Popravdě vůbec netušila, jak si tohle představovala. Letiště v Bangkoku bylo obrovské a stejně jako doma v Seoulu, se to i tady hemžilo lidmi. A taky fanoušků, kteří si nemohli nechat ujít chlapce, jak unavení se vlečou do přichystaných aut.

Na Ri po tom všem nátlaku nějak nechápala, jak to kluci můžou brát tak v klidu a prostě to ignorovat. Všimla si, že pár z nich z chování několika fanynek, se zatvářilo poněkud naštvaně, ale jinak to dál nekomentovali a všichni chvátali, aby byli co nejdříve v objednaném hotelu.

„To bylo divný," vydechla dívka po tom, co se všichni nahromadili v autě, což se obešlo i bez nějakých scén okolo. Tentokrát nikdo neměl náladu na to, se hádat, kdo kde bude sedět. A možná to taky bylo díky tomu, že je fanynky sledovaly až k autu.

„Co přesně?" Ozval se zaujatě Junmyeon, který taktéž byl nejblíže k předním sedadlům. Takže s Na Ri mohl mít konverzaci bez zbytečného přeřvávání.

Manažerka se i tak k němu natočila, protože jí přišlo neslušné k němu být zády. „No, asi vše. Ta cesta, fanoušci... nechápu jak můžete být po celou dobu v pohodě a nic neříct," pokrčila rameny, vzpomínajíc si na to, jak několik fanoušku bylo neslušných.

Lídr si jen povzdychl, ale takovým tím trpělivým stylem, že se manažerka nezatvářila nijak dotčeně. „Musíme to vydržet, nic jiného nám často nezbývá," pokrčil rameny a dál to nemělo cenu hrotit. Nic by nezměnili. Prostě jeli dál a připravovat se na brzké vystoupení.

***

A i přes to vše, že si myslela, jak všechno bude pomalu ubíhat a bude mrtvá spolu s ostatními, ji překvapilo, že se naopak cítila poměrně čiperně. Ne tak moc, že by dokázala žít dlouho bez spánku, ale přesto dostatečně, aby se nezbláznila nebo neusnula.

Ulevila si nakonec, když se Kai mohl zúčastnit koncertu bez problémů a jeho nohu už mohl lépe zatěžovat. Netušila přesně, co se mu stalo, protože to nechtěl moc rozebírat a zkrátka přiznal, že špatně došlápl. I mu to věřila, jelikož se znova před koncertem přepínal. Varovala ho. Ne, že by na něj byla naštvaná, jen si o něj dělá starosti. Ale i tak se písničky Overdose nedokázal zúčastnit a musel jít na odpočinek, ačkoliv protestoval, ale ona sama byla nesmluvatelná, jelikož ho potřebovala fit na celé připravené tour.

Pro ni ale stejně nejlepším momentem, který ji nutil se usmívat, byl cover písničky One More Time, One More Chance od Chanyeola, který ji zazpíval tak nádherným způsobem, že se v zákulisí zarazila a pouze poslouchala. Jeho melodický hluboký hlas tomu dodával jisté kouzlo a poměrně i melancholickou chuť. Alespoň takové pocity z toho měla.

Vždy fascinovala, že je výborný jak v rapu, tak měl I úžasné vocály. A tahle procítěná písnička to v ní jen utvrdilo.

V ruku v ruce šlo i nadšení fanoušků z přidání písničky Coming Over, která se zalíbila. Ani se nedivila. Píseň to byla velmi chytlavá a zkrátka se to málem na poslední možnou dobu na seznam dostalo. Kluci nijak neprotestovali, protože stejně většinu textů písní měli nacvičené – vlastně museli mít, takže s tímhle nebyl nijak velký problém.

Ale po tom všem cítila nehoráznou úlevu, že stojí v hotelu a je jen pár kroků od postele, do které hodlá zapadnout a nevylézat. Nebo tak něco.

„Nezapomněli jste klíče někde, že ne?" Zeptala se podezřívavě, co se na ně ve výtahu podívala, jako kdyby vedla skupinu ze školky.

Někteří z nich vykulili své oči, čímž donutily její koutky úst zacukat, než se začali rozhlížet po ostatních a nebyli si jistý, zda to byli oni, kdo měl klíče hlídat.

„Mám všechny já," zamumlal Junmyeon po chvilce, co vytáhl z kapes několik klíčů, jelikož byli rozděleni po skupinkách. A právě těm skupinkám rozdal jejich klíče. „Zítra máme volnější den, večer koncert a poslední večer tady. Pak vlastně letíme do Japonska a po koncertu jedeme domů," shrnul veškerý obsah pro kluky, kteří spali v autě mezitím, co jim Na Ri tohle vyprávěla.

Ta jen spokojeně přikývla. Byla ráda, že to takhle vyřešil za ní. Sice to ještě zopakuje, pro teď byli v obrazu. Ale opravdu doufala, že si tu stihnou zajít na nějaké domácí jídlo. Nebo na cokoliv jiného, co by spolu vymysleli, že? Do dalšího města stejně měli vyrazit až dalšího rána, takže určitě nikomu neuškodí, když si to tu projdou. Navíc to je poprvé, co se nachází v Bangkoku a kdo ví, kdy se zde zase objeví. Plus tedy jako bonus se dvanáctého odlétalo později, takže měli celé ráno I odpoledne ke šmejdění kolem.

„Pozítří, co máme odjíždět, budeme mít nějakou chvíli čas. Můžeme tu skočit na něco k jídlu a obhlédnout si tu, hm?" Svěřila se jim se svou myšlenkou, upírajíc na ně své oči během toho, co se kluci chtěli rozprchnout do svých pokojů.

„To jídlo zní rozhodně super!" Zaradoval se Baek, jemuž se po tváři rozjel šťastný úsměv. Snad jako kdyby si to už představoval a mohl cítit nějakou tu Thajskou specialitu.

I ostatní to odkývli s občasným rozrušeným mumláním. „Dobře," odkývla to s lehkým úsměvem. „Samozřejmě, že ti kdo budou chtít spát můžeme nechat, pak vás když tak probereme až se vrátíme," pokrčila rameny, když i ona své klíče zastrčila do zámku a otočila s nimi.

Ostatní to vzali jako povel k rozpuštění a ona je nezdržovala. Neměla proč. Sama byla utahaná a jediné co chtěla byla teplá sprcha a jemné peřiny. A do zítřka neotevřít oči.

A to se jí skutečně podařilo. Ignorovala veškerý ruch, který vydávali kluci – ti se opravdu rozdováděli, podle rozjařeného povyku, ale Na Ri byla už zcela zahrabaná pod peřinou a začala dělat, že k nim nepatří.

Usnula jako do vody hozená v naprosto příjemných peřinách. O to horší bylo ráno, když ji někdo ustavičně bouchal na dveře a podle výdrže se nehodlal vzdát.

Manažerka otráveně zaúpěla, hledajíc mobil, aby se podívala kdo ji budí takhle brzo. Očkami zamžourala na číslice, která hlásila něco kolem půl deváté a dívčina s dalším zaúpěním padla tváří do polštáře.

Jenomže ne na dlouho.

„Na Ri, otevři..." ten prosící zpropadený hlas ji dokonale probral.

Zvedla hlavu až ji vlasy spadaly přes oči a ona si je při vysoukávání z postele v rychlosti rukou česala.

„Um, j-ano?" Zamumlala v momentě, co otevřela oči a jediný kdo tam stál jako opuštěné štěně byl sám Sehun. „Hunnie?" Vybreptla stále rozespale a i překvapeně. Čekala by kohokoliv z členů, ale jeho ne. I když si to mezi sebou vyříkali, stále cítila jisté napětí. Nebo to byl jenom její pocit.

Připadalo jí vtipné jak po oslovení i tom všem najednou znejistil a jakoby tu už ani nechtěl stát.

„Totiž... myslel jsem, že už nespíš. Promiň," zatvářil se omluvně, co očima těkal sem a tam. „Většina někam odešla, když mají volno a někteří ještě spí."

Stejně jako já před chvílí, pomyslela si rýpavě, ale raději mlčela a poslouchala, jak to z něj leze jako z chlupatý deky.

„Napadlo mě, zda bys někam nešla, třeba na snídani či rovnou oběd, hm?" Bylo roztomilý jak se snažil, ale víc a víc byl nejistý. A to věděla, že většinu času býval hodně rozhodný a docela rychlý. „A projít to tu. Dlouho jsem tu nebyl, tak jsem zvědavý co tu mají nového," usmál se takovým způsobem, který by kdejakým holkám podlomil kolena. A i ona měla co dělat, aby zamaskovala malé zrudnutí i rychlejší tlukot srdce.

„No, chtěla jsem tam stejně jít, takže... společnost je vítaná," usmála se na něj nadšeně, než se najednou zarazila. "Ale teď musíš chvilku počkat. Pochybuju, že by někdo stál o mé promenádování v pyžamu," je pravda, že jednou se jí to podařilo. Ale to bydlela ještě s rodiči.

„Mně by to rozhodně nevadilo," blýskl po ní zuby, až ji znova dostal do nejistoty. Hlavně kvůli tomu, že mezi nimi se toho stalo tolik a přesto málo.

Měla dojem, že ji ze začátku nesnášel. Pak se ukázalo, že z ní byl jen nejistý, ale nevadila mu. Pak ji pomohl zachránit a... spal s ní v posteli, po tom, co se bála. A vydržel s ní až do rána. Když umřel manažer, byla první komu se vyplakal na rameno a ona mu musela slíbit, že to nikomu neřekne. Tehdy to bylo poprvé co ho upřímně objala a konejšila. A nakonec jako třešnička na dortu, ji zachránil před pádem z podia. Jakoby to bylo včera, že stále cítila horko na místech, kde se jí dotýkal. I s větou, díky které se s ním cítila zvláštně. A hlavně ji nutila červenat.

„Sehune!" Vzpamatovala se, co ho okřikla a raději zmizela za dveřmi, aby nemusela čelit tomu úšklebu a rozzářeným očím z hravosti.

Na chvilku zaváhala, zda s ním opravdu jít, ale nakonec nad tím zavrtěla hlavou. Jen ji zlobil. Nic víc v tom nebylo. Nechápala tedy, proč se z téhle myšlenky cítila tak smutně a špatně. Nemělo by to tak být.

S pochmúrnou náladou na sebe hodila černé džíny, modré tílko a na sebe jen lehkou šustivou bundu, kdyby tam bylo chladno, protože dneska nevypadalo na extra velké teplo. Vlasy si jen učesala, aby nějak vypadala a zvýraznila oči řasenkou. Když se sebou byla spokojená obula si tenisky a energeticky vytančila z pokoje a zamkla.

Hned co se ale otočila čelem k Sehunovi se zarazila, protože ten si ji prohlížel a evidentně se to ani nesnažil skrývat.

„Um, Sehune, halo?" zamávala rukou, aby si vysloužila jeho pozornost a on zmateně zamrkal.

„Promiň, jen... sluší ti to," jeho tváře maličko zrůžověly, což ji donutilo se se pousmát.

„Děkuju," zamumlala a raději se k tomu nevyjadřovala. Připadalo ji vtipný, že se dokázal přivést sám do rozpaků. Roztomilé. „Takže," začala, co se vydali k výtahu a pozorovala ho, jak si bere roušku. Jak kvůli fanouškům, tak i z malé strany kvůli vzduchu. „Co podnikneme jako první? Popravdě mám dost hlad, co ty na to? Jídlo teď a pak se někde flákat?" Nabídla s malým úsměvem. Což nadšeně odkývl.

Užívala si ten pocit, že nikam nemusela chvátat a mohla relaxovat. A Sehun patřil mezi klidnější členy, když byl sám. Sice měl své chvíle, kdy by ho za nějaké připomínky zabila, byl hodný. Netušila jak by přežila duo ChanBaek třeba.

A vše to krásný, kdy se cítila jako normální turista, uteklo jako voda. I Sehun se zdál skleslejší, když si uvědomil, že za několik chvil bude vystupovat na koncertě a tohle se stane jen vzpomínkou.

„Lituješ toho někdy?" Vyklouzlo ji ze rtů samovolně, co přemýšlela nad jeho prací ve skupině.

„Cože?" Nechápavě se na ní podíval, co nepobral její otázku. A ona mu to neměla za zlé.

„Jestli někdy lituješ, že ses stal zpěvákem," zopakovala to srozumitelně, co se rozhlédla po okolí, dál sedíc na lavičce, kde odpočívala.

„Hmm," zamručel, a jeho pohled opustil její tvář a zahleděl se dopředu. „Ani nevím. Jsou dny, kdy bych to vzdal. Kdy toho lituju a chci vrátit čas," přiznal váhavě a ona ho nepřerušovala, když zacítila tu vážnost jejich tématu. „Ale pak si vzpomenu na to, kam jsme to dopracovali jako skupina. Rodina. Na ty fanoušky, co nás podporují. A... jsou to pěkné vzpomínky," jeho rty se roztáhly do lehkého úsměvu, jak začal vzpomínat.

Sledovala jeho rysy, které si nyní moa prohlížet z profilu, když sundal na malý moment roušku. Nikdo tudy moc neprocházel, a když už tak se nikdo nedíval po dvojici sedící na lavičce.

„To zní... hezky," pousmála se. Mimoto vše tu mají opravdu výborné jídlo. Tedy, nebylo to jako doma, ale něco do sebe to mělo. „Je uklidňující, když vás vidím pospolu. Vypadáte v tu chvíli jako pravá rodina a strašně to zahřeje u srdce," pověděla mu upřímně.

To Sehuna donutilo se na ní zvědavě podívat a zkoumat ji. Jakoby na ní něco hledal, či jen přemýšlel.

„Teď do tý rodiny patříš taky. A to bez odmlouvání," zubatě se na ní pousmál, aby odlehčil danou situaci než zase zvážněl. „Měli bychom jít, ať máme ještě nějaký čas."

To znělo velmi chytře, na to, že to řekl zrovna on. Ale odpustila si pro tentokrát jakoukoliv rýpající poznámku a odkývla to. Co se toho předchozího týkalo, poděkovala mu. Opravdu jí to udělalo radost.

A právě nebýt Sehuna, znova by se jí povedlo něco spackat. S vyjeknutím mu padla do náruče, když si ji k sobě přitáhl, aby ji strhl z cesty, po které se prohnal cyklista, který jim nevěnoval pozornost. Ani tomu, že ji málem srazil.

Srdce ji tlouklo jako splašené, když se mu takhle zblízka dívala do těch očí, které se zdály stejně překvapené jako její. A stejně tak po jejím obličeji těkaly, jako ty její po jeho. Z očí na jeho nos a ještě níž, kdy sledovala jeho narůžovělé rty. A než se nadála a byla schopna od něj odstoupit, ucítila je na svých rtech. Vytřeštěné oči sledovaly ty jeho, nyní zavřené, nestíhajíc se odtrhnout.

Podlehla mu. Nedokázala se mu vzpírat, protože tohle podvědomě chtěla. Váhavě mu polibek oplatila, když ucítila jeho zaváhaní. Ochutnala jeho jemné rty, stejně jako on ty její. Bylo to jako jemné pohlazení, poznávání toho druhého. Jeho rty byly tak opatrné, jakoby si stále nebyl jistý, co tu vlastně prováděli.

Odtáhli se, lapajíc potichu po dechu, kdy si o její čelo opřel to své a tím se skrčil. Palci ji pomalinku hladil po obou tváří, udržujíc oční kontakt.

„Musel jsem," vydechl, kdy očima zalétl znova k jejím rtům, jakoby je chtěl znova ochutnat. A doopravdy to chtěl.

Cítil její mělký dech na tváři, když ho stále rozrušeně sledovala. Nedokázala najít ta správná slova na to, co se stalo. Jestli měla říct, že je to chyba, či... být sobec a políbit ho sama. Náhle si uvědomila to, co ji k němu táhlo. Nebylo to jen čistě přátelské.

„Hunnie..." oslovila ho jemně, držíc ho za ruce, kterými ji pravidelnými intervaly hladil, „co mi to vyvádíš. Tohle bysme neměli," sledovala jeho oči, které na ní nyní koukaly s takovou něhou, jakou nikdy u nikoho neviděla. Bylo to jiný od pohledu jejích rodičů a tolik odlišné třeba I od jejího ex.

„Neměli, ale chceme. Co je na tom špatně? Mana-Na Ri, už nějakou dobu jsem z tohohle všeho zmatený a tohle jen..." pousmál se, "mě utvrdilo v tom, co cítím," dokončil svou větu s dalším laskavým úsměvem, který u něj nepoznávala. „Potřebuju tě," špitl naléhavě, když ji políbil na čelo.

Neměla ponětí jak by na tohle měla reagovat. Jestli by vůbec měla něco říct, jelikož vše, co se jí honilo hlavou, byly pouze starosti. To malé nadšení, co v ní vykvetlo, se rychle stáhlo do klubka starostí.

„Já... nevím, Sehune. Tohle je," ztichla, když se snažila něco vymyslet. „Sama jsem moc zmatená a nevím, co ti na tohle říct," zavrtěla hlavou, když ji bodl u srdce jeho smutný, ale přesto chápavý pohled, kdy ji stále nepouštěl stejně jako ona jeho. „Vím, že něco mezi námi je, Hunnie. Ale chci nejdříve zjistit co to je a více tě poznat," svěřila se mu váhavě. Neměla ponětí, zda to vzal vpohodě, protože se uměl čas od času dobře přetvařovat. Ale zdál se, že to chápal.

„Poznat mě?" Jeho nevinná otázka ji donutila se začervenat, když se na ní ušklíbl, chtěje dodat něco dalšího, ale rozmyslel si to. „Chápu tě, možná to moc uspěchávám, nevím. Totiž," zrudl i on, což dívku překvapilo, „neumím v tomhle moc, mno, chodit."

A to byl jako povel k pootevření pusy a koukání jak na ducha. Dokonale tuhle narážku pochopila. Neměl zkušenosti se vztahy. A co si budeme, ani manažerka moc ne a v tomhle, co mělo oni, to bylo ještě divnější.

Chápavě přikývla. „Měli bychom jít, co?" Popravdě nikam nechtěla. Chtěla zůstat takhle s ním. Cítit jeho teplo a ty příjemné doteky.

„Hmm," zamručel s jasnou nespokojeností v hlase, kdy si ji prohlížel, než si ji jednoduchým pohybem, aby ji neublížil, přitáhl do objetí, kde si opřel o její hlavu bradu a zkrátka tak nechtěl přijmout, že se bude muset znova stát zpěvákem a ona jeho manažerkou. „Ještě malou chvilku, prosím," žadonil o více času a ona mu vyhověla.

Své ruce mu omotala kolem pasu, hlavu opírajíc o jeho hruď a zavřela oči. Nechala se konejšit jeho hlazením a tlukotem srdce.

Neměli ponětí jak dlouho tam takhle stáli, ale z toho všeho je probrala příchozí zpráva od Junmyeona, který byl zvědavý i ustaraný, kde oba jsou. A tak se oba museli sebrat a naskočit zpátky do starých kolejí a dělat, jakoby nic.

Sledovala po celou dobu jeho záda, protože se držela většinou vzádějc, a ačkoliv se mu to nelíbilo, nechtěl se s ní hádat. Ona tak mohla více přemýšlet. O všem možným, ale hlavně o tom, co se stalo. Pokaždé, co si vzpomněla na jeho rty maličko zčervenala a začala se usmívat jako sluníčko. To vše byl impulz, aby ho dorovnala jejich krok a svou rukou vplula do té jeho, která ji stiskla. Ačkoliv měl roušku, všimla si, že se usmíval podle zářivých očí. A ona na tom byla stejně.

Připomínala si tímhle jednoduchým gestem, že se tohle vše skutečně stalo. A že na ní není naštvaný. Bylo divné jak rychle si zvykla, že se v jeho blízkosti cítila bezpečně.

Jenomže takhle mohli zůstat jen co tu bylo pár lidí, než se distali do ruchu města, kde by hrozilo, že by je někdo poznal. Ani jeden z nich neměl teď náladu stát proti naštvaným fanynkám ani novinářům, takže se pustili a šli k hotelu, snažíc se mluvit o všem možném, aby nějak přerušili to ticho mezi nimi. 

No, nejsem nadšená z týhle kapitoly, ale asi to není to nejhorší co jsem mohla sepsat. Asi mě jen mrzí to, že se do psaní nemůžu vůbec ponořit a vždy, když se snažím psát zase rychle to skončí a jdu dělat cokoliv jiného. Ale doufám, že teď, co jsem doladila několik detailů v příběhu se to nějak spraví a taktéž doufám, že vás SehunxNari nepohoršili a nebudete chtít příběh spálit a obětovat satanu. 

Snad brzy u další kapitoly!