Po jeho zaťukání se nic nezměnilo. Stále bylo ticho, které se nepříjemně zabodávalo do uší. A on si kvůli tomu dělal jen více starostí. Znova přiložil ruku ke dveřím, stiskl ji v pěst a zaťukal o poznání silněji.

„Na Ri, smím dovnitř?" zeptal se opatrně, kdy podobným způsobem sledoval dveře před sebou. Pohled znenadání sklopil k podlaze, chtěje se smířit s tím, že ho vidět nechce, ale v tom mu odpověděla nakřáplým hlasem, který vůbec nepoznával. Už z toho mu došlo, že musela brečet.

„Jdi pryč, Junmyeone," odmítla ho, ale on jako by ji neslyšel. Otevřel dveře, které k jeho překvapení nezamkla, a vešel dovnitř.

Pohled mu nejprve padl na kufr, ve kterém byla sbalena většina jejích věcí a Suho nijak neskrýval své překvapení.

„Říkala jsem, že máš jít pryč. Opravdu teď nemám na nikoho náladu," ozvala se, nespokojena jeho nedovoleným příchodem. Ale víc se ho zbavit nesnažila, jelikož věděla, že by jí ignoroval. Jako pokaždé, když si něco tvrdohlavě umane.

„Co tohle znamená?" zeptal se namísto reagování na její nesouhlas k jeho přítomnosti. Nechápavě rozhodil rukama kolem sebe, poukázal tím tak na připravený kufr a chaotický nepořádek kvůli jejímu balení. Tuši totiž co chtěla udělat, ale chtěl to slyšet přímo od ní a přemluvit jí.

„To znamená, že odcházím zpět domů," odpověděla mu nepříjemným, skoro protivným tónem hlasu. Nechtěla být zlá, hlavně ne na něj, ale její hrnek trpělivosti přetekl. Prostě chtěla pryč. Hlavně být co nejdál od Krise. Když bude muset, klidně se vrátí, ale to už tu on nesmí být.

„Na Ri, podívej se na mě a řekni mi popravdě, co se stalo? Řekl ti něco snad?" zeptal se jí nejistě s tím jeho smutným pohledem opuštěného štěněte.

Přestala cokoliv jiného dělat, snažíc se zadržet slzy. Ani netušila, proč jí to tak sebralo a nesnaží se tomu čelit. Jediné, co si vybavovala byla chvíle tom parku, kdy se dívala do Krisových očí s nepopsatelnou hrůzou.

„Kdyby něco jen řekl, bylo by to v pohodě," konečně se mu odhodlala podívat do očí. Musela vypadat opravdu tragicky. Jemu se tak naskytla příležitost si jí prohlédnout.

Pohledem se odtrhl od jejích uslzených očí směrem dolů. Krátce se pozastavil na jejím krku, nad čímž se zamračil, ale nic neříkal. Přirozeně pohledem pokračoval doleji, ale hned se vrátil zpět jejím paži, které měla díky krátkým rukávům odhalené. Neměl v tu chvíli tušení, co všechno se jím prohnalo za pocity, po všimnutí už teď viditelných podlitin. A byl si stoprocentně jistý, že to neměla z minulé noci.

„To ti udělal on?" vydechl němě a vyhledal pohledem její oči, kdy si okamžitě zakryla paže rukama. „Na Ri..." oslovil jí opatrně, ale dál se k ničemu nedostal. Vidět slzy v jejích očí, ho zabolelo a naštvalo ještě více.

„Nechci o tom mluvit. Byl opilý a..." odmlčela se kvůli nabrání sil, aby odolala touze vzlyknout, „pochop, že chci pryč," zakňučela smutně a raději sáhla po mikině, která ležela opodál a oblékla si jí, aby to nebylo tak moc vidět.

„Proč ti to udělal?" zeptal se a ignoroval její prosbu. Nemohl tomu uvěřit, i přes to, že to před chvílí viděl na vlastní oči.

Věděl, že nebyli v pohodě, ale nemohl by jí tohle přeci udělat. Sám moc dobře věřil, že jí brali jako členku smečky a jestli tohle uvidí i ostatní členi, budou to řešit. A moc dobře věděl, že někteří by jednali stejně jako Sehun, který dnes předvedl, co přibližně zvládne, když se naštve. Jako jedno velké štěstí, co v tom viděl, bylo, že se neproměnil.

„Ch-chtěla jsem ho přivést domů, když jsem si vzpomněla, že ho hledáte," vzlykla, jakoby litovala svého rozhodnutí, „chtěla jsem mu pomoc, on... mám dojem, že tam brečel a já jsem o něj měla jen starost, a pak prostě-" zalkla se a ruku si dala automaticky před ústa.

Rozbrečela se na novo. Tentokrát to ani neskrývala a prostě nechala slz stékat po svých tváří, aniž by je stírala. Už nemohla. Musela tomu dát volný průchod. Tomu stresu ze všeho kolem. Dát průchod tomu, že měla dojem jak nic nezvládá, a že jim akorát uškodí. Dala průchod pocitům, které jí nyní pohltily.

Suho už na nic nečekal, dostal se k ní pár dlouhými kroky a zabalil jí do ochranářského objetí. Schoval jí u sebe tak, že se v jeho objetí dokonale ztratila. Vzlyky se staly tlumenými, když si tvář schovala do jeho volnější mikiny. Sevřela látku oblečení ve svých rukách při objetí, které mu opětovala. Konejšivě ji začal hladit po vlasech.

„Jen se vybreč, bude ti líp," zašeptal tak tiše, že ho mohla slyšet jenom ona. Neměl rád, když dívky plakaly. Cítil se pak zcela bezmocně, protože s tím neměl tolik zkušeností. Nevěděl, co přesně říkat, aby jí pomohl a tak k ní mluvil tak, jak by přibližně mluvil s kluky v jejích těžkých chvílích.

Nepočítal tu dobu, kdy tam tak stáli. Vlastně by tam s ní klidně stál i nadále, kdyby necítil, jak ho tahá více dolů a ona ho tak donutila si sednout na postel i s ní. Seděla mu u pravého boku, stále tváří zachumlaná někde v jeho oblečení. Stále pokračoval v hlazení jí po vlasech a držel v objetí.

„Dostaň to ze sebe. Nedus to v sobě. Bude to dobrý, neboj..." promlouval k ní se svraštěným obočím a díval se směrem ke dveřím.

Měl nehorázný vztek na Krise To, jak se zachoval bylo hodno jedině tak vlkodlaka nováčka a ne alfy. Chápal, že se musel cítit strašně po připomenutí jeho zesnulé družky, ale stáhnout ruku na jejich manažerku? Měl chuť za ním jít a vrazit mu jednu i za sebe. Jenomže věděl, že by to byl blbý příklad chování. Nemohl udělat něco takového.

Opravdu tedy byl rád, že je nikdo z ostatních nevyrušil. Tak nějak i tušil, že by v tomhle stavu nechtěla, aby jí někdo z kluků viděl. A narušilo by to atmosféru, která tu nyní panovala, protože si byl jist, že by se jí kluci snažili rozveselit všemožnými kravinami.

Ještě několikrát jí za tu dobu, co tu s ní seděl, jí řekl něco, co doufal, že jí pomůže. A ona několikrát za tu dobu na sebe stáhla všechnu vinu, co se Krise týkala. Měl chuť se jízlivě uchechtnout a procedit něco ve smyslu, že jí to líto být nemusí, protože za všechno mohl opravdu Kris.

Vlastně tak po hodině, co tu s ní seděl, kolíbal se s ní, hladil jí po zádech a utěšoval, zjistil, že mu usnula. Byl si tím zcela jistý, protože měla nezaměnitelné pravidelné oddechování a starostlivě si jí prohlédl.

„Je mi to tak líto, Na Ri," zamumlal k ní smutně a opatrně ji položil na postel, aby se lépe vyspala a nemusel jí budit. Kufr dal na zem co nejtišeji a ji přikryl peřinou až po bradu.

Ještě chvilku pak na její posteli seděl a sledoval ji. Ujišťoval se jen, že se neprobudí a nebude se její psychické zhroucení opakovat. Tak moc ho mrzelo, že si tímhle musela projít. Že musela sama pocítit Krisovu neschopnost sebeovládání. A pak odešel.

Jenomže nešel za kluky, ani si lehnout. Šel za tím, kdo tohle způsobil a koho by chtěl vidět znova se válet zbitého na silnici. Ale pouze jeho přičiněním, protože na jeho lidi mu nikdo sahat nebude.

Po dlouhém týdnu je tu další kapitola, která snad nebyla tak hrozná, jak se zdála mně. Ovšem, moc děkuji za veškerou podporu, komentáře, které mě vždy donutí se culit jako pravý blb a... prostě vám děkuji, opravdu. Jsem moc ráda, že se příběh líbí, a že mi to dáváte tolik najevo. 

Praise the Alkiera!