A byli znova doma. Koncert jak v Bangkoku tak v Hiroshimě se velmi povedl a fanoušci z nového alba byli velmi nadšeni. Jenomže právě ta veškerá dřina a nátlak, se na na nich podepsalo způsobem, že teď všichni leželi v dormu a to jim tour teprve začínala. Nejhorší na tom bylo, co věděli pouze kluci, že se blížil úplněk a jejich vnitřní vlk si drásal cestu ven. Žili takhle už nějakou dobu, takže si na své druhé já zvykli, ovšem během doby úplňku to bylo naprosto něco jiného. Jakoby to nebyli ani oni, ale jenom ta věc v nich. Jejich pocity i nálady byly znásobené a dokázali je rozrušit maličkosti. Což nebylo zrovna vhodný, když dělali v téhle branži a neustále za sebou měli novináře i fanoušky.

„Kluci," oslovila je jemně manažerka, co se jejich životu v dormu zcela přizpůsobila a i ona s nimi polehávala na gauči pouze v kraťasech a tílku. Stále na tom byla lépe než ti, co tu leželi třeba i ve spodním prádle. Počkala si než si vyslouží jejich pozornost, která se stále ztrácela u televizoru: „Um, dneska se vrátím nejspíše později, takže na mě s večeří nemusíte čekat."

Popravdě se jí nikam nechtělo. Po delší době ignorování jednoho určitého telefonního čísla, jej konečně zvedla, aby tomu učinila přítrž, ale vyvrbylo se to v něco naprosto jiného. Určité individuum, které doufala, že už nikdy v životě neuvidí, a na které dlouhou dobu nadávala, se s ní chtělo setkat.

Nikdy nedoufala, že ji začne ex znova otravovat. Ne po tom, co ho načapala s jeho asistentkou v jeho posteli, jak na něm s radostí rajtuje jak na koni. Nálada ji kvůli té vzpomínce klesla k bodu mrazu, ale už kvůli klukům se snažila, aby vypadala, že ji nic netrápí. Popravdě to šlo ztěžka. Poznala ho v době kdy končila výšku a jako naivní dívka žijící v románech si myslela, že spolu zkrátka budou dlouho, a že on je ten pravý pro ni.

Nikdy si nemyslela, že se může tak šeredně splést. Johyun vyl totiž všechno možný, jen ne ten pravý a dokonalý člověk, za kterého se vydával. Poznala to tehdy, kdy ji psychicky dostával na pomyslné dno, bojíc se ho jako malé dítě bubáka. On byl ten kdo ji ovládal. Kdo plánoval její dny. Kdo ji trýznil a stalkoval s tím, že ji nevěří, a že ho určitě podvádí. Ironií bylo to, že to byl on, kdo ji podváděl. Pokaždé, co ho chtěla opustit udělal naprostou scénu a ona ze strachu o své zdraví s ním zůstávala. Byl takovou ukázkou sociopata,

To, když je načapala bylo spíše osvobození, protože to byl poslední impulz a ona si sbalila své saky paky a zmizela. Samosebou, že se ji snažil zastavit, ale jelikož tam stále byla ta holka, nic horšího než přemlouvání neudělal. Ovšem jedna výhrůžka policií a dal jí pokoj. Až doteď.

Přemýšlivě se zamračila, když se snažila vymyslet důvod, proč ji chtěl vidět zrovna dneska. A nechápala, že se s ním rozhodla opravdu sejít. Ale nebála se ho. Už ne. Tehdy byla naivní a hloupá, dneska by se mu dokázala postavit, alespoň slovně.

Většina kluků se na ni zvědavě podívalo, čekaje zda z ni vypadne něco dalšího, ale ona stále vypadala jako kdyby byla mimo dění.

„Kam jdeš?" Zeptal se Sehun, jehož měla nejblíže ze všech a ležérně se rozvaloval na gauči i na úkor svých hyungu, kteří to ani neřešili.

„Hm," vydala ze sebe zamyšleně a zadívala se mu do očí, ignorujíc ostatní, kteří měli podobnou otázku. Možná vypadali přehnaně starostlivě, ale po tom, co se už stalo, se nejspíše ani nedivila. „Volal mi, um..." dobře, ta pauza v některých vyvolala ještě větší neklid, jelikož si jasně dali dvě a dvě dohromady, že cokoliv jim odpoví nebude tak stoprocentní pravda, „můj starý známý. Chce se vidět. O nic nejde," během svých slov si upěnlivě žmoulala lem šňůrky od kraťasů, snažíc se přijít na jiné myšlenky.

„Aha," zamumlal Sehun. Možná to znělo s nezájmem, ale opak byl pravdou. Díval se na ni starostlivě, nedůvěřivě a jeho vlk se v něm zakroutil nelibostí, když vycítil malé zaklíčení strachu v Na Riiních pocitech. Něco jim všem zazdívala a jemu se to přirozeně nelíbilo. Už kvůli tomu všemu, co k ní cítil.

Jako kdyby to manažerka vycítila, se na něj vyhýbavě usmála, snažíc se to zlehčit. Byla raději, když se otočili zpět k televizi a na nic dalšího se neptali. Krom Sehuna, kterého se ze všech sil snažila ignorovat a nepodívat se na něj, když vycítila jeho intenzivní pohled. Nakonec to i on vzdal a s tichým frknutím, které bylo adresováno jí, se otočil zpět k filmu.

Když po nějaké hodince došlo na to osudné setkání, viděla v zrcadle jak je ve stresu. Nervozita z ní byla cítit na míle daleko a ona netušila, jak se toho zbavit. Navlékla na sebe džíny s tričkem a přes to hodila pouhý svetřík, jelikož venku stále bylo poměrně teplo. Vlasy si sčesala do vysokého culíku, který se jí pohupoval ze strany na stranu, jak chvatně vyrazila ze svého pokoje.

„Běžím!" Zvolala do prostor baráku, aby se rozloučila. „Buďte hodní, brzo přijdu snad," zvolala, co se obouvala do sportovnějších bot, které patřili mezi její nejoblíbenější kvůli pohodlnosti a lehkosti.

Občas si připadala, jako kdyby mluvila s dětmi, když je nabádala k opatrnosti. Jenomže věděla, že oni jsou občas jak malé hyperaktivní děti ujíždějící na cukru a za tu dobu, co s nimi bydlí, se už hodně věcí rozbilo, když se o to třeba Baek s Chanym přetahovali. Naposledy takhle jakýmsi zázrakem rozpůlili ovladač. Raději se neptala jak se jim to podařilo.

Už s touhle vzpomínkou, která ji vykouzlila upřímný úsměv na tváři, se chvatně hnala k autobusovému nádraží. Měla se s ním setkat v parku, což ji nijak nevadilo. Budou tam lidé a to jí stačilo, aby s ním mohla jednat. Na to, aby s ním jednala někde bez svědků, měla až moc dobře v paměti, co dokázal a jak se uměl chovat.

To vše jen vyústilo v to, že přemýšlela nad Sehunem a tím, co měli mezi sebou. Cítila se najednou tak bezradně a vše jí naznačovalo, že by ho tu teď a tady chtěla. Aby ho chytila za ruku a ujistila se tak, že stojí na její straně, a že se na něj může spolehnout. Nikdo ani v dormu neměl tušení, že mezi nimi něco je. I když je jednou málem načapal Chen, když jim vlezl do koupelny v ne správný moment. Naštěstí stihli rychle dělat, že skládají prádlo a Chen tak neviděl to, jak se k sobě měli jinak než jako přátelé. Ačkoliv se na ně díval dost podezřele, neřešil to.

Znova ji to vehnalo krev do tváří, jelikož si pamatovala moc dobře jak ji Sehun škádlil. Napříč tomu zjistila, že jejich pračka je na sezení opravdu příjemná a prostorná.

Po dobu své cesty se tedy rozhodla utápět v náhodných písních ve svém mobile a ignorovala svět kolem. Opět si připadala jako student vysoké školy, právě cestujíc domů, kde se zahrabe v kopici knih a kávy. Jenomže to vše bylo pryč a jí to chybělo. Náhle měla pocit jako kdyby vše až příliš rychle uteklo a ona nic neprozkoumala. Nic nestihla. Moc rychle vyrostla.

Nikdy neměla plnohodnotný vztah. Nikdy neprocestovala místa, která chtěla a nejspíše jí to čas ani teď neumožní. Ano, díky klukům a týhle práci mohla cestovat díky koncertům, ale něco ji na tom všem chybělo. Sice je už brala jako rodinu a vděčila jim za mnohé... i tak se nyní cítila vycucaně, že měla chuť všeho nechat. Prostě zmizet a odejít zpět do jejího bytu. Nedokázala si ani představit jaký stres to musel být pro ně, když celé dny trénují, zkoušejí a pak musí jezdit po světě a postavit se před tisícovku fanoušků a udělat pro ně tu pravou show. A pak vše od znova.

Trhnutím se z toho všeho probrala, když byla na své zastávce a už s menší energií vystoupila, opatrně se rozhlížejíc kolem. Náhle se jí to zdálo jako horší nápad než v dormu. Mohla si to ještě rozmyslet a otočit se pryč?

Rozešla se tedy volnou chůzí přímo k parku, kde se rozhodla postávat do doby, dokud ho neuvidí. Dávala mu pár minut a pak prostě odejde. Spíše tedy uteče, protože se cítila jako klubko nervů. Byla si jistá, že ho pozná, jak by ne. Takový člověk jako on se, bohužel, nezapomíná.

A přeci jen vykulila oči, když ho viděla, jak si to k ní pomalu šine. Za doby škol to byl takový ten typický kluk, co toho měl spousty na háku – hlavně pak kvůli tomu, že měl bohatší rodiče a o nic se nestaral. Ale přesto byl milý, vtipný a ona si myslela, že ji skutečně miloval. Pravda, třeba ze začátku přeci jen ano, ale... skousla si nenápadně ret, aby nad tím přestala přemýšlet.

Vypadal jinak. Oblečení které nosíval, vystřídal za slušivou bílou košili a černé kalhoty, které mu o něco více prodloužily nohy. A to s jeho sto osmdesáti centimetry přidalo na jeho pohlednosti. Ležérně si to k ní kráčel. Knoflíčky u krku povolené, kdy svou image neposlušného kluka ještě podtrhoval rozdrbaný účes a lesk v očích, který měl od nepaměti. Nikdy nebyl ošklivý kluk, to by lhala, ale jeho srdce takové bylo. On naproti tomu si uměl získat pozornost lidí, zmanipulovat je, omotat si je díky sladkým slůvkům a pak je využít.

„Jonghyune," kývla mu na pozdrav, držíc si od něj odstup, aby se cítila lépe. On si ji jen zvědavě prohlížel a s jeho rty si pohrával úsměv.

„Na Ri," napodobil ji, za což si vysloužil pozvednutí obočí, ale jinak nic. „Změnila jsi se. Sluší ti to mnohem víc," polichotil ji v rámci slušnosti a ona neměla ponětí kam tím mířil.

„Nápodobně," znova promluvila jednoslovně a přemýšlela co tímhle zamýšlel. Už jen tím, že zrovna teď se rozhodl objevit a otravovat ji. „Co chceš?" Vybalila na něj hned, co mohla a povytáhla jedno obočí o něco výše, ruce složené na prsou, dosahujíc tak defenzivního postoje.

Nezatvářil se nijak překvapeně z jejího postoje. Očekával, že bude reagovat podobně. I když ho začalo štvát jak moc se stala soběstačná a nezdála se, že by ji zastrašil.

„Stalo se toho spoustu od té... nešťastné události," zamumlal a vyhnul se tím přímo odpovědi na otázku a tím ji začal štvát. „A lituju toho, opravdu. Udělal jsem chybu a vím to, ale jsem teď lepší. Změnil jsem se," svraštil své čelo, připomínaje tak malé štěně, které někdo zahodil. Maličko se pousmál, když sklopil pohled na špičky svých bot, než pohled zvedl zase k ní. „Zavolal jsem ti po tom, co jsem tě viděl v televizi s tou... skupinou," na poslední slovo dal jakýsi důraz, jehož pointa jí nedocházela, ale neskákala mu do toho, „A uvědomil si několik věcí,"

Netušila na co chtěla reagovat jako první. Nešťastná událost? Lituje? Uchechtla se, co se podívala jinam. Tenhle zlozvyk chytila právě od členů skupiny. „Děláš si legraci? Po kolika? Skoro čtyřech letech mi zavoláš s tím, že sis uvědomil několik věcí?" Její tón se zvyšoval a snižoval podle toho, jak moc v ní emoce vířily. Měla chuť k němu dojít a dát mu facku. Nebo rovnou pěstí. „Podvedl jsi mě. To nemluvím ani o tom jak jsi se ke mně choval po dobu našeho vztahu! A teď mě začneš rušit, vykládat mi tady tyhle věci a co čekáš? Že ti skočím do náruče, že ti všechno odpouštím?" Nechápavě na něj zůstala koukat, nechávajíc ruce klesnout podél těla. Byla vlastně ráda, že tu tolik lidí nechodilo, protože si tenhle trapas chtěla nechat pro sebe. Ječení na chlapa venku není zrovna něco, čím by se chtěla chlubit.

Jeho rysy o něco ztvrdly, stejně jako pohled, kterým si ji nyní měřil. Byl chladnější. Nebezpečnější. A jí to donutilo maličko cuknout a cítit chlad po zádech, který se po ní plazil jako nebezpečný had. Donutil ji popřemýšlet o následujících slovech, které mu chtěla vmést do obličeje.

„Nechci se hádat," řekl o něco klidněji než očekávala. Jakoby přemýšlel co za slova zvolit. Nebo právě přemýšlel o tom, jak ji někde zakopat. „Vím, že po takové době je to ode mě opravdu hnusný. Ale opravdu jsem se ti chtěl omluvit a zkusit to. Cítil jsem se... špatně, že jsem ti tohle provedl, opravdu,"

Naklonila mírně hlavu ku straně, sledujíc ho těma bystrýma očima, ve kterých se leskla opatrnost a váhavost z nynější situace. Nad jeho slovy se pozastavila. To, co jí dělal nebylo hezké. Byl to hnusný podraz. Ale... už to bylo dávno, a ačkoliv by mu nejraději dala facku, nechtěla se tím zahazovat. Chtěla ho mít z krku a mít klid. Odejít zpátky do dormu, kde by se stulila na gauči vedle ostatních a smála se různým narážkám a vtípkům k seriálu.

„Chm," zamyslela se nad tím, ačkoliv to vše ze sebe dostala pouze kvůli tomu, aby hlavně něco udělala. „Nevím, ano? Můžu se snažit ti to odpustit, ale nebude to hned, to po mně nemůžeš chtít," zavrtěla bezradně hlavou, ignorujíc to, že k ní o něco blíže přistoupil, dávaje pozor na to, co říkala. „Ale myslím, že už tu nic dalšího probírat nemusíme. Jsem docela dost unavená a chci si jít odpočinout," vysvětlila své nadcházející kroky, které chtěla podniknout.

A přesně v ten moment sebou polekaně cukla, co ji hrubě vzal za ruku, až se k němu neochotně přimkla blíže, prohlížejíc si ho velmi naštvaným pohledem za doprovodu jejího bolestivého syknutí.

„Jonghyune!" Okřikla ho naštvaně se špetkou strachu, který rozvibroval její hlas. „Okamžitě mě pusť. Hned!" Na větu dala jistý důraz, snažíc se mu vyškubnout, ačkoliv marně. „To bolí!" Vyjekla najednou, co jeho stisk zesílil a ona mu konečně pohlédla do očí, které byly potemněny vztekem.

„Snažil jsem se být milý, Na Ri. Je mi to líto, ale ty nevidíš... jisté věci, která já ano, chápeš mě?" Promluvil medovým hlasem, snažil se ho udržet klidný a nijak nevynervovaný, ale nedařilo se mu to moc. „Nechci ti ublížit, ale ty mi zkrátka nedáváš na vybranou?" Prohlédl si ji, evidentně pobaven tím, jak se mu snažila vyškubnout. „Nebude to bolet, jen chceme informace, ju? Bude to jen chvilička."

Jediná věta ji donutila zamrznout a přestat se vzpírat, kdy namísto toho všeho na něj nechápavě a vyděšeně hleděla. Netušila o čem by měla mít informace. Leda by se dal na dráhu novináře a tohle bylo vymáhání jak z ni dostat věci o klucích, ale nezdál se, že by ho zajímalo tohle.

„O čem to ksakru mluvíš?!" Vykřikla na něj už opravdu naštvaně, až ji vyhrkly slzy, jak drtivě její předloktí zmáčkl. „Já nic nevím, Jonghyune, okamžitě mě pusť!" Vykníkla jako zraněné zvíře, než ji ovládl naprosto pocit paniky po jeho děsivém uchechtnutí.

„Myslím, že víš. Jen to pro jejich dobro nechceš říct. Smutný, chtěl jsem to udělat rychle, kdybys jen spolupracovala," zavrtěl hlavou, jakoby káral malé dítě a nedělal zrovna to, co dělal. „Jen malá spolup-" přerušilo ho náhlé temné zavrčení, znějící jakoby tu bylo zvíře, které ztrhlo jeho i její pozornost.

Netušila jak bylo možné, že se tu objevil, ale už v těch několika sekundách své existence chytil Jonghyunovu ruku, až zkřivil bolestí obličej. Ovšem Na Ri se tak mohla vycuknout, ustoupit a lépe tak vidět ten moment, co Sehun se napřáhl a dál jejímu ex příteli pěstí, až se málem setkal tváří se zemí.

„Nikdy se k ní už nepřibližuj, je ti to jasné?" Znova se z něj linula podivná aura čehosi, co ona nedokázala rozpoznat. Slyšela to. Ten zvuk, jako kdyby vrčel.

Jonghyun se zasmál. „Říkal jsem si, kdy vylezeš, čokle," narovnal se, otírajíc si krev, která se mu linula z nosu i z natrženého koutku. Sehunovi oči potemněly, věděl, že má problém. Jeho oči zářily jasnou jantarovou barvou, kterou nedokázal ovládat. Jenomže co ho nejvíce děsilo, že muž před ním se ho nebál. Jenomže jeho pohled od Sehuna přešel zpět k Na Ri. S podlým, odporným úšklebkem „Jak se ti žije s monstrama pod jednou střechou, Na Ri?"

Jedno zlé oslovení, které donutilo Sehuna zkoprnět a uvědomit si, co právě provedl. Automaticky se otočil k Na Ri, chtějíc jí tohle vše vysvětlit. Ale její bledý obličej, vytřeštěné oči a naprostý děs, mu odpověděl na vše.

„Panebože..." roztřesené ruce se jí přemístily na její ústa, která si přikryla. Viděla to. Prodloužené zvířecí zuby. Nakrčenější nos. A ty oči. Byly jako dva rozpálené uhlíky, které se do ní zabodávaly se směsicí tolika emocí, které nyní cítil.

„Na Ri... vysvětlím ti to..." začal potichu, co cítil jak se mění zpět do normálu, ale ona jen o krok ustoupila, co on se přiblížil. Cítil, že chlap za ním zmizel. Vypařil se jako pára nad hrncem a v momentální chvíli to bylo poslední, co chtěl řešit.

Dívka jen zavrtěla hlavou. Zděšeně. Nedokázala nic říct. Jen prostě zmizet a ignorovat to, jak za ní Sehun volal její jméno. Dokázal by ji dohnat, ale neudělal to.

Chany, já to podělal... posteskl si v duchu ke svému příteli, který jediný věděl jak na tom sám je.

Well... přiznám se, že odhaleních jsem měla několik. A možná až bude konec tohohle příběhu se s vámi o ně podělím, jelikož je mám sepsané. Ale tohle... bylo poslední, co jsem vymyslela, mám kolem toho pořád podivný pocit, ale s jejím ex jsem dostala jiný plán než ho jen odvrhnout a udělat ze Sehuna nevinného rytíře v nablýskané zbroji. 

Jonghyun zkrátka ví jak vydráždit vlčka, mno. A Sehunek se holt před úplňkem nedrží moc dobře... 

No, doufám, že za tohle odhalení nejste nijak naštvaný. Možná jsem to uspěchala, ale už máme přes čtyřicet kapitol a já to takhle měla nalajnovaný, takže co nadělám. Teď to bohužel půjde možná až moc rychle až ke konci, nu. Nebo se mi to jen zdá, kdo ví. 

Snad se kapitola líbila. 

Praise the Alkiera!