„Junmyeone, máme problém,“ zamumlal Sehun na cestě domů. Jeho hlas byl zhrublejší než bylo zvykem a jeho roztěkanost byla všem viditelná. „Jak to podat… Na Ri to ví,“ vydechl zoufale.

„Jak jako ví? Co ví?“ Tušil to. Uměl odhadnout o čem se bavili a i tak se snažil hrát blbého a doufat, že si z něj tropí žerty.

„Kým doopravdy jsme… byla to nehoda!“ Zaskučel, kdy jeho hlas o oktávku vyjel nahoru, když pocítil ten pocit zoufalosti.

„Jak?“ Položil zcela jednoduchou otázku na tohle téma. A i tak se to Sehunovi říkalo ztěžka. Takhle to totiž nemělo být. Měla to zjistit za jiné a mnohem klidnější situace.

„Snažil jsem se…“ hlas mu selhal, jak začal sebe samotného proklínat, u čeho si dokonale dokázal představit jak Junmyeon nakrčil pohoršeně čelo. „Ten chlápek ji napadl, tak mi to přišlo. Chytil ji a snažil se ji s sebou někam vzít a já se…“ povzdychl si. Nedokázal to popsat.

Pocítil tak intenzivní pocity, že se neovládl. Nedokázal to. Netušil co převládalo, zda žárlivost, majetnickost či zkrátka jen pud ochránit to, na čem mu záleží a co si přivlastnil.

„Chápu,“ přitakal mu, aby dál nemusel pokračovat. Bylo to zbytečný. „Stalo se, naštvaný na tebe můžu být později. Hlavní je, kde je teď Na Ri? S tebou? Jak to bere?“ Vychrlil lídr několik otázek a Sehun zaregistroval přítomnost ostatních členů pomocí hlasitého dohadování opodál.

„Utekla,“ odpověděl mu hned na otázku, která byla nejjednodušší. „A nevím, byla vyděšená. Nedivím se jí, ale… mám strach? Co když to neunese, co když jsem to zvoral a ona uteče nebo… nebo nevím! Se zblázni třeba!“ Vydal ze sebe frustrovaně co si vjel prsty do vlasů, jakoby si je chtěl vyškubnout a dál chvatně mířil domů.

„Teď se hlavně uklidni ty, zkusím ji zavolat a uvidím, co se dá dělat. Doraž hlavně domů,“ rozdal pár rozkazů, proti kterým se Sehun nebouřil. Zkrátka se rozloučili a tím to ukončili.

„Takže… nějaký souhrn toho, co přesně se stalo?“ Započal konverzaci doma Jongin a stejně jako ostatní si i on prohlížel ustaraně svého lídra. Všichni se sem shromáždili po tom, co zacítili změnu emocí a zaujalo je to.

„Kurva,“ ulevil si Junmyeon, což všechny překvapilo ještě více. „Na Ri ví, co jsme doopravdy zač. Tedy neví nic, jen viděla Sehuna,“ osvětlil jim situaci, kterou se dozvěděl přes mobil.

„Počkat, počkat,“ zavrtěl nechápavě hlavou Xiumin, který tohle vše poslouchal z povzdálí. „Neměla se setkat s tím známým? Co tam dělal Sehun?“ Zamračil se, dávaje si ruce přes hruď.

„Tohle mi neřekl a štve mě to. Ale prý ji nějak napadl, musíme si počkat až přijdou, pokud vůbec. A ne, že by se mi to líbilo,“ rezignovaně si povzdychl nad touhle situací. Ve své hlavě to plánoval naprosto jinak.

Z útrob domu se ozvalo několik zvuků najednou. Klení a pozdější třísknutí dveřmi.

„Mno, tak doufám, že někdo z vás má opravdu výborné vymlouvající schopnosti. Tvrdohlavé ženy bývají nejhorší, kor když jsou vyděšené,“ zamumlal Beakhyun, po kterém louply očima, aby ho utišili.

Junmyeon jako první zareagoval, když vyšel z kuchyně a nasměroval si to za zvuky. Málem se srazili mezi futry směrem k pokojů, nebýt toho, že Na Ri vyděšeně odskočila. A jeho zabolelo jak zděšeně se na něj dívala.

„Na Ri, jsi v pořádku?“ Zeptal se ji s upřímnou starostí v hlase, když přemohl ten knedlík v krku.

„To…“ zmlkla, nevědíc co přesně chtěla říct. „Vy…?“ Nedokázala mluvit. Nedokázala sestavit jednoduchou větu, kterou by řekla to, co chtěla.

„Moc mě to mrzí, Na Ri,“ sklopil smutně pohled k zemi. „Nechtěli jsme, aby ses to dozvěděla takhle. Chtěli jsme ti to říct až by nastala vhodná doba,“ posmutněle se na ni podíval, snažíc se ignorovat její bodavý pohled strachu.

„Co… je zač…?“ Konečně se zeptala na něco smysluplnějšího a ignorovala kluky za ním, kteří měli stejně smutný pohled.

„Co jsme my zač…“ opravil ji jemně, čímž ji zděsil ještě více, pokud to bylo tedy možný. „Je to… složité, poměrně,“ započal váhavě. Jejich historie byla rozsáhlá a on ji nechtěl vším tím zdržovat. Ne teď. „Jsme ale vlkodlaci…“

Zírala na něj bez mrknutí oka. Jako kdyby si z ní střílel. Čekala takový ten náhlý smích, že šlo o kanadaský žertík. Že to, co viděla, nebylo reálný, a že měl pouze make up a kontaktní čočky. Ale nic z toho nepřišlo. Panovalo hrobové ticho a cítila jak se třásla.

„Na Ri, prosím…“ ucukla mu, když se k ní chtěl natáhnout a chytit ji, aby ji dovedl si sednout. Nedal na sobě znát jak moc ho to ranilo.

„Nesahej na mě!“ Vykulila oči, jak samotnou sebe překvapila svým náhlým vykřiknutím.

Na malý moment ji ovládla lítost. Nechtěla mu to udělat, ale teď… toho měla moc. A oni byli… něco jiného. Prostě se bála.

Bez dalších řečí kolem něj prošla, ignorovala celou zaraženou skupinu a šlo jen slyšet další zabouchnutí dveří. Junmyeon třeštil oči do míst, kde ještě před chvílí stála. Jeho vlk v něm steskně zakňučel. Přesně tohohle se obával, že se stane… že je opustí. Jako kdyby slyšel Yifanovo sarkastický tón hlasu s tím slavným „Já vám to říkal.“

„Co podnikneme? N-nechci, aby nás nenáviděla…“ Kyungsoo přerušil váhavě ticho, házeje po všech ustaraný pohled. Nemohli to přeci takhle nechat být.

„To by přeci neudělala, nemysli na to nejhorší. Je to pro ni šok a musí se s tím nějak smířit,“ odpověděl mu Xiumin, ve snaze svého kamaráda uchlácholit. „Potřebuje čas hlavně.“

„Myslíte, že si to bude chtít vysvětlit?“ Zeptal se jich opatrně Jongdae, když po klukách loupl zamyšleným pohledem.

Na to mu nikdo z nich neodpověděl. Nikdo neměl jasnou odpověď a lhát mu nechtěli. Neměli ponětí, a ačkoliv chtěli zasáhnout, rozhodli se jí dát prostor.

Na Ri teď sama měla co dělat, aby se udržela na nohou. Třásla se. Její vědomí se tomu všemu bránilo a nechtěla si přiznat, že tohle byla skutečnost. Že viděla to, co viděla. Její křečovité pohyby byly jako zaseknutá gramofonová deska. Stále dokola opakovala stejný pohyb rukama a stále se pohybovala sem a tam.

Chtěla utéct co nejdál. Kamkoliv. Dokonce ji napadla možnost útěku z okna. Oni… všichni tam v místnosti byli… vlkodlaci. Nebo to ji alespoň tvrdili. Jenomže… nechtěla věřit, že ty povídky, legendy o lidech měnící se na vlky, byly pravdivé. Samozřejmě, že jako malá byla ulítla na takovou dobu -upíři, vlkodlaci, víly a další bytosti z fantasy světa. Přála si být kousnuta o půlnoci a žít s krásným upírem, ale věděla, že to nebylo skutečný. A teď se celý její svět převrátil vzhůru nohama během jednoho večera.

Chtěla se začít smát takovým tím psychopatickým smíchem naprostého šílence. Schoulit se někde v rohu místnosti a dělat, že se nic z tohohle nestalo. Ignorovat to.

Cukla sebou vystrašeně, co zaslechla nějaký rámus od vedle. Slyšela hlasy, jak se o něčem dohadují a dokázala rozlišit pouze Junmyeona a Sehuna. Znova ji polil strach, když si vzpomněla na ty děsivé vlčí tesáky, trčící z jeho úst. Planoucí oči potemnělé hněvem, než se v nich zaleskl úděs. Rychle zavrtěla hlavou, aby vyhnala tuhle vzpomínku z hlavy. Hlavně kvůli krokům, které se přibližovaly k jejím dveřím, od kterých ustupovala dozadu.

„Na Ri, otevři prosím, chci ti to vysvětlit…“ Sehunův hlas byl opět hrubější než obvykle. Připomnělo jí to tu chvíli, kdy ji brečel na rameni.

Zavrtěla odmítavě hlavou, než si uvědomila, že ji nemůže vidět. Znova se rozklepala. „J-jdi pryč…“ zaprosila tichounce, co se objala rukama, aby se nějak uklidnila. „Nic nechci vědět. Chci zapomenout… tohle je kravina,“ odmítavě odvrátila pohled od dveří hledíc kamsi do prázdna.

Sehun si povzdychl. „Na Ri, varuju tě, že ty dveře vykopnu,“ netušil, zda by to doopravdy udělal. Možná po delším čase, kdy by toho měl už po krk.

Jako odpověď mu bylo ticho. Mrtvolné ticho, kdy ho jenom jeho vlčí smysly ujistily, že je stále tam. Dívka se váhavými kroky přemisťovala ke dveřím, roztřepaně vzala klíček a odemkla mu. Vše se jen znova vrátilo před její oči, když mu pohlédla do obličeje. Chtěla ho obejmout. Schovat se mu do objetí a donutit ho říct, že to není pravda. Jenomže se k tomu neodvážila.

„Děkuju…“ vydechl úlevně, co na ni hleděl jako spráskané štěně. „Moc mě to mrzí. Nechtěl jsem… Nikdy bych ti neublížil a nevystavil nebezpečí,“ chtěl ji v tom ujistit. Byla to totiž pravda. „Chtěli jsme ti to říct a vysvětlit v blízké době…“

„Oni jsou taky… taky vlkodlaci?“ Zeptala se roztržitě, zcela mimo jeho věty, čímž ho překvapila a zmátla zároveň. „Luhan, Tao a Kris,“ vysvětila pak svou otázku a odpovědí jí bylo kývnutí. Takže se jí nezdálo, když viděla Taovo oči zářit. „Jak dlouho?“ Znova byla její otázka formulována rychle a úderně, hledíc kamsi do jeho hrudi.

Sehun přešlápl z nohy na nohu, jak nervózní byl. „Vlastně tak nějak od narození… dříve jsme patřili do rodinné smečky, než jsme se odtrhli a začali žít takhle,“ vysvětlil ji trpělivě. „Neboj se, jsme staří tak, jak je vedeno,“ dodal raději vzápětí, protože byla pravda, že vlkodlaci žili déle než lidé.

„Aha,“ bylo jediné co na to řekla a jeho to moc neuklidnilo. „Bývalý manažer to věděl?“ Konečně se mu podívala do očí, kdy ty její se leskly zadržovanými slzy.

„Jo… ten to věděl,“ odmlčel se na chvíli, vzpomínajíc na jeho reakci. Pamatoval si, že Chen se před ním jednou omylem proměnil a manažer vyskočil na stůl se židlí a používal ji jako štít i zbraň. „Ví to i ředitel a většina důležitých, důvěrných lidí z vyšších pozic.“

Napadlo ji, zda tohle myslel tím, že jsou speciální. Dávalo jí to nyní smysl, ačkoliv stále byla vyděšená a to se nezmění jen tak. Narážel na to i Jonghyun? Nezdál se překvapený, když viděl Sehunovo tvář. Jenomže jak by ten mohl o tomhle vědět? Překvapilo ji, že dokázala rozumně přemýšlet o tom, co se dělo, jako kdyby to bylo normální.

„Dobře,“ zjihla o něco víc, co s ním normálně mluvila. Popravdě netušila, jak přesně by měla reagovat. Nestávalo se jí často, že jí někdo řekne, že je vlkodlak. „Jenomže… jak je to možné? A… to všechno. Existujete jenom vy, či… Bože, ani nevím na co se chci zeptat!“ Zavrčela pro sebe, co si volnou rukou vjela do vlasů a nechala ho vejít dovnitř.

„Nadechni se a uklidni,“ poradil ji jemně, co se ani neopovážil naznačit, že se jí chce dotknout. Bál se, že by zase uhnula. „Nejsme jediní, jak jsem řekl, je tu naše bývalá smečka,“ připomenul ji trpělivě, „a rozhodně nejsme jediní. Ale divila by ses, kdo všechno jím je, kdybych ti to řekl,“ pousmál se, jak se snažil zmírnit napětí touhle lehkovážnou větou. „Ale nechci tě tím děsit, či tak,“ dodal vzápětí, co si povšiml jejího výrazu.

„Je ještě někdo z naší společnosti vlkodlakem?“ Vyřkla další otázku, která ji narychlo napadla aa zvědavě na Sehuna pohlédla.

Zavrtěl hlavou. „Pokud mi je známo, tak ne. Nebo o nikom nevím,“ odpověděl ji a naznačil ji, aby se posadila, což po chvilce váhání udělala a on ji napodobil.

„Myslela jsem, že vlkodlaci jsou schopni se vycítit?“ Zmateně svraštila obočí, jak ji tohle zmátlo.
Jenomže Sehunovi tohle vysvětlování přišlo z nějakého důvodu vtipný. Nejspíš to bylo tím, že s ní o tom mohl mluvit a nebát se tolik, že je opustí.

„To máš pravdu. Ale hodně vlkodlaků svou totožnost maskuje, aby více zapadli do lidského světa,“ opřel se o dlaně, na které přenesl svou váhu. „Někteří to berou jako prokletí, proto se svou druhou stránku snaží potlačit. Stává se to hlavně u těch, co byli přeměněni násilím,“ zamračil se nad svými vlastními slovy.

„Lituješ toho i ty?“ Vypadla z ní najednou otázka, po chvilce ticha, která Sehuna upřímně překvapila.

Kulil na ni ty své oči s pootevřenými ústy a netušil, co přesně říct. Litoval toho? Nejspíše to bylo stejné jako s jeho city ke své práci. S tím rozdílem, že tohohle se nemohl zbavit. Byly doby, kdy toho hořce litoval. Proklínal svou rodinu, že mu dala život a chtěl to skončit. Možná by se zabil nebýt kluků, kteří ho z téhle depresivní etapy život vytáhli. Litoval toho hlavně pak o úplňkách.

„Byly a budou tu takové chvíle,“ rozhodl se jí odpovědět po tom tichu, kdy na něm pouze visela pohledem a netušila, zda nelitovat toho, zda se zeptala. „Je to jako na horské dráze.“

Odvrátila od něj pohled, aby si všechny informace nějak poskládala. Všech, dříve, dvanáct kluků byli vlkodlaci. Nějak ji došlo, že Junmyeon musel být i jejich alfa. Nevědomky si začala hrát s přívěškem od Krise. Tím malým, vyjícím vlkem, který ji dal kvůli tomu, že patřila do jejich smečky.

„Chceš ještě něco vědět, nebo si chceš odpočinout?“ Měl dojem, že to za dnešek muselo být hodně informací, které musela strávit.

„N-ne-Tedy, jo, je toho za jeden večer asi dost, ale… chci to vědět,“ zareagovala trochu prudce, ale nějak to ani neřešila. „Bolí to?“ Upřímně se mu po dlouhé době podívala zpříma do očí. Jakoby v nich něco hledala, ale sama netušila co. Utápěla se v nich a znova cítila ten uklidňující efekt jen z pouhého pohledu.

Naklonil hlavu více ke straně. „Myslíš proměnu?“ Ujistil se, že se ptá na tohle. Vlastně ho překvapilo, že se zeptala až teď. Odpověděla mu váhavým kývnutím, jakoby netušila, zda to chce vědět či je správné se na to vůbec ptát. „Záleží,“ odpověděl neurčitě. Věděl, že tahle odpověď ji neuspokojila, když se zavrtěla a zlehka si povzdychl. Možná to měl nechat na Junmyeonovi. „Jak to říct. Záleží na tom, kdy se proměňujeme,“ nepřekvapilo ho, že ji zmátl. Taky by po takové větě nebyl zrovna nejmoudřejší. „Jak to říct… při úplňku je proměna nutná, převážně nás v ten moment zcela ovládne zvířecí pud. Kvůli tomu je proměna nesnesitelná. Ale když se proměňujeme jindy a z vlastního vědomí, nic necítíme. Prostě se proměníme. Na rozdíl od úplňku, víme co děláme. Jsme to stále my a zvíře jen napůl,“ snažil se to podat tak, jak to on chápal. Od doby, co odešli od smečky, tak své druhé já, moc neprobíralo. Jenom úplněk.

„Takže, když říkáš nesnesitelná… myslíš tím takové to křičení, při tom, co se ti bolestivě mění kosti?“ Odpověděl jí váhavým kývnutím, kdy si ji prohlížel. „A jindy je to prostě bezbolestné a prostě se vlkodlakem staneš?“ Znova ji to potvrdil kývnutím a ona v nemalém údivu pohlédla jinam. Snažila se si to nějak představit, i když to šlo ztěžka. „Jak vlastně vypadáte?“ Vypadlo z ní něco, co jí tížilo už dlouho. Znala jak vlkodlaky vyobrazují knihy i filmy, zajímalo ji, zda se v tomhle pletli.

„Heh,“ zarazil se Sehun nad tak jednoduchou otázkou. „Jsme… vlci. Hodně přerostlí vlci…“ odpověděl ji skoro jako blbec, ale tak nějak netušil, jak jinak to říct.

„Mů-můžu ještě jednu otázku?“ Vyhledala jeho oči s těmi svými, jakoby si nebyla jistá, zda ho neurazí. „Jak… jaký jsi jako… vlkodlak?“ Vybreptla váhavě, co jí bylo divný se ho na tohle ptát.

I jeho tahle otázka překvapila. Nenapadlo ho, že by se na tohle zeptala tak brzy a on chvilku mlčel a přemýšlel. „Mů-můžu ti to ukázat, jestli chceš a cítíš se na to,“ vypadali jako dva puberťáci ze školy, kteří se chystali poprvé pomilovat a oba se toho báli. Ale proměnit se před někým jiným bylo pro něj velmi intimní a vyjadřovalo to hodně důvěry.

Odpovědí mu bylo ticho, jak Na Ri horečně přemýšlela, sledujíc jeho tvář. Jednou by jí to stejně asi ukázali, co? Váhavě tedy kývla na souhlas.

Sehun ještě několik sekund seděl než vstal a oddálil se od ní, během čehož si začal rozepínat pásek. Za jiných okolnostech by možná použil nějakou narážku, když si všiml jejího vykuleného pohledu a malého zčervenání, nyní ale mlčel.

„Jen… neutíkej, ano? Neublížím ti, věř mi,“ promluvil klidným hlasem, kterým se ji snažil konejšit. Svléknuté kalhoty odsunul dál a následovalo je i tričko.

Stál k ní čelem, bojoval se svou vlastní nervozitou, která s jeho žaludkem nepříjemně škubala. Zavřel oči a čistil si mysl. Představoval si svou proměnu. To jak se mu mění tvar těla a jeho rysy se mění do zvířecích. Cítil jak se začínal měnit. Jak se jeho tělo přizpůsobuje vlčímu. Nebolelo to. Připsal by to spíše k šimrání a divnému pocitu, jakoby se s ním houpal celý svět. Proměna byla rychlá. Neuběhlo ani několik minut a on zaslechl hlasité zalapání po dechu. Nedokázal jen rozpoznat, zda překvapené nebo vyděšené. Byl nejvyšším vlkodlakem hned po Chanyeolovi, ale také nejmladším.

Zastříhal ušima, když se veškeré vjemy z okolí znásobily. Hluk velkoměsta, televize vedle, šeptání kluků a… hlasité bití srdce. Otevřel oči, které žhnuly jantarem a sklopil hlavu níž s jakýmsi kňučivým pazvukem, když viděl, že Na Ri stála na nohou s vyděšeným pohledem. Cítil její strach. Proto se snažil působit krotce a slabě.

A ji i tak šokovalo jak velký byl. Říkal, že byli přerostlí vlci, ale i tak ji překvapilo, že když zvedl hlavu, byl vyšší než ona. Fascinovaně si ho prohlížela. Tmavě černou srst, která se leskla ve světle, ty oči, které ji tolik něco připomínaly… Cukla s sebou, co se k ní přiblížil a znova ztuhl s tím zvukem, jakoby ji pobízel, aby něco udělala.

„Páni…“ bylo jediný, co ze sebe dokázala dostat a on maličko zavrtěl dlouhým ocasem. Jako kdyby byl touhle reakcí nadšený.

Nechal ji, aby se k němu přiblížila. Schválně nechal svou hlavu níž, aby nepůsobil hrozivě a nechal ji, si ho prohlížet. Vypadal jak malý kůň nebo spíše poník. Tušila, že tak bude i vážit.

„M-můžu?“ Zeptala se ho, co vyhledala jeho oči, když k němu natáhla rukou.

On na nic nečekal. Hlavu sklonil k její ruce a natlačil se pod její dlaň. Chvilku byla ztuhlá, než ho začala hladit mezi ušima. Překvapilo ho, že jeho srst byla takhle jemná, jelikož s tím vůbec nepočítala. Postavila se k němu bokem, boříc své prsty do husté srsti na jeho těle. Vypadal, že mu to bylo příjemné, podle přivírání oči. Připadal ji spíše pes, než jako vlkodlak. Hodně přerostlý pes.

„Pamatuješ si?“ Cítil jak s sebou polekaně škubla a on se na ni omluvně podíval. „Promiň, zapomněl jsem ti říct, že to umíme,“ ospravedlnil své chování a čumákem do ní jemně strčil, stáhl uši k hlavě a nechal se drbat mezi ušima. Bylo to jako hlazení ve vlasech a on si to užíval.

„C-co si mám pamatovat?“ Zeptala se ho zmateně, co se stále rozkoukávala z tohohle setkání.

„Zachránila jsi mi život, víš?“ Jeho hlas byl jiný než jako člověk. Dal se popsat, že byl hrubší a s ozvěnou. Odpovědí mu byl zcela nechápavý pohled, těkajíc po jeho vlčí tváři, jak se snažila přijít na to, o čem mluvil. „Před pár lety v lese. Zachránila jsi mě z medvědí pasti,“ pokračoval dál trpělivě, užívaje si její drbání po těle.

„Počkej…“ započala překvapeně z jeho slov, když si konečně rozpomenula na tu noc, kdy vypouštěla sovičku a odmítavě zavrtěla hlavou. „Vždyť to není možný, byl to normální vlk a ty jsi…“ chtěla říct obrovský či tak, ale to jakým pohledem se na ni koukal, jí připomínali tu situaci stále víc a víc. „Panebože,“ vyjelo ji ze rtů, co se nevěřícně uchechtla. „Nezdál ses mi tak obří,“ poznamenala k jeho osobě, když si vzpomněla, že se mu vždy dívala do očí, a i když spadla, tak stále tam nebyl velký výškový rozdíl.

„To se ti zdálo. Kvůli tý noze jsem byl skrčený,“ přiznal se jí bez ostychů a znova švihl ocasem do strany. Růžovým jazykem přejel přes černý čumák včetně pysků než kolem ní zakroužil. Znova ucítil záblesk strachu v jejím tlukotu srdci, ale nic nepoznamenal.
„Junmyeon je náš alfa, jak sis domyslela. Kris se stal alfou jejich malé skupinky po svém odchodu, ani si nejsem jistej, zda maj nějaké další členy,“ dodal vzápětí, co se postavil po jejím boku.

Opět do jeho srsti zabořila prsty, sledujíc to zhypnotizovaným pohledem. Srst se zdála být drsná, ale při pročesávání to byl pocit, jakoby hladila malého kralíčka, který měl ještě mláděcí srst.

„Jsi vpořadku?“ Přerušil ticho s vážnou, leč ustaranou otázkou, když se na ní zadíval. V kohoutku měřil podobně jako ona, ale když se narovnal, zkrátka ji převyšoval hlavou.

„Um,“ řeč se jí znovu vytratila, když pocítila knedlík v krku. „Já nevím… jsem furt zmatená a všechno… nechtěla jsem na Junmyeona tak vyletět, ale vy…“ odmlčela se jak hledala ta správná slova, „nechce se mi tomu furt věřit, chápeš?“

Vlk pokýval hlavou a nic nenamítal. Zkrátka to nechal na čase.

„Víš, že bychom ti nikdy neublížili. Jsi jako naše rodina teď. A pro mě… víš dobře co. Záleží mi na tobě,“ pověděl tichým hlasem i v myšlenkách a smířil se tentokrát s jejím pokýváním hlavy. „Um, Na Ri?“ Počkal na její pozornost, „Můžeš, prosim tě, počkat za dveřmi?“ Její nechápavý výraz ho na chvilku pobavil. „Potřebuju se přeměnit a jaksi, mno, budu nahej,“ dovysvětlil.

Za jiných okolností by ji poškádlil za male zrudnutí ve tváři, teď však se jen pousmál pro sebe a nechal to plavat. Jen ji sledoval jak se to škobrtavě plahočila pryč. Počkal si na tiché bouchnutí dveří, a poté se začal proměňovat na zpět.

Není možné... další kapitola! Jinak se omlouvám, zda to nemá hlavu a patu. Při psaní mi to smysl dávalo ...