Snažila se ignorovat zvuky, které se začaly linout od pokoje. Dokázala rozpoznat kňučení a poté jen drápy, kterými zaškrabal do podlahy. Nebo něco takového. Ignorovala svět kolem sebe, zcela se ponořujíc do sebe a svých myšlenek, kterých bylo spoustu.

Stále vůči tomu byla odtažitá. Bylo to divné a něco jiného, přesto si uvědomovala, že se jich to muselo dotknout. Zvláště pak Junmyeona, na kterého právě tak vyjela.

Vylekaně s sebou trhla, když na svém rameni ucítila tlak a díky tomu přerušila veškeré myšlenky a obrazy představ ve své mysli. Hnědýma očima poté vyhledala ty, jejichž vlastník se jí dotýkal i přes to trhnutí.

„Kyungsoo... promiň mi to, překvapil jsi mě," sklopila oči k zemi, než se oba narovnali a znova zmlkla. Ovšem zvědavému pohledu se neubránila, když si ho prohlédla a čekala, zda začne sám či se bude muset zeptat.

Zlehka se usmál, ale i tak to připadalo nuceně. „Chtěl jsem se ujistit, zda jsi v pořádku," vysvětlil svou obavu a svou přítomnost.

Věděl, že je Sehun za dveřmi, ale už v myšlenkách, když šel sem, ho poprosil, aby neposlouchal a on s tím neměl problém, za což mu byl Kyungsoo vděčný. Věřil mu, ale stejně si Na Ri vzal dál od dveří, protože by šlo vše slyšet a on chtěl trochu soukromí.

„Chtěli jsme ti to říct v blízké době, když by nebylo tolik starostí s turné, ale co se stalo, stalo se a doufám, že, no..." odmlčel se, když po Na Ri hodil poněkud panickým pohledem, „že na nás kvůli tomuhle nezanevřeš. Umíme se ovládat, tohle... Sehun..." nadechl se zhluboka, ale svou myšlenku nedokončil, když mu do řeči skočila Na Ri.

„Tohle... nechci, aby se něco změnilo v našem vztahu, ale pořád potřebuju čas na to tohle pochopit a strávit. Furt z toho chci jančit a já nevím co všechno," odmlčela se, přemýšlejíc nad svými slovy. Možná se zdála být v klidu, ale od toho měla velmi daleko. „Sehun mi pomohl to trochu pochopit, vysvětlil mi pár důležitých věcí, ale... chci vás pochopit, tedy, myslím to tak, že chci mít ve všech věcech jasno a nechci, abyste cokoliv maskovali či mi už lhali, ano?"

Kyungsoo na ni chvilku mlčky koukal. Její slova si převaloval v mysli, váhajíc, co na to přesně říct. Jestli chtěla vysvětlit celou jejich historii a pravdivé věci o vlkodlacích, bude to chtít vymezit jeden celý den, nejspíše. Chápavě proto přikývl.

„Lhát ti už nebudeme, dáme ti samozřejmě čas na vstřebání a tak. Potom ti Junmyeon rád vše vysvětlí," ujistil ji mile, co se rozhlédl kolem a znova pak na ni s podezřelým leskem v očích, který ji znejistil. „Víš, Sehun není zlý kluk. Měl o tebe strach a chtěl tě bránit, jenomže... je před úplňkem a on se zapomněl ovládat," povzdychl si, co očima zabloudil ke dveřím, za kterými vyčkával zmiňovaný a znova se poté podíval na Na Ri. „Neublížil ti by ti jinak, jenom..." rukou si vjel do vlasů, než skočil na týlu, který si začal mnout, jak moc cítil úzkost a netušil, jak chce formulovat slova. „Vím o vás," byla zkrátka věta, po níž by ho při jiné situaci Na Riin výraz opravdu pobavil, nyní však nehnul ani brvou.

„Um," bylo první co z ní vypadlo, cítíc jak její tváře rudnou, „víš o nás? V čem přesně? Tedy, mám na mysli, že já a Sehun jsme prostě, mno, kamarádi a tak..." zmlkla, když cítila, že by při dalším slovu začala koktat a nervózně si začala hrát s prsty. Cítila se jako puberťak, jehož rodič zjistil, že už není tak nevinný.

„Na Ri," oslovil ji jemně, přesto v jeho tónu bylo znát jisté pokárání, na které zareagovala psím pohledem malého dítěte, „nevymlouvej se. Vím to už dlouho a nikomu jsem to neřekl. Víš, Sehun je moc hodný kluk, to ti odpřísáhám. Ano, může mít své chvíle, ale nikdy by nikoho nezradil a vždy se pokusí pomoc," tentokrát jeho slova zněla vážněji, že se Na Ri nepokoušela o jeho přerušení. „Znám ho už dlouho a nikdy jsem ho takového nezažil. Takového jaký je kolem tebe nebo toho, co se kolem tebe děje. A všiml jsem si toho prvně, když jsi byla v bezvědomí po tom napadení. Jakým stylem mluvil, co říkal... nemusel jsem být Sherlock, abych si pak nevšiml jeho pohledů, chování a nepochopil, co se tu děje," maličko se na ni usmál, aby ji donutil trochu uvolnit. „A myslím si, že to co cítí on, cítí i jeho vlčí stránka. A jestli je to pravda, tak je patrně nejšťastnější vlkodlak na planetě."

„Proč si to myslíš?" Nedokázala potlačit své zmatení v hlase, jelikož ji opravdu odzbrojil. To vše co řekl... nedokázala proti němu nic říct. Vlastně nejspíše ani nechtěla, protože to byla zkrátka pravda.

„Víš, vlkodlaci mají dvě osobnosti. Tu vlčí a tu lidskou. Často tak v nich samotných vznikají rozbroje, protože se tyhle osobnosti střetnou a v něčem se neshodnou," vysvětlil jí okrajově o čem chtěl mluvit. „Když člověk miluje, tak vlk v něm nemusí. Ví, že ta osoba lidské části je blízká, ale nic víc. Když se zamilují ale obě stránky, tak víš, že je to opravdu ten pravý. Ochraňují ho oba. Jenomže tohle může trvat i několik set let, než tu pravou osobu potkáš," odmlčel se, prohlížeje si její výraz, který mluvil za vše. Byla zmatená, překvapena i ohromena zároveň. „Bohužel to s sebou nese i vážný problém. Když se zamiluje i vlkodlak, dá se říct, že si tě vybere za osudovou partnerku. Může být pak majetnický a žárlivý vůči jiným mužům, ale... když takovou osobu ztratí, je to pro vlkodlaka jako rozsudek smrti. Je to jako kdyby mu někdo vyrval život. Často takoví vlkodlaci ukončují svůj život, protože ze žalu zešílí a už tu bolest nedokáží snést," sám pocítil jistou nervozitu a bolest z té myšlenky. Zažil to jen jednou a od té doby se něčeho podobného bál.

„Tohle..." neměla na to odpověď. Znělo to zle. Bála se toho. Ona sama netušila, zda je Sehun pro ni tím pravým, vždyť byli na samém počátku vztahu a ani vztah, se tomu pomalu nedalo říkat.

„Nemusíš nic říkat, jen jsem ti chtěl vysvětlit jak vlkodlaci berou lásku a tak podobně. A... já vám to přeji, jen pochop, že mám o toho kluka strach, stejně tak o tebe. Nechci mezi vás vklínit kůl, či ti říkat, ať se od něj držíš co nejdál, to ti spíše budu říkat pravý opak, ale... dávej si pozor, ano?" usmál se na ni a spokojil se s jejím odkývnutím.

V myšlenkách jen dovolil Sehunovi se k nim přidat a prohlédl si toho vysokého kluka, když vylezl ven a hleděl na ně s tím zmateným pohledem, chtějíc vědět co řešili.

„Měli bychom jít za ostatními," vyčkal na jejich souhlas a i s nimi v patách se vydal zpět do společné místnosti.

Když vešli dovnitř i Na Ri ucítila tíhu ponurosti a měla dojem, že její srdce vynechalo několik úderů, snažíc se o zachování klidu. Většina k nim zvedly hlavy, zvídavě či zcela nečitelně si je prohlížeje. Vlastně spíše chtěla, aby byli naštvaní než to, co byli teď. Nedokázala to pojmenovat, ačkoliv poznávala emoce v jejich očí, i tak zcela nedokázala definovat tu těžkou atmosféru.

Už kvůli tomu na nic nečekala. Nedala na sobě vědět co měla v plánu a zkrátka před ně předstoupila, ruce složené na svém klínu a zhluboka se jim uklonila. Cítila na sobě tíhu jejich pohledů, leč netušila, zda jsou kritické či smířené.

„Chci se vám moc omluvit za své chování... vím, že se vás to nejspíše dotklo. Nechci se zcela vymlouvat na to, že je to zkrátka šílený a měla jsem strach, ale... bylo to zkrátka těžký pro mě strávit," kousla se rozhozeně do rtu, aby potlačila další slova a zkusila se zamyslet nad tím, co vlastně chce říct. „Omlouvám se a doufám, že to bude zase dobré."

Nechtěla se narovnat. Stále se jich bála, to by nedokázala popřít. Pořád měla na mysli všechny ty knihy, filmy i seriály kde vlkodlaky popisují. Měli by být pouhou pohádkou a stejně ještě před pár minutami se jednoho z nich dotýkala.

„Narovnej se," ticho proťal Junmyeon a Na Ri vynervovaně zavřela oči, když si vzpomněla, že jeho tak odmítla. „Poprvé po dlouhý době, co nemám co říct. Chápeme, že to pro tebe byl šok a tahle reakce k tomu patřila," mluvil nejistým hlasem, jakoby sám netušil, zda je dobré o tom mluvit, aby se znova něco nestalo. „Jen... jak se teď cítíš?"

Otázka na konci ji překvapila. Sama totiž nedokázala rozpoznat co vše cítila. Nejprve se tedy narovnala a na všechny se podívala, než skončila u Junmyeona.

„No," začala a stejně tak rychle skončila a znova utichla. Zhluboka se nadechla. „Nevím? Jsem furt z toho strašně zmatená a jo, stále taky vyděšená," rozmluvila se na krátkou chvíli, co si rukama objala paže a takhle tam setrvávala.

„To chápu, není to lehké na přijmutí a chce to čas," pokýval chápavě hlavou než ji mírně naklonil ke straně. „Jestli budeš chtít cokoliv vědět, tak se kdykoliv ptej, ano? Zodpovíme ti vše, co budeme vědět," na tohle odpověděla rychlým kývnutím a nic nedodávala.

„Mě by něco zajímalo," všechnu pozornost si ukradl Lay, který maličko předstoupil a stále hleděl na manažerku. „Co se přesně venku stalo?"

Jestli si myslela, že víc blbě se cítit nemohla, tak se pletla. Ovšem to už po jejím boku stál Sehun a nevrle na Laye hleděl. Ten však nevypadal, že by to dokázal nechat na později.

„No, ono... Jonghyun byl můj přítel, když jsem vycházela školu," vysvětlila a cukla s sebou, když slyšela jak Sehun nevrle zavrčel, kdy ho následně uskromnil Junmyeon pouhým pohledem. „Měli jsme už tehdy problémy, ale znala ho má rodina, která tenhle vztah schvalovala a zkrátka jsme spolu byli, jenomže... nebyl to ideální vztah. On byl... no, zkrátka byl zlej a teď se mi zdál ještě, nevim, horší?" Její věta vylétla do řečnické otázky z nejistoty, kterou pocítila. „A... já opravdu nevím, co se stalo. V té chvíli mi přišlo vše matoucí, že prý nevidím věci, co on jo. A že... že chtějí pouze informace," po posledních slovech na ně nechápavě pohlédla a setkala se se stejně zmatenými pohledy, jaký mohla mít ona.

„Oni chtějí informace? Kdo oni?" vstoupil do toho zmateně Xiumin a předběhl tak několik členů, co chtěli položit stejnou otázku.

„To nevím. Myslela jsem, že myslí novináře, ale on nikdy nebyl typ, který by psal do novin," pokrčila bezradně rameny. „A fanoušek vaší hudby taky moc není," dodala vzápětí, aby si nemysleli, že je jedním z fanatických lidí, co se točí kolem idolů. „Jenomže pak řekl to, že..." otevřela ústa, jak ji věci docházely a ona se prudce podívala na Sehuna, kterého její čin překvapil, „pamatuješ si jak tě oslovil tehdy, když jsi ho držel?"

Sehun se zamyšleně zamračil, jak upěnlivě pátral v paměti. „No, nazval mě čoklem. Nevím, moc jsem ho neposlouchal," omluvil se a tím naznačil, že měl problémy sám se sebou.

„Ano, nazval tě čoklem," zopakovala po něm a kluci vypadali stále, že jim to nedochází. „On o vás totiž věděl, proto se mě potom zeptal, jak se mi žije... s monstrama pod jednou střechou. Ví kdo jste, a že tu bydlím," dokončila svou teorii a náhlý svit v jejich očích ji napověděl, že jim to došlo.

„Ale jak by se to sakra dozvěděl? Nikdo to neví krom lidí, u kterých máme sto procentní důvěru," vstoupil do toho Chany, který se na všechny mračil. „Z vedení by to nikdo neudělal."

„Jo, ale když ne z vedení tak kdo tedy? Lidí kolik to ví dokážu napočítat na jedný ruce," zamumlal skepticky Kai, který celou dobu seděl zamyšleně na gauči, opíraje se lokty o svá stehna s bradou vloženou v jeho dlani.

„Neříkal ještě něco?" Zeptal se s nadějí Junmyeon a ignoroval povyk za svými zády. Měl moc málo informací, aby vynášel jakýkoliv verdikt. Ale i tak se mu tenhle Jonghyun nelíbil.

Na Ro zavrtěla hlavou. „Jen... zdálo se mi, že věděl celou dobu, že tam Sehun je, jenomže ani já ho neviděla, když jsem se dívala kolem."

„Kdyby byl vlkodlak, vycítil bych to. Byl člověk, ale něco mi na něm smrdělo. Popravdě mám dojem, že ten kluk, kdyby chtěl, dokázal by se mi ubránit, věděl čeho je vlkodlak schopný, ale nebál se mě," zamyslel se Sehun, když popisoval své pocity. „Spíše jsem cítil radost? Či něco na ten způsob a taky..." zamračil se, když si konečně začal vzpomínat a neviděl jen svou zlost, „musel mít u sebe stříbro. Cítil jsem ho, když jsem u něj stál. Jen netuším v jakém stavu ho měl," pokrčil bezradně rameny.

„Je pravda, že stříbro je oblíbené ve zlatnictví a tak. Nemusel mít nutně zbraň, mohl mít pouze náramek, ale pokud ví o existenci vlkodlaků, nemyslím so, že by u sebe měl nevinný náramek," Junmyeon si promnul kořen nosu. Cítil se ještě zmateněji než před chvilkou. Ten kluk se mu začínal víc a víc protivit a to znal jen jeho jméno a to, že byl bastard už za mlada.

„Je možný, že by měl něco spojeného s lovci, o kterých mluvil Luhan?" Zeptal se ustaraně Chen, který celou dobu seděl spolu s Kaiem a Baekem na gauči.

„Lovci?" Chytila se téhle věty Na Ri a nechápavě nakrčila čelo.

„To je složitější," zamumlal ji jako odpověď Chany a prohrábl si vlasy. Bylo divné je vidět takhle ustaraný a nevidět jejich úsměvy. „Ve zkratce je vypátrali lovci a Taa málem postřelili. Varovali nás, ale nevíme jestli po nás půjdou také a je možný, že Jonghyun k nim patří," pokrčil rameny. Vysvětlil by jí lovce lépe, ale v nynější situaci si musela vystačit s tímhle.

„On, že by patřil k lovcům? Tomu se mi nechce věřit, tedy... proč nebo," zmlkla, když si uvědomila, že nemá čím protiargumentovat. A že ani nemá důvod ho obhajovat.

Nastalo ticho, kdy každý z nich byl zahrabán ve své mysli a snažil se přijít na jakýkoliv důvod, proč by po nich lovci tak moc prahli. Kyungsoo vypadal, že chtěl něco říct, ale přerušilo je hlasité pískání gum. Někteří členi bolestně přivřeli oči, jiní zamračeně pohlédli směrem k oknu.

Na to, že tahle ulice patřila k tiším tuhle situaci nebrali moc nadšeně, ale rozhodli se to ignorovat. V momentě ale co se zvuk auta blížil, oni nechal svou pozornost klesnout. Během mrknutí oka se ozval tříštivý zvuk skla, kdy se velké okno do obýváku zhroutilo k zemi v podobě malých i velkých kusů ostrého skla, kde se následně ještě více roztříštilo.

Všichni vyděšeně odskočili od okna dál, kryjíc si automaticky obličej, aby si ho uchránili před pořezáním. Sehun zabalil Na Ri do objetí a otočil se i s ní k oknu zády.

To vše během několika sekund, kdy se zvuk hvízdajících pneumatik vzdaloval. A ani po tom se neodhodlali hýbat. Byli jako zkameněliny. Hluboké dýchání, vyděšené pohledy, se snahou tohle zpracovat.

„Jste v pořádku?" Vydal ze sebe Junmyeon zaraženě, co se rozhlížel po členech.

Baek nechápavě vykoukl zpoza stolu, za který skočil v náhlém leknutí a všichni koukali z okna.

„Myslím, že jo," promluvil Sehun, co pohledem skenoval zda je Na Ri vpořádku. Ta si ani neuvědomila jak moc křečovitě ho tiskla a odolávala strachu.

Otřásla se zimou, když ji ovanul vlezlý podzimní vánek, ale jinak nic neřekla a ani neudělala.

Chen se s hypnotickým pohledem upřeným kamsi začal přibližovat blíže k otevřenému oknu, než k něčemu na zemi poklekl. Zamračil se až mu oči potemněly, když ucítil neznámý pach, který podráždil jeho smysly a varoval ho. Opatrně kámen vzal do rukou, všímaje si, že je kolem něj omotaný papír.

„Chene?" Oslovil ho Junmyeon ustaraně. Raději by byl na jeho místě on, protože se mu nelíbilo, že stál takhle před otevřeným oknem. „Co je to?"

„Nevim," odpověděl váhavě co se narovnal i s papírem v ruce. Vlastně se spletl, protože se nejednalo o papír, nýbrž o kůži, ale neměl ponětí z čeho byla. „Je to kůže okolo kamene?" Větu vytáhl do nechápavé otázky, než kámen odložil a rozbalil tu věc, aby si ji prohlédl.

„Je tam něco?" Zeptal se Chany, když se všichni postavili a napjatě ho sledovali.

„Mm..." Chen vykulil oči, když přejel přes krátkou větu, než o něco více zbledl. „Pane bože!" Vykřikl zničehonic a kus kůže upustil na zem, jakoby se o to popálil. Vyděšený i znechucený pohled upíral na ten kus před sebou a odstupoval od toho se zběsilým vrcením hlavy.

„Co tam sakra stojí?" Kaiovi došla trpělivost a sám se chtěl dozvědět, co tam stálo, že to s Chenem tak pohlo.

Junmyeon ho ale rukou uklidnil a došel si pro to on. Ignoroval v tu chvíli Chena, kterého konejšil Kyungsoo.

I alfa si to přečítal potichu. A stejně jako Chen i on ztuhl a zbledl, chtějíc to odhodit co nejdál. Nedokázal to vstřebat.

„Lov právě začal," přečetl nahlas a kluci si ho nechápavě prohlíželi. Díky tomuhle Chen tak vyváděl? „A stojí tu... na vašeho kamaráda se krásně píše..."

Všichni upadly do hlubokého, zděšeného ticha, kdy nevěděli jak se chovat či co říct. Natož přemýšlet o kom tahle zpráva mluvila. Na Ri si přikryla ústa rukou, když pocítila nutkání zvracet a byla velmi ráda, když si ji Sehun přimkl k sobě a ona do jeho hrudi mohla schovat svou tvář, snažíc se nemyslet na to nejhorší.

Nikdo na to nechtěl pomyslet a doufali, že je to jen opravdu špatný vtip. Jenomže tu všude viselo to děsivé „ale", které je děsilo. Bylo to poprvé, co se potýkali s lovci. Věděli o nich jen to, co jim řekla rodina. Řídili se podle jakéhosi kodexu lovců, kdy na popravu vlkodlaka museli mít důkaz, že vraždil, aby byl prohlášen za nebezpečného a mohli ho zabít. Jenomže oni nic neudělali...

„Je to moje vinna," zamumlal zhrozeně Kyungsoo, když mohl konečně přemýšlet a dojít tak k jednoduchému závěru. „Napadl jsem ho a... a zabil," musel si sednout na gauč, jinak by skončil na zemi. „A oni to ví a teď jste v nebezpečí i vy," podíval se na ně ustrašeným pohledem, který u něj neviděli od doby, co se to stalo.

„Teď se hlavně musíš uklidnit, Kyungsoo, není to ničí vinna, jasný? Nezabil jsi ho!" Zvýšil na něj hlas Baekhyun, který své nervy nedokázal ovládat. „Zabil se pak sám, ty za to nemůžeš... nestal by se ani vlkodlakem, prostě to psychicky nezvládl," sklopil oči k zemi, když si na to vzpomněl.

„Tohle ti lovci nemůžou vědět, ale," zamračil se Minseok, když si zkoušel všechno dávat dohromady. „Ten muž o tom nikdy nepromluvil, hlídali jsme ho. Nikdo ze společnosti o tom také neví, jak by se to dozvěděli?" Zamračil se na všechny zúčastněný. To ani nepřipomínal blížící se úplněk, který tentokrát museli projít někde zavřený.

„Možná to vědět ani nepotřebují," zamumlal Sehun, když přestal pouze přemýšlet a donutil tak i Na Ri se odtáhnout a poslouchat.

„Jak to myslíš, Sehune?" Zamračil se na něj Junmyeon. Nemělo to znít zle, jenom nechápal kam přesně tímhle mířil.

„Nevíte? Ano, lovci mají sice kodex a bla, bla, bla, ale my vlkodlaci jsme se taky zařekli, že se budeme vyhýbat lidským obydlím, když je úplněk. A stejně to někteří nedodržují," po všech přejel takovým zvláštním pohledem. Byl rád, že jim to docházelo. „Ano, co i když ani tihle lovci nedodržují svůj kodex?"

„Vyhlašují nám válku?" Zeptal se nejistě Lay, ošívaje se nad tou myšlenkou.

„Tihle spíše genocidu..." 

Po delší době nová kapitola a znova upadám do stavu, kdy mě nic nebaví. Docela mě mrzí, že mě psaní tak rychle opustilo, ale snad se to zase vrátí. 

Četla jsem si kapitolu několikrát po sobě, ale jaksi mám pocit, že mi něco uniklo, takže se omlouvám a snad další kapitola přijde co nejdřív, už bych ráda Hunt navedla ke zdárnému konci a udělala si tak úspěšný zářez.