. Nebo něco na ten způsob. „Ještě něco, co byste nám rád řekl?"

Minseok už se otáčel k odchodu, když si povšiml jak se na ně muž znechuceně zamračil.

„Ať už vám chtějí udělat cokoliv, zasloužíte si to. Jste monstra!"

Na Ri si ho pohrdavě prohlédla, než nakrčila rty. „Jediné monstrum jste tady vy. Už teď máte na svých rukách krev, jak se cítíte?" S touhle otázkou, aniž by chtěla znát odpověď, se otočila i s Minseokem k odchodu. Ten jen stěží potlačoval vztek.

„Všimla sis těch peněz vedle na stole?" Zeptal se jí tmavovlásek, když byli zpátky ve výtahu a mohli tak spolu prodiskutovat co se dozvěděli.

„Ne? Myslíš, že je to divný?" Byla ráda, že aspoň on si dokázal všímat detailů, které ona přehlížela.

„Myslím, že nám neřekl celou pravdu," napadlo ho, když si mnul kořen nosu, jak se snažil všechno poskládat, aby to dávalo smysl. „Mám dojem, že ho lovci dokázali podplatit. Nebo mu alespoň zaplatili za mlčenlivost, aby nic neříkal v nemocnici."

Tohle bylo možný. Nedivila by se, kdyby se mu ty peníze líbili a bylo mu jedno, že by kvůli nim někdo mohl přijít o život.

„Takže, mno," započal váhavě Minseok, když oba stáli u auta a Na Ri čekala, až ho odemkne. Namísto toho se na něj pobízivě podívala. „Promluvíme si o tom, co se stalo?"

„O čem přesně?" Zeptala se váhavě, co konečně sedla dovnitř a vyhýbala se očnímu kontaktu.

„O tom cos tam předvedla, třeba?" Povytáhl zmateně obočí. Pochyboval, že si to jeho mozek jen představoval.

„To... popadlo mě to samo," přiznala nakonec s malým kyselým úsměvem na tváři. „Popadla mě zlost..."

„To se stává, ale překvapilo mě to," pohnul konverzací do lehčích vod, kdy nemusela zodpovídat důvod. „Kdy ses to naučila?" Vyzvídal dál, co vyjel z místa a nasměřoval to směrem domů.

„Mm," zamyslela se nahlas. Připadalo jí to strašně dávno. „Když jsem žila ještě s rodiči. Často mě to učil strýc. Říkával, že se mi to bude hodit," uchechtla se nad tím, že měl sice pravdu, ale dokázala to využít pouze v situacích, kdy nešlo o její život.

Dále se tomu ani jeden nevyjadřoval. Na Ri se zahloubala do vzpomínek na svou rodinu a mládí a Minseok se snažil vklidu odřídit a nějak si seřadit body, co všechno teď vědí.

Doma našli jen Junmyeona, který jim sdělil, že všichni ostatní šli do práce. Což zítra museli všichni. Museli se chovat, jako kdyby se nic nedělo.

„Co jste zjistili?" Zeptal se starostlivým hlasem, ale jeho tvář mluvila o unavenosti. Nikdo se mu ale nedivil.

„Opravdu jim všechno řekl on. Problém je, že tenhle úplněk musíme přečkat někde jinde, ví o našem místě a je blbost riskovat to, kdyby tam byli," započal tím nejzávažnějším problémem, který se neodvratitelně blížil. Zbývaly dva dny do úplňku.

„Tohle probereme se všemi k večeru. Musíme se dohodnout na nějakém místě," povzdychl si, ale v hlavě už dávno vymýšlel místo. Napadla ho stará opuštěná čistička vod, dole byly sklepy, kde by se mohli nechat přivázat. I když věděl, že pár členů nevezme řetězy moc dobře. „A dál?"

„Potvrdil mi, že s nimi Jonghyun byl i tehdy, co z něj dostávali informace. Furt bych ho netipla na lovce, je to divný o tom takhle smýšlet," přiznala smutně. Byl to hajzl, ale nemyslela si, že dokáže zabít.

„Podle toho, cos mi vyprávěla se ani nedivím. Celá ta jejich lovecká banda je pěkně labilní," zamumlal zamyšleně Junmyeon. Jestliže kůže, kterou dostaly byla opravdu od Krise, tak to bylo víc než labilní.

„Taky nám řekl, že se u něj zastavili i s jejich vůdcem, či něčím na ten způsob," promluvil tentokrát Minseok a vysloužil si tak veškerou pozornost. „Starší muž, měl hůl s železným drakem, ale prý ji nepotřeboval. Přemýšlel jsem nad tím a mohl by v ní mít skrytou zbraň," sdělil jim svou myšlenku, která jim nyní moc nepomohla, ale až se s ním setkají, budou si dávat pozor.

„Ještě něco?" Zeptal se jich lídr a oni jen zavrtěli hlavou. „Dobře, teď já. Nechal jsem prozkoumat to video. Jenže nám nic moc neřeklo. Značka byla falešná a jediné pojítko s lovci je ta zpráva a ten, kdo to hodil."

„Víme kdo to byl?" Zamračila se Na Ri, když jim dal tuhle možnost.

„Ano," předložil jim papír, na kterém byla vytisknutá situace. Akorát méně zrnité a více vyhlazené.

Na Ri s Minseokem zbledli, když to viděli. Ani jeden tomu nechtěl věřit. Manažerka se rozklepanou rukou dotkla fotky a více si to přiblížila. Nechtěla tomu věřit. Cítila jak ji oči vlhnou, když se podívala na Junmyeona a začala pomalu vrtět hlavou. Tohle musel být vtip.

„Proč tam je můj bratr...?"  

Konečně dopsána další kapitola a chci se profackovat, že mi to tak moc trvá, snad se mi to někdy v budoucnu zlepší. Snad jsem se příliš v týhle kapitole nezamotala nebo cokoliv, psala jsem to strašně zvláštně dělícím způsobem, že jsem začínala naprosto posledním bodem a přesunula se k horním, netuším ani jak. :D