Kluci instinktivně naskákali kamkoliv se dalo, aby nebyli vidět a dalo se odtud zase dobře vyskočit. Ačkoliv někteří byli ze začátku bez nálady, ke konci se jim spravila a dokázali se těšit. Junmyeon jako jediný skončil u vypínače, čekaje na moment překvapení, aby mohl rozsvítit. Bylo to poprvé, co kdyby v tomhle dormu padl špendlík na zem, šlo by ho slyšet.

Skoro ani nedýchali, jako by se báli toho, že by je jen nepatrné nadechnutí prozradilo. A to lepšími smysly oplývali pouze oni. Opatrně naslouchali zvukům dveří, s nimiž slabě bouchla. Zvukům tlumených kroků a následného tichého našlapování, když si sundala boty. Nejvíce hyperaktivní členi se na sebe podívali se zubatými úsměvy, nadšení jako malé děti na rozbalování dárků.

Na Ri nestačila ani vejít do obývacího pokoje, když lídr rozsvítil a před ní vyskočilo jedenáct kluků s hlasitým a známým „překvapení". Větší rozruch byl pak při její reakci, jež se skládala z vyděšeného vykřiknut, vyskočení do vzduchu a následného peprného ulevení. To si vysloužilo pár rýpacích poznámek, bez kterých by to ani nebyli kluci.

„Chcete mě zabít?!" vydolovala ze sebe obtížně, co se snažila uklidnit své běsnící srdce, za které se držela a nevěřícně po všech koukala.

„Bylo by na nic umřít na své narozeniny," uchechtl se Baekhyun, jenž měl velice dobrou náladu.

Manažerka se naproti tomu maličko více zachmuřila, otevírajíc pusu, ale veškeré otázky i následné vyhubování smetl ze stolu Minseok svým příchodem. Už od kuchyně zpíval známou narozeninovou písničku. K němu se se zpožděním přidali i ostatní a ponechali tak dívčinu ve viditelném šoku. Očima hypnotizovala dort, na kterém bylo, bohužel, dvacet osm svíček, které více zdůrazňovali fakt, že je ta o rok starší.

„Vy" pusu po nezdařeném pokusu opět zavřela. Cítila se tak emocionálně roztříštěně jako nikdy jindy. Nemohla věřit, že tohle udělali pro ní, sama totiž narozeniny vůbec neslavila a nečekala by, že si na něco takového vůbec vzpomenou. Konečně se po nich podívala.

„Jestli chceš nadávat, tak nejprve sfoukni svíčky, mám hlad," zabručel Baek, která nemohl držet pusu. Zvláště, když vedle sebe měl lahodný zákusek.

„Vy jste fakt úžasní cvoci," promluvila konečně s neplánovaným úchechtem.

„Tak honem, honem, přej si něco!" popohnávali ji kluci natěšeně a dál jí pobízet nemuseli. S jediným velkým nádechem sfoukla všechny svíčky za bouřlivého jekotu, jemuž dominoval hlas Chena.

Kyungsoo vytáhl svíčky z dortu a vyhodil je do koše, takže se mohli vrhnout na rozdělení cukroviny. Na Ri postávala u Minseoka a dortu, chtějíc si ho od něj převzít, aby mu ulehčila, čehož chtěl využít právě Jongdae. Užuž se chystal, že jí vezme a ze zvyku její tvář natlačí přímo do dortu, jak měli občas ve zvyku, ale za včas ho chytil Chanyeol, když se na něj pověsil s varovným pohledem.

„Nemáte dělat takové věci. Měli byste se šetřit," výchovně se na ně zamračila než její tvář ovládl úsměv. „Děkuju. Opravdu."

„A teď je čas na dárky!" vykřikl radostí nejvyšší člen, prohrabaje si u toho své rudé vlasy a zamířil k místu ukrytých překvapení.

„Po-počkat, cože? Jaké dárky? Neblbněte, nic nechci, nedělejte si škodu, opravdu!" vyjekla s vykulenýma očima jako srna při světlech auta. Její apelování a prosení se ale setkalo s pouhou ignorací a než se zmohla na cokoliv jiného, už jí věci strkali, div ne, do obličeje.

Naštěstí se jí je s pomocí lídra podařilo usměrnit a zabalené věci v taškách si šla odnést do pokoje. Dort nakrájeli hned na to a jen s velkou dávkou štěstí vyšlo na všechny. Hovor se následně stočil k příjemnějšímu a bezstarostnému tématu, občas protkaným nějakým humorem či rýpnutím.

Až k večeru, a několik sklenek soju, se nálada změnila na více znavenou a tak někteří členi odešli raději spát, jelikož na ně padla únava z předešlé noci. Konverzace se tedy stáhla na něco klidnějšího.

„Víte, co je smutný?" škytl Lay zničehonic, vrávoravě se kolíbaje ze strany na stranu. Vypil toho ze všech nejvíce, hlavně díky sázce kolik sklenek dá v řadě za sebou. A tím překročil svou hranici možností. Většina k němu zvedla zvědavé výrazy, čekajíc co z něj vypadne. „Yifanův život," škytl a tím zmátl úplně všechny, které mohl.

„Jak to přesně myslíš?" Sehun pozvedl jedno obočí o něco výš než ho nechal zase klesnout.

„No, celkově to, co se mu stalo. Že mu zemřela jeho přítelkyně. Já bych-" byl násilím umlčen Xiuminovo rukou, který jako jediný stihl zareagovat, ale i tak se probral příliš pozdě.

„Cože?" tichý, nedůvěřivý hlásek proťal nepříjemné ticho, jehož chladné úponky se plazily po okolí a nechávali všechny v pochmurné náladě. „O čem to mluvíš?" ozvala se znova, ještě více naléhavěji než před tím. Nikdo se ale do vysvětlení nehrnul, spíše jen více zmlkli a snažili se vyhnout očnímu kontaktu.

„On..." promluvil tichým, skoro nejistým hlasem Luhan a vyhledal pohledem ten její, „ztratil svou snoubenku. Je to sice dávno, ale... Vyčítá si její smrt a dává si to za vinu," vysvětlil okrajově a hlavně se snahou to podat jemně.

Nechtěl zabíhat do detailnějších informacích ve strachu, že by se prořekl. Nebylo na něm jí seznámit s jejich tajemstvím. Dívka se nyní dala popsat jako socha. Rysy jí ztvrdly ve zvážnění a po radosti nebyla ani památka.

„Panebože," zašeptala sotva slyšitelně. Nedovedla si představit jak se musel celou dobu cítit. Nedalo se to srovnávat se smrtí někoho, koho znáte jenom chvíli.

„Myslím, že je čas to zabalit úplně. Vypili jsme toho dost a zítra nás čeká práce," vmísil se do ticha Junmyeon, ve snaze tuhle situaci nějak zachránit.

„Tohle bychom neměli řešit, když tu není," zamumlal Kyungsoo, když k nim zvedl utrápený pohled. Toto téma jen všem přitížilo, moc dobře to na nich cítil i viděl.

Nikdo si už pak nevšiml, že se manažerka ztratila jako pára nad hrncem. Všichni byli natolik zahloubeni ve svém nitru, že připomínali žijící zombie. To jí dalo možnost se bez jakýkoliv otázek dostat za jedinou osobou, kterou nyní potřebovala vidět a promluvit si s ní. Ačkoliv byla stále trochu naštvaná.

Věděla, že tu byl. Všimla si ho, když nenápadně procházel chodbou, aby na sebe neupoutal žádnou pozornost. Nohy jí vedly samy, jako by ani nebyly její, než zastavila před dveřmi, na které nutnou chvíli koukala. Bála se? Netušila. Nedokázala se teď v sobě samé vyznat a mátlo jí to. Mohl za to snad alkohol, který začal halit její mysl do závoje mlhy.

Skousla si spodní ret, nutíc se tak k nějaké činnosti. Nechtěla aby jí tu někdo takhle načapal. Neměla náladu na vyzpovídání ze svých činů, a proto pozvedla zatnutou pěst a jemně třikrát zaklepala. Dovnitř vešla tehdy, až jí bylo dovoleno vstoupit a dveře za sebou potichu zavřela, čelíc překvapenému pohledu, který jí spaloval žárem zvědavosti.

Vzájemně si hleděli do očí, za doprovodu trapného ticha. Seděl na postel. Opřený o zeď s jednou pokrčenou nohou, o jejíž koleno měl opřený loket. Pohled měl skelný a bez duše.

„Yi-" nenechal jí domluvit, když zavrtěl hlavou, uhýbaje pohledem pryč.

„Řekli ti to. Proto tu seš, nepletu se, že?" věděl to stoprocentně. V tu chvíli tam stál za zdí, když to Yixing řekl. Nezazlíval mu to. Asi. Nebyl si jistý.

„Nemýlíš," přitakala tiše a donutila se k němu přiblížit o něco více. „Je mi to líto," sklopila pohled k zemi v momentě, co se jeho koutek rtu vyhoupl do kyselého úšklebu.

„Nemusí. Nech to být, stejně s tím už nikdo nic neudělá," promluvil chraplavým hlasem, jako by byl na pokraji pláče. Ale jestli doopravdy byl, dokázal to statečně zahnat. „Chtěl jsem se ti omluvit za to, co jsem ti udělal. Rupli mi nervy a vím, že tahle výmluva mé chování neospravedlňuje, ale..." odmlčel se, hledaje tak ta správná slova. Nebo jen nějaká, která by zněla dobře. „Chci se ti omluvit dřív než odjedu."

Poslouchala ho celou dobu, snažíc se v sobě samé potlačit tu pachuť odejít. Pořád to v ní bylo. Ten strach z toho dne, kdy na ní tak vyjel. Možná to udělat nechtěl, ale udělal a na tom se nic neměnilo.

„Víš," odmlčela se, snažíc se najít to správné slovo, „vím, že nemůžu mít ponětí, jak se musíš cítit, ale... máš kolem sebe kluky, nejsi na všechno sám. A oni o tebe mají starost, jasný? Jo, měli jsme, no, nějaké neshody a trochu víc se vše pokazilo, ale kvůli tomu tady nemůžeš sedět zavřený!" nekřičela. Pouze na něco dávala větší důraz, aby pochopil, že tohle dělat nemusí. „Tím chci říct, že to, co se stalo nezměníme, ale... Odpouštím ti. Tedy, pokusím se," vynasnažila se na něj jemně usmát. „Jen mi slib, že se nebudeš uzavírat do sebe, utíkat a budeš to s ostatními řešit."

„Pokusím se," bylo na něm znát, že si z nějaké větší části oddychl. I se líp cítil, když mu svým způsobem odpustila.

„Dobře, to ráda slyším," ani teď se nepřestávala usmívat, i když se její úsměv na nějakou dobu zmenšil."Nebudu už rušit. Zítra se uvidíme, dobrou," popřála mu a zvedla se na nohy s úmyslem odejít do svého pokoje. To by ji ovšem nesměl zastavit.

„Počkej. Ani jsem ti nepopřál," promluvil k ní mírně a maličko se pousmál, když se k němu otočila a překvapeně zvrátila hlavu, aby mu viděla do očí kvůli výškovému rozdílu. Překvapil ji hned dvakrát, když vytáhl plochou sametovou krabičku, kterou ji s jistým rozpaky podal. „Ber to jako další část omluvy."

„Já... páni," vykulila šokovaně oči po tom, co s jistým zdráháním převzala a následně otevřela krabičku a na ní vykoukl řetízek s vyjícím vlkem. Nebyl nijak velký. Působil spíše jemným a decentním způsobem. „Nemusel jsi," zaprotestovala tichounce, ale i tak se její velký úsměv vrátil.

„Chceš si ho vyzkoušet? Nejsem si jistý, zda ti vůbec bude. Řetízek jsem vybíral od oka," zatvářil se omluvně, jako by provedl nějaký smrtelný hřích.

Po jejím souhlasným, leč váhavým kývnutím, si od ní převzal krabičku, kterou po vyndání přívěšku položil stranou. Rozpačitě se podrbal na temenu hlavy, než se postavil k jejím zádům a vyčkal, než si vlasy odendala z krku.

„Jaká byla oslava?" zeptal se, aby řeč nestála a necítili se nějak trapně. Řetízek opatrně přiložil na její kůži, s menším úšklebem, když se zachvěla pod chladivým kovem.

Opatrně přiložila ručku k přívěšku, když se po zapnutí pohupoval na jejím krčku a ona se neubránila zaculení. „Je nádherný, moc ti za něj děkuju," s těmi slovy se k němu otočila čelem, čelíc mu tak pohledem, který u něj viděla poprvé, co se znali. „Myslím, že tohle je jeden z nejhezčích dárků, který mě dneska čeká. Jsem ráda, že jsme to mezi námi urovnali, i když dost pozdě, ale... možná budeme mít příležitost ještě jindy, že?" uchichtla se. Přeci jen budou mít tour i v Číně, možná kluci přijdou, i když je malá šance, protože by je mohl někdo poznat.

„Jo, uvidíme jak se to vyvrbí. Ale kdo ví, možná se ukážeme," zašklebil se a ustoupil raději o něco dál, aby jí stále nenarušoval osobní prostor.

„Budu ráda, když přijdete kluky podpořit. Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, je lepší si to odpustit," pokývla hlavou, když ji právě dohnalo několik rozhodnutích z minulosti. I ona by mohla někdy někomu odpustit, pokud toho bude schopna, ale to by se nejprve s tím člověkem musela chtít vidět. Otočila se už k odchodu, ale zastavila se přímo před dveřmi a naposledy se na něj otočila. „Ty, Yifane, proč jsi vlastně zvolil vlka?"

„Proč?" otočil se na ní, překvapen jeho otázkou, kterou měl čekat. „Kluci jsou... víš, brali jsme se vždycky jako rodina, oni tě tak berou taky. A sami se chovají někdy jako, no, zvířata. Sama to znáš. Ber je jako svou smečku, protože by tě tak dokázali chránit."

Po sto letech nová kapitola, že? 

Praise the Alkiera!