Chanyeol si ji nechápavě prohlížel až z toho krabatěl čelo, přemýšleje, kam tímhle směřuje. Žel, jakýsi pocit, že ví o co jde, ho žral, ačkoliv věděl moc dobře, že jí to říct nesmí. Ne teď.

„Co je se Sehunem?" zahrál si tedy na hloupého a přiřadil se k jejímu boku při chůzi směrem pryč.

Na Ri se zlehka zamračila, přemýšlejíc jak své pochyby říct. Sama nevěděla, proč se na to ptá zrovna Chanyho, když vlastně o nic nejde. Svým způsobem. „Dneska, on..." zhluboka se nadechla, hledajíc ta správná slova, „choval se jinak než ho obvykle znávám. Skoro až děsivě, napříč tomu, že mě zachránil." Skousla si spodní ret z nervozity, když mu konečně částečně odhalila to, co ji trápilo.

Chanyho obočí povyskočilo o něco výše, než zase sjelo na původní místo, ohlížeje se dopředu na cestu, kdy dlouhou chvíli mlčel. „Jak děsivě?" zeptal se vážněji, než bylo od tohohle člověka zvykem, až ji to donutilo se na něj překvapeně pootočit. Ale tentokrát jí pohled neopětoval a dál hleděl vpřed.

„Nevím jak to popsat," vydechla frustrovaně, prsty si zajíždějíc do vlasů. Možná toho měla opravdu jen po krk a potřebovala spánek. V posledních dnech moc nenapsala a bohužel s blížícím se odletem se nevyspí už určitě. „Jeho pohled..." vzpomněla si náhle na jednu věc, nechávajíc ji nedokončenou, jak nad tím začala přemýšlet a snažila se zjistit, co na něm bylo zvláštního.

„Jeho pohled?" zopakoval po ní překvapeně a v jeho hlase byla znát stopa po chtění vědět více. „Jak to myslíš?" měl vlastní myšlenku, o kterou se tedy dělit nehodlal, ale byla tam. Znal Sehuna už nějakou dobu a věděl, že ovladatelnost nepatřila k jeho přednostem. To už dokázal v momentě, co málem z Krise vymlátil duši.

Pokrčila rameny, ale když pochopila, že to vidět nemohl, rozhodla se k tomu něco dodat: „Asi se mi to jen zdálo, neber mě vážně. Všichni bychom se zasloužili spánek." Pronesla a dál se k tomu nevyjadřovala. Nebylo ani proč, jelikož Chanyeol už se na nic neptal a raději se po zbytek večera, co šli na jídlo, do konverzace moc nepřimotával.

Všichni se domů dostávali unaveni a s chutí jít do sprchy a spát. Na tom jediném teď záleželo. Chanyeol šel vzádu, stále zahlouben v myšlenkách už od chvíle, co mluvil s manažerkou. Ani nevěděl, co ho na tom všem tak žralo. Nejspíše jen ten pocit ohrožení.

„Sehune, na minutku," Chanyho vážný hlas tmavovláska donutil zastavit na místě a na svého přítele pohlédnout. Zvědavý a zároveň lhostejný pohled, který mu Sehun daroval, ho donutil se narovnat a působit více autoritativně.

„Rád bych si před dalším koncertem odpočinul," zareagoval na jeho žádost a mírně pozvedl obočí, dávajíc najevo, aby to urychlil.

„Můžeš mi říct o co ti jdu? Co to mělo znamenat?" Snažil se o tišší tón hlasu, ačkoliv ho jeho postoj značně vytáčel.

„Jsi jak Junmyeon už," protočil nejmladší člen očima, ale jeho ležérní postoj se nijak nezměnil, „o co mi má jít?" Sehun se na Chanyeola zamračil, prohlížejíc si ho od špiček bot a zastavil se u jeho očí.

Chany se snažil na tak jasnou provokaci nereagovat, přesto se zlostně potemnělého pohledu neubránil. „To, co bylo dneska s Na Ri, blbečku," připomněl mu zostra, užívaje si jeho překvapený pohled. „Viděl jsem to, když jsi ji zachránil. Svítily ti oči! Víš co by se stalo, kdyby to někdo viděl? Nebo dokonce ona?" bezradně rozhodil rukama kolem sebe. Byl naštvaný. Znova je vystavil nebezpečí. „A pak mi řekne, žes na ní v šatně civěl až z toho měla strach. Plus prý jsi neměl pohled člověka!" vychrlil ze sebe na jeden zátah až jeho hlas nabral hrubější tón, když se do něj vkradla zlost. Oba po tom utichli. Jediné co přerušovalo dusivé ticho byl večerní Seoul, který ožíval. Zpovzdálí šlo slyšet troubení aut v dopravě i houkání sanity. „Co to, do prdele, vyvádíš..." zaklel, když si hlavu schoval do dlaní a unaveně si ji promnul.

„Nevím, jasně?" vykřikl po jeho zoufalé větě, která Sehuna donutila ke zvýšení hlasu. „Nedělám to schválně, Chanyeole. To ta bestie ve mně. Nedokážu to ovládat, když..." skousl si ret,zavíraje oči před tímhle vším. „Nevím co mám dělat," zaskučel ztrápeně a cítil jak ho po tom všem něco zabolelo. To jeho vlk v něm se nesouhlasně vrtěl.

Chany na něj kulil oči, šokován jeho náhlou upřímností. V minulosti jim říkal něco takového, ale tehdy tomu nevěnoval moc pozornosti, jelikož řešili něco vážnějšího. Sice to s tím souviselo, ale ne tak moc – alespoň podle něj.

„Sehunnie," oslovil ho jemně, hledíc na něj se smutným pohledem, jaký uměl jen on. Sám nyní byl ztracen, že mu nevěděl jak pomoci. Chany tomuhle nikdy čelit nemusel, samozřejmě, že v mládí znal pocit jako je zalíbení či dokonce láska, ale bylo to takové to dětské pobláznění a nyní na vztahy neměl čas. „Bude to dobrý, jen tě prosím, pro dobro ji i nás, zkus se ovládat. Neboj se, jednou jí to řekneme, ale nemůže se to dozvědět tímhle způsobem, rozumíš?" v Chanyho očích se zračila naléhavost, se kterou se vpíjel do Sehunovo tmavých očí a snažil se ho tak přesvědčit.

On na něj ale pouze hleděl. Rty semknuté v pevné lince s odevzdaným pohledem, který říkal, že mu rozumí, ale nevěřil sám sobě. Nebyl tak silný, aby své emoce ovládal, jelikož patřil k mladým vlkodlakům a tohle pro něj bylo zcela nové.

„Vynasnažím se, jen... pojďme, jo? Neřešme to a dělej, že nic nevíš," špitl váhavě, co sklopil oči a poté i hlavu k zemi, dívaje se na nějakou pomyslnou skvrnu, „nechci, aby si Junmyeon dělal starosti, znáš ho."

Chanyeol chápavě přikývl. „Nic ti ale slibovat nemůžu, když se něco zvrtne, musím jim to říct. Jsou naší rodinou, nezapomeň, že oni když tak můžou zasáhnout a pomoc," nedal se tak snadno zamlčel a dál na něj naléhal. Věděl, že se mu podřídí, protože nechtěl nikomu nic udělat ani je zklamat a toho tak trochu využíval.

„Kluci!" oba s sebou cukli, vylekáni novým hlasem, který se vmísil do jejich rozhovoru a tím je vytrhl ze soustředění jeden na druhého a možná trochu víc nevraživě, než by chtěli, si nově příchozího prohlédli, než se uvolnili.

„Yixingu," oslovil ho Chany usměvavě, co se jako první probral z transu a snažil se chovat přirozeně, „děje se něco?"

„Em, ne, mělo by?" zapochyboval a podezíravě nadzvedl jedno obočí, prohlížeje si oba zvlášť. „Jenom se čeká jen vás, abychom odjeli," vysvětlil s pološklebem, než je vzal kolem ramen a popohnal je vpřed. „No šup šup, nemáme na to celý večer."

Jeho smích odlehčil tuhou atmosféru, který stihla vyrůst mezi těma dvěma a raději nad tím nikdo z nich nepřemýšlel. Byl čas se soustředit na zítřejší odlet.

***

To vše, a mnoho dalšího se událo včerejšího dne, kdy dalšího rána stali na letišti v obležení fanynek a jejich mobilů, které natáčely nebo cvakaly jednu fotku za druhou. Z ječení přes sebe na různé členy z toho vznikal bláznivý chorál čehosi, čemu nešlo rozumět. Ani se tomu nikdo nesnažil rozumět.

A mezi těmi věrnými fanoušky, které držela u stran ochranka, procházela celá skupina EXO za doprovodu manažerky a dalších pracovníků, kteří k tomuhle všemu byli potřeba.
Krom pár členů spolu nikdo nemluvil. Všichni se pouze soustředili na svůj příchod do letadla, které na ně čekalo. Samozřejmě, že šli s hodinovou a půl rezervou, kdyby se něco pokazila u odbavování.
Připadalo ji to tak zdlouhavé a namáhavé. Navíc toho naspala minimum. Byla z tohohle všeho tak natěšená, že nedokázala zamhouřit oči po celou noc a usnula až tři hodiny před vstáváním.

A teď, když seděla v letadle, měla chuť zase rychle utéct. Neměla moc v oblibě létání. Vlastně tohle byl její druhý let v životě a to ten první si ani nepamatovala, protože byla malá a nadopována prášky na nevolnost, po kterých usnula. Byla tedy ráda, že seděla sama a měla tak klid. Nemusela se aspoň bát, že by někoho nedopatřením pozvracela a mohla lépe hlídat ta přerostlá dečka. Nebo se o to snažit.

Let probíhal v naprostém klidu, a po tom, co mile odbyla letušky, které jí nabízely občerstvení, se rozhodla trochu dospat ty hodiny.

Achjo, nesnažím se za to, že po takové době přicházím s tak hroznou kapitolou, ale musím trochu ubrat, páč jinak bych se vypsala úplně. No, naše rodinka cestuje na své turné, na které se konečně dají věci do pohybu nějak a snad se i vztahy na malý moment uklidní. Jelikož Sehunovi se nějak plaší hormony, zdá se, hehe. 

Ještě jednou se omlouvám, ale kapitoly ani nadále nebudou vycházet pravidelně, bohužel. Možná přes prázdniny se pokusím něco sepsat, ale nic neslibuji. 

Praise the Alkiera.