Hleděla na něj s naprostým děsem v očích. Částečně kvůli němu a jeho slovům, ale hlavně proto, že se jí málem podařilo zabít. Nebo málem ošklivě zranit.

„Ty..." nedokázala dokončit tak jednoduchou větu, kterou měla na jazyku. Ale při pouhém pohledu do jeho očí s prapodivným leskem, se veškerá slova ztratila. Myšlenky byly tak zmatené, že chvílemi ani nevěděla, co přesně se stalo.

„Děkovat nemusíš," ušklíbl se tak, jak to uměl jedině on a konečně ji propustil, když k nim došel Suho s prapodivně kamennou tváří.

Člověk co ho ale už nějakou chvíli znal déle mohl poznat, co vše se za tou maskou skrývalo. Starost, vztek a něco, co Na Ri nedokázala rozpoznat. A to ji štvalo.

„Jsi v pořádku?" zeptal se hned, co nejmladšího člena přestal propichovat pohledem a tím ho donutil ustoupit ještě o pár kroků vzad. „Jsi vůbec normální?!" zvýšil na ni hlas, až sebou dívenka polekaně cukla, upírajíc na něj své hnědé oči jako srna na světla náklaďáku.

„Co?" pípla zaraženě, co ji konečně nechal prostor k nějaké reakci, leč to bylo zcela zbytečné vhledem k jejímu zaražení. Jediné, co dokázala se stoprocentní dokonalostí, bylo pouhé hledění do jeho rozrušené tváře.

„Jak co? Sakra, jestli se chceš zabít, tak stačí jenom říct! Bože, Na Ri, musíš na sebe dávat pozor!" při posledním slově se zhluboka nadechl a prsty promasíroval kořen nosu. „Měla jsi fakt štěstí, že byl Sehun tak blízko, jinak bys byla na cestě do nemocnice," povzdychl si konečně o něco klidněji než doposud. I jeho výraz byl měkčí.

„Omlouvám se, nedávala jsem pozor," zamumlala, klopíc zrak více k zemi, vyhýbajíc se tak jeho přímému pohledu, který by nesnesla.

Bylo to jako mávnutím proutku, kdy nikdo nevěděl jak se Suho mohl tak rychle uklidnit. Vlastně, když byla řeč o každém, tak si všichni hleděli svého, dořizující poslední úpravy a jediná Na Ri a Sehun teď postávali jako zpráskaná štěňata. Zázrak toho, že se uklidnil brali jako vysvobození a své vlastní přežití.

„Opravdu nikam nelez. Buď někde na bezpečném místě pro své vlastní dobro." Napomenul ji ještě naposledy, než kývnutím hlavy naznačil, aby ho Sehun následoval a oba dva se vrátili zpátky ke klukům, nechávaje ji tam stále otřesenou.

Naposledy se podívala směrem ke klukům, kteří jí spěšně věnovali soucitné i povzbudivé pohledy, které rychle zase odvrátili kvůli lídrovi, jenž s nimi začal řešit dnešní koncert. Mezitím se opravila i světla, zkouška zvuků i mikrofonů proběhla bez problémů, stejně jako zvedající se rampy využívané pro pár písniček.

Porozhlédla se kolem sebe, shlížejíc ze stage na tuhle obrovskou sportovní arénu, na které kluci předvedou, zajisté, skvělou show.

Bylo několik minut do začátku vpuštění lidí dovnitř a ona jen kontrolovala, jak se loučí s VIP fanoušky, kteří si tenhle drahý lístek koupili, aby se mohli vidět se svými oblíbenými idoly. Sice ji ta velká radost fanoušků fascinovala, rychle musela zase přepnout do pracovního módu a něco začít dělat.

Byl čas je vyhnat a pustit mnohem větší smečku dovnitř.

Kluci si přes hlavu nasadily kápě s nimiž znemožnili vidění do jejich tváří a nachystali se ke vstupu na stage. Na tenhle začátek se připravovali poněkud kratší dobu, protože jim to šlo skoro hned. Vlastně tím vším chtěli vyprávět a ukázat příběh a jejich superschopnosti. Vládl jim každý člen a ke každému byl přiřazen specifický znak.

Na velkých obrazovkách se začal přehrávat daný příběh s korejskými titulky, jelikož dětský hlas mluvil anglicky a chtěli, aby tomu rozuměli i ti, kteří tímhle jazykem nemluví. Fanynky to nadšeně sledovaly a jásali pokaždé, co se na obrazovce objevil nějaký člen. Bylo to svým způsobem i roztomilé.

Líbilo se to i jí. Pokaždé, co měla možnost je vidět vystupovat, to bylo pro ni výjimečné a nová zkušenost. Měli okolo sebe jakousi auru, která ji zkrátka uchvátila. Náhlá zatmívačka arény, včetně oficiálních lightsticků, rozjařené fanoušky zmátla a Na Ri to pobavilo. Už kvůli tomu, co bude následovat.

Tlumeně modrá světla dodávala jen málo světla a tak objevujícího se Baeka ve prostředku nikdo nemohl vidět. To až tehdy, co se při jeho objevení rozsvítila bílá světla, projasňujíc to temno tady. Baekhyun si ponechal ledovou masku, když pozvedával ruku, jako kdyby se chtěl dotknout stropu a náhle si přidřepl a rukou „udeřil" do země, čímž rozsvítil celou arénu, včetně lightsticků.

Hned po něm se znova zhaslo a objevil se Sehun, stejně jako Beak si sundal kápi a svou schopností větru rozhoupal fialová světla, která začala tančit, připomínajíc tak trochu mexickou vlnu. To vše opět zmizelo a s příchodem dalšího člena, který na své místo mířil rychlým krokem v doprovodu ohňů, které vystřelovaly ze země.

Vážná hudba, hrající jako doprovod tohohle představení, byla přerušena náhlými výbuchy ohňostrojů, které „ovládl" Chanyeol, a poté s posledním pohledem na fanoušky se otočil a zmizel ve tmě.

Každý se předvedl. Suho se objevil hned po Chanyeolovi a smyslem tohohle bylo, že svou schopností vody uklidnil rozpoutaný oheň. Na jeho objevení hrála uklidňující hudba piána, která se poté změnila, co na stage vystoupil Xiumin a vodu přiložením ruky k zemi zmrazil. Vážná hudba se opět rozehrála a on si sundal svou kápi, čímž odhalil své blond vlasy.

Kyungsoo následně led rozbil svou schopností, stojíc před obrovskou obrazovku, kde po jeho odhalení byla další zatmívačka. Hudba začala gradovat s každou sekundou, kdy byla tma a hrálo se jen se světly. Byly to zvuky bouřky, co Na Ri donutilo se usmát. Náhlá ostrá bílá světla prozářila tmu s objevením Chenem, který tak odhalil svou schopnost bouře.

Hudba se znova změnila do jemnějšího rázu. Jemné iáko, okořeněno ještě s něčím, co teď neuměla popsat. Bylo to jako z fantasy nebo pohádky, když se většina světel zbarvila do zelenkavé barvy a stage se objevil Lay, snaže se všechno svou schopnosti uklidnit a vyléčit. Po sundání své kápě spojil ruce k sobě ve znamení se modlení a nastala další tma.

S tím rozdílem, že po tomhle už se vrátili ke své pravé show, na kterou fanoušci přišli. Elektro hudba se rozjela na plné pecky, světla problikávala v chaotickém nepořádku, až musela odvrátit zrak, jelikož to bylo značně nepříjemné. Znova se objevil oheň a po další tmě se arénou roznesly melodie jejich první písničky Mama, které odstartovala celou koncertní šňůru.

Koncert trval skoro čtyři hodiny. Kdy během písniček běhali všude možně, než se čas od času spolčili, aby si s fanoušky popovídali, když byla dlouhá mezihra. Slova se ujal Baek, který se fanoušků ptal hlavně jak si užívají koncert a děkoval jim.

Začali odpočítávat a po jedničce začali skákat jako diví a opakovaně křičet „Jump", během čehož vystřelilo několik konfet, které zase padaly pomalu k zemi.

Jako poslední společnou písničku zvolili Lucky One, která patřila k těm živějším písničkám, kde už ani tanec nedodržovali a dělali si na stage co chtěli. Takhle to bylo ale pokaždé. Nějaký čas stoprocentní tanec, a poté na stage byly malé děti, kteří byli známí jako EXO.

Měla dojem, že dneska jí večeře bude stát celou výplatu.  

***

„Byli jste skvělí!" Pochválila jejich koncert hned, co se zřícení dostali do šaten a skoro okamžitě padli na své židle, kde čekali na odlíčeni Pot z nich jenom lil a jejich hrudníky se divoce zvedaly. Ale i přes to, jak moc zřícené vypadali, se usmívali. Spokojení sami se sebou.

„Chci umřít..." zaskuhral rozbolavěle Baek, když si masíroval stehna, aby jim alespoň částečně ulevil.

„To ti můžu zařídit, chceš?" odpověděl pohotově Chen se šibalským úsměvem a jedinou odpovědi na jeho větu byl Baekuv nafouklý obličej a našpulené rty s přimhouřenýma očima.

Trošičku ji připomínal jeden její oblíbený gif s mořským koníkem, koukal naprosto totožné. Zavrtěla nad svými myšlenkami hlavou a raději se šla sbalit i ona.

Ale až po chvilce pocítila něco, co jí vadilo. Divný vlezlý pocit, který lidé mívají, když na ně někdo neustále zírá. Dá se to poznat. Člověk ani nemusí být paranoidní. Na Ri opatrně zvedla zrak od svých věcí, které měla na stolečku a zamračeně projela místnost pohledem. Nevěděla odkud to jde. Viděla jen kluky, jak si spolu povídají nebo se nechávají odličovat. Ani si nebyla jistá, zda se jí to pouze nezdá z přepracovanosti. Ale přeci... Pohled ji padl na jediného člena, který v tichosti seděl v předklonu a hypnotický ji pozoroval. Měla dojem, že skoro nemrkal, až když se mu zadívala do očí, tak se pohnul a přestal připomínat vytesanou sochu. Ale v těch očích bylo něco, co tam být nemělo. Na malý moment měla pocit, jako kdyby nebyly... Zavrtěla nad svou představivostí hlavou.

Jiný člověk by se otočil a dělal jakoby nic. Ale Sehun ne. Skoro jako kdyby ho potěšilo, že s ním navázala kontakt. Ale něco na jeho pohledu, vlastně i způsobu jeho dnešního chování, ji děsilo a přebíhal ji z toho mráz po zádech.

Maličko se zamračila, snad doufajíc, že to pomůže a donutí ho to se změnit. Ale spletla se. Jedinou reakci, kterou to mělo za příčinu, bylo vyhoupnutí koutku do úšklebu. A ona raději poslechla svůj zdravý rozum, otočila se a odešla čekat ven. Navíc nepotřebovala pozorovat kluky jak se převlékají.

***

„Um," vydala ze sebe zdráhavě, když s omluvný výrazem chytila za rukáv posledního člena, který chtěl vejít ze šatny a on se na ni zmateně podíval. Ovšem jeho výraz hned změkl a nabral obezřetnosti i starostlivosti, když sklonil hlavu víc dolů, aby na ni viděl.

„Co se děje, Na Ri?"

„Já... Co je se Sehunem?"

Omlouvám se, že tahle kapitola tak trvala. Psala jsem, že jsem neměla moc náladu cokoliv tvořit a moc se to nezměnilo - proto to vypadá takhle hrozně. Nikam jsme se moc nedostali, ale aspoň máme za sebou první koncert a příště se už uvidíme v letadle míříc do jiné země. Chci jen říct, že Hunt pomalu ale jistě směřuje do finiše a mrzí mě, že jsem tenhle příběh tak protáhla - jako halo, bude nedopsaný skoro rok a to jsem ho chtěla dopsat do konce zimy. :D 

No, ddoufám, že mi to prominete a vydržíte se mnou tenhle nedostatek kreativity. 

Jak vůbec přežíváte školu? 

Praise the Alkiera!