Nikdo z nich nemrkl, a už byl čas se vrátit do zaběhlých kolejí. Rozloučili se už v dormu, vycházejíc ven tak, aby nevzbudili tolik pozornosti, kdyby náhodou někde postával nějaký příliš aktivní fanoušek. Po emocionálním rozloučení, kdy se kluci při dávání si sbohem i objali, mohli vyjet do budovy, kde budou cvičit na nadcházející skoro bez spánkový půl rok. Kluci pilně, málem i bez přestávek, cvičili, aby dohnali to, co zameškali a mohli se na tour lépe připravit.

Naproti tomu manažerka měla víceméně všechno připravené. Většina věcí byla zajištěných, jediné, na čem se ještě domlouvalo, bylo nové oblečení. Chtěli pro kluky vyzkoušet něco lehkého a vzdušného, v čem by se jim lépe tančilo a pohybovalo. Ne, že by s tím byli nějak pozadu, jen dodělávali poslední úpravy a mohli je zabalit na cestu. A přes to všechno měla pocit, že se jí brzo hlava rozskočí do všech světových stran.

To vše, a mnoho dalšího se stalo během dvou týdnů, který uběhl jako voda. Všechen volný čas investovali do přípravy na tenhle den, který nastal. Na začátek jejich očekávané tour. Všichni, i když nešlo o jejich první velkou štafetu koncertů, byli nervózní. A to právem. Tímhle začátkem měli započít nejdelší koncertovou šňůru v Seoulu. A nervozita ze všech přímo čišela.

Dokonce jejich manažerku tohle vše donutilo myslet na to vše, co se událo v jejím životě za posledních několik měsíců. Opravdu by lhala sobě i všem okolo, kdyby tvrdila, že to, že se stala manažerkou téhle známé skupiny s ní nijak nehnulo. Stále v sobě cítila to podivné mravenčení a chuť křičet radostí. A bylo fuk, že byla dospělou ženou a měla by se chovat rozumně. Bylo jí to jedno, protože jen ten pocit, že jí někdo svěřil něco tak důležitého jako mít na starosti program skupiny EXO, bylo dech beroucí. Nejen program, ale celý chod skupiny. A pro ní, jakožto osůbku vyčnívající pouze malou výškou, tohle bylo jako boží zázrak. I teď si s jejími rty pohrával malý úsměv, který se snažila jak nejlíp mohla schovat, ale jen stěží to dokázala. Nervozita uměla své.

Těžko uvěřit, že z obyčejné podrž tašky, tedy asistentky, se dokázala vyškrábat až na místo, na kterým se nyní vyhřívala. A ještě za tak krátkou dobu. Netušila jak dlouho jako jejich manažerka ještě zůstane, takže proč si to neužít, že?

Seděla na sedadle spolujezdce, udávajíc směr kudy se měli dostat na místo konání koncertu, který měl být startovačem koncertů, na který se kluci těšili, i přes fakt, že potom budou sotva použitelní. Aspoň se jich držela jejich optimistická nálada. Naproti tomu její klesala a zase se vracela do normálu. Měla strach, byla nervózní a bála se, že něco pokazí. Netušila co, ale zkrátka něco. Byl to její první koncert a celkově velká tour, kterou zařizovala jakožto jejich manažerka, a popravdě by nejraději vyskočila z auta a utekla domů, kde by se zahrabala do peřin s horkou čokoládou.

Zavřela oči, když se zhluboka nadechla, aby se trošku uklidnila. Nic špatného se nestane, i když bude chaotická příprava, bude to podobné jako zařizování rozhovorů, ne? Že jo? No tak... z myšlenek, které jí vedly jenom do deprese, ji vytáhla ruka, která se zničehonic objevila na jejím rameni a ona se zmateně otočila za jejím majitelem.

„Děje se něco, Junmyeone?" obočí jí povyjelo o něco výše, když si povšimla ustaraného výrazu, který jí darovával. Neměla ponětí, proč na ni hleděl tímhle pohledem, jako kdyby byla zatoulané kotě, které se mňoukáním dožaduje domova a lásky.

„Na to bych se měl ptát já tebe, ne?" zamručel, když svou ruku stáhl, kdy brunetka střelila pohledem po ostatních, kteří se buďto hašteřili, odpočívali se sluchátky v uších a nebo jen sledovali dění z okna. „Co je s tebou od rána? Chováš se divně a nezkoušej to zamlouvat!"

Ze rtů jí unikl tichý povzdych. Jako pravý lídr okamžitě věděl, když není něco v nepořádku co? „Co mě prozradilo?" koutky rtů vyhoupla do chabého úsměvu, když si bradu opírala o opěradlo, ačkoliv to byla značně nepříjemná poloha.

„Řekněme, že už tvůj příchod do kuchyně, kdy k nám většinou naletíš plna energie a dnes jsi vešla jako..." do jeho řeči mu skočil další člen, ke kterému Nari překvapeně trhla pohledem.

„Jako zvadlá kytka!" doplnil ho Baek, který objal opěradlo rukama, aby na ně mohl lépe vidět a slyšet je.

„Hej!" okřikla ho Nari nahněvaně „Nikdo tě neučil, že cizí rozhovory se neodposlouchají?" i přes fakt, že si chtěla udržet masku nahněvaného manažera to nevydržela a zasmála se.

„Chtěl jsem to podat milejším způsobem, ale Baekhyun má víceméně pravdu. Opravdu dneska nevypadáš zrovna dobře, neleze na tebe něco?" zeptal se ustaraně jejich lídr, ignoruje Baeka za jeho zády.

Kolikrát za den si ještě povzdychne? „Jo, něco na mě asi leze... vy na moje nervy," sykla, pobaveně si měříc Baekovo našpulené rty v tiché uraženosti. Jen Suho se tvářil... vlastně se netvářil nijak. Že by o ní měli až takovou starost? „Já jen..." opět byl rozhovor přerušen tou stejnou osobou jako na začátku.

„Nemusíš se bát nám něco říct, noona. Co se řekne ve voze, zůstane ve voze," uchichtl se tmavovlásek a culil se na dívku vepředu, než se kolem jeho krku omotaly čísi ruce a nepřipleskl ho zpět do sedadla.

„Kdybys ji nechal mluvit, tak bychom už dávno věděli, co ji trápí, blbe," odfrkl si Chanyeol pobaveně, nechaje Baeka něco si pro sebe dotčeně mumlat.

Ach, možná by jim to kvůli stydlivosti neřekla, ale byla za ně ráda. Byli to skutečně skvělí kluci, kteří jí dokázali zvednout náladu. Netušila sice jestli se oni cítí stejně tak dobře v její blízkosti jako ona v jejich, ale tímhle se rozhodla netrápit už dávno. Zatím si nikdo nestěžoval a ona se po dlouhé době opět upřímně usmívala. A to díky těmhle pakům, kdy jedna část byla rozumnější než ta druhá, ale když na to přišlo, dokázali se všichni chovat jako děcka. Bylo to udivující, jak se dokázali před fanynkami měnit na ty známé kpopové hvězdy, a když je člověk zastihl v dormu, tak se nestačil divit, co mu to leze naproti.

„Jen mám strach, jasný?" dostala ze sebe konečně na jeden nádech, ale jejich zmatený pohled jí byl jasnou nápovědou, že nevěděli z čeho. „Mám strach, že vám něco pokazím, že něco spletu nebo se stane něco jiného, a díky mně se zkazí koncert," osvětlila jim to více, zavrtávajíc hlavu do sedačky jako nějaké dítě.

A odpovědí jí bylo podivné, v jejich případě i děsivé, ticho. Už jen díky tomu se donutila na ně opět pohlédnout a povšimla si, že ti, co zrovinka neposlouchali hudbu, na ní zaraženě zírali. Nekoukali. Prostě zírali.

„Proč se bojíš takové blbosti?" ozval se jako první Suho, který se ze zjevného a plně nepochopitelného šoku probral jako jeden z prvních.

„Blbosti?" sykla zamračeně, chtěl ji naštvat nebo si z ni utahoval?!

„Chci tím říct, že co bys měla splést? Nic takové se nestane, bude to v pořádku, věř nám trochu," na tváři se jí objevil něco jako úsměv, protože na něm dokázala poznat, že si dělá starosti i on.

„Věřím, ale to není o..." byla opět přerušena. Kolikrát za den?

„Tak o čem, hm?" ozval se Kai pochybně „Máme v téhle branži více zkušeností než ty, zjevně budeš muset spolknout tu svou hrdost a zeptat se nás na něco, ohledně čeho si nevíš rady," otevřel oči, které upřel na dívku, která si celou dobu myslela, že spal. Nechtěl být na ní takový, vlastně to nemyslel nijak zle a jeho sotva znatelný úškleb tomu napovídal.

Nejraději by po něm vyjela, že tohle není o její hrdosti, ale o tom, jak oni jí budou nápomocni v pozici manažera, když jí v ten moment došlo, že oni u toho byli dost často a je to jejich show, u které určitě věděli co a jak. Navíc má i několik zadaných bodů, co musela zařídit... Když nad tím přemýšlela teď, nezdálo se to tak černý jako ze začátku. A to si tím vším doteď byla tak jistá.

„Děkuju, kluci," řekla pouze, než se s poťouchlým úsměvem otočila zpět dopředu. Sama si potřebovala srovnat myšlení a je chtěla nechat odpočívat, kdyby... „Zase se rvete? Hele! Nechte si tu energii na pódium, jasný? Nebo vás nechám běžet za autem!" opět se vžila do postu nějaké přísné vedoucí na nějakým táboře, ale kluci skutečně přestali dělat bordel a dělali jakoby nic.

Než se všichni nadáli byl tu cíl. Auto lehce zaparkovalo před vchodem, který byl obklopen natěšenými fanynkami, až kluci nasadili své štěněčí výrazy ublížení. Jako by psa vyhnali na déšť.

Prstíkem si aktivovala headset v uchu, kde se automaticky spojila s druhým autem, který vezl ochranku. Muselo to být, i když jsou to holky, tak takový natěšený dav je docela nebezpečný a mohlo se stát všechno.

„Běžte to tam urovnat," oznámila pouze a už viděla jak muži jako hory, v porovnání s holkami, je zatlačují dál a dělali jim tak volný průchod. „Můžeme, kluci? Ach, nasaďte trochu reprezentativní výrazy, nejedete na popravu," měla takový dojem, jakoby ji za tuhle větu chtěli sežrat a to doslova. Zaculila se. „No co, trochu života do toho umírání, tak šup šup, ven!" popohnala je konečně, kdy se kluci i zatvářili tak, aby nevypadali jako obětní beránci a všichni vyšli ven, kde se okamžitě strhla palba blesků, aby každý zachytil ty nejkvalitnější snímky svých idolů.

Kdo by si pomyslel, že ty holky tu vydržely stát tak dlouhou dobu a stát ještě budou, když koncert začínal až za několik hodin, aby se kluci mohli ještě nachystat? Také by chtěla jejich energii, ona třeba i horko těžko stávala do práce.

Lítala sem a tam a zase zpátky. A opravdu nikde neměla zabudované žádné trysky. Musela jen všechno vyřídit, co se týkalo maskérek a všeho podobného osazenstva, ti už se činili s kluky v šatně a ona jen pomáhala dolaďovat detaily, co se světel, ozvučení a podobných věcí, týkalo. Popravdě? Bavilo ji to. Navíc se díky tomu sluchátku cítila stejně důležitě jako někdo z akčního filmu.

„Hej! Tu kameru nedávejte tak nízko, koho chcete jako takhle kamerovat, podlahu?" upozornila svým vlastním způsobem partu mladičkých kluků, kteří si evidentně nevěděli rady jak jí mají naštělovat. Docela ji překvapilo, že to nedělají žádní větší profesionálové, ale i s tím se museli poprat.

Naučeně překontrolovala čas, který jim ještě zbýval do zahájení. Necelá hodinka a naštěstí už měli vše nachystané. Dokonce i kluci vycházeli na pódium, a někteří z nich se buď bavili nebo zkoušeli ještě své tance. Bylo vtipné je sledovat takhle soustředěný, když ještě před chvíli vypadali, jako by je mučila tím nejhorším možným způsobem a to je ještě za tím autem běhat nenechala.

Desky si přimkla více k tělu, když postávala s nimi na pódiu, ale s nikým z nich se nebavila, protože zrovna něco musela ve sluchátku.

„Jak horní světla nefungují, když před chvíli svítila, co je to za žert?" nevěřícně se uchichtla nad tou absurditou, když couvala vzad, aby si ta světla prohlédla sama. „Jen jedno? Jaký vliv to má jako na celek, krom toho, že budeme vypadat jako parta amatérů?" zeptala se, když ještě couvala, aby na to viděla lépe. Ach, ono opravdu nesvítilo. „Nestihlo by se to ještě opra-Áááá!"

Poslední co si pamatovala bylo tma, když zavřela oči, odhazujíc své desky, aby se stihla svýma rukama zachytit čehokoliv v dosahu. Cítila tu náhlou prázdnotu. Dokonce volání svého jména. Stav beztíže je podobný? Očekávala tvrdý náraz a bolest, ale nic z toho nepřicházelo. Je to pódium tak vysoko?

***

Na pódium vyšel jako jeden z posledních, kvůli účesu, který mu ještě musely nalakovat, aby držel po celou dobu vystupování. Nesnášel tuhle povinnost na sebe nanášet ty různé make-upy a dalších ix úprav, ale už tak nějak se to stalo jeho přirozeností, že to nevnímal. Spíše se to naučil ignorovat.

Cítil v sobě jisté napětí. Snad jakoby vzrušení z nadcházející akce, protože to byla už nějaká chvíle od posledního tour a rád vzpomínal na ty doby, kdy si po koncertě zašli jako parta do nějakého podniku na jídlo nebo usnuli u filmu z vyčerpání.

Své kroky zastavil až vedle Xiumina, který něco probíral s Kaiem. Co? Nezajímalo ho to. On měl v zájmu teď něco mnohem lepšího. Sledoval ji. Její tvář, která byla plně soustředěná na svou práci. Rty, kterými pohybovala, když mluvila. Oči hořké čokolády, kterými sledovala něco nad nimi. Od toho večera ji nemohl dostat z hlavy, ačkoliv se o to snažil. Nikdo o tom nevěděl. A pak si drze nakráčela k nim do společnosti s tím, že se těší na spolupráci. V jednu chvíli nemohl uvěřit tomu, co viděl. Chvíli si myslel, jestli je zpět nesvedl osud, ale kdo by na to věřil, to za prvé a za druhé? Stejně by ji nikdy nemohl říct, co cítí. Docela pech, co?

„Hej! Sehune!"

Až hlas Suhy ho donutil se probudit z mrákot a odtrhnout od ní pohled a zaměřil se na svého lídra v tiché otázce, co se děje.

„Ty jsi mě neposlouchal, viď?" povzdychl si znaveně, mnouc si kořen nosu. Byl dneska nějaký unavenější, i když se nedivil, v noci se mu zdál nějaký zlý sen a furt sebou na posteli tak házel. Ale raději se pak ráno neptal, sám nevypadal, že by byl nějaký sdílný.

„Promiň. Zamyslel jsem se," omluvil se narychlo, co se Suho otočil směrem, kterým se před chvílí díval on.

„Měl bys na ní zapomenout v tomhle ohledu. Vím, co cítíš, ale je to nebezpečné, nezapomínej na to, že bys především ohrozil ji," Sehun na něj jen ohromeně hleděl se rty mírně otevřenými.

Jak... Nemohl uvěřit vlastním uším. Byl až tak předvídatelný nebo byl Suho jen tak dobrý v rozpoznání, když se něco s jeho členy dělo? Bylo to až děsivé, ale než se zmohl na nějakou reakci nebo jen otázku, ozval se výkřik, který s ním trhl, jakoby dostal elektrický šok.

Ten hlas znal. Bylo to o to horší. Všichni se podívali oním směrem v náhlém šoku a on v tu chvíli jako by nemohl ovládat své tělo. Oči doširoka otevřené, přihlížeje tomu, jak ona padala dolů.

„Na Ri!" vykřikl... vyděšeně? Měl strach? Proč se mu dostala tolik pod kůži? Proč se jeho nohy daly samy do pohybu?

Nebyla s nimi přeci tak dlouho, aby si ji dokázali oblíbit tak, jakoby byla z jejich nepokrevní rodiny, ne? Co to byl za podivný pocit, který jeho hrudník tlačil. Co to bylo za pud jí utíkat na pomoc? Že by se jí to snažil vynahradit, když ona zachránila jeho?

I ostatní se, zdá se, se probudili a chtěli spěchat na pomoc. Nestihnu to! prolítlo mu zhrozeně hlavou, ale než se nadál, už byl u kraje, ze kterého seskočil na zem a jen tak tak zázračným způsobem ji chytil. Stihl to. Opatrně ji vytáhl zpět nahoru na své nohy s divoce zvedajícím hrudníkem.

A ona? Stále měla zavřené oči, rty stažené do tenké linky a čekala pád. Připadalo mu to úsměvné, když se k ní takhle nahnul a provokativně jí foukl do tváře vzduch. Najednou děkoval všemu možnému, že stál tak blízko a jako vlkodlak byl přeci jen rychlejší.

„Měla bys dávat větší pozor než se ti něco přihodí, manažerko," koutek rtu se mu vyhoupl do úšklebu, ignoruje přítomnost ostatních kus za jeho zády, jak opatrně nahlíží jestli jí něco nebylo. Cítil jak se celá napnula, nejspíše pochopením, co se stalo, kdy ji stále držel za pas, za který ji chytil, když ji postavil zpět na nohy. Nahnul se k jejímu oušku, o které se letmo otřel, šeptaje tak, aby to slyšela jen ona: „Nejsem si jist, zda bych pak k tobě jako k mrtvole ještě něco cítil," provokativně ji foukl do ouška, než se oddálil a mohl se tak zahledět do široka otevřených oček, které na něj hleděli ve změti zmatení.

Přesně tenhle výraz chtěl vidět.

Stále jsem se nezbavila toho otravného brouka, že se mi psát nedaří. Ale něco jsem přeci jen sesmolila a konečně jsme se o dost posunuli vpřed. Tour nám začíná, příběh se posouvá a... Sehun začíná zlobit. 

Doufám, že kapitola není tak špatná, jak se jeví mně, přeci jen to autoři vidí jinak než čtenáři. 

Doufám, že přežíváte týden lépe než já.

Praise the Alkiera!